ŠALOMOUN

[z kořene, jenž znamená „mír; pokoj“].

Syn krále Davida z rodové linie Judy; izraelský král od roku 1037 do roku 998 př. n. l. Biblická zpráva mluví o smrti syna, který se Davidovi narodil z nezákonných styků s Bat-šebou, a potom pokračuje: „A David začal utěšovat svou manželku Bat-šebu. Dále, vešel k ní a ležel s ní. Časem porodila syna a byl nazván jménem Šalomoun. A sám Jehova ho opravdu miloval. Poslal tedy prostřednictvím proroka Natana a dal mu jméno Jedidjáš, kvůli Jehovovi.“ (2Sa 12:24, 25) Šalomoun měl později tři vlastní bratry, kteří byli syny Davida a Bat-šeby — Šimeie, Šobaba a Natana. (1Pa 3:5)

Jehovův slib Davidovi. Před narozením Šalomouna Jehova Davidovi oznámil, že se mu narodí syn a že jeho jméno bude Šalomoun a ten postaví dům Jeho jménu. Zdá se, že jméno Jedidjáš (znamená „ten, koho miluje Jah“) bylo pro Davida znamením toho, že jeho manželství s Bat-šebou nyní Jehova požehnal a že to, co zplodí, má Jehovovo schválení. Dítěti se však tímto jménem běžně neříkalo. Jméno Šalomoun (z kořene, jenž znamená „mír; pokoj“) bylo nepochybně použito v souvislosti se smlouvou, kterou s Davidem uzavřel Jehova. V této smlouvě bylo řečeno, že David — ačkoli si to ze srdce přál — nemůže postavit Jehovovi dům, protože prolil mnoho krve ve válkách. (1Pa 22:6–10) Davidovo válčení nebylo špatné. Povaha a cíle Jehovova předobrazného království však byly v zásadě pokojné; války tohoto království měly odstranit ničemnost a ty, kdo se postavili proti Jehovově svrchovanosti; království mělo izraelské území rozšířit a mělo mít hranice, které určil Bůh; mělo zřídit spravedlnost a pokoj. Davidovy války těchto cílů pro Izrael dosáhly. Šalomounova vláda byla v podstatě pokojnou vládou.

Adonijášův pokus uchvátit trůn. Bible se zmiňuje o narození Šalomouna a další zmínka o Šalomounovi je v době, kdy byl David starý. Vzhledem k Jehovově slibu David nepochybně již dříve přísahal Bat-šebě, že na trůn po něm nastoupí Šalomoun. Věděl o tom i prorok Natan. (1Kr 1:11–13, 17) Není uvedeno, zda Šalomounův nevlastní bratr Adonijáš o tomto Davidově slibu nebo záměru věděl. V každém případě se Adonijáš pokusil získat trůn podobným způsobem, jakým to udělal Absalom. Král již byl starý a Adonijáš měl podporu velitele vojska Joaba a kněze Abjatara, a snad proto se spoléhal, že se mu to podaří. Snaha získat trůn zatímco byl David naživu a bez Davidova i Jehovova schválení byla nicméně zrádným jednáním. Adonijáš také projevil lstivost v tom, že zařídil obětování v En-rogelu, kde se zamýšlel prohlásit králem, a nepozval tam Šalomouna, proroka Natana, kněze Cadoka a silné muže včetně jejich vůdce Benajáše, kteří bojovali s Davidem, ale pozval pouze ostatní královy syny a judské muže, královy služebníky. To ukazuje, že Adonijáš pokládal Šalomouna za soka a za překážku ve svých ctižádostivých cílech. (1Kr 1:5–10)

Šalomoun dosazen na trůn. Prorok Natan, který byl vždy věrný Jehovovi a Davidovi, byl ostražitý. Nejdříve poslal Bat-šebu s pokynem, aby krále o spiknutí informovala, a potom přišel sám. Zeptal se Davida, zda schválil toto Adonijášovo prohlášení se za krále. David jednal rychle a rozhodně, vyzval kněze Cadoka a Natana, aby pod ochranou Benajáše a jeho mužů vzali Šalomouna do Gichonu. Měli Šalomouna posadit na královu vlastní mulu (což znamenalo velkou poctu pro toho, kdo na ní jel, a v tomto případě to znamenalo, že jde o následníka královského úřadu). (Srovnej Es 6:8, 9.) Davidovy pokyny byly provedeny a Šalomoun byl pomazán a prohlášen za krále. (1Kr 1:11–40)

Když Adonijáš a jeho společníci slyšeli z nedalekého Gichonu zvuk hudby a volání lidu ‚Ať žije král Šalomoun‘, ve strachu a zmatku utekli. Šalomoun odmítl pokazit svůj nástup na trůn tím, že by se pomstil, a tak předznamenal pokoj, kterým se bude vyznačovat jeho vláda. Kdyby se králem stal Adonijáš, Šalomoun by velmi pravděpodobně přišel o život. Adonijáš hledal útočiště ve svatyni, takže tam pro něj Šalomoun poslal a nechal ho přivést. Oznámil Adonijášovi, že pokud se na něm nenajde nic špatného, bude žít, a potom ho nechal odejít do jeho domu. (1Kr 1:41–53)

