ZLOČIN A TREST

Člověk, který byl stvořen k obrazu Boha práva (1Mo 1:26; Ža 37:28; Mal 2:17), má smysl pro právo již od nejranějších časů. (Iz 58:2; Ří 2:13–15) Aby Jehova prosadil právo, vynesl nad první lidskou dvojicí a nad hadem, který představoval Ďábla, svůj první rozsudek. Trestem za to, že neposlechli Boha, což se rovnalo vzpouře proti svrchovanosti Vládce vesmíru, byla smrt. (1Mo 2:17) Později si Kain, který věděl, že lidé mají smysl pro právo, uvědomoval, že jej lidé budou chtít zabít, aby pomstili vraždu jeho bratra Abela. Jehova však nikoho nepověřil ani nikomu nedal oprávnění k tomu, aby Kaina popravil, protože právo vykonat odplatu si Jehova vyhradil pro sebe. Vykonal ji tehdy, když Kainovu rodovou linii odřízl při potopě. (1Mo 4:14, 15) Asi 700 let před potopou Enoch ohlašoval, že Bůh vykoná rozsudek nad těmi, kdo se dopouštěli bezbožných skutků. (1Mo 5:21–24; Juda 14, 15)

Po potopě. Po potopě Bůh vydal další zákony, mezi nimiž byl první zákon, který člověka opravňoval k tomu, aby vykonal trest za vraždu. (1Mo 9:3–6) Později Jehova řekl o Abrahamovi: „Seznámil jsem se s ním proto, aby přikázal svým synům a své domácnosti po sobě, aby se opravdu drželi Jehovovy cesty, a tak činili spravedlnost a soud.“ (1Mo 18:19) To ukazuje, že patriarchální společnost byla řízena Božími zákony, které lidé dobře znali.

Jehova odhalil svůj názor na cizoložství a na jeho potrestání, když řekl Abimelekovi, že je vlastně mrtvý, protože zamýšlel vzít si Sáru za manželku (ačkoli Abimelek nevěděl, že Sára patří Abrahamovi). (1Mo 20:2–7) Juda vynesl rozsudek smrti nad Tamar, protože se dopustila prostituce. (1Mo 38:24)

Boží zákon daný Izraeli. Když byli Izraelité zorganizováni jako národ, stal se Bůh jejich Králem, Zákonodárcem a Soudcem. (Iz 33:22) Dal jim „Deset slov“ neboli „Deset přikázání“, jak se často nazývají, a tak oznámil zásady, na nichž byl založen soubor asi 600 dalších zákonů. „Deset slov“ začínalo prohlášením: „Já jsem Jehova, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“ (2Mo 20:2) To bylo hlavním důvodem, proč měli Izraelité poslouchat celý Zákon. Neposlušnost nebyla jen přestoupením zákona, který byl vydán Hlavou vlády, ale také proviněním proti Hlavě náboženství, proti jejich Bohu, a rouhat se Bohu bylo urážkou majestátu, velezradou.

Pod Zákonem platily tytéž zásady, které řídily život v patriarchální společnosti. Zákon však byl podrobnější a zahrnoval celou škálu lidských činností. Celý Zákon, který je zapsán v Pentateuchu, představoval tak vysoké morální měřítko, že každý člověk, který se ho pokusil dodržovat, zjistil, že jej Zákon usvědčuje jako hříšníka, jako nedokonalého člověka. „Přikázání je svaté a spravedlivé a dobré“ a „Zákon je duchovní,“ říká apoštol Pavel. „Byl přidán, aby učinil zjevnými přestupky.“ (Ří 7:12, 14; Ga 3:19) Byl to celý Boží zákon pro Izrael a obsahoval Jehovovy zásady a úřední rozhodnutí Jehovy Boha; nebyl to pouhý soubor případů, které mohly nastat nebo které již nastaly.

Tresty, které Zákon ukládal, proto pomohly ukázat, že hřích je ‚ještě mnohem hříšnější‘. (Ří 7:13) Zákon odplaty, který vyžadoval stejné za stejné, stanovoval měřítko dokonalého práva. Zákon izraelskému národu přinášel pokoj a klid, a když ho Izrael poslouchal, Zákon byl pro národ ochranou; Zákon chránil také jednotlivce, protože zaručoval náhradu, když byl majetek člověka ukraden nebo zničen.

