SLUNCE

Větší ze dvou nebeských světelných těles, které jsou vidět ze země; hlavní zdroj energie, bez něhož by na zemi nebyl možný život. Slunce (heb. šeʹmeš; řec. heʹli·os) a Měsíc slouží člověku jako chronometr k určování dní, let a ročních období. (1Mo 1:14–18) Slunce je darem od „Otce nebeských světel“, který působí, že září na lidi ničemné i dobré. (Jk 1:17; Jer 31:35; Mt 5:45) O Slunci lze rozhodně říci, že chválí svého vznešeného Stvořitele. (Ža 148:3)

Slunce je hvězda o průměru 1 392 000 km, což je více než stonásobek průměru Země, a jeho objem je více než milionkrát větší než objem Země. Průměrná vzdálenost Země od Slunce je více než 149 600 000 km. Jeho povrchová teplota je údajně asi 6 000 °C. Vzhledem k velké vzdálenosti od Země se k nám dostane pouze jedna dvoumiliardtina (jedna dvoutisícmiliontina) jeho vyzářené energie; toto množství je zcela dostatečné k vytvoření ideálních klimatických podmínek umožňujících rostlinný i živočišný život. (5Mo 33:14; 2Sa 23:4)

Jehova a Kristus září více. Vše převyšující záře a sláva Jehovy, Stvořitele Slunce, je vidět z toho, že když se Jehovův vzkříšený Syn zjevil Saulovi, projevil se světlem ‚jasnějším než záře slunce‘. (Sk 26:13) Svaté město, Nový Jeruzalém, nebude potřebovat jako světlo slunce, protože ho bude osvětlovat „Boží sláva“ a „jeho lampou“ bude Beránek. (Zj 21:2, 23; 22:5)

Boží moc nad slunečním světlem. Toho dne, kdy byl Ježíš přibit na mučednický kůl, od šesté hodiny (11.00 až 12.00) do deváté hodiny (14.00 až 15.00) padla na celou zemi tma. (Mt 27:45; Mr 15:33) Lukášova zpráva k tomu dodává, že tma padla, „protože selhalo sluneční světlo“. (Lk 23:44, 45) Nemohlo to být způsobeno tím, že by měsíc zastínil slunce, jak se někteří domnívají, protože tma se objevila v době Pasachu, což byla vždy doba, kdy byl měsíc v úplňku. Novoluní, během kterého leží měsíc vzhledem k zemi stejným směrem jako slunce (to je doba, kdy dochází k zatmění slunce), nastalo asi až o dva týdny později.

Dlouho před tímto jevem Jehova ukázal, že má schopnost zabránit v přístupu slunečnímu světlu. Stalo se to, když byli Izraelité v Egyptě. Při deváté ráně postihla Egypťany tak hustá tma, že ji bylo možné ‚nahmatat‘. Trvala tři dny a to bylo déle než jakékoli zatmění slunce měsícem. A kromě toho, v blízké krajině Gošen měli Izraelité tou dobou světlo. (2Mo 10:21–23)

Když Ježíš odpovídal svým učedníkům na otázku o své přítomnosti a závěru systému věcí, předpověděl neobvyklé zatmění slunce. (Mt 24:3, 29; Mr 13:24; Lk 21:25; srovnej Iz 13:10; Joe 2:10, 31; 3:15; Sk 2:20; viz heslo NEBE, Zatmění nebes.)

