Jak zvládat záchvaty paniky

Robert seděl klidně ve své kanceláři. Najednou mu začalo bušit srdce. Když mu na čele vyvstal pot, prudce se vzpřímil. Robert si byl jistý, že má infarkt! Sáhl po telefonu. „Je mi hrozně zle,“ sípal. „Zdá se mi, že ztrácím vědomí!“

TAK vypadal u Roberta první záchvat paniky. Žel, nebyl poslední. Stejný pocit ho později přepadl v restauraci a v nákupním středisku. Panika ho dokonce přepadla na návštěvě u přátel. Brzy byl pro něj jediným „bezpečným“ místem domov. Pozvolna se dostával do deprese. „Uvažoval jsem dokonce o sebevraždě,“ přiznává Robert.

O šest měsíců později Robert náhodně objevil novinový článek o záchvatech paniky a agorafobii. To, co se dozvěděl, mu zachránilo život.

Proč vzniká panika?

Panika je normální reakce těla na nebezpečí. Představte si, že přecházíte silnici a najednou uvidíte auto, které rychle jede přímo na vás. Okamžité tělesné a chemické změny v těle vám umožní utéci do bezpečí.

Představte si teď stejný pocit paniky bez zjevného důvodu. Doktor R. Reid Wilson říká: „Záchvaty paniky vznikají, když panika oklame mozek, aby si myslel, že hrozí nebezpečí. Představte si, že poklidně stojíte v mezi regály obchodu s potravinami. Cvak. Sepne pohotovostní spínač. ‚Kritická situace! Všechny systémy se připraví k boji!‘“

Pouze ti, kdo takový záchvat zažili, si dovedou v plné míře představit, jak silné to je. Časopis American Health to popisuje jako „vlnu adrenalinu, která vaše tělo aktivuje na dobu od pěti minut do několika hodin či dnů a potom mizí stejně rychle a tajemně, jako začala, a zanechá vás skleslého, vyčerpaného a děsícího se dalšího záchvatu“.

Příčiny paniky

Záchvaty paniky obvykle začínají krátce po pubertě a postihují ženy více než muže. Co tyto záchvaty způsobuje? Na to není jasná odpověď. Někteří odborníci říkají, že postižení lidé mají biologickou dispozici pro určitou abnormalitu limbického systému v mozku. Mnozí lidé se domnívají, že tento stav může být vrozený, kdežto druzí tvrdí, že působením faktorů vyvolávajících stres se mění chemické pochody v mozku.

V některých případech jsou záchvaty vyvolány vzpomínkami na bolestné zážitky, jako je válka, znásilnění nebo týrání v dětství. Při jednom průzkumu se ukázalo, že v porovnání s běžnou populací je procento lidí postižených panickou poruchou třináctkrát vyšší u těch lidí, kteří byli v dětství obětí incestu. Skutečně, záchvaty paniky a další syndromy jsou samy o sobě jasným problémem, mohou však být také tím, co E. Sue Blumeová nazývá „paprsky směřujícími ke středu, kterým je incest“.

Ne všechny záchvaty paniky jsou samozřejmě vyvolány duševním otřesem. Doktor Wayne Kritsberg upozorňuje, že pokud je to tak, „ošetřování druhotných následků zneužití — místo léčení prvotního duševního otřesu — nevyřeší problém natrvalo. Bylo by to podobné, jako kdybychom brali sirup proti kašli k léčení zápalu plic.“

Dá se to vyléčit?

Záchvaty paniky je možné mít pod kontrolou. Mnoha postiženým lidem, které strach z paniky připoutal k domovu, pomohla expoziční léčba. Při této léčbě je pacient vystaven těm situacím, kterých se bojí, a pomáhá se mu, aby v té situaci zůstal, dokud panika neodezní. Lidé se srdečními problémy, astmatem, peptickým vředem, kolitidou či podobnými nemocemi by se měli poradit s lékařem, než tuto léčbu podstoupí.

Je také možné použít relaxační techniky, aby se zmírnilo rozvíjení úzkosti.a Průvodní rámeček „Zklidňující techniky“ rozebírá některé postupy. Nečekejte však na začátek paniky. Tyto techniky je nejlepší používat v obdobích, kdy je úzkost malá. Zvládnete-li je, může to záchvat zmírnit, nebo mu dokonce předejít.

