Vyznání hříchů — Způsob lidský, nebo Boží?

NÁZOR katolíků na zpověď se během staletí výrazně změnil. V raných letech katolické církve se vyžadovala zpověď a pokání pouze v případě těžkých hříchů. Kniha Religion in the Medieval West (Náboženství ve středověkém západním světě) o tom říká: „Do konce šestého století byl systém pokání velmi tvrdý: svátost mohla být udílena jen jednou za život, zpověď byla veřejná, pokání bylo dlouhé a přísné.“

Jak přísné bylo takové pokání? V roce 1052 se od jednoho kajícníka vyžadovalo, aby šel pěšky a bos z Brugg v Belgii až do Jeruzaléma! „Ještě v roce 1700 bylo možné vidět katolíky u svatých zřídel a pramenů, jak klečí po krk v ledové vodě a odříkávají své kajícné modlitby,“ říká kniha Christianity in the West 1400–1700 (Křesťanství na Západě v letech 1400–1700). Rozhřešení se tehdy udílelo teprve po splněném pokání, a proto mnozí zpověď odkládali až na smrtelné lože.

Kdy se začal pěstovat novodobý způsob zpovědi? Kniha Religion in the Medieval West o tom říká: „Novou formu pokání zavedli ve Francii keltští mnichové koncem šestého století. . . Byla to ušní zpověď, při níž kajícník soukromě vyznával své hříchy knězi, a byl tak upraven klášterní způsob poskytování duchovní rady.“ Podle staršího klášterního zvyku si mniši navzájem vyznávali hříchy, aby tak dostali duchovní pomoc a mohli překonávat své slabosti. Při novější ušní zpovědi však církev připisovala knězi daleko větší „moc a autoritu odpouštět hříchy“. — Nová katolická encyklopedie (angl.).

Dal Ježíš opravdu některým ze svých následovníků takovou moc? Na základě kterých jeho slov dospěli někteří k tomuto závěru?

‚Klíče království‘

Ježíš Kristus jednou řekl apoštolu Petrovi: „Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi.“ (Matouš 16:19, Nový zákon, O. M. Petrů) Co mínil Ježíš slovy „klíče od království“? Lépe tomu porozumíme, povšimneme-li si, jak Ježíš použil slova „klíče“ při jiné příležitosti.

Židovským náboženským vůdcům, kteří byli zběhlí v mojžíšském Zákoně, jednou Ježíš řekl: „Běda vám, znalci Zákona! Odstranili jste klíč k poznání. Sami jste k němu nedošli, a těm, kdo k němu chtěli dojít, jste v tom bránili.“ (Lukáš 11:52, Petrů) V čem „bránili“ jiným lidem? U Matouše 23:13 nám Ježíš říká: „Běda vám, vykladatelé Písma a farizeové, pokrytci! Zavíráte před lidmi nebeské království. Sami do něho nevstupujete, a těm, kteří chtějí vstoupit, v tom zabraňujete.“ (Petrů) Židovské duchovenstvo jako by zavíralo dveře před mnoha lidmi. Zbavovalo je totiž příležitosti být s Ježíšem Kristem v nebi. „Klíč“, který tito náboženští vůdcové „odstranili“, neměl nic společného s odpouštěním hříchů. Byl to klíč k moudrosti, kterou opatřil Bůh.

Podobně i „klíče od království“, které byly dány Petrovi, nepředstavují moc informovat nebe o tom, čí hříchy mají být odpuštěny, nebo zadrženy. Představují spíše Petrovu velkou přednost, že mohl otevírat cestu do nebe tím, že svou kazatelskou službou šířil poznání, jež poskytl Bůh. Nejprve to činil ve prospěch Židů a židovských proselytů, pak ve prospěch Samaritánů a nakonec ve prospěch pohanů. — Skutky 2:1–41; 8:14–17; 10:1–48.

„Co svážete na zemi“

Slova, která kdysi řekl Ježíš Petrovi, byla později opakována jiným učedníkům. „Slavnostně vám říkám,“ prohlásil Ježíš, „cokoli svážete na zemi, má být považováno za svázané v nebi; cokoli rozvážete na zemi, má být považováno za rozvázané v nebi.“ (Matouš 18:18, Jeruzalémská bible) Jakou autoritu zde dal Kristus svým učedníkům? Ze souvislosti je zřejmé, že mluvil o řešení těžkostí mezi jednotlivými věřícími a o tom, že sbor má být udržován čistý, bez nekajícných zločinců. — Matouš 18:15–17.

Jde-li o vážné porušení Božího zákona, odpovědní muži ve sboru musí věc posoudit a rozhodnout, zda má být provinilec ‚svázán‘ (uznán vinným), nebo ‚rozvázán‘ (zproštěn viny). Znamenalo to, že se nebe bude řídit rozhodnutím lidí? Ne. Znalec Bible Robert Young uvádí, že všechna rozhodnutí učedníků následují po rozhodnutí v nebi, že jim nepředcházejí. Říká, že by verš 18 měl doslovně znít: Co svážete na zemi, „bude to, co (již) bylo svázáno“ v nebi.

Je skutečně nerozumné domnívat se, že by mohl nějaký nedokonalý člověk činit rozhodnutí, která by byla závazná pro ty, kteří jsou v nebeských dvorech. Je daleko rozumnější říci, že Kristovi ustanovení zástupci se budou řídit jeho pokyny, aby uchovali jeho sbor čistý. Dosáhnou toho tím, že budou při svém rozhodování vycházet ze zásad, které již byly určeny v nebi. Při tom je povede sám Ježíš. — Matouš 18:20.