U Deseti přikázání, jak jsou uvedena ve 2. Mojžíšově ve 20. kapitole a v 5. Mojžíšově v 5. kapitole, není stanoven trest za každý přestupek. Tyto tresty jsou však přesně stanoveny na jiných místech Zákona. Trestem za přestoupení prvních sedmi přikázání byla smrt. Trestem za krádež bylo navrácení majetku a jeho náhrada tomu, kdo byl okraden; falešné svědectví se trestalo odškodněním. Poslední přikázání, které zakazovalo chtivost neboli nesprávnou touhu, s sebou neneslo žádný trest, který by mohli prosadit soudci. Toto přikázání převyšovalo zákony vytvořené lidmi v tom, že každý člověk měl být sám sobě duchovním strážcem, a v tom, že šlo ke kořenu neboli podstatě přestoupení každého přikázání. Jestliže se člověk oddával nesprávné touze, projevilo se to nakonec tím, že přestoupil jedno z ostatních devíti přikázání.

Těžké zločiny podle Zákona. Zločiny trestané smrtí. Trest smrti byl pod Zákonem stanoven za (1) rouhání (3Mo 24:14, 16, 23); (2) uctívání nějakého jiného boha kromě Jehovy, modlářství v jakékoli podobě (3Mo 20:2; 5Mo 13:6, 10, 13–15; 17:2–7; 4Mo 25:1–9); (3) kouzelnictví, spiritismus (2Mo 22:18; 3Mo 20:27); (4) falešné prorokování (5Mo 13:5; 18:20); (5) porušení Sabatu (4Mo 15:32–36; 2Mo 31:14; 35:2); (6) vraždu (4Mo 35:30, 31); (7) cizoložství (3Mo 20:10; 5Mo 22:22); (8) to, když žena při uzavírání sňatku lživě prohlašovala, že je pannou (5Mo 22:21); (9) pohlavní styk se zasnoubenou dívkou (5Mo 22:23–27); (10) krvesmilstvo (3Mo 18:6–17, 29; 20:11, 12, 14); (11) homosexualitu (3Mo 18:22; 20:13); (12) pohlavní styk se zvířaty (3Mo 18:23; 20:15, 16); (13) únos (2Mo 21:16; 5Mo 24:7); (14) bití rodiče nebo spílání mu (2Mo 21:15, 17); (15) falešné svědectví v případě, že trestem pro obviněného by byla smrt (5Mo 19:16–21), a (16) neoprávněné přiblížení se ke svatostánku (4Mo 17:13; 18:7).

V mnoha případech je tento trest označen jako ‚odříznutí‘, které se obvykle provádělo ukamenováním. Byl nařízen nejen za svévolný hřích a utrhačnou, neuctivou řeč proti Jehovovi (4Mo 15:30, 31), ale i za mnoho dalších věcí, například: neprovedení obřízky (1Mo 17:14; 2Mo 4:24); svévolné zanedbání Pasachu (4Mo 9:13); zanedbání oslavy Dne smíření (3Mo 23:29, 30); výrobu nebo použití svatého oleje pomazání pro běžné účely (2Mo 30:31–33, 38); jedení krve (3Mo 17:10, 14); jedení oběti, když byl člověk nečistý (3Mo 7:20, 21; 22:3, 4, 9); jedení kvašeného chleba během Svátku nekvašených chlebů (2Mo 12:15, 19); předkládání oběti kdekoli mimo svatostánek (3Mo 17:8, 9); jedení oběti společenství třetí den po jejím obětování (3Mo 19:7, 8); zanedbání očištění se (4Mo 19:13–20); nezákonné dotknutí se svatých věcí (4Mo 4:15, 18, 20); pohlavní styk s menstruující ženou (3Mo 20:18) a jedení tuku obětí. (3Mo 7:25; viz heslo ODŘÍZNUTÍ.)

Tresty, které Zákon ukládal Tresty pod Zákonem, který dal Jehova prostřednictvím Mojžíše, sloužily k tomu, aby země zůstala z Jehovova pohledu čistá, bez poskvrnění; ti, kdo prováděli odporné věci, byli zprostřed lidu vyhlazeni. Tresty také odrazovaly od spáchání zločinu a udržovaly úctu ke svatosti života, k zákonu země, k Zákonodárci, Bohu, a k bližnímu. A když národ zákony dodržoval, chránilo ho to před hospodářským nezdarem, před morálním úpadkem, jehož následkem by byly odporné choroby a tělesná degenerace.