Davidovy úkoly pro Šalomouna. Před tím, než David zemřel, slavnostně Šalomounovi uložil, aby ‚dodržoval závazek k Jehovovi, svému Bohu, tím, že bude chodit po jeho cestách, dodržovat jeho ustanovení, jeho přikázání a jeho soudcovská rozhodnutí a jeho svědectví‘. Dále mu dal pokyn, aby nenechal Joaba a Šimeie „sejít do šeolu v pokoji“; měl také projevit milující laskavost synům Gileaďana Barzillaie. (1Kr 2:1–9) Pravděpodobně ještě předtím dal David Šalomounovi instrukce o stavbě chrámu a předal mu architektonický plán, kterého „se mu dostalo inspirací“. (1Pa 28:11, 12, 19) Knížatům, kteří tam byli přítomni, dal David příkaz, aby jeho synu Šalomounovi pomáhali a stavěli s ním Jehovovu svatyni. Lid při této příležitosti opět pomazal Šalomouna za krále a Cadoka za kněze. (1Pa 22:6–19; kap. 28, 29:1–22) Již na počátku jeho vlády, když Šalomoun začal sedět na ‚Jehovově trůnu jako král místo svého otce Davida a měl úspěch‘ v kralování a získával v něm sílu, je patrné Boží požehnání. (1Pa 29:23; 2Pa 1:1)

Adonijášův buřičský požadavek. Šalomoun zanedlouho musel jednat, aby provedl Davidovy pokyny týkající se Joaba. Podnítil ho k tomu skutek Adonijáše, který přes milosrdenství, jež mu Šalomoun prokázal, nepřestal projevovat ctižádostivost. Adonijáš přistoupil k Šalomounově matce se slovy: „Sama dobře víš, že kralování mělo připadnout mně a že celý Izrael zaměřil svůj obličej na mne, abych se stal králem; ale kralování se obrátilo a připadlo mému bratrovi, neboť to bylo od Jehovy, že mu připadlo.“ Adonijáš zde uznal, že Šalomounovo dosazení na trůn bylo od Jehovy, nicméně požadavek, který po těchto slovech vznesl, byl dalším vychytralým pokusem o násilné uchvácení královské moci. Adonijáš Bat-šebě řekl: „Prosím tě, řekni králi Šalomounovi . . . , aby mi dal za manželku Šunemanku Abišag.“ Adonijáš měl možná pocit, že má dostatečně silné přívržence, když je podporován i Joabem a Abjatarem, takže vezme-li si Davidovu ošetřovatelku — jež byla pokládána za Davidovu konkubínu, ačkoli s ní David neměl žádný pohlavní styk —, může začít se vzpourou a svrhnout Šalomouna. Podle zvyku mohly královy manželky a konkubíny patřit pouze královu zákonnému nástupci, takže když si někdo vzal tyto manželky, chápalo se to tak, že si dělá nárok na trůn. (Srovnej 2Sa 16:21, 22.) Bat-šeba nepostřehla Adonijášovu faleš a předala jeho požadavek Šalomounovi. Šalomoun to okamžitě pochopil jako pokus získat kralování a vyslal Benajáše, aby Adonijáše usmrtil. (1Kr 2:13–25)

Abjatar sesazen; Joab usmrcen. Šalomoun se potom zaměřil na ty, kdo se spikli s Adonijášem. Abjatar byl sesazen z kněžského úřadu, čímž se splnilo Jehovovo slovo vyřčené proti domu Eliho (1Sa 2:30–36), nebyl však usmrcen, protože nosil Truhlu před Davidem a snášel s ním trápení. Abjatara vystřídal Cadok. Když se mezitím Joab doslechl o tom, co Šalomoun dělá, uprchl a chytil se rohů oltáře; Benajáš jej tam však na Šalomounův příkaz zabil. (1Kr 2:26–35)

Šimei usmrcen. Šalomoun rovněž přísežně zavázal Šimeie, aby dodržoval určitá omezení, protože tento muž svolával zlo na jeho otce Davida. Asi za tři roky Šimei toto omezení porušil a Šalomoun ho za to usmrtil. Tak Šalomoun provedl všechny Davidovy příkazy. (1Kr 2:36–46)