Panice prospívá perfekcionalismus a nízká sebeúcta. „V době, kdy jsem měl záchvaty paniky, ovládal můj život pan Negativní,“ říká jeden postižený člověk. „Říkal jsem si, že když mám úzkost, jsem méněcenný, a proto nehodný lásky.“ Změna takových postojů může snižovat úzkosti, které vedou k panice.b

Je velmi důležité, můžete-li se svěřit se svou úzkostí důvěryhodnému příteli. Když postižený člověk o svých těžkostech mluví, může mu to pomoci, aby rozlišil problémy, které musí vydržet, od těch, které se dají řešit. Důležitá je také modlitba. Žalm 55:22 říká: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří. Nikdy nedovolí, aby se spravedlivý potácel.“

Paniku často vyvolává spíše nahromadění drobných, zdánlivě bezvýznamných potíží než jeden velký problém — jako když se zapojí do sítě příliš mnoho elektrických spotřebičů, vypadnou pojistky. Jeden způsob řešení je sepsat všechny problémy na kartotéční lístky a uspořádat je od nejjednoduššího problému do nejtěžšího. Řešte je jeden po druhém. Napíšete-li si své těžkosti, jejich charakter se změní — z toho, čeho se bojíte a čemu se vyhýbáte — v to, co můžete vidět a řešit.

Některým lidem pomohlo, když brali předepsané trankvilizéry nebo antidepresiva. Je ale na místě opatrnost. „Nemyslím si, že léky samy o sobě jsou řešením,“ říká poradce Melvin Green. „Měly by se užívat jako určitý doplněk, když se hledá řešení . . . Léky vám umožní zapojit se do každodenního života a tak získáte možnost vyhledat další pomoc, jak zvládnout příčiny agorafobie a vyléčit se.“

Duchovní problém?

„Myslela jsem si, že křesťané by neměli propadávat záchvatům paniky,“ říká Brenda, „protože Ježíš řekl ‚nikdy nebuďte úzkostliví‘. Došla jsem k závěru, že nespoléhám dost na Boha.“ Nicméně kontext slov u Matouše 6:34 ukazuje, že Ježíš nemluvil o panické poruše. Zdůrazňoval spíše nebezpečí většího zájmu o hmotné potřeby než o duchovní.

Samozřejmě i lidé, kteří dávají duchovní zájmy na první místo, mohou být postiženi touto poruchou, jak to dokládá následující zkušenost jedné ženy z Finska.

„Já a moje partnerka — obě svědkyně Jehovovy — jsme kázaly dveře ode dveří. Najednou jsem pocítila závrať. Nebyla jsem schopná přemýšlet. Všechno se mi zdálo neskutečné a bála jsem se, že ztratím rovnováhu. U dalších dveří jsem nebyla vůbec schopna sledovat rozhovor.

Tento hrozný zážitek jsem měla v roce 1970. Byl to první ze série zvláštních stavů, které mě postihovaly po další dvě desetiletí. Opakovaně jsem se ocitala v zamlženém světě, neschopná jasně přemýšlet. Točila se mi hlava a bušilo mi srdce. Škobrtala jsem o slova nebo jsem si na ně vůbec nemohla vzpomenout.

Byla jsem mladá, energická a veselá průkopnice z řad svědků Jehovových. Velmi mě těšilo pomáhat druhým, aby rozuměli Bibli. Trvale mě však sužovaly tyto záchvaty. Říkala jsem si: ‚Co se to se mnou děje?‘ Neurolog moje potíže označil jako psychomotorické záchvaty epilepsie. Následujících deset let jsem brala léky, které mi předepisoval. Bylo mi však divné, že účinkovaly tak málo. Začala jsem se na svůj stav dívat jako na něco, co prostě musím vydržet.

Po nějaké době jsem pochopila, že moje nemoc není epilepsie a že léky jsou neúčinné. Dokonce i obvyklé pochůzky byly nepřekonatelným problémem. Měla jsem hrůzu z každého, koho jsem potkala. K tomu, abych chodila na křesťanská shromáždění, jsem musela vynaložit všechnu sílu. Často jsem seděla zpocená, s pocitem závrati, s rukama na spáncích, s bušícím srdcem a v hlavě prázdno. Někdy jsem pociťovala v celém těle napětí a křeče. V jednom případě jsem si byla jista, že zemřu.

Služba mi pomáhala, abych to vydržela, a je doslova zázrak, že jsem v ní vůbec mohla pokračovat. Vést biblické studium bylo pro mě někdy tak vyčerpávající, že se ho musela ujmout sestra, která se mnou spolupracovala. Skutečně, kázání je týmová práce a nakonec je to Bůh, kdo působí vzrůst. (1. Korinťanům 3:6, 7) Lidé podobní ovcím naslouchají a reagují navzdory omezením toho, kdo je učí.

Jednoho dne v březnu 1991 mi můj manžel ukázal brožuru o panické poruše. Popsané příznaky byly úplně stejné jako u mě! Přečetla jsem si o tomto tématu více, navštívila jsem přednášky a objednala jsem se k jednomu specialistovi. Po dvaceti letech byl můj problém konečně rozpoznán. Byla jsem na cestě k uzdravení!

Většině lidí se záchvaty paniky může pomoci správná léčba. Velkou pomocí mohou být přátelé, kteří pro ně mají pochopení. Vnímavý přítel nezvětšuje pocit viny, ale uvědomuje si, že člověk s panickou poruchou se nechová záměrně nespolečensky. (Srovnej 1. Tesaloničanům 5:14.)