Zákon nenařizoval žádné barbarské tresty. Žádný člověk nemohl být potrestán za chyby někoho jiného. Zásady byly jasně stanoveny. Soudcům byla zaručena volnost, aby každý případ zvažovali podle skutkové podstaty činu, aby zkoumali okolnosti a rovněž pohnutky a postoje obviněného. Právo se mělo vykládat přesně. (Heb 2:2) Vrah, který úmyslně zabil, nemohl před trestem smrti uniknout žádným výkupným. (4Mo 35:31) V případě, že člověk někoho zabil náhodně, mohl uniknout do některého z útočištných měst. Takový člověk byl omezen hranicemi města a tak byl nucen uznat, že život je posvátný a že ani náhodné zabití nelze brát na lehkou váhu, ale že vyžaduje nějakou náhradu. Přesto tím, že v útočištném městě vykonával nějakou práci, nebyl pro společnost finančním břemenem. (4Mo 35:26–28)

Tresty za přestupky byly stanoveny proto, aby se okradenému nebo tomu, jehož majetek byl zničen, poskytla náhrada. Jestliže zloděj nemohl určený obnos zaplatit, mohl být oběti nebo někomu jinému prodán jako otrok. Zločinec měl tedy oběti ztrátu nahradit a měl pracovat, aby se pokryly náklady na jeho obživu, a tak nebyl břemenem pro stát, jak je to v případě zemí, kde je vězeňský systém. Tyto zákony byly spravedlivé a přispívaly k nápravě zločince. (2Mo 22:1–6)

Rozsudek smrti se pod Zákonem prováděl ukamenováním. (3Mo 20:2, 27) Příležitostně se používal také meč, zvláště tehdy, když mělo být popraveno mnoho provinilců. (2Mo 32:27; 1Kr 2:25, 31, 32, 34) Jestliže odpadlo některé město, všechno v něm mělo být zasvěceno zničení mečem. (5Mo 13:15) Ve 2. Mojžíšově 19:13 je zmínka o usmrcení kopím nebo možná šípem. (Viz 4Mo 25:7, 8.) V Bibli se mluví i o stětí, i když je možné, že poprava byla vykonána jiným způsobem a hlava byla useknuta mrtvole. (2Sa 20:21, 22; 2Kr 10:6–8) Za odpornější zločiny Zákon nařizoval spálení a pověšení na kůl. (3Mo 20:14; 21:9; Joz 7:25; 4Mo 25:4, 5; 5Mo 21:22, 23) Tyto rozsudky se vykonávaly až potom, co byl člověk usmrcen, jak to jasně ukazují uvedené verše.

Pokud měli být podle Božího příkazu váleční zajatci zasvěceni zničení, byli obvykle popraveni mečem. (1Sa 15:2, 3, 33) Ostatní zajatci, kteří se vzdali, byli určeni k nuceným pracem. (5Mo 20:10, 11) Starší překlady pasáže ze 2. Samuelovy 12:31 vyvolávají dojem, že David obyvatele Rabby Ammona mučil, avšak novější překlady ukazují, že je pouze určil k nucené práci. (Viz EP; He; NS.)

Zákon nenařizoval, aby byl někdo potrestán svržením z útesu nebo vysokého místa, ale judský král Amacjáš tento trest vykonal nad 10 000 muži ze Seiru. (2Pa 25:12) Obyvatelé Nazaretu se pokusili udělat totéž Ježíšovi. (Lk 4:29)

V případech, kdy bylo někomu úmyslně způsobeno zranění, uplatňovalo se přísné právo odplaty, stejným za stejné. (5Mo 19:21) Je zaznamenán nejméně jeden případ, kdy byl tento trest vykonán. (Sd 1:6, 7) Soudci však měli na základě důkazů určit, zda se jednalo o úmyslný zločin, nebo zda k tomu došlo z nedbalosti, náhodně či jinak. Výjimkou ze zákona odplaty byl zákon zabývající se situací, kdy se žena pokusila pomoci svému manželovi, který zápasil s jiným mužem, tím, že toho druhého muže popadla za přirození. V tomto případě, místo aby byly poškozeny její rozmnožovací orgány, jí měla být useknuta ruka. (5Mo 25:11, 12) Tento zákon ukazuje, že Bůh má úctu k rozmnožovacím orgánům. Žena patřila manželovi, a proto tento zákon milosrdně bral ohled také na manželovo právo mít se svou manželkou děti.

