ODPUŠTĚNÍ
Prominutí tomu, kdo se něčím provinil; znamená to, že ten, kdo odpouští, přestává pociťovat vůči provinilci nelibost kvůli jeho provinění a že se vzdává veškerých nároků na odplatu. Hebrejské sloveso sa·lachʹ (odpustit) se používá pouze tehdy, pojednává-li se o tom, že Bůh promíjí hříšníkovi. Řecký výraz a·fiʹe·mi doslova znamená „nechat odejít“. (Viz heslo PROMINUTÍ.)
Podle zákona, který Bůh dal izraelskému národu, musel člověk, který zhřešil proti Bohu nebo proti jinému člověku, nejdříve svůj nesprávný skutek napravit v souladu s předpisy Zákona a potom musel ve většině případů přinést Jehovovi oběť s krví. (3Mo 5:5–6:7) Proto Pavel vyjádřil zásadu: „Ano, téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví, a pokud není vylita krev, nedochází k odpuštění.“ (Heb 9:22) Ve skutečnosti krev obětních zvířat hřích odstranit nemohla, a nemohla proto ani provinilci poskytnout dokonale čisté svědomí. (Heb 10:1–4; 9:9, 13, 14) Naproti tomu nová smlouva, která byla předpověděna, umožňuje skutečné odpuštění, a to na základě výkupní oběti Ježíše Krista. (Jer 31:33, 34; Mt 26:28; 1Ko 11:25; Ef 1:7) Dokonce i v době, kdy byl na zemi, dal Ježíš uzdravením ochrnutého muže najevo, že má autoritu odpouštět hříchy. (Mt 9:2–7)
To, že Jehova odpouští „ve velkém měřítku“, ukázal Ježíš svým podobenstvím o marnotratném synovi a podobenstvím o králi, který odpustil svému otrokovi dluh v hodnotě 10 000 talentů (60 000 000 denárů neboli asi 40 000 000 dolarů), zatímco otrok nebyl ochoten odpustit svému spoluotrokovi dluh v hodnotě pouhých sto denárů (asi 70 dolarů). (Iz 55:7; Lk 15:11–32; Mt 18:23–35) Jehovovo odpouštění však není vedeno sentimentalitou; nechvalně známé skutky totiž Jehova neponechá bez trestu. (Ža 99:8) Jozue varoval Izraelity, že odpadlictví jim Jehova neodpustí. (Joz 24:19, 20; srovnej Iz 2:6–9.)
Bůh vyjádřil, co má dělat ten, kdo usiluje o Boží odpuštění. Takový člověk musí svůj hřích přiznat, musí uznat, že to je provinění proti Bohu, musí jej v plném rozsahu vyznat, musí svého nesprávného činu hluboce a ze srdce litovat a musí být rozhodnut, že se od takového způsobu jednání nebo od takového zvyku odvrátí. (Ža 32:5; 51:4; 1Ja 1:8, 9; 2Ko 7:8–11) Musí se ze všech sil snažit spáchané bezpráví nebo způsobenou škodu napravit. (Mt 5:23, 24) Potom se musí modlit k Bohu a prosit ho o odpuštění na základě Kristovy výkupní oběti. (Ef 1:7; viz heslo POKÁNÍ.)
Pro křesťany kromě toho platí podmínka, že musí odpouštět přestupky, kterých se proti nim dopustili druzí, bez ohledu na to, kolikrát se to stalo. (Lk 17:3, 4; Ef 4:32; Kol 3:13) Bůh neodpouští těm, kdo nejsou ochotni odpouštět druhým. (Mt 6:14, 15) Dokonce i tehdy, když se někdo dopustí vážného nesprávného jednání a je za to jako ‚ničema‘ vyloučen z křesťanského sboru, může mu být časem odpuštěno, pokud projeví pravé pokání. Potom mu mohou všichni ve sboru potvrdit svou lásku. (1Ko 5:13; 2Ko 2:6–11) Od křesťanů se však nevyžaduje, aby odpouštěli těm, kdo hřeší zlomyslně a svévolně a nečiní pokání. Takoví lidé se stávají Božími nepřáteli. (Heb 10:26–31; Ža 139:21, 22)
Je správné modlit se za druhé, aby jim Bůh odpustil, a to i za celý sbor. Mojžíš se modlil za izraelský národ, vyznal hřích, kterého se Izraelité jako národ dopustili, prosil o odpuštění a Jehova ho vyslyšel. (4Mo 14:19, 20) Také Šalomoun se při zasvěcení chrámu modlil, aby Jehova odpustil svému lidu, kdyby lid zhřešil a pak se od svého nesprávného jednání odvrátil. (1Kr 8:30, 33–40, 46–52) Ezra veřejně vyznával hříchy Židů, kteří se vrátili do vlasti, a jednal při tom jejich jménem. Jeho vroucí modlitba a vybídka vedly k tomu, že lid jednal tak, aby mu Jehova mohl odpustit. (Ezr 9:13–10:4, 10–19, 44) Člověka, který je duchovně nemocný, Jakub povzbudil, aby zavolal starší muže sboru a ti aby se nad ním modlili, a „když hřešil, bude mu odpuštěno“. (Jk 5:14–16) Je však „hřích, který opravdu působí smrt“, hřích proti svatému duchu, svévolné páchání hříchu, pro které není odpuštění. Za osoby, které hřeší tímto způsobem, by se křesťan neměl modlit. (1Ja 5:16; Mt 12:31; Heb 10:26, 27; viz hesla DUCH; HŘÍCH.)