Dejme si pozor na samospravedlnost!
V PRVNÍM století měli farizeové dobrou pověst — byli považováni za spravedlivé Boží ctitele. Byli horlivými badateli Písma a často se modlili. Někteří lidé je považovali za jemné a rozumné muže. Židovský dějepisec Josephus napsal: „Farizeové se navzájem milují a usilují o svornost ve věcech společných.“ Není divu, že farizeové byli pravděpodobně těmi nejváženějšími, nejuznávanějšími lidmi v tehdejší židovské společnosti!
Dnes však slovo „farizejský“ a jemu příbuzná slova mají hanlivý nádech. Mají podobný význam jako slova pobožnůstkářský, svatouškovský, bigotní či licoměrný. Proč farizeové přišli o své dobré jméno?
Bylo to proto, že Ježíš Kristus na rozdíl od většiny Židů nebyl oklamán vnějším projevem farizeů. Přirovnal je k „obíleným hrobům, které se navenek jeví vskutku krásnými, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých lidí a nečistoty všeho druhu“. (Matouš 23:27)
Farizeové se dlouze modlili na veřejnosti, ale Ježíš řekl, že to dělali jen proto, aby je viděli druzí lidé. Jejich uctívání bylo pouhým divadlem. Při večeři rádi zaujímali význačná místa a v synagógách si sedali na přední sedadla. Všichni Židé povinně nosili na oděvu třásně, ale farizeové se snažili udělat na lidi dojem tím, že nosili oděvy s nadměrně dlouhými třásněmi. Pyšně vystavovali na odiv svá pouzdra obsahující text Písma a nosili je jako amulety. (Matouš 6:5; 23:5–8) Pokrytectvím, chamtivostí a arogancí si nakonec způsobili hanbu.
Ježíš řekl, že Bůh farizey zavrhl: „Pokrytci, vhodně o vás prorokoval Izajáš, když řekl: ‚Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce je ode mne daleko vzdáleno. Je marné, že mě stále uctívají, protože vyučují lidské příkazy jako nauky.‘ “ (Matouš 15:7–9) Jejich spravedlnost byla ve skutečnosti samospravedlností. Ježíš své učedníky z pochopitelných důvodů varoval: „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů.“ (Lukáš 12:1) I my se dnes musíme ‚mít na pozoru‘ před samospravedlností neboli se musíme vyvarovat toho, že bychom se stali náboženskými pokrytci.
Měli bychom si uvědomit, že člověk se nestane samospravedlivým znenadání. Je to sklon, který se do lidského smýšlení vkrádá postupně delší dobu. Člověk může dokonce získat nežádoucí vlastnosti farizeů, aniž to zpozoruje.
Pocit nadřazenosti
Před kterými vlastnostmi se musíme „mít na pozoru“? Samospravedliví lidé obvykle „mluví, jednají a dívají se, jako by se nikdy nedopustili ničeho špatného,“ vysvětluje Encyclopædia of Religion and Ethics. Jsou také vychloubační a rádi prosazují sami sebe, což byl jeden z největších problémů farizeů.
Ježíš tento farizejský postoj vystihl podobenstvím: „Dva lidé vešli do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus a druhý výběrčí daní. Farizeus stál a modlil se pro sebe: ‚Ó Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nespravedliví, cizoložníci, nebo dokonce jako tento výběrčí daní. Postím se dvakrát týdně, dávám desetinu ze všeho, co získám.‘ “ Výběrčí daní naproti tomu pokorně uznal své chyby a prokázal se jako spravedlivější člověk než onen chlubivý farizeus. Ježíš toto podobenství adresoval „těm, kteří důvěřovali v sebe, že jsou spravedliví, a považovali ostatní za nic“. (Lukáš 18:9–14)
Jsme nedokonalí, a proto někdy můžeme mít pocit, že díky svým přirozeným schopnostem nebo přednostem jsme lepší než ostatní. Ale křesťané by takové myšlenky měli rychle zahnat. Snad máš jako křesťan mnohaleté zkušenosti. Možná umíš dobře vyučovat z Bible. Anebo se hlásíš k pomazaným, kteří budou s Kristem panovat v nebi. Někteří ve sboru mají zvláštní výsady — jsou celodobými služebníky, staršími nebo služebními pomocníky. Polož si otázku: ‚Jak by se Jehova díval na to, kdybych se kvůli tomu, co jsem od něho dostal, cítil nadřazený nad ostatními?‘ To by se mu jistě nelíbilo. (Filipanům 2:3, 4)
Jestliže má křesťan pocit nadřazenosti kvůli schopnostem, výsadám nebo postavení, které dostal od Boha, okrádá Boha o slávu a úctu, které náležejí pouze Jemu. Bible křesťana přímo vybízí, „aby si o sobě nemyslel více, než je nutné si myslet“. Nabádá nás: „Dbejte o druhé stejně jako sami o sebe; nedbejte o povýšené věci, ale dejte se vést věcmi poníženými. Nestaňte se rozvážnými ve svých vlastních očích.“ (Římanům 12:3, 16)
„Přestaňte soudit“
Jedna biblická encyklopedie říká, že samospravedlivý člověk „považuje sám sebe buď za člověka mravně přímého, nebo za člověka, který je s Bohem zadobře, protože se drží litery zákonných požadavků bez ohledu na jejich ducha“. Jiné dílo popisuje samospravedlivé lidi jako „lidi, kteří jsou přespříliš nábožní a kteří veškerý čas věnují tomu, že hledají na druhých něco špatného“.