Šalomounova moudrá žádost. V počátečním období Šalomounovy vlády lid obětoval na mnoha „výšinách“, protože neexistoval žádný Jehovův dům. Svatostánek byl v Gibeonu a truhla smlouvy byla ve stanu na Sionu. Jehova sice řekl, že na Jeruzalému bude jeho jméno, zjevně však tehdejší způsob uctívání trpěl do té doby, než byl postaven chrám. (1Kr 3:2, 3) V Gibeonu, který byl znám jako „velká výšina“, Šalomoun obětoval tisíce zápalných obětí. Zde se mu ve snu objevil Jehova a řekl: „Žádej, co bych ti měl dát.“ Šalomoun nežádal bohatství, slávu ani vítězství, ale žádal moudré, chápající a poslušné srdce, aby dokázal soudit Izrael. Jehovovi se Šalomounova pokorná prosba tak líbila, že mu dal nejen to, oč žádal, ale také bohatství a slávu, ‚takže po všechny jeho dny nebyl mezi králi žádný jako on‘. Jehova však připojil vybídku: „A jestliže budeš chodit po mých cestách tím, že budeš dodržovat mé předpisy a má přikázání, jako chodil tvůj otec David, také prodloužím tvé dny.“ (1Kr 3:4–14)

Krátce potom dvě prostitutky předložily Šalomounovi obtížný problém týkající se určení rodičovství a on ukázal, že Bůh mu skutečně dal moudrost soudit. V očích lidu to Šalomounovu autoritu velmi posílilo. (1Kr 3:16–28)

Stavební projekty. (VYOBRAZENÍ sv. 1, s. 748, 750, 751) Ve čtvrtém roce vlády, v jeho druhém měsíci (měsíci zivu [duben/květen]) roku 1034 př. n. l. Šalomoun začal na hoře Moria stavět dům Jehovovi. (1Kr 6:1) Stavba chrámu byla pokojná a tichá; kameny byly opracovány před tím, než se dostaly na místo stavby, takže nebyl slyšet zvuk kladiva či sekery ani jakéhokoli železného nástroje. (1Kr 6:7) Tyrský král Chiram se na stavbě podílel tím, že výměnou za pšenici a olej dodával cedrové a jalovcové klády. (1Kr 5:10–12; 2Pa 2:11–16) Král Chiram také opatřil dělníky včetně jednoho zkušeného řemeslníka, který se jmenoval Chiram a byl synem Tyřana a Hebrejky. (1Kr 7:13, 14) Šalomoun povolal k nucené práci 30 000 mužů a ty posílal do Libanonu ve směnách po 10 000 měsíčně. Každá skupina byla měsíc v Libanonu a dva měsíce doma. Kromě nich pracovalo 70 000 nosičů břemen a 80 000 lamačů. Tuto práci vykonávali Neizraelité. (1Kr 5:13–18; 2Pa 2:17, 18)

Zasvěcení chrámu. Ohromný stavební projekt, který trval sedm a půl roku, skončil v roce 1027 př. n. l. v osmém měsíci bulu. (1Kr 6:37, 38) Zdá se, že ještě nějakou dobu trvalo, než se do chrámu doneslo náčiní a než se všechno zařídilo, protože jej Šalomoun posvětil a zasvětil až v sedmém měsíci etaninu, v době Svátku chýší. (1Kr 8:2; 2Pa 7:8–10) Muselo k tomu tedy dojít v sedmém měsíci roku 1026 př. n. l., tedy 11 měsíců po dokončení stavby, a ne — jak se někteří znalci domnívají — jeden měsíc před tím, než byla stavba dokončena (v roce 1027 př. n. l.).

Někteří znalci zastávají názor, že zasvěcovací bohoslužba proběhla ve 24. roce Šalomounovy vlády (1014 př. n. l.), tedy potom, co postavil také svůj vlastní dům a ostatní vládní budovy, což trvalo dalších 13 let, tedy celkem 20 let stavitelské práce. Tento názor podporuje řecká Septuaginta, jež do textu v 1. Královské 8:1 (3. Královská 8:1 v LXX, Bagster) vkládá určitá slova, jež v masoretském textu nejsou, a zní: „A stalo se, když po dvaceti letech Šalomoun ukončil stavbu Pánova domu a svého vlastního domu, že potom král Šalomoun shromáždil na Sionu všechny izraelské starší, aby v měsíci ataninu vynesli Pánovu truhlu smlouvy z města Davidova, což je Sion.“ Srovnání zprávy v knize Královské a Paralipomenon však ukazuje, že tento závěr není správný.

