11. KAPITOLA

Odpadnutí — Cesta k Bohu je zatarasena

1, 2. a) Proč je důležitých prvních 400 let historie křesťanstva? b) Jakou pravdu o volbě možností vyjádřil Ježíš?

PROČ je tak důležitých prvních 400 let dějin křesťanstva? Ze stejného důvodu, proč je důležitých několik prvních let dítěte — protože jsou to tvárná léta, kdy se klade základ budoucí duchovní osobnosti jedince. Co zjevují raná staletí křesťanstva?

² Než na tu otázku odpovíme, připomeňme si pravdu, kterou vyjádřil Ježíš Kristus: „Vcházejte úzkou branou, protože široká a prostorná je cesta, jež vede do zničení, a mnoho je těch, kteří se po ní vydávají; zatímco úzká je brána a stísněná cesta, jež vede do života, a málo je těch, kteří ji nalézají.“ Cesta snadných řešení je široká, cesta správných zásad je úzká. — Matouš 7:13, 14.

3. Jaké dvě dráhy byly otevřené na počátku křesťanství?

³ Na počátku křesťanství byly těm, kdo přijali tuto nepopulární víru, otevřeny dvě cesty — držet se Kristova nekompromisního učení a Písem, nebo tíhnout k široké a snadné cestě kompromisu se světem té doby. Jak uvidíme, historie prvních čtyř set let ukazuje, kterou cestu si nakonec vyvolila většina.

Svůdná filozofie

4. Jak ovlivnil podle historika Duranta pohanský Řím ranou církev?

⁴ Historik Will Durant vysvětluje: „Církev přejala některé náboženské zvyky a formy, které byly běžné v předkřesťanském [pohanském] Římě — štólu a jiná roucha pohanských kněží, používání kadidla a svěcené vody při očišťování, pálení svíček a věčné světlo před oltářem, uctívání svatých, architekturu baziliky, římský zákon jako základ pro kanonický zákon, titul pontifex maximus pro nejvyššího kněze a ve čtvrtém století latinu. . . Brzy se stali původci pořádku a zdrojem moci ve městech spíše biskupové než římští prefekti; metropolité neboli arcibiskupové podporovali, ne-li nahrazovali, provinční místodržitele a biskupský synod vystřídal provinční sněm. Římská církev šla ve stopách římského státu.“ — The Story of Civilization: Part III—Caesar and Christ (Historie civilizace: III. část — César a Kristus).

5. Jak je ochota činit kompromisy s pohanským římským světem v rozporu s raně křesťanskými spisy?

⁵ Tato ochota činit kompromisy s římským světem je v příkrém protikladu k učení Krista a apoštolů. (Viz rámeček, strana 262.) Apoštol Petr radil: „Milovaní,. . . burcuji vaši schopnost jasně přemýšlet připomínkou, abyste si pamatovali výroky, které dříve mluvili svatí proroci, a přikázání Pána a zachránce skrze vaše apoštoly. . . Když tedy, milovaní, máte předem toto poznání, střežte se, abyste s nimi nebyli odvedeni omylem těch, kteří vzdorují zákonu, a neodpadli od své vlastní stálosti.“ Pavel jasně radil: „Nedejte se nerovně spojit jhem s nevěřícími. Vždyť co má společného spravedlnost a bezzákonnost? Nebo jaké podílnictví má světlo s tmou?. . . ‚„Vyjděte proto z jejich středu a oddělte se,“ říká Jehova, „a přestaňte se dotýkat nečistého“‘, ‚„a já vás chci přijmout.“‘“ — 2. Petra 3:1, 2, 17; 2. Korinťanům 6:14–17; Zjevení 18:2–5.

6, 7. a) Jak byli raní církevní „otcové“ ovlivněni řeckou filozofií? b) Ve kterých naukách se zejména projevil řecký vliv? c) Jaké varování ohledně filozofie dal Pavel?

⁶ Přes toto jasné varování přejali odpadlí křesťané z druhého století náležitosti římského náboženství. Vzdálili se od svých čistých biblických počátků a místo toho oblékli pohanská římská roucha a tituly a napojili se řeckou filozofií. Profesor Wolfson z Harvardovy univerzity vysvětluje v knize The Crucible of Christianity (Tavicí kelímek křesťanství), že ve druhém století proudilo ke křesťanství mnoho „filozoficky školených pohanů“. Ti obdivovali moudrost Řeků a domnívali se, že vidí podobnosti mezi řeckou filozofií a učením Písem. Wolfson pokračuje: „Někdy se s obměnami vyslovují v tom smyslu, že filozofie je Boží zvláštní dar Řekům skrze lidský rozum, stejně jako Písmo [je dar] Židům skrze přímé zjevení.“ A pokračuje: „Církevní Otcové. . . se ujali systematického úkolu ukázat, jak za prostým jazykem, jímž se rádo vyjadřuje Písmo, jsou skryty nauky filozofů zaobalené v nejasných odborných výrazech vytvořených v jejich Akademii, Lyceu a Sloupořadí [střediscích filozofických debat].“