Tím vším se farizeové provinili. Lidmi vytvořená pravidla jim časem začala připadat důležitější než Boží zákony a zásady. (Matouš 23:23; Lukáš 11:41–44) Udělali ze sebe soudce a měli sklon odsoudit každého, kdo neodpovídal jejich samospravedlivým měřítkům. Jejich pocit nadřazenosti a přehnaná sebeúcta vyvolaly potřebu ovládat druhé. Ježíše však nebyli schopni ovládat, a to je dohánělo k vzteku, takže mu nakonec ukládali o život. (Jan 11:47–53)
Jak nepříjemné je být ve společnosti někoho, kdo ze sebe dělá soudce, neustále na někom hledá chyby a každého, kdo mu je nablízku, podrobuje výslechu a přísné kontrole! Nikdo ve sboru však nemá právo vnucovat druhým své názory a pravidla, která si vymyslel. (Římanům 14:10–13) Vyrovnaní křesťané si uvědomují, že mnoho věcí v každodenním životě patří do oblasti osobního rozhodování. Posuzování druhých se musí vyvarovat zvláště lidé, kteří mají sklon k puntičkářství a přílišné přísnosti.
Křesťanský sbor má samozřejmě právo vydat určité pokyny, které přispívají k tomu, aby činnost Jehovovy pozemské organizace probíhala hladce. (Hebrejcům 13:17) Někteří lidé však tyto pokyny překroutili nebo k nim přidali své vlastní. V jednom území museli všichni studující školy teokratické služby mít při přednášení proslovů oblek a dbalo se na to, aby měli sako zapnuté. Pokud některý studující tomuto požadavku nevyhověl, nemohl už mít další proslovy. Nebylo by rozumnější a nebylo by v souladu s duchem Božího slova, kdyby se jednotlivcům podle potřeby dostalo laskavého, osobního vedení, než aby jim byla předepisována taková přísná pravidla? (Jakub 3:17)
Samospravedlnost může také vést k názoru, že pokud má křesťan mnoho osobních problémů, nemá dostatečné duchovní smýšlení. Právě to si mysleli samospravedliví Elifaz, Bildad a Cofar o věrném Jobovi. Neznali všechny okolnosti, a proto bylo z jejich strany opovážlivé obviňovat Joba z toho, že jednal nesprávně. Jehova je za jejich pokřivené posouzení Jobových zkoušek ukáznil. (Viz Joba, kapitoly 4, 5, 8, 11, 18, 20.)
Nepatřičná horlivost
Samospravedlnost často úzce souvisí s horlivostí. Apoštol Pavel mluvil o nábožných Židech, kteří měli „horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání; nepodřídili se totiž Boží spravedlnosti, protože Boží spravedlnost neznali, ale snažili se zřídit svou vlastní“. (Římanům 10:2, 3) Pavel sám byl jakožto farizeus nesmírně horlivý, ale šlo o nepatřičnou horlivost, která nebyla založena na Jehovově spravedlnosti. (Galaťanům 1:13, 14; Filipanům 3:6)
Bible nás proto vhodně vybízí: „Nestaň se příliš spravedlivým, ani se neukazuj jako nadměrně moudrý. Proč by sis měl způsobit zpustošení?“ (Kazatel 7:16) Křesťanovi by se mohlo stát, že jeho počáteční svědomitost a horlivost se časem pokřiví a on se stane samospravedlivým. Řídíme-li se lidskou moudrostí místo Jehovovou spravedlností, mohla by naše náboženská horlivost druhé zraňovat. Jak?
Rodiče by se například mohli přespříliš zaměstnávat uspokojováním duchovních potřeb jiných lidí, a přitom zanedbávat potřeby své vlastní rodiny. Nebo by z nepřiměřené horlivosti mohli na své děti mít přemrštěné nároky. (Efezanům 6:4; Kolosanům 3:21) Některé děti nejsou schopné tak vysokým nárokům vyhovět a reagují na to tak, že vedou dvojí život. Rozumný rodič bude brát ohledy na omezené možnosti své rodiny a patřičným způsobem se těmto možnostem přizpůsobí. (Srovnej 1. Mojžíšovu 33:12–14.)
Extrémní horlivost nás také může připravit o takt, soucit a citlivost, což jsou vlastnosti, které jsou při jednání s lidmi nezbytné. Někdo se možná velmi snaží prosazovat zájmy Království, ale svou extrémní horlivostí přitom lidem ubližuje. Pavel řekl: „Jestliže mám dar prorokování a jsem seznámen se všemi posvátnými tajemstvími a vším poznáním a jestliže mám všechnu víru, abych přesazoval hory, ale nemám lásku, nejsem nic. A jestliže dávám všechen svůj majetek, abych nakrmil jiné, a jestliže vydávám své tělo, abych se chlubil, ale nemám lásku, vůbec mi to neprospívá.“ (1. Korinťanům 13:2, 3)
Bůh projevuje přízeň pokorným
Jako křesťané si musíme jasně uvědomovat, jak je samospravedlnost nebezpečná — a to dříve, než se v nás rozvine. Musíme se bránit pocitu nadřazenosti, zbavit se zvyku posuzovat druhé a vyvarovat se slepé horlivosti založené na lidské moudrosti.
Pokud se chceme ‚mít na pozoru‘ před farizejským smýšlením, bylo by lepší zaměřit se na své vlastní sklony, místo toho, abychom druhé posuzovali jako samospravedlivé. Jistě, Ježíš farizey posuzoval, a odsoudil je jako ‚potomstvo zmijí‘, které si zaslouží věčné zničení. Ježíš však dokázal lidem číst v srdci. My to nedokážeme. (Matouš 23:33)
Usilujme o Boží spravedlnost, ne o svou vlastní. (Matouš 6:33) Pouze tehdy budeme moci mít Boží přízeň, protože Bible nás všechny vybízí: „Přepásejte [se] ponížeností mysli k sobě navzájem, protože Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ (1. Petra 5:5)