Záznam v 6. až 8. kapitole 1. Královské popisuje budování chrámu a jeho dokončení; dále se zmiňuje o Šalomounově třináctiletém vládním stavebním projektu; pak znovu obsáhle mluví o stavbě chrámu a přinášení ‚věcí, jež učinil svatými jeho otec David,‘ a potom pokračuje popisem zasvěcení. To ukazuje, že popis vládního stavebního programu (1Kr 7:1–8) byl do textu vložen jako vsuvka, aby bylo pojednání o stavební činnosti jednolité a úplné. Ze záznamu ve 2. Paralipomenon 5:1–3 je však jasněji vidět, že zasvěcení se konalo hned, jak byl chrám se svým zařízením hotov, protože se zde píše: „Konečně byla celá práce, kterou musel Šalomoun vykonat pro Jehovův dům, dokončena a Šalomoun začal nosit dovnitř věci, které učinil svatými jeho otec David; a stříbro a zlato a všechno náčiní uložil do pokladů domu pravého Boha. A tehdy Šalomoun přistoupil k tomu, aby shromáždil izraelské starší muže a všechny hlavy kmenů.“ Po podrobném popisu toho, jak kněží vynesli truhlu smlouvy z Města Davidova na chrámovou horu a slavnostně ji dopravili do chrámu, zpráva pokračuje popisem zasvěcení. (2Pa 5:4–14; kap. 6, 7)

Uvedený názor, že k zasvěcení došlo rok po dokončení chrámu, někteří znalci zpochybňují, protože 1. Královská 9:1–9 mluví o tom, že Šalomounovi se Jehova objevil potom, co byl postaven „králův dům“, a říká, že Jehova slyšel Šalomounovu modlitbu. (Srovnej 2Pa 7:11–22.) To bylo ve 24. roce Šalomounovy vlády, tedy po 20 letech Šalomounovy stavitelské činnosti. Odpověděl Bůh na Šalomounovu modlitbu při zasvěcení chrámu až po 12 letech? Ne, protože při zasvěcení, k němuž došlo ke konci Šalomounovy modlitby, „samotný oheň sestoupil z nebes a začal stravovat zápalný obětní dar a oběti a Jehovova sláva naplnila dům“. Byl to mocný projev toho, že Jehova modlitbu slyšel, byla to odpověď v podobě činu a tak to chápal i lid. (2Pa 7:1–3) Když se Bůh Šalomounovi objevil znovu, ukázal tím, že na jeho modlitbu před 12 lety nezapomněl, a nyní ho ústně ujišťuje, že ji vyslyšel. Bůh přitom Šalomouna také vybídl, aby byl dále věrný jako jeho otec David.

Šalomounova modlitba. Šalomoun se ve své modlitbě při zasvěcování chrámu zmínil o Jehovovi jako o Bohu, který je nade vším, jako o Bohu milující laskavosti a věrné oddanosti, který plní své sliby. Chrám byl sice domem pro Jehovu, ale Šalomoun si uvědomoval, že „nebesa, ano nebe nebes“ nemohou Boha obsáhnout. Jehova je Ten, který slyší modlitbu a odpovídá na ni, je to Bůh práva, který odměňuje spravedlivé a oplácí ničemným, ale odpouští hříšníkům, kteří činí pokání a vracejí se k němu. Není ‚přírodním bohem‘, ačkoli ovládá přírodní živly, zvířata, a dokonce i pozemské národy. Není to pouze národní Bůh Židů, je to Bůh všech lidí, kteří ho hledají. Šalomoun projevil ve své modlitbě přání, aby Jehovovo jméno bylo učiněno velkým po celé zemi; vyjádřil svou lásku ke spravedlnosti a právu, lásku k Božímu lidu Izraeli a ke každému cizinci, který Jehovu hledá. (1Kr 8:22–53; 2Pa 6:12–42)

Při zasvěcení sloužili všichni kněží; při této příležitosti nebylo nutné zachovávat oddíly, které ustanovil David. (2Pa 5:11) Během tohoto sedmidenního slavnostního období, které bylo osmý den uzavřeno slavnostním shromážděním, bylo kromě obilné oběti předloženo jako zápalná oběť 22 000 kusů skotu a 120 000 ovcí a oběti společenství, a z toho je patrné, proč bylo zapotřebí služby všech kněží. Těchto obětí bylo tolik, že velký měděný oltář byl příliš malý; aby bylo možné tyto oběti přinést, musel Šalomoun pro tento účel zasvětit část nádvoří. (1Kr 8:63, 64; 2Pa 7:5, 7)

Šalomoun později nad těmito službami ustanovil oddíly kněží a Levitů v jejich odpovědných postaveních, jak je uspořádal David. Chrám se nyní stal místem, kde se měli shromažďovat všichni Izraelité při obdobích svátků a při obětech, které Jehovovi přinášeli.