⁷ Takový postoj otevřel cestu řecké filozofii a terminologii, aby pronikly do nauk křesťanstva, a to zejména na poli trinitářského učení a víry v nesmrtelnost duše. Jak uvádí Wolfson: „[Církevní] Otcové začali hledat v rejstříku filozofické terminologie dva dobré odborné výrazy, z nichž by se jeden použil k označení skutečné odlišnosti každého člena trojice jako jednotlivce a druhý k označení jejich vnitřní společné jednoty.“ Přesto však museli uznat, že „pojetí trojjediného Boha je tajemstvím, jež nelze lidským rozumem rozluštit“. Pavel naopak rozpoznal nebezpečí takové nákazy a ‚překrucování dobré zprávy‘, když psal galatským a koloským křesťanům: „Dávejte pozor: Možná, že existuje někdo, kdo vás odvede jako svou kořist prostřednictvím filozofie [řecky filosofías] a prázdného podvodu podle lidského ústního podání, podle základních věcí světa, a ne podle Krista.“ — Galaťanům 1:7–9; Kolosanům 2:8; 1. Korinťanům 1:22, 23.

Vzkříšení zrušeno

8. S jakou hádankou zápasí člověk a jak se ji pokusila vyřešit většina náboženství?

⁸ Jak jsme v celé této knize viděli, člověk neustále zápasí s hádankou své krátké a ohraničené existence, která končí smrtí. Německý spisovatel Gerhard Herm uvedl ve své knize The Celts—The People Who Came Out of Darkness (Keltové — lid, který vyšel z temnoty): „Náboženství je mimo jiné způsob, jak smířit lidi se skutečností, že jednoho dne musí zemřít, buď slibem lepšího života za hrobem, znovuzrozením, nebo obojím.“ Prakticky každé náboženství je postaveno na víře, že je lidská duše nesmrtelná a že po smrti putuje do posmrtného života nebo se stěhuje do jiného tvora.

9. K jakému závěru ohledně Ježíšovy víry ve vzkříšení dospěl španělský učenec Miguel de Unamuno?

⁹ Téměř všechna náboženství křesťanstva dnes také přijímají tuto víru. Miguel de Unamuno, přední španělský učenec 20. století, napsal o Ježíšovi: „Věřil spíše ve vzkříšení těla [jako v Lazarově případě (viz strany 249–52)] po židovském způsobu, než v nesmrtelnost duše podle [řeckého] platónského způsobu. . . Důkazy pro to lze vidět v každé poctivé knize výkladu.“ A došel k závěru: „Nesmrtelnost duše. . . je pohanské filozofické dogma.“ (La Agonía Del Cristianismo [Agónie křesťanství]) Toto „pohanské filozofické dogma“ proniklo do učení křesťanstva, přestože Kristus zjevně takovou myšlenku neměl. — Matouš 10:28; Jan 5:28, 29; 11:23, 24.

10. Jaké byly některé následky víry v nesmrtelnost duše?

¹⁰ Lstivý vliv řecké filozofie byl klíčovým faktorem v odpadnutí, jež následovalo po smrti apoštolů. Řecké učení o nesmrtelné duši s sebou neslo potřebu někam duši odeslat — do nebe, pekelného ohně, očistce, ráje, limbu.a Manipulací s takovými naukami se stalo pro kněžskou třídu snadné udržovat své stádo v bázni ze záhrobí a mámit z něho dary a příspěvky. To nás vede k další otázce: Jak vznikla v křesťanstvu samostatná třída duchovenstva? — Jan 8:44; 1. Timoteovi 4:1, 2.

Jak se vytvořila třída duchovenstva

11, 12. a) Co bylo dalším znamením nastupujícího odpadnutí? b) Jakou úlohu hráli apoštolové a starší v Jeruzalémě?

¹¹ Jinou známkou odpadnutí byl ústup od všeobecné služby všech křesťanů, jak učil Ježíš a apoštolové, k výlučnému kněžství a hierarchii, jež se vyvinuly v křesťanstvu. (Matouš 5:14–16; Římanům 10:13–15; 1. Petra 3:15) Během prvního století po Ježíšově smrti sloužili jeho apoštolové spolu s jinými duchovně způsobilými staršími v Jeruzalémě, aby radili a řídili křesťanský sbor. Nikdo nebyl nadřazen ostatním. — Galaťanům 2:9.