Mišna uvádí čtyři způsoby vykonání trestu smrti: ukamenováním, upálením, stětím a uškrcením. Tyto poslední tři způsoby však Zákon nikdy nenařizoval ani neschvaloval. Způsoby vykonání rozsudku nařízené v Mišně jsou součástí tradic, které byly přidány, a přestupují Boží přikázání. (Mt 15:3, 9) Příkladem barbarských praktik, ke kterým to Židy dovedlo, je to, že vykonávali trest upálením. „Předpis o těch, kdo mají být spáleni [je tento]: dali ho až po kolena do hnoje a kolem krku mu ovázali ručník z hrubé látky, který dali do ručníku z měkké látky; jeden [svědek] táhl k sobě jeden konec a druhý táhl k sobě druhý konec dokud [odsouzenec] neotevřel svá ústa; knot [podle Gemary (52a) to byl pás olova] se zapálil a vhodil se mu do úst a sestoupil dolů do jeho žaludku a spálil mu vnitřnosti.“ (Sanhedrin 7:2; do angličtiny přeložil H. Danby.)

Člověk se od počátku řídil zákonem, ať zákonem božským, nebo zákonem božsky vštípeného svědomí, a proto je pravda, že čím těsněji se lidé drželi pravého uctívání, tím rozumnější a lidštější byly tresty nařízené jejich zákony, a čím více se od pravého uctívání vzdalovali, tím se jejich smysl pro právo stával zkaženějším. To je zjevné, když se zákony starověkých národů srovnají se zákony Izraele.

Egypt. O trestech, které ukládali Egypťané, se toho moc neví. Egypťané nařizovali bití (2Mo 5:14, 16), utopení (2Mo 1:22), stětí a následné pověšení na kůl (1Mo 40:19, 22), popravu mečem a rovněž uvěznění. (1Mo 39:20)

Asýrie. Tresty v Asyrské říši byly velmi kruté. Patřily k nim smrt, mrzačení (jako například uříznutí uší, nosu, rtů nebo kastrace), nabodnutí na kůl, odepření pohřbu, rány holí, zaplacení určité váhy olova a královská robota (nucené práce). Podle asyrského zákona byl vrah předán nejbližšímu příbuznému zavražděného a ten mohl vraha podle libosti buď usmrtit, nebo si vzít jeho majetek. To mohlo vést ke krevním mstám, protože tato záležitost byla jen málo kontrolována a protože neexistovala žádná útočištná města, jako to bylo v Izraeli. Potrestání cizoložství bylo necháno na manželovi. Mohl svou manželku usmrtit, zmrzačit, potrestat ji podle toho, co se mu zdálo vhodné, nebo ji nechat bez trestu. Vyžadovalo se od něj, aby totéž, co udělal své manželce, udělal také cizoložníkovi. Mnoho válečných zajatců bylo zaživa staženo z kůže, oslepeno nebo jim byl vyříznut jazyk; byli nabodnuti na kůl, upáleni nebo usmrceni jiným způsobem.

Babylón. Chammurabiho zákoník (ale nikoli zákoník v tom smyslu, jak je definován dnešními právníky), který byl nepochybně založen na dřívějších soustavách zákonů, je sbírkou rozhodnutí neboli „sbírkou precedenčních případů“ zapsanou na hliněných tabulkách, jež byla později přepsána (možná v jiném stylu psaní) na stélu umístěnou v Mardukově chrámu v Babylóně. V dalších městech byly pravděpodobně umístěny kopie. Tato stéla, kterou později dobyvatelé přenesli do Susy, byla objevena v roce 1902.

Byl Chammurabiho zákoník „předchůdcem“ mojžíšského Zákona?

Na rozdíl od mojžíšského Zákona se nesnažil stanovit zásady. Zdá se, že jeho účelem bylo spíše pomoci soudcům rozhodnout určité případy tím, že jim poskytoval precedenty, nebo tím, že měnil předešlá rozhodnutí, aby ukázal, co by se mělo udělat v budoucích případech. Například nestanovoval trest za vraždu, protože za ni, a nepochybně i za jiné běžné zločiny, již uznávaný trest existoval. Chammurabi se nepokoušel obsáhnout celou škálu zákona. Každé pravidlo „zákoníku“ začíná frází: ‚Jestliže člověk udělá to a to.‘ Tento zákoník nestanovuje zásady, ale naopak se zabývá konkrétními případy, a proto pouze říká, jaký rozsudek má být vynesen, aby byl úměrný určitému jednoduchému souboru skutečností. Je založen především na zákonech, které již existovaly, a pouze udává podrobnosti, aby bylo možné řešit některé obtížné situace, jež byly v té době v babylónské civilizaci běžné.