Vládní budovy. Během 13 let po dostavění chrámu Šalomoun postavil nový královský palác na hoře Moria bezprostředně na J od chrámu, blízko výše položeného vnějšího chrámového nádvoří. Poblíž paláce postavil Trůnní síň, Sloupovou síň a Dům libanonského lesa. Všechny tyto budovy stály na svažujícím se terénu mezi vrcholem chrámové hory a výběžkem Města Davidova. Šalomoun také postavil dům pro svou egyptskou manželku; nesměla totiž „bydlet v domě izraelského krále Davida, neboť“, jak řekl Šalomoun, „místa, do nichž přišla Jehovova truhla, jsou něčím svatým“. (1Kr 7:1–8; 3:1; 9:24; 11:1; 2Pa 8:11)

Celonárodní stavební činnost. Po dokončení vládních stavebních projektů Šalomoun zahájil celonárodní stavební program. Pro nucenou práci používal potomky Kananejců, které Izrael při svém dobývání Kanaánu nezasvětil zničení; do tohoto otrockého postavení však nesnížil žádného Izraelitu. (1Kr 9:20–22; 2Pa 8:7–10) Vystavěl a opevnil Gezer (který faraón získal od Kananejců a dal ho jako dar své dceři, Šalomounově manželce) a rovněž Horní a Dolní Bet-choron, Baalat a Tamar; postavil také skladištní města, města dvoukolých vozů a města pro jezdce na koních. Z tohoto stavebního díla měla prospěch celá říše včetně území na V od Jordánu. Šalomoun dále opevnil Val, který vystavěl David. ‚Uzavřel průrvu Města Davidova.‘ (1Kr 11:27) Toho se možná týká zmínka o stavbě či rozšíření ‚jeruzalémských zdí‘ všude kolem. (1Kr 3:1) Silně opevnil Chacor a Meggido; archeologové odkryli části silných hradeb a opevněných bran, které pokládají za pozůstatky Šalomonovy činnosti v těchto městech, která jsou nyní v rozvalinách. (1Kr 9:15–19; 2Pa 8:1–6)

Jeho bohatství a sláva. Šalomoun se ve velké míře věnoval obchodu. Jeho flotila společně s Chiramovou flotilou přivážely velké množství zlata z Ofiru a rovněž klády z ‚algumu‘ a drahokamy. (1Kr 9:26–28; 10:11; 2Pa 8:17, 18; 9:10, 11) Z Egypta se dováželi koně a dvoukolé vozy, a obchodníci ze všech částí tehdejšího světa přiváželi své zboží ve velkém množství. Šalomounův roční příjem zlata dosáhl 666 talentů (asi 256 643 000 dolarů) kromě stříbra a zlata a dalších předmětů dovezených kupci. (1Kr 10:14, 15; 2Pa 9:13, 14) Navíc „všichni králové země“ každoročně přinášeli dary ze svých zemí: zlaté a stříbrné předměty, balzámový olej, zbroj, koně, muly a další bohatství. (1Kr 10:24, 25, 28, 29; 2Pa 9:23–28) Taršišské lodě dokonce dovážely opice a pávy. (1Kr 10:22; 2Pa 9:21) Šalomoun dosáhl toho, že měl 4 000 stání pro koně a dvoukolé vozy (1Kr 10:26 mluví o 1 400 dvoukolých vozech) a 12 000 ořů (nebo možná jezdců). (2Pa 9:25)

Žádný král na celé zemi neměl takové bohatství. (1Kr 10:23; 2Pa 9:22) Přístup k Šalomounovu trůnu byl tak velkolepý, že v jiných královstvích nebylo nic srovnatelného. Samotný trůn byl ze slonoviny a byl potažen jemným zlatem. Nad ním byla kulatá stříška; vedlo k němu šest stupňů, na každé straně bylo šest lvů a dva lvi stáli vedle opěradel na ruce. (1Kr 10:18–20; 2Pa 9:17–19) Na pití se používaly pouze zlaté nádoby; je konkrétně uvedeno, že „nic nebylo ze stříbra; to se za Šalomounových dnů nepovažovalo vůbec za nic“. (2Pa 9:20) Harfy a strunné nástroje v Šalomounově domě a v chrámu, které byly vyrobeny z klád algumových stromů, nebyly v Judě nikdy předtím vidět. (1Kr 10:12; 2Pa 9:11)

Zásobování královské domácnosti potravinami. Denní dávka potravin pro Šalomounovu královskou domácnost dosahovala ‚třiceti měr kor [6 600 l] jemné mouky a šedesáti měr kor [13 200 l] mouky, deseti tučných kusů skotu a dvaceti vypasených kusů skotu a sta ovcí, kromě nějakých jelenů a gazel a srnců a vykrmených kukaček‘. (1Kr 4:22, 23) Na dodávku potravin dohlíželo dvanáct zmocněnců, každý měsíc jeden z nich. Každý zmocněnec měl dohled nad určitou částí země; pro tento účel byla země rozdělena ne podle kmenových hranic, ale podle zemědělských oblastí. K dodávkám patřily také dodávky krmiva pro koně. (1Kr 4:1–19, 27, 28)

Šalomouna navštěvuje královna ze Šeby. Královna ze Šeby byla jednou z nejvýznamnějších návštěv, které k Šalomounovi přišly ze vzdálených zemí, aby viděly jeho slávu a bohatství. Šalomounova sláva dosáhla ke ‚všemu lidu země‘, a proto královna podnikla cestu ze své vzdálené říše, aby ho ‚vyzkoušela matoucími otázkami‘. Řekla mu „všechno, co bylo blízké jejímu srdci“ a „králi se neprokázala být utajena žádná záležitost, kterou by jí nepověděl“. (1Kr 10:1–3, 24; 2Pa 9:1, 2)