¹² V roce 49 n. l. se museli sejít v Jeruzalémě, aby řešili otázky, které se týkaly všech křesťanů. Biblická zpráva nám říká, že po otevřené diskusi „apoštolové a starší muži [presbyteroi] s celým sborem uznali za dobré poslat muže vyvolené mezi sebou do Antiochie s Pavlem a Barnabášem. . . Svou rukou napsali: ‚Apoštolové a starší muži, bratři, těm bratrům v Antiochii a Sýrii a Kilikii, kteří jsou z národů: Pozdravy!‘“ Apoštolové a starší očividně sloužili jako správní řídící centrum pro rozptýlené křesťanské sbory. — Skutky 15:22, 23.

13. a) Jaké uspořádání existovalo pro bezprostřední dozor nad každým z raně křesťanských sborů? b) Jaké byly požadavky na sborové starší?

¹³ Když tedy tato řídící skupina v Jeruzalémě byla raně křesťanským uspořádáním pro všeobecný dozor k užitku všech křesťanů, jaký systém řízení měli v každém sboru na místní úrovni? Pavlův dopis Timoteovi jasně ukazuje, že sbory měly dozorce (řecky episkopos, z čehož pochází slovo „episkopální“), kteří byli duchovně staršími (presbyteroi), muži, způsobilými svým chováním a svým duchovním smýšlením, aby vyučovali spolukřesťany. (1. Timoteovi 3:1–7; 5:17) V prvním století netvořili tito muži samostatnou třídu duchovenstva. Nenosili odlišný oděv. Poznali se podle duchovního smýšlení. Každý sbor měl radu starších (dozorců), ne monarchickou vládu jednoho muže. — Skutky 20:17; Filipanům 1:1.

14. a) Jak byli po čase křesťanští dozorci nahrazeni biskupy křesťanstva? b) Kdo usiloval o prvenství mezi biskupy?

¹⁴ Teprve během času se slovo episkoposb (dozorce, dohližitel) proměnilo na „biskup“, což znamená kněze, který má soudní pravomoc nad jinými příslušníky duchovenstva ve své diecézi. Španělský jezuita Bernardino Llorca vysvětluje: „Nejdříve se nedělal dostatečný rozdíl mezi biskupy a presbytery a pozornost se věnovala pouze významu slov; biskup odpovídá dohližiteli, presbyter odpovídá staršímu muži. . . Ale pozvolna se rozdíl ujasňoval a jménem biskup byli označováni důležitější dohližitelé, kteří vlastnili svrchovanou kněžskou autoritu a oprávnění vkládat ruce a udílet kněžství.“ (Historia de la Iglesia Católica [Dějiny katolické církve]) Biskupové začali plnit své úkoly v jakémsi monarchickém systému, a to zejména od počátku čtvrtého století. Byla ustavena hierarchie neboli vládnoucí sbor duchovenstva a časem byl římský biskup, který si činil nárok na to, že je nástupcem Petra, mnohými uznán jako nejvyšší biskup a papež.

15. Jaká propast existuje mezi vedením raně křesťanským a vedením křesťanstva?

¹⁵ Dnes je postavení biskupa v různých církvích křesťanstva postavením vážnosti a moci, obvykle dobře placené a často ztotožněné s elitní vládnoucí třídou v každém národě. Je však obrovský rozdíl mezi jejich pyšným a povýšeným postavením a prostotou organizace v době Krista a starších neboli dozorců raných křesťanských sborů. A co potom řekneme o propasti mezi Petrem a jeho takzvanými nástupci, kteří panují v přepychovém prostředí Vatikánu? — Lukáš 9:58; 1. Petra 5:1–3.

Papežská moc a prestiž

16, 17. a) Jak víme, že raný římský sbor nebyl pod správou biskupa nebo papeže? b) Jak se vyvinulo používání titulu „papež“?

¹⁶ Mezi ranými sbory, které přijímaly vedení od apoštolů a starších v Jeruzalémě, byl i sbor v Římě, kam pravděpodobně dospěla křesťanská pravda někdy po letnicích roku 33 n. l. (Skutky 2:10) Měl starší jako každý jiný křesťanský sbor té doby a ti sloužili jako rada dozorců, kde žádný nezastával první místo. Na žádné z nejranějších dozorců v římském sboru jistě nepohlíželi současníci jako na biskupy nebo na papeže, protože se monarchický episkopát v Římě ještě nevyvinul. Počátek monarchického episkopátu — čili správy jednoho muže — je těžké přesně určit. Důkazy nasvědčují tomu, že se začal vyvíjet ve druhém století. — Římanům 16:3–16; Filipanům 1:1.

