Biblická kniha číslo 62 — 1. Jana

Pisatel: apoštol Jan

Místo psaní: Efez nebo okolí

Psaní dokončeno: asi 98 n. l.

1. a) Jaká vlastnost prostupuje Janovými spisy, co však ukazuje, že Jan nebyl sentimentální? b) Proč byly jeho tři dopisy časové?

JAN, milovaný apoštol Ježíše Krista, měl silnou lásku ke spravedlnosti. To mu pomohlo pronikavě nahlédnout do Ježíšovy mysli. Nepřekvapuje nás proto, že v jeho spisech převládá námět lásky. Nebyl však vůbec sentimentální, neboť Ježíš o něm mluvil jako o jednom ze „Synů hromu [Boanerges]“. (Mar. 3:17) Své tři dopisy napsal na obranu pravdy a spravedlnosti, neboť odpadnutí předpověděné apoštolem Pavlem se stalo zřejmým. Janovy tři dopisy byly opravdu časové, protože pomáhaly posílit rané křesťany v jejich boji proti pronikání „toho ničemného“. — 2. Tes. 2:3, 4; 1. Jana 2:13, 14; 5:18, 19.

2. a) Co ukazuje, že Janovy dopisy byly napsány mnohem později než Matouš, Marek a misionářské dopisy? b) Kdy a kde zřejmě byly dopisy napsány?

² Vzhledem ke svému obsahu patří tyto dopisy do mnohem pozdějšího období než Matoušovo a Markovo evangelium — a také do pozdějšího než Petrovy a Pavlovy misionářské dopisy. Časy se změnily. Není zde žádná zmínka o judaismu, velké hrozbě sborům ve dnech jejich počátků; a neobjevuje se tu ani jediný přímý citát z Hebrejských písem. Naproti tomu Jan mluví o „poslední hodině“ a objevení se ‚mnoha antikristů‘. (1. Jana 2:18) Obrací se ke svým čtenářům výrazy jako „moje děťátka“, a sebe označuje jako „staršího muže“. (1. Jana 2:1, 12, 13, 18, 28; 3:7, 18; 4:4; 5:21; 2. Jana 1; 3. Jana 1) To vše svědčí o pozdním datu jeho tří dopisů. Zdá se také, že 1. Jana 1:3, 4 naznačuje, že Janovo evangelium bylo napsáno asi v téže době. Všeobecně se předpokládá, že Janovy tři dopisy byly dokončeny kolem roku 98 n. l., krátce před apoštolovou smrtí, a že byly napsány v blízkosti Efezu.

3. a) Co potvrzuje pisatele a věrohodnost Prvního dopisu Jana? b) Který text byl později přidán, ale co dokazuje, že je to podvrh?

³ To, že První Jana napsal skutečně apoštol Jan, je patrné ze značné spřízněnosti se čtvrtým evangeliem, které nepochybně napsal. Dopis například začíná tím, že se Jan označuje za očitého svědka, který viděl ‚slovo života. . . věčný život, který byl u Otce a byl nám učiněn zjevným‘. To jsou výrazy nápadně podobné těm, jimiž začíná Janovo evangelium. Věrohodnost dopisu je potvrzena Muratoriho zlomkem a takovými ranými pisateli jako Irenaeus, Polykarpos a Papias, všichni z 2. století n. l.a Podle Eusebia (asi 260–342 n. l.) se o věrohodnosti Prvního Jana nikdy nepochybovalo.b Je však třeba poznamenat, že některé starší překlady přidaly k 5. kapitole na konci 7. a na začátku 8. verše tato slova: „Na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou. A jsou tři, kteříž svědectví vydávají na zemi.“ (Kralická bible) Ale tento text není v žádném z raných řeckých rukopisů a byl zřejmě přidán, aby podpořil nauku o trojici. Většina moderních překladů, jak katolických, tak protestantských, nezahrnuje tato slova do hlavní části textu. — 1. Jana 1:1, 2.c

4. Před kým se Jan snaží chránit své spolukřesťany a jaké falešné nauky vyvrací?

⁴ Jan píše proto, aby chránil své „milované“, své „děti“, před chybnými naukami ‚mnohých antikristů‘, kteří z nich vyšli a pokoušejí se odvést je od pravdy. (2:7, 18) Tito odpadlí antikristové mohli být ovlivněni řeckou filozofií, včetně raného gnosticismu, jehož stoupenci si činili nárok na zvláštní druh mystického poznání od Boha.d Jan se rozsáhle zabývá třemi tématy: hříchem, láskou a antikristem, přičemž zaujímá pevný postoj proti odpadnutí. Jeho výroky o hříchu a na podporu Ježíšovy oběti za hříchy ukazují, že tito antikristové samospravedlivě tvrdili, že jsou bez hříchu a nepotřebují Ježíšovu výkupní oběť. Jejich na sebe soustředěné „poznání“ je vedlo k sobectví a nelásce, do stavu, který Jan odhaluje, tak jak neustále zdůrazňuje pravou křesťanskou lásku. Jan kromě toho zřejmě potírá jejich falešné učení, když vysvětluje, že Ježíš je Kristus, že měl předlidskou existenci a že přišel v těle jako Syn člověka, aby opatřil záchranu pro věřící lidi. (1:7–10; 2:1, 2; 4:16–21; 2:22; 1:1, 2; 4:2, 3, 14, 15) Jan jasně označuje tyto falešné učitele jako „antikristy“ a uvádí několik způsobů, jak lze poznat Boží děti a Ďáblovy děti. — 2:18, 22; 4:3.