Když královna viděla nádheru chrámu a Šalomounova domu, službu jeho obsluhujících u stolu, jejich ošacení a nápojovou obsluhu a pravidelné zápalné oběti v chrámu, ‚neprokázal se v ní být již žádný duch‘ a zvolala: „Pohleď, nepověděli mi ani polovinu. V moudrosti a blahobytu jsi předčil to, co se proslýchá, čemu jsem naslouchala.“ Potom prohlásila za šťastné ty služebníky, kteří slouží takovému králi. To vše ji podnítilo, aby Jehovovi vzdala chválu, aby žehnala Jehovovi Bohu, který projevil Izraeli svou lásku tím, že Šalomouna ustanovil králem, aby vynášel soudcovská rozhodnutí a spravedlnost. (1Kr 10:4–9; 2Pa 9:3–8)

Královna potom dala Šalomounovi velkolepý dar 120 talentů zlata (46 242 000 dolarů), velké množství drahokamů a balzámový olej v neobvykle velkém množství. Šalomoun jí zase poskytl vše, oč požádala, ještě kromě toho, že jí projevil velkorysou štědrost a dal jí možná více než mu přinesla ona. (1Kr 10:10, 13; 2Pa 9:9, 12)

Blahobyt za jeho vlády. Dokud se Šalomoun pevně držel pravého uctívání, Jehova mu žehnal moudrostí, slávou a bohatstvím a z Boží přízně se těšil rovněž izraelský národ. David byl použit k tomu, aby podrobil nepřátele Izraele a pevně založil vnější hranice království. Zpráva uvádí: „Pokud jde o Šalomouna, ten se prokázal být panovníkem nade všemi královstvími od Řeky [Eufrat] po zemi Filištínů a po egyptskou hranici. Přinášeli dary a sloužili Šalomounovi po všechny dny jeho života.“ (1Kr 4:21) Za Šalomounovy vlády byl všude pokoj a „Judy a Izraele bylo mnoho jako zrnek písku, jichž je množství u moře, jedli a pili a radovali se.“ „A Juda a Izrael dále bydleli v bezpečí, každý pod svou vlastní révou a pod svým vlastním fíkovníkem, od Danu po Beer-šebu, po všechny Šalomounovy dny.“ (1Kr 4:20, 25; MAPA, sv. 1, s. 748)

Šalomounova moudrost. „A Bůh dále dával Šalomounovi ve velmi velké míře moudrost a porozumění a šíři srdce, jako písku, který je na mořském pobřeží. A Šalomounova moudrost byla rozsáhlejší než moudrost všech Orientálců a než všechna moudrost Egypta.“ Potom jsou zde jmenováni další neobvykle moudří muži: Ezrachovec Etan (zřejmě zpěvák v Davidově době a pisatel Žalmu 89) a tři jiní izraelští moudří muži. Šalomoun byl moudřejší než oni; v podstatě „jeho věhlas dospěl do všech národů všude kolem. A mohl pronést tři tisíce přísloví a jeho písní bylo tisíc pět.“ Měl znalosti o rostlinách a zvířatech země a jeho přísloví i spisy v knize Kazatel a v Šalomounově písni odhalují také hluboké poznání lidské povahy. (1Kr 4:29–34) Z knihy Kazatel se dovídáme, že hodně rozjímal, aby našel ‚líbezná slova a napsal správná slova pravdy‘. (Ka 12:10) Šalomoun zažil mnoho věcí, když chodil mezi nízko i vysoko postavené lidi a vnímavě pozoroval život, práci, naděje i cíle a proměnlivost lidstva. Šalomoun vyzdvihoval poznání Boha a jeho zákona, a především zdůrazňoval, že „bázeň před Jehovou je počátek poznání a moudrosti“ a že celý závazek člověka je ‚bát se pravého Boha a dodržovat jeho přikázání‘. (Př 1:7; 9:10; Ka 12:13; viz heslo KAZATEL [KNIHA].)