¹⁷ Titul „papež“ (z řeckého papas, otec) se během prvních dvou století nepoužíval. Bývalý jezuita Michael Walsh vysvětluje: „Římský biskup byl zřejmě poprvé nazván ‚papežem‘ ve třetím století a titul byl dán papeži Kallistovi. . . Koncem pátého století ‚papež‘ obvykle znamená římského biskupa a nikoho jiného. Avšak teprve v jedenáctém století mohl papež trvat na tom, že titul platí jen jemu.“ — An Illustrated History of the Popes (Obrazové dějiny papežů).

18. a) Kdo byl jeden z prvních římských biskupů, který prosazoval svou autoritu? b) Na čem se zakládá papežský nárok na prvenství? c) Jak se má správně chápat Matouš 16:18, 19?

¹⁸ Jeden z prvních římských biskupů, který uplatňoval svou autoritu, byl papež Lev I. (papežem v létech 440–461 n. l.). Michael Walsh dále vysvětluje: „Lev si přivlastnil kdysi pohanský titul pontifex maximus, který papežové používají dodnes a do konce čtvrtého století jej nosili římští císaři.“ Lev I. založil svůj postup na katolickém výkladu Ježíšových slov u Matouše 16:18, 19. (Viz rámeček, strana 268.) „Prohlásil, že jako byl sv. Petr první mezi apoštoly, měl by kostel sv. Petra dostat prvenství mezi kostely.“ (Man’s Religions [Lidská náboženství]) Tímto činem Lev I. ukázal, že zatímco císař drží světskou moc v Konstantinopoli na východě, on uplatňuje duchovní moc z Říma na západě. Tato moc se později ukázala, když roku 800 n. l. papež Lev III. korunoval Karla Velikého císařem Svaté říše římské.

19, 20. a) Jak se pohlíží na papeže v nové době? b) Jaké jsou některé oficiální tituly papeže? c) Jak proti sobě stojí chování papežů a Petrovo?

¹⁹ Od roku 1929 pohlížejí světské vlády na římského papeže jako na panovníka samostatného svrchovaného státu, města Vatikánu. Tak může římskokatolická církev — jako žádná jiná náboženská organizace — posílat diplomatické zástupce, nuncie, k vládám světa. (Jan 18:36) Papež je poctěn mnoha tituly, mezi něž patří Náměstek Ježíše Krista, Nástupce knížete apoštolů, Nejvyššší velekněz univerzální církve, Západní patriarcha, Primas italský, Svrchovaný panovník města Vatikánu. Je nošen s pompou a obřady, prokazuje se mu čest jako hlavě státu. Všimněte si naproti tomu, jak údajný první papež a biskup římský, Petr, reagoval, když mu římský setník Kornélius padl k nohám a vzdával mu poctu: „Petr ho pozvedl a řekl: ‚Vstaň; já jsem také člověk.‘“ — Skutky 10:25, 26; Matouš 23:8–12.

²⁰ Můžeme se však zeptat, jak vlastně odpadlá církev v oněch raných stoletích získala tolik moci a vážnosti? Jak se prostota a pokora Krista a raných křesťanů proměnila v pýchu a okázalost křesťanstva?

Vznik křesťanstva

21, 22. Jaká velká změna údajně nastala v Konstantinově životě a jak ji využil?

²¹ Bod obratu pro toto nové náboženství v Římské říši byl rok 313 n. l., datum takzvaného obrácení císaře Konstantina na „křesťanství“. Jak k tomu obrácení došlo? V roce 306 n. l. nastoupil Konstantin po svém otci a časem se stal s Liciniem spoluvládcem Římské říše. Byl ovlivněn matčinou oddaností křesťanství a svou vlastní vírou v božskou ochranu. Než šel v roce 312 n. l. do bitvy u Milvijského mostu nedaleko Říma, tvrdil, že dostal ve snu pokyn namalovat na štíty svých vojáků „křesťanský“ monogram — řecká písmena chí a ró, první písmena Kristova jména v řečtině.c S tímto ‚posvátným talismanem‘ porazila Konstantinova vojska svého nepřítele Maxentia.

²² Krátce po vítězství v bitvě prohlásil Konstantin, že se stal věřícím, ačkoli pokřtít se dal až těsně před smrtí asi o čtyřiadvacet let později. Získal si pak podporu vyznavačů křesťanství ve své říši „přijetím řeckých písmen [] chí,ró jako svého emblému. . . Chí,ró se však již používalo jako ligatura [spojení písmen] jak v pohanském, tak v křesťanském kontextu.“ — The Crucible of Christianity, vydáno Arnoldem Toynbeem.

23. a) Kdy podle jednoho komentátora vzniklo křesťanstvo? b) Proč můžeme říci, že Kristus nezaložil křesťanstvo?