5. Co ukazuje, že První Jana byl určen celému křesťanskému sboru?

⁵ Dopis byl zřejmě určen celému křesťanskému společenství, protože není osloven žádný zvláštní sbor. Nasvědčovala by tomu i okolnost, že na začátku ani na konci není žádný pozdrav. Někteří dokonce označili tento spis spíše jako pojednání než dopis. Stálé používání množného čísla ukazuje, že pisatel adresoval svá slova spíše skupině než jednotlivci.

OBSAH PRVNÍHO JANA

6. Jaký rozdíl dělá Jan mezi těmi, kteří chodí ve světle, a těmi, kteří jsou ve tmě?

⁶ Chodit ve světle, ne ve tmě (1:1–2:29). „Píšeme tyto věci,“ říká Jan, „aby naše radost byla v plné míře.“ „Bůh je světlo“, a tak jen ti, kteří ‚chodí ve světle‘, ‚se podílejí s ním‘ a jeden s druhým. Ti jsou očištěni od hříchu ‚krví Ježíše, jeho Syna‘. Naproti tomu ti, kteří ‚dále chodí ve tmě‘, a tvrdí: „Nemáme hřích“, zavádějí sami sebe na scestí a není v nich pravda. Jestliže vyznají své hříchy, Bůh bude věrný a odpustí jim. — 1:4–8.

7. a) Jak člověk ukáže, že zná a miluje Boha? b) Jak je určena totožnost antikrista?

⁷ Ježíš Kristus je označen jako „usmiřující oběť“ za hříchy, ten, jenž je ‚pomocník u Otce‘. Kdo tvrdí, že zná Boha, ale nezachovává jeho přikázání, je lhář. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle, ale kdo nenávidí svého bratra, chodí ve tmě. Jan důrazně radí, abychom nemilovali svět ani věci ve světě, když říká: „Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska.“ Přišlo mnoho antikristů a „vyšli z nás“, vysvětluje Jan, neboť „nebyli našeho druhu“. Antikrist je ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus. Zapírá Otce i Syna. Ať „děťátka“ zůstávají v tom, co se naučili od začátku, aby ‚setrvali ve spojení se Synem a ve spojení s Otcem‘, podle pomazání, které od něho obdrželi a které je pravé. — 2:1, 2, 15, 18, 19, 24.

8. a) Co odlišuje Boží děti a Ďáblovy děti? b) Jak „děťátka“ poznala lásku a jak musejí neustále zkoumat své srdce?

⁸ Boží děti nehřeší (3:1–24). Pro Otcovu lásku se nazývají „Božími dětmi“ a při Božím zjevení se mu mají podobat a „vidět ho takového, jaký je“. Hřích je bezzákonnost, a ti, kteří zůstávají ve spojení s Kristem, jej nepěstují. Ten, kdo opravdu hřeší, pochází z Ďábla, jehož díla rozbije Boží Syn. Boží děti a Ďáblovy děti jsou tedy zřejmé: Ti, kteří pocházejí z Boha, mají lásku jeden k druhému, ale ti, kteří pocházejí z toho ničemného, jsou jako Kain, který nenáviděl a zabil svého bratra. Jan říká „děťátkům“, že poznali lásku, protože ‚on se za ně vzdal své duše‘. Napomíná je, aby ‚nezavírali dveře svého něžného soucitu‘ vůči svým bratrům; ať ‚nemilují slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou‘. Aby mohli určit, zda ‚pocházejí z pravdy‘, musejí zkoumat, co je v jejich srdci a ujišťovat se, zda ‚činí to, co se líbí [Božím] očím‘. Musejí zachovávat Boží přikázání, aby „měli víru ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovali jeden druhého“. Tak poznají, že zůstávají duchem ve spojení s ním a on s nimi. — 3:1, 2, 16–19, 22, 23.

9. a) Jak se mají zkoušet inspirované výroky? b) Co zdůrazňuje povinnost milovat jeden druhého?

⁹ Milovat jeden druhého ve spojení s Bohem (4:1–5:21). Inspirované výroky se mají zkoušet. Ty výroky, které popírají, že Kristus přišel v těle, ‚nepocházejí od Boha‘, ale jsou od antikrista. Pocházejí od světa a jsou ve spojení s ním, ale inspirovaný výrok pravdy je od Boha. Jan říká: „Bůh je láska“ a „láska není v tom, že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a vyslal svého Syna jako usmiřující oběť za naše hříchy“. Jak velmi nás to tedy zavazuje, abychom jeden druhého milovali! S těmi, kteří milují druhé, zůstává Bůh ve spojení, a tak byla láska učiněna dokonalou, aby „měli volnost řeči“ a odhodili strach. „My,“ říká Jan, „milujeme, protože on nejprve miloval nás.“ „Ten, kdo miluje Boha, má také milovat svého bratra.“ — 4:3, 8, 10, 17, 19, 21.