Chammurabiho zákoník se v žádném směru neprokazuje jako předchůdce mojžíšského Zákona. Chammurabiho zákoník například obsahoval „soucitný“ trest. Jedno pravidlo uvádí: „Jestliže [stavitel] způsobil, že syn majitele domu zemřel [protože dům byl špatně postaven a zhroutil se], má se usmrtit syn toho stavitele.“ Boží zákon předaný skrze Mojžíše naproti tomu uváděl: „Otcové by neměli být usmrceni kvůli dětem, a děti by neměly být usmrceny kvůli otcům.“ (5Mo 24:16) Trestem za krádež cenných věcí obvykle nebyla náhrada, jako to bylo v mojžíšském Zákoně, ale smrt. V některých případech krádeže byla vyžadována až třicetinásobná náhrada. Jestliže ji člověk nemohl zaplatit, měl být usmrcen. Nebukadnecar lidi rozčtvrcoval, a také používal k trestání oheň jako v případě třech mladých Hebrejců, které zaživa vhodil do neobvykle rozpálené pece. (Da 2:5; 3:19, 21, 29; Jer 29:22)

Persie. Za vlády Dareia Médského byl Daniel za trest uvržen do lví jámy. Nad jeho falešnými žalobci byl vykonán stejný trest a spolu se svými syny a manželkami tímto způsobem zemřeli. (Da 6:24) Později perský král Artaxerxes nařídil Ezrovi, aby nad každým, kdo nebude dodržovat zákon Ezrova Boha a Zákon krále, vykonal rozsudek „buď k smrti, nebo k vypovězení, nebo k peněžní pokutě, nebo k uvěznění“. (Ezr 7:26) Ahasverus použil kůl vysoký 50 loket (22 m), na který pověsil Hamana. Ahasverus na kůl pověsil také dva vrátné, kteří se proti němu spikli. (Es 7:9, 10; 2:21–23)

Bylo objeveno několik tabulek, které obsahují zákony vydané perským králem Dareiem I. Trestem, který byl těmito zákony stanoven pro člověka, jenž někoho napadne se zbraní v ruce a zraní ho nebo jej zabije, bylo zmrskání bičem v rozmezí od 5 do 200 ran. Někdy byl vykonán trest přibitím na kůl. Podle řeckých pisatelů, kteří psali o perských zákonech, byl za urážku státu, krále, jeho rodiny nebo jeho majetku obvykle vykonán trest smrti. Tyto tresty byly často hrůzostrašné. O obyčejných zločinech neexistuje mnoho informací, ale zdá se, že mezi běžné tresty patřilo mrzačení rukou, nohou nebo oslepení.

Ostatní národy žijící v oblasti Palestiny. S výjimkou Izraele ostatní národy, které žily v Zaslíbené zemi nebo v jejím okolí, přestupníky věznili a dávali jim pouta, mrzačili a oslepovali je, zabíjeli válečné zajatce mečem, rozparovali těhotné ženy a zabíjeli děti rozražením o zeď nebo o kámen. (Sd 1:7; 16:21; 1Sa 11:1, 2; 2Kr 8:12)

Řím. Kromě popravy mečem, k níž patřilo i stětí (Mt 14:10), bylo obvyklými tresty například: bití; mrskání bičem, do něhož byly někdy vpleteny kosti či těžké kousky kovu nebo na jehož koncích byly háčky; pověšení na kůl; svržení z vysoké skály; utopení; vydání napospas divokým zvířatům v aréně; přinucení k účasti na gladiátorských hrách a také upálení. Vězni byli často spoutáni v kládě (Sk 16:24) nebo připoutáni řetězy k vojenské stráži. (Sk 12:6; 28:20) Zákony Lex Valeria a Lex Porcia osvobozovaly římské občany od mrskání; Lex Valeria v případě, že občan vznesl žádost k lidu, Lex Porcia bez takové žádosti.

Řecko. Tresty v Řecku byly v mnoha případech stejné jako tresty ukládané Římany. Na zločince byly uvaleny tresty jako svržení z útesu nebo svržení do hluboké propasti, ubití k smrti, utopení, usmrcení mečem a otrávení.

Další podrobnosti o zločinech a trestech lze najít pod samostatnými hesly.