²³ Tak byl položen základ křesťanstva. Britský rozhlasový pracovník Malcolm Muggeridge napsal ve své knize The End of Christendom [Konec křesťanstva]: „Křesťanstvo začalo císařem Konstantinem.“ Učinil však také vnímavou poznámku: „Dalo by se dokonce říci, že sám Kristus zrušil křesťanstvo dříve, než začalo, prohlášením, že jeho království není z tohoto světa — což bylo jedno z jeho nejdalekosáhlejších a nejdůležitějších prohlášení.“ A bylo také jedno z nejpřehlíženějších náboženskými a politickými vládci křesťanstva. — Jan 18:36.

24. Jaká změna nastala v církvi Konstantinovým „obrácením“?

²⁴ S Konstantinovou podporou se stalo náboženství křesťanstva oficiálním státním náboženstvím Říma. Profesorka náboženství Elaine Pagelsová píše: „Křesťanští biskupové, kdysi zatýkaní, mučení a popravovaní, nyní byli zproštěni daní, dostávali dary z císařské pokladny, vážnost a vlivné postavení u dvora; jejich církve získaly nové bohatství, moc a výsadní postavení.“ Stali se přáteli císaře, přáteli římského světa. — Jakub 4:4.

Konstantin, kacířství a pravověrnost

25. a) Jaký teologický spor zuřil v Konstantinově době? b) Jaké porozumění Kristova vztahu k Otci existovalo před čtvrtým stoletím?

²⁵ Proč bylo Konstantinovo „obrácení“ tak významné? Protože jako císař měl značný vliv na záležitosti naukově rozdělené „křesťanské“ církve a přál si ve své říši jednotu. Tou dobou zuřil spor mezi řecky a latinsky mluvícími biskupy o „vztahu mezi ‚Slovem‘ neboli ‚Synem‘ ‚Božím‘, který byl vtělen v Ježíše, a samotným ‚Bohem‘, nyní nazývaným ‚Otec‘ — neboť jeho jméno Jahve bylo všeobecně zapomenuto“. (The Columbia History of the World) Někteří zastávali biblicky založené stanovisko, že Kristus, Logos, byl stvořen, a proto je podřízen Otci. (Matouš 24:36; Jan 14:28; 1. Korinťanům 15:25–28) Mezi nimi byl alexandrijský kněz Arius z Egypta. R. P. C. Hanson, profesor náboženství, říká: „Před vypuknutím ariánského sporu [ve čtvrtém století] neexistoval žádný teolog ani ve východní ani v západní církvi, který by v nějakém smyslu nepovažoval Syna za podřízeného Otci.“ — The Search for the Christian Doctrine of God (Hledání křesťanské nauky o Bohu).

26. Jak na tom bylo učení o trojici na počátku čtvrtého století?

²⁶ Jiní považovali názor, že je Kristus podřízený, za kacířství, a víc se přikláněli k uctívání Ježíše jako „vtěleného Boha“. Přesto profesor Hanson tvrdí, že období, o němž je řeč (čtvrté století), „nebylo dobou obrany nějaké dohodnuté a ustálené [trinitářské] pravověrnosti proti útokům otevřeného kacířství [ariánství]. K námětu, o němž se především diskutovalo, ještě neexistovalo žádné pravověrné učení.“ A pokračuje: „Všechny strany věřily, že autorita Písma mluví v jejich prospěch. Každá prohlašovala druhé za nepravověrné, netradiční a nebiblické.“ Náboženské řady byly touto teologickou spornou otázkou důkladně rozděleny. — Jan 20:17.

27. a) Co udělal Konstantin, aby se pokusil vyřešit spor o Ježíšovu přirozenost? b) Jak reprezentativní byl nikajský koncil? c) Vyřešilo Nikajské vyznání spor o rozvíjející se nauku o trojici?

²⁷ Konstantin si přál ve své říši jednotu a v roce 325 n. l. svolal koncil svých biskupů do Nikaje, města, které leželo ve východní, řecky mluvící části jeho říše, na druhé straně Bosporu, než bylo nové město Konstantinopol. Prý se účastnilo 250 až 318 biskupů, jen menšina z celkového počtu, ale většina z nich přitom byla z řecky mluvící oblasti. Nebyl přítomen ani papež Silvestr I.d Po prudké rozepři vyšlo z tohoto nereprezentativního koncilu Nikajské vyznání se svým silným příklonem k trinitářskému myšlení. Přesto naukový spor nevyřešilo. Neobjasnilo úlohu Božího svatého ducha v trinitářské teologii. Spor zuřil po desetiletí a bylo zapotřebí dalších koncilů a autorit různých císařů a posílání do vyhnanství, aby se dospělo ke konečné shodě. Bylo to vítězství teologie a porážka těch, kteří se drželi Písem. — Římanům 3:3, 4.