Když se ohlédnu zpět na posledních dvacet let, jsem vděčná, že přes to všechno jsem dokázala zůstat v celodobé službě. Je to požehnání, které za to úsilí stojí. Současně si uvědomuji, že podobně jako Epafroditus se někteří křesťané musí pro špatné zdraví vzdát výsad ve službě. Jehova z takových lidí nepociťuje zklamání. Neočekává víc, než mu člověk může v rozumné míře dát.

Porucha, kterou mám, mě naučila, abych se nebrala moc vážně. Naučilo mě to, abych měla soucit s lidmi, kteří mají určitá omezení. Především mi to však pomohlo, abych se víc přiblížila k Jehovovi. Ve svém soužení jsem opakovaně viděla, že je skutečným zdrojem síly a útěchy.“

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 22]

Zklidňující techniky

Klidné dýchání. Záchvaty paniky jsou často doprovázeny zrychleným dýcháním. Ke zklidnění dýchání zkuste toto cvičení: Lehněte si na břicho. Při vdechu počítejte do šesti; při výdechu počítejte do šesti. Potom zkuste takové hluboké dýchání vsedě. Potom je zkuste vstoje. Dýchejte zhluboka od bránice a cvičte to denně tak dlouho, až vám to začne být vlastní. Některým lidem pomáhá, když si představují, že cvičí v krásném prostředí.

Klidné myšlení. ‚Co když omdlím?‘ ‚Co když tam nebude nikdo, kdo by mi pomohl?‘ ‚Co když mi vypoví srdce?‘ Když se v mysli zabýváme katastrofickými situacemi, podporuje to paniku. Vzhledem k tomu, že tyto myšlenky se obvykle týkají budoucí pohromy nebo minulého záchvatu, snažte se soustředit na současnou situaci. „Soustředění na bezprostřední situaci působí okamžité zklidnění,“ říká doktor Alan Goldstein. Někteří lidé navrhují nosit kolem zápěstí elastický pásek. Když se objeví katastrofické myšlenky, zatáhněte za něj a řekněte si: „Dost!“ Zastavte úzkost dříve, než má možnost vystupňovat se v paniku.

Klidná reakce. Postihne-li vás panika, nebojujte s ní. Je to jenom pocit, a pocity vám nemohou ublížit. Představte si, že jste u oceánu a pozorujete vlny. Zvedají se, dosáhnou vrcholu a potom se rozplynou. Záchvaty paniky probíhají stejným způsobem. Místo abyste proti vlně bojovali, sklouzněte po ní. Pocit paniky pomine. Když je to za vámi, nereagujte neúměrně a neanalyzujte příliš. Přešlo to jako záchvat kašle nebo bolest hlavy.

Panika je jako člověk, který tyranizuje druhé. Provokujete-li ho, zaútočí, nebudete-li ho provokovat, možná odejde. Doktor R. Reid Wilson vysvětluje, že zklidňující techniky „nejsou určeny k tomu, abyste v tu chvíli byli schopni lépe ‚bojovat‘ proti panice nebo se jí ‚zbavit‘. Pokládejte je spíše za prostředek, jak překlenout dobu, kdy se vás panika snaží vyprovokovat, abyste s ní bojovali.“

[Rámeček na straně 23]

Agorafobie, strach ze strachu

U mnoha lidí, kteří trpí záchvaty paniky, se vyvine agorafobie. Je sice definována jako strach z otevřeného prostoru, ale přesněji by mohla být nazvána strach ze strachu. Agorafobikové mají z paniky takový strach, že se vyhýbají všem místům, kde dříve došlo k záchvatu. Brzy je jediným „bezpečným“ místem obvykle domov.

„Představte si, že odcházíte z domova,“ říká ve své knize Melvin Green. „Náhle, z ničeho nic, se objeví největší muž, jakého jste kdy viděli. Má baseballovou pálku a bez jakéhokoli důvodu vás praští po hlavě. Vrávoráte zpátky do domu omráčeni tím, co se právě stalo. Když se začnete cítit lépe, vykouknete ze dveří a všechno se zdá normální. Vyjdete znovu ven. Náhle se muž objeví znovu a opět vám dá ránu. Vrátíte se zpátky do domu, kde jste v bezpečí. Vyhlédnete zadním vchodem . . . je tam. Podíváte se z okna . . . je tam. A vy víte, že když opustíte bezpečí svého domova, dostanete zase ránu. Otázka zní: ‚Vyjdete z domu?‘“

Mnozí lidé trpící agorafobií přirovnávají svůj pocit k uvedenému znázornění a domnívají se, že jejich situace je beznadějná. Doktor Alan Goldstein však poskytuje toto ujištění: „Nejste jediný, nejste sám . . . Můžete si pomoci.“