Šalomoun se odchyluje od spravedlnosti. Šalomounovi se dobře dařilo, dokud byl věrný a uctíval pouze Jehovu. Zjevně v tomto období věrné služby Bohu pronesl svá přísloví a napsal knihy Kazatel a Šalomounova píseň a rovněž nejméně jeden ze Žalmů (Ža 127). Šalomoun však přestal dbát na Boží zákon. Čteme: „A král Šalomoun miloval mnoho cizozemských manželek spolu s faraónovou dcerou, Moabek, Ammonitek, Edomitek, Sidonek a Chetitek, z národů, o nichž Jehova řekl izraelským synům: ‚Nevejdete mezi ně a ony by neměly vejít mezi vás; vpravdě nakloní vaše srdce, aby následovalo jejich bohy.‘ K nim Šalomoun přilnul láskou. A získal sedm set manželek, kněžen, a tři sta konkubín, a jeho manželky postupně naklonily jeho srdce. A v čase, kdy Šalomoun zestárl, se stalo, že jeho manželky naklonily jeho srdce, aby následovalo jiné bohy; a jeho srdce se neprokázalo být úplné s Jehovou, jeho Bohem, jako srdce jeho otce Davida. A Šalomoun začal chodit za Aštoret, bohyní Sidonců, a za Milkomem, ohavností Ammonitů. A Šalomoun začal činit to, co bylo špatné v Jehovových očích, a nenásledoval Jehovu plně jako jeho otec David. A tehdy Šalomoun přistoupil k tomu, aby postavil výšinu Kemošovi, moabské ohavnosti, na hoře, která byla před Jeruzalémem, a Molekovi, ohavnosti synů Ammona. A tak činil pro všechny své cizozemské manželky, které přinášely obětní dým a obětovaly svým bohům.“ (1Kr 11:1–8)

Stalo se to sice „v čase, kdy Šalomoun zestárl“, ale nemusíme z toho vyvozovat, že k tomu u něj došlo v důsledku senility, protože na trůn nastoupil relativně mladý a délka jeho vlády byla 40 let. (1Pa 29:1; 2Pa 9:30) Zpráva neříká, že Šalomoun úplně přestal uctívat v chrámu a předkládat tam oběti. Zjevně se snažil provádět určitou formu interkonfesionalismu, aby se zalíbil svým cizozemským manželkám. „Jehova se na Šalomouna popudil, protože se jeho srdce odklonilo od Jehovy, Boha Izraele, toho, jenž se mu dvakrát objevil.“ Jehova Šalomounovi oznámil, že proto od něj odtrhne část království, avšak z úcty k Davidovi a kvůli Jeruzalému že k tomu nedojde v Šalomounových dnech. Jehova to však učiní ve dnech Šalomounova syna, kterému ponechá pouze jeden kmen (kromě Judy), a tímto kmenem byl Benjamín. (1Kr 11:9–13)

Šalomounovi odpůrci. Od té doby Jehova začal vzbuzovat Šalomounovi odpůrce. Byl to především Jeroboam z kmene Efrajim, který nakonec za Rechoboamovy vlády odvrátil deset kmenů od trůnu a zřídil severní království, jež se začalo nazývat Izrael. Když byl Jeroboam mladý muž, Šalomoun ho pro jeho pracovitost udělal dozorcem nad povinnou službou Josefova domu. Šalomounovi působil problémy také Edomita Hadad a Rezon, Davidův nepřítel, který se stal syrským králem. (1Kr 11:14–40; 12:12–15)

Šalomoun se odtáhl od Boha, a to mělo na jeho vládu špatný vliv. Začal lid utiskovat, což bylo nepochybně způsobeno hospodářským tlakem kvůli vysokým výdajům jeho vlády, které nadměrně stoupaly. Nespokojenost panovala také mezi těmi, kdo byli odvedeni na nucenou práci, a nepochybně také mezi jejich izraelskými dozorci. Šalomoun již Bohu nesloužil s úplným srdcem, a proto nedostával Jehovovo požehnání, neměl blahobyt ani moudrost potřebnou k tomu, aby vládl podle spravedlnosti a práva a aby řešil vznikající problémy. Jak prohlásil sám Šalomoun: „Když přibývá spravedlivých, lid se raduje; ale když panuje někdo ničemný, lid vzdychá.“ (Př 29:2)

To, že tato situace vznikla, je patrné ze zprávy o tom, co se stalo krátce po Šalomounově smrti, za vlády Rechoboama. Ještě za Šalomounova života Bůh poslal skrze proroka Achijáše Jeroboamovi zprávu o tom, že pokud bude dodržovat jeho ustanovení, dá mu deset kmenů a vystaví mu trvalý dům, stejně jako ho vystavěl Davidovi. Šalomoun se nato snažil Jeroboama zabít, ale ten utekl do Egypta, kde v tu dobu vládl následník otce Šalomounovy egyptské manželky. Zde Jeroboam zůstal do Šalomounovy smrti. Potom vedl lid, který si šel k Rechoboamovi stěžovat, a nakonec ho vedl i ve vzpouře. (1Kr 11:26–40; 12:12–20)

Ačkoli se Šalomounovo srdce odklonilo od Jehovy, „ulehl se svými praotci a byl pohřben ve Městě svého otce Davida“. (1Kr 11:43; 2Pa 9:31)