10. a) Jak mohou Boží děti zvítězit nad světem a jakou důvěru mají? b) Jaký postoj k hříchu a modlářství musejí mít?

¹⁰ Prokazovat lásku jako Boží děti znamená zachovávat Boží přikázání, a to vede k vítězství nad světem prostřednictvím víry. Bůh vydává svědectví o těch, kteří uvěřili v Božího Syna, že On jim dal „věčný život, a ten život je v jeho Synovi“. Tak mohou mít důvěru, že je slyší, ať jej prosí o cokoli podle jeho vůle. Ačkoli každá nespravedlnost je hřích, přece existuje hřích, který nepůsobí smrt. Žádný, kdo se narodil z Boha, nemá ve zvyku hřešit. Ačkoli „celý svět leží v moci toho ničemného. . ., Boží Syn přišel“ a dal svým učedníkům „rozumovou schopnost“, aby získali poznání o pravém Bohu, s nímž jsou nyní ve spojení „prostřednictvím jeho Syna, Ježíše Krista“. Musejí se také střežit před modlami. — 5:11, 19, 20.

PROČ JE PROSPĚŠNÁ

11. Jak mohou křesťané dnes bojovat proti antikristům a světským žádostem?

¹¹ Jako v závěrečných letech 1. století našeho letopočtu, tak je i dnes ‚mnoho antikristů‘, před nimiž musejí být praví křesťané varováni. Tito praví křesťané se musejí pevně držet ‚poselství, které slyšeli od počátku, a mít jeden k druhému lásku‘, zůstávat ve spojení s Bohem a s pravým učením a konat spravedlnost s volností řeči. (2:18; 3:11; 2:27–29) Nanejvýš důležitá je také výstraha před ‚žádostí těla a žádostí očí a okázalým vystavováním prostředků, které má někdo k životu‘, těmito hmotařskými, světskými zly, jež pohltila většinu takzvaných křesťanů. Praví křesťané se budou vyhýbat světu a jeho žádostem, neboť vědí, že ten, „kdo činí Boží vůli, zůstává navždy“. V tomto věku světských žádostí, sektářství a zášti je skutečně velmi prospěšné studovat Boží vůli z inspirovaných Písem a tuto vůli činit. — 2:15–17.

12. Jaké rozdíly uvádí První Jana k našemu prospěchu a jak můžeme zvítězit nad světem?

¹² Je k našemu prospěchu, že První Jana objasňuje rozdíl mezi světlem, jež vyzařuje od Otce, a tmou, jež ničí pravdu a pochází od toho ničemného. Že také objasňuje rozdíl mezi životodárnými Božími naukami a podvodnými lžemi antikrista, mezi láskou, jež proniká celým sborem těch, kteří jsou ve spojení s Otcem a Synem, a vražednou kainovskou nenávistí, jež je v těch, kteří „vyšli z nás. . ., aby se ukázalo, že všichni nejsou našeho druhu“. (2:19; 1:5–7; 2:8–11, 22–25; 3:23, 24, 11, 12) Máme-li pro to ocenění, mělo by být naším vroucím přáním, abychom ‚zvítězili nad světem‘. A jak to můžeme dokázat? Tím, že máme pevnou víru a máme „lásku k Bohu“, jež znamená zachovávat jeho přikázání. — 5:3, 4.

13. a) Jak je stavěna do popředí Boží láska jako praktická síla? b) Jakého druhu by měla být křesťanova láska a k jakému spojení vede?

¹³ „Boží láska“ — jak podivuhodně je tato podněcující síla stavěna do popředí v celém dopise! Ve 2. kapitole nacházíme ostrý rozdíl mezi láskou k světu a láskou k Otci. Později jsme upozorněni, že „Bůh je láska“. (4:8, 16) A jaká je to praktická láska! Velkolepě se projevila, když Otec vyslal „svého Syna jako Zachránce světa“. (4:14) To by mělo roznítit v našem srdci vděčnou, nebojácnou lásku v souladu s apoštolovými slovy: „My milujeme, protože on nejprve miloval nás.“ (4:19) Naše láska by měla být téhož druhu jako láska Otce a Syna — praktická, obětavá láska. Právě jako se Ježíš vzdal své duše za nás, tak „my jsme povinni se vzdávat svých duší za své bratry“, ano, otvírat dveře svého něžného soucitu a milovat bratry nejen pouhými slovy, ale „skutkem a pravdou“. (3:16–18) Jak jasně ukazuje Janův dopis, je to právě tato láska, spojená s pravým poznáním Boha, jež spojuje ty, kteří stále chodí s Bohem, v nezlomnou jednotu s Otcem a Synem. (2:5, 6) Dědicům Království v tomto požehnaném svazku lásky Jan říká: „A jsme ve spojení s tím pravým prostřednictvím jeho Syna, Ježíše Krista. To je ten pravý Bůh a věčný život.“ — 5:20.

[Poznámky pod čarou]