Je nějaký člověk schopen „zastupovat Krista jako otcovského soudce“ do té míry, že by mohl rozhodovat o věčné budoucnosti některého spoluctitele? (Nová katolická encyklopedie, angl.) Kněží, kteří slyší zpovědi, téměř bez výjimky udělují rozhřešení, ačkoli „[mezi katolickými teology] zřejmě panuje nevyslovený názor, že je vzácné, jestliže někdo opravdu lituje svých hříchů“. (Nová britská encyklopedie, angl.) Ano, kdy jsi naposledy slyšel, že by kněz odmítl udělit rozhřešení nebo zprostit některého provinilce viny? Pravděpodobně se totiž jednotlivý kněz nedomnívá, že je schopen posoudit, zda hříšník činí pokání, nebo ne. Ale pokud je to skutečně tak, proč tvrdí, že má moc udělovat rozhřešení?

Představ si soudní dvůr, u něhož by soucitný soudce běžně prohlašoval zločince, a to i osoby soustavně porušující zákon, za nevinné, pokud splní určitý rituál, při němž přiznají své zločiny a řeknou, že se omlouvají. To sice může přinést uspokojení provinilcům, ale takový klamný názor na milosrdenství by vážně podkopával úctu k právu. Mohla by zpověď, jak se provádí v katolické církvi, ve skutečnosti vést k tomu, že se lidé utvrzují v hříšném jednání? — Kazatel 8:11.

„Zpověď nevyvolává sklon ke snaze v budoucnosti se hříchu vyhnout,“ říká Ramona. Opírá se přitom o svou zkušenost, kdy jako katolička chodila od svých sedmi let ke zpovědi. Dodává: „Zpověď vyvolává představu, že Bůh odpouští úplně a že odpustí všechno, k čemu nás přivede naše nedokonalé tělo. Nevyvolává vroucí touhu jednat správně.“a

Co však znamenají Ježíšova slova zaznamenaná u Jana 20:22, 23? Tam řekl svým učedníkům: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny, komu je zadržíte, jsou zadrženy.“ (Jeruzalémská bible) Nedává zde Ježíš výslovně svým učedníkům autoritu odpouštět hříchy?

Pokud by se bral tento biblický výrok sám o sobě, mohlo by se zdát, že to říká. K jakému závěru však musíme dojít, uvažujeme-li o těchto slovech v souvislosti se zprávou u Matouše 18:15–18 a se vším ostatním, co Bible učí o vyznání a odpuštění? Že u Jana 20:22, 23 dal Ježíš svým učedníkům autoritu vyloučit ze sboru ty, kteří se dopustí těžkých hříchů a nečiní pokání. A současně dal Kristus svým následovníkům autoritu prokazovat milosrdenství a odpouštět kajícným hříšníkům. Ježíš rozhodně neříkal, že by se měli jeho učedníci zpovídat z každého hříchu knězi.

Muži, kteří mají ve sboru odpovědnost, jsou tedy pověřeni rozhodovat, jak se má jednat s těmi, kteří se dopustí těžkých hříchů. K takovým rozhodnutím má dojít pod vedením Božího svatého ducha a v souladu s pokyny, které dal Bůh prostřednictvím Ježíše Krista a svatého Písma. (Srovnej Skutky 5:1–5; 1. Korinťanům 5:1–5, 11–13.) Odpovědní muži, kteří tak reagují na vedení z nebe, nevnucují svá rozhodnutí nebi.

„Vyznávejte hříchy jeden druhému“

Kdy je tedy vhodné, aby křesťané vyznávali své hříchy jeden druhému? Pokud dojde k závažnému hříchu (ne při každém malém poklesku), měl by se člověk vyznat odpovědným členům sboru. I když nejde o závažný hřích, ale hříšník má těžké výčitky svědomí, je velmi cenné, jestliže se člověk vyzná a hledá duchovní pomoc.

Biblický pisatel Jakub o tom říká: „Je někdo z vás [duchovně] nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého.“ — Jakub 5:14–16, Ekumenický překlad.

Tato slova nejsou pokynem k formální, obřadné ušní zpovědi. Spíše pokud křesťan cítí takovou tíhu hříchu, že se nemůže modlit, měl by zavolat jmenované sborové starší, neboli dozorce, a ti se s ním budou modlit. Použijí také oleje Božího slova, aby mu pomohli duchovně se uzdravit. — Žalm 141:5; srovnej Lukáše 5:31, 32; Zjevení 3:18.

Pozoruhodné je napomenutí Jana Křtitele, že je nutné ‚vydávat ovoce, které odpovídá pokání‘. (Matouš 3:8; srovnej Skutky 26:20.) Skutečně kajícný provinilec opouští své hříšné jednání. Kajícný hříšník, který vyznává Bohu své provinění, obdrží odpuštění jako král David ve starověkém Izraeli. David napsal: „Konečně jsem ti vyznal svůj hřích a své provinění jsem nezakrýval. Řekl jsem: ‚Vyznám se Jehovovi ze svých přestupků.‘ A sám jsi prominul provinění mých hříchů.“ — Žalm 32:5.

Takové odpuštění není možné získat na základě skutků, které jsou uložené za pokání. Odpuštění může poskytnout jedině Bůh. Bere v úvahu požadavky dokonalého práva, ale tím, že odpouští, projevuje lidstvu lásku. Jeho odpuštění je také projevem nezasloužené laskavosti na základě výkupní oběti Ježíše Krista a je poskytnuto výlučně kajícným hříšníkům, kteří se odvrátili od toho, co je v Božích očích špatné. (Žalm 51:7; 51:9, KB; Izajáš 1:18; Jan 3:16; Římanům 3:23–26) Jedině ti, kterým Jehova Bůh odpustí, obdrží věčný život. A abychom dosáhli takového odpuštění, musíme se vyznávat způsobem Božím, a ne lidským.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 7]

David se vyznával Jehovovi, který mu poskytl odpuštění