Ježíš, Šalomounův zákonný dědic. Matouš sleduje linii Šalomounových potomků až k Josefovi, nevlastnímu otci Ježíše, a ukazuje, že skrze tuto královskou rodovou linii měl Ježíš na Davidův trůn zákonné právo. (Mt 1:7, 16) Lukáš sleduje Ježíšův rodokmen k Helimu (zjevně otci Marie) a k Natanovi, který byl dalším synem Davida a Bat–šeby, a tudíž vlastním bratrem Šalomouna. (Lk 3:23, 31) Obě tyto rodové linie se u Zerubbabela a Šealtiela spojují, ale znovu se větví do dvou rodových linií. (Mt 1:13; Lk 3:27) Ježíšova matka Marie byla potomkem Natana a Ježíšův nevlastní otec Josef byl potomkem Šalomouna, takže Ježíš byl jak přirozeným, tak i zákonným Davidovým dědicem a měl na trůn plné právo. (Viz heslo RODOKMEN JEŽÍŠE KRISTA.)

Nutnost střežit své srdce. Dokud si Šalomoun zachovával „poslušné srdce“, o něž usiloval na počátku, měl Jehovovu přízeň a dařilo se mu dobře. Na jeho špatném konci však je patrné, že poznání, velké schopnosti či moc, bohatství a sláva nejsou to nejdůležitější, a odvrátí-li se člověk od Jehovy, zavrhl moudrost. Šalomounova vlastní rada se prokázala jako pravdivá: „Více než všechno ostatní, co má být střeženo, bedlivě střež své srdce, neboť z něho jsou zdroje života.“ (1Kr 3:9; Př 4:23) Jeho případ jasně dokládá, že srdce hříšného člověka je zrádné a je k zoufání, a navíc ukazuje, že i to nejlepší srdce může být svedeno, jestliže člověk není neustále ostražitý. Spolehlivou ochranou je milovat to, co miluje Jehova, a nenávidět to, co on nenávidí, stále hledat Jehovovo vedení a dělat to, co se Bohu líbí. (Jer 17:9; Př 8:13; Heb 1:9; Jan 8:29)

Mesiášská proroctví. Mezi Šalomounovou vládou a vládou velkého Krále Ježíše Krista, jak o ní prorokuje Písmo, existuje mnoho podobností. Pokud byl Šalomoun poslušný, byla jeho vláda v mnoha ohledech mesiášským Královstvím v malém měřítku. Ježíš Kristus, který je „něco více než Šalomoun“, přišel jako muž pokoje, aby vykonal duchovní stavební dílo zvláště ve vztahu k obnovení pravého uctívání mezi svými pomazanými následovníky v Jehovově velkém duchovním chrámu. (Mt 12:42; 2Ko 6:16; Jan 14:27; 16:33; Ří 14:17; Jk 3:18) Šalomoun byl z rodové linie Davida stejně jako Ježíš. Šalomounovo jméno (z kořene, jenž znamená „pokoj“) se hodí na oslaveného Ježíše Krista jako ‚Knížete pokoje‘. (Iz 9:6) Šalomounovo jméno Jedidjáš (znamená „ten, koho miluje Jah“) je v souladu s Božím vlastním prohlášením o Božím Synovi v době Ježíšova křtu: „To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.“ (Mt 3:17)

Žalm 72 je zbožným vyjádřením ve prospěch Šalomounovy vlády: „Ať hory přinášejí lidu mír . . . V jeho dnech bude rašit spravedlivý a hojnost pokoje, dokud nepomine měsíc. A bude mít poddané od moře k moři [zjevně od Středozemního k Rudému (2Mo 23:31)] a od Řeky [Eufrat] do konců země.“ (Ža 72:3–8)

Cookovo dílo Commentary o Žalmu 72:7 („dokud nepomine měsíc“) říká: „Tato pasáž je důležitá, protože ukazuje, že v žalmistově mysli byla jasná představa Krále, jehož vláda bude trvat do konce času. To určuje mesiášskou povahu celé této skladby.“ O osmém verši Cook uvádí: „Království mělo být univerzální a mělo se rozkládat do konců země. Rozsah izraelské říše pod vládou Davida a Šalomouna byl dostatečně velký, aby takovou naději naznačoval, a mohl být pokládán žalmistou za prosbu o to, aby se tato naděje uskutečnila, avšak vezmou-li se v úvahu předchozí verše, je toto prohlášení přísně mesiášské.“

V proroctví, které je téměř všeobecně pokládáno za mesiášské, se prorok Micheáš zmiňuje o podmínkách za Šalomounovy vlády, kdy „Juda a Izrael dále bydleli v bezpečí, každý pod svou vlastní révou a pod svým vlastním fíkovníkem . . . po všechny Šalomounovy dny.“ (1Kr 4:25; Mi 4:4) Zecharjášovo proroctví (Ze 9:9, 10) cituje Žalm 72:8 a Matouš uplatňuje toto Zecharjášovo proroctví na Ježíše Krista. (Mt 21:4, 5)