28. a) Jaké byly některé důsledky učení o trojici? b) Proč není žádný biblický základ pro uctívání Marie jako „matky Boží“?

²⁸ Jedním z důsledků učení o trojici během staletí bylo to, že jediný pravý Bůh Jehova utonul v bažině Boho–kristovské teologie křesťanstva.e Dalším logickým důsledkem té teologie bylo: jestliže byl Ježíš skutečně vtěleným Bohem, potom byla Ježíšova matka očividně „matkou Boží“. To vedlo během let k mnoha různým formám uctívání Marie navzdory úplnému nedostatku biblických textů, které mluví o Marii v jakékoli jiné důležité úloze než jako o pokorné tělesné matce Ježíšově.f (Lukáš 1:26–38, 46–56) Římskokatolická církev během staletí rozvíjela a přikrašlovala učení o matce Boží, takže mnozí katolíci ctí Marii mnohem horoucněji, než uctívají Boha.

Rozkoly v křesťanstvu

29. Před jakým vývojem varoval Pavel?

²⁹ Jiným příznačným rysem odpadnutí je, že vede k dělení a tříštění. Apoštol Pavel prorokoval: „Vím, že po mém odchodu vstoupí mezi vás utlačující vlci a nebudou něžně zacházet se stádem, a z vás samotných povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky.“ Pavel dal jasnou radu Korinťanům, když prohlásil: „Vybízím vás, bratři, prostřednictvím jména našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni mluvili souhlasně a nebylo mezi vámi rozdělení, ale abyste byli vhodně sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“ — Skutky 20:29, 30; 1. Korinťanům 1:10.

30. Jaká situace se brzy vyvinula v rané církvi?

³⁰ Již během několika desetiletí po smrti apoštolů se mezi křesťany objevily rozkoly. Will Durant uvádí: „Celsus [odpůrce křesťanství z druhého století] sám sarkasticky poznamenal, že křesťané jsou ‚rozštěpeni do mnoha stran a každý jednotlivec chce mít svou vlastní‘. Kolem roku 187 [n. l.] vypočítal Irenaeus dvacet odrůd křesťanství a kolem roku 384 [n. l.] jich Epifanios napočítal osmdesát.“ — The Story of Civilization: Part III—Caesar and Christ.

31. Jak vznikl velký rozkol v katolické církvi?

³¹ Konstantin dával přednost východní, řecké části své říše, a proto nechal na území dnešního Turecka vybudovat nové hlavní město. To bylo později nazváno Konstantinopol (novodobý Istanbul). Tak se během staletí postoj katolické církve vyhrotil a církev se rozštěpila jak jazykově, tak zeměpisně — latinsky mluvící Řím na západě proti řecky mluvící Konstantinopoli na východě.

32, 33. a) Jaké byly další příčiny rozdělení v křesťanstvu? b) Co říká Bible o používání obrazů při uctívání?

³² Spory o povahu dosud se vyvíjejícího učení o trojici stále působily v křesťanstvu rozruch. Další koncil se konal roku 451 n. l. v Chalcedonu, aby definoval charakter Kristových „přirozeností“. Zatímco západ přijal krédo vydané tímto koncilem, východní církve nesouhlasily, a to vedlo k utvoření koptské církve v Egyptě a Habeši a „jakobitských“ církví v Sýrii a Arménii. Jednotu katolické církve neustále ohrožovaly rozpory v těžko srozumitelných teologických otázkách, zejména ohledně definice nauky o trojici.

³³ Další příčinou rozdělení bylo uctívání obrazů. Během osmého století se východní biskupové vzbouřili proti tomuto modlářství a vstoupili do takzvaného ikonoklastického neboli obrazoboreckého období. Časem se však vrátili k používání ikon. — 2. Mojžíšova 20:4–6; Izajáš 44:14–18.

34. a) Co vedlo k velké roztržce v katolické církvi? b) Jaký byl konec této roztržky?

³⁴ Další velká zkouška přišla, když západní církev přijala k Nikajskému vyznání latinské slovo filioque („a ze Syna“), aby naznačila, že svatý duch vychází jak z Otce, tak ze Syna. Konečným výsledkem tohoto vylepšení ze šestého století byla roztržka, když „v roce 876 synod [biskupů] v Konstantinopoli odsoudil papeže jak pro jeho politickou činnost, tak protože neopravil kacířství dodatku filioque. Tato akce byla ze strany východu součástí úplného zavržení papežova nároku na univerzální pravomoc nad církví.“ (Man’s Religions) V roce 1054 papežův zástupce exkomunikoval patriarchu konstantinopolského, který dal na oplátku papeže do klatby. Tento rozkol nakonec vedl k vytvoření východních církví — řecké, ruské, rumunské, polské, bulharské, srbské a jiných, které jsou samostatné.

35. Kdo byli valdenští a jak se jejich víra lišila od katolické?

³⁵ Rozruch v církvi začalo působit i jiné hnutí. Ve 12. století Petr Valdo z francouzského Lyonu „najal několik učenců, aby přeložili Bibli do langue d’oc [místního jazyka] jižní Francie. Horlivě studoval překlad a došel k závěru, že by křesťané měli žít jako apoštolové — bez osobního majetku.“ (The Age of Faith [Věk víry] od Willa Duranta) Začal kazatelské hnutí, které se stalo známým jako valdenští. Zavrhovali katolické kněžstvo, odpustky, očistec, transsubstanciaci a jiné tradiční katolické zvyklosti a články víry. Rozšířili se do jiných zemí. V roce 1229 se jejich šíření pokusil zastavit toulouský koncil tím, že zakázal vlastnit biblické knihy. Byly povoleny jen knihy liturgie, a to pouze v mrtvé latině. Ale mělo přijít další náboženské rozdělení a pronásledování.

Pronásledování albigenských

36, 37. a) Kdo byli albigenští a v co věřili? b) Jak byli albigenští potlačeni?

³⁶ Ve dvanáctém století vzniklo na jihu Francie ještě jiné hnutí — albigenští (také známí jako kataři) nazvaní podle města Albi, kde měli mnoho přívrženců. Měli vlastní třídu duchovenstva řídícího se celibátem, jež očekávala, že bude s hlubokou úctou zdravena. Věřili, že Ježíš mluvil obrazně, když při své poslední večeři řekl o chlebu: „Toto je mé tělo.“ (Matouš 26:26, Petrů) Zavrhovali učení o trojici, panenské zrození, pekelný oheň a očistec. Tím aktivně zpochybňovali římské nauky. Papež Inocenc III. dal pokyny, aby byli albigenští pronásledováni. „Bude-li třeba,“ řekl, „potlačte je mečem.“

³⁷ Proti „kacířům“ byla svolána křížová výprava a katoličtí křižáci vyvraždili ve francouzském Béziers 20 000 mužů, žen a dětí. Po velkém krveprolévání nastal v roce 1229 mír, když byli albigenští poraženi. Narbonnský koncil „zakázal laikům vlastnit jakoukoli část Bible“. Kořenem problému pro katolickou církev byla zjevně existence Bible v jazyce lidu.

38. Co byla inkvizice a jak se projevovala?

³⁸ Další krok, který podnikla církev, bylo zřízení inkvizice, tribunálu ustanoveného pro potlačování kacířství. Lidé již byli ovládáni duchem nesnášenlivosti, byli pověrčiví a až příliš ochotní lynčovat a vraždit „kacíře“. Podmínky ve 13. století umožňovaly, aby církev zneužívala svou moc. Avšak „kacíři odsouzení církví měli být vydáni ‚světskému rameni‘ — místním autoritám — a upáleni“. (The Age of Faith) Tím, že církev přenechávala vlastní popravy světským autoritám, byla na pohled bez viny krve. Inkvizice zahájila éru náboženského pronásledování, jež vedlo k zneužívání, falešným a anonymním udáním, vraždám, loupežím, mučení a pomalé smrti tisíců těch, kteří se odvážili věřit jinak než církev. Svoboda náboženského projevu byla potlačena. Existovala nějaká naděje pro lidi, kteří hledali pravého Boha? Na to odpoví 13. kapitola.

39. Jaké náboženské hnutí začalo v sedmém století a jak?

³⁹ Zatímco se toto všechno dělo v křesťanstvu, postavil se jeden osamělý Arab na Středním východě proti náboženské lhostejnosti a modlářství svého vlastního lidu. Založil v sedmém století náboženské hnutí, které má dnes téměř miliardu poslušných poddaných. To hnutí je islám. Naše následující kapitola bude uvažovat o příběhu jeho proroka — zakladatele a vyloží některé jeho nauky a jejich zdroj.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 262]

Raní křesťané a pohanský Řím

„Když se v Římské říši objevilo křesťanské hnutí, vyzývalo pohany obrácené na víru, aby také změnili své postoje a chování. Mnozí pohané, kteří byli vychováni tak, aby pohlíželi na manželství v podstatě jako na společenské a ekonomické uspořádání, na homosexuální vztahy jako předpokládanou součást mužné výchovy, na prostituci mužů i žen jako na běžnou a legální a na rozvod, potrat, antikoncepci a odkládání nežádoucích dětí [na smrt] jako na věci praktické úvahy, přijali k ohromení svých rodin křesťanské poselství, jež se stavělo proti těmto zvyklostem.“ — Adam, Eve, and the Serpent (Adam, Eva a had) od Elaine Pagelsové.

[Rámeček na straně 266]

Křesťanství proti křesťanstvu

Porfyrios, tyrský filozof ze třetího století a odpůrce křesťanství, vznesl otázku, „zda nejsou za příznačnou formu křesťanského náboženství odpovědni spíš Ježíšovi následovníci než sám Ježíš. Porfyrios (a Julián [římský císař ve čtvrtém století a odpůrce křesťanství]) ukázal na základě Nového zákona, že se Ježíš nenazýval Bohem a že nekázal o sobě, ale o jednom Bohu, Bohu všech. To jeho následovníci opustili jeho učení a nastolili svou vlastní novou cestu, na níž byl předmětem uctívání a zbožňování Ježíš (ne jeden Bůh). . . [Porfyrios] se dotkl znepokojivé sporné otázky křesťanských myslitelů: spočívá křesťanská víra na Ježíšově kázání, nebo na myšlenkách podsunutých jeho učedníky v generacích po jeho smrti?“ — The Christians as the Romans Saw Them (Křesťané, jak je viděli Římané).

[Rámeček na straně 268]

Petr a papežství

U Matouše 16:18 řekl Ježíš apoštolu Petrovi: „A já pravím tobě: Ty jsi Petr [řecky Petros], a na té skále [řecky petra] vzdělám církev svou a brány pekelné neodolají proti ní.“ (BČ) To je základ pro tvrzení katolické církve, že Ježíš zbudoval svou církev na Petrovi, který, jak říkají, byl první z nepřerušené řady římských biskupů a Petrových nástupců.

Kdo byl skálou, o níž se Ježíš zmínil u Matouše 16:18? Petr, nebo Ježíš? Kontext ukazuje, že řeč byla o totožnosti Ježíše jako „Krista, Syna Boha živého“, jak vyznal sám Petr. (Matouš 16:16, BČ) Je proto logické, že tím pevným skalním základem církve bude sám Ježíš, a ne Petr, který Krista později zapřel. — Matouš 26:33–35, 69–75.

Jak víme, že je tím základním kamenem Kristus? Z Petrova vlastního svědectví, když napsal: „Když k němu přicházíte jako k živému kameni, lidmi sice zavrženému, ale Bohem vyvolenému, drahocennému. . . V Písmu je totiž obsaženo: ‚Pohleďte, kladu na Siónu kámen, vyvolený, základní rohový kámen, drahocenný; a žádný, kdo v něj projevuje víru, rozhodně nebude zklamán.‘“ Pavel také prohlásil: „A byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, přičemž Kristus Ježíš je sám základním rohovým kamenem.“ — 1. Petra 2:4–8; Efezanům 2:20.

V Písmu ani v dějinách nesvědčí nic o tom, že na Petra pohlíželi jako na prvního mezi sobě rovnými. On se o tom nezmiňuje v žádném ze svých dopisů a tři ostatní evangelia — včetně Markova (zřejmě vyprávěného Markovi Petrem) — se o Ježíšově výroku k Petrovi ani nezmiňují. — Lukáš 22:24–26; Skutky 15:6–22; Galaťanům 2:11–14.

Neexistuje ani žádný nesporný důkaz, že byl Petr vůbec někdy v Římě. (1. Petra 5:13) Když Pavel navštívil Jeruzalém, „Jakub a Kéfas [Petr] a Jan, kteří se zdáli být sloupy,“ ho podpořili. V té době byl tedy Petr jedním z nejméně tří sloupů ve sboru. Nebyl „papež“, ani tak nebyl známý, a také nebyl „biskup“ primas jeruzalémský. — Galaťanům 2:7–9; Skutky 28:16, 30, 31.

[Obrázek na straně 264]

Trojúhelník tajemné trojice křesťanstva

[Obrázky na straně 269]

Vatikán (dole vlajka) vysílá diplomaty k vládám světa

[Obrázky na straně 275]

Nikajský koncil položil základ pro budoucí nauku o trojici

[Obrázky na straně 277]

V uctívání Marie s dítětem, uprostřed, se zrcadlí mnohem starší uctívání pohanských bohyň — vlevo egyptské Isis a Hóra, vpravo římské Mater Matuty

[Obrázky na straně 278]

Východní ortodoxní kostely — Sveti Nikolaj v Sofii (Bulharsko) a dole sv. Vladimír v New Jersey (USA)

[Obrázek na straně 281]

„Křesťanští“ křižáci byli organizováni nejen proto, aby osvobodili Jeruzalém od islámu, ale také aby vyvraždili „kacíře“ jako valdenské a albigenské

[Obrázky na straně 283]

Dominikánský mnich, Tomás de Torquemada, vedl krutou španělskou inkvizici, která používala mučící nástroje, aby vynutila přiznání