Doba a směr. Doba byla často určována odkazem na postavení slunce. (1Mo 15:12, 17; 32:31; 5Mo 16:6; Joz 8:29; Sd 9:33; 1Sa 11:9) Podobně se tím označoval i směr. (5Mo 11:30; Joz 12:1) Obrat „pod sluncem“ se používal ve významu „kdekoli (nebo všude) na zemi“. (Ka 5:18; 9:11) „Před očima“ slunce nebo „před sluncem“ znamená „otevřeně, aby to všichni viděli“. (2Sa 12:11, 12)

Obrazné použití. Jehova Bůh je nazván „slunce a štít“, a to ne proto, že je přírodním bohem, ale proto, že je Zdrojem světla, života a energie. (Ža 84:11) Mluví se o něm také jako o stínu pro jeho lid, takže do nich „nebude bít slunce“. To, co přináší neštěstí, je zde spojováno se slunečním žárem. (Ža 121:6, 7) Pronásledování (Mt 13:5, 6, 20, 21) a Boží hněv jsou někdy představovány jako sežehující žár slunce. (Zj 7:16)

Jehova přirovnal vzpurný Jeruzalém k ženě, která porodila sedm synů, a rozsudek, jenž na ni přichází, popsal obrazným vyjádřením — „její slunce zapadlo, zatímco je ještě den“ — to znamená, že zažije neštěstí, dříve než přijde sklonek jejího života. To se splnilo, když Babylón zničil Jeruzalém. (Jer 15:9) V podobném duchu prorokoval Micheáš proti prorokům, kteří klamali Izrael: „A nad proroky jistě zapadne slunce a den se nad nimi zatmí.“ (Mi 3:6; srovnej Am 8:9.) Jehovova královská vláda je zobrazena tak zářivě, že ve srovnání s ní lze říci: „A úplněk je zaražen a žhoucí slunce se zastydělo.“ (Iz 24:23) Ježíš řekl, že v závěru systému věcí „budou spravedliví zářit jasně jako slunce v království svého Otce“. (Mt 13:39, 43; srovnej Da 12:3; viz heslo SVĚTLO.)

Uctívání slunce. Během očisty, kterou provedl král Josijáš, „vyřadil kněze cizozemských bohů, které dosadili judští králové, aby přinášeli obětní dým . . . slunci a měsíci“. „Dále způsobil, aby koně, které judští králové dali slunci, přestali vcházet do Jehovova domu . . . a dvoukolé vozy slunce spálil v ohni.“ (2Kr 23:5, 11) Později dostal v Babylóně prorok Ezekiel vidění Jehovova chrámu v Jeruzalémě. Viděl tam mezi síní a oltářem asi 25 mužů, kteří ‚se klaněli k východu, k slunci‘. (Ez 8:16) Takové odporné zvyklosti vedly v roce 607 př. n. l. ke zničení Jeruzaléma, když Nebukadnecar jako Jehovův nástroj zničil město a chrám. (Jer 52:12–14)

Stín, který se vrátil o deset stupňů. Použití různých druhů slunečních hodin sahá v Egyptě a v Babylóně až do osmého století př. n. l. Avšak hebrejské slovo ma·ʽalóthʹ, které Kralická bible ve 2. Královské 20:11 a u Izajáše 38:8 překládá jako ‚hodiny slunečné‘, doslova znamená ‚schody‘ (NS) nebo „stupně“, jak ukazuje i poznámka pod čarou ke 2. Královské 20:11 v Ekumenickém překladu. Toto slovo je také použito v nadpisech patnácti ‚Písní výstupů‘, které jsou v Žalmech 120 až 134.

V Bibli je ve 2. Královské 20:8–11 a u Izajáše 38:4–8 zmínka o předzvěsti, kterou dal Bůh nemocnému králi Ezekjášovi jako odpověď na Izajášovu modlitbu. Předzvěst sestávala z toho, že stín postupoval v opačném směru a vrátil se o deset schodů neboli stupňů. To by mohlo poukazovat na stupně na číselníku pro měření času. Je možné, že Ezekjášův otec takové sluneční hodiny měl, a že je dokonce získal z Babylóna. Židovský historik Josephus však v rozboru této zprávy o Achazových schodech říká, že byly „v domě“, z čehož je patrné, že tvořily část schodiště. (Židovské starožitnosti, X, 29 [ii, 1]) Kolem schodů možná stály sloupy, na které dopadaly sluneční paprsky, a jejich stín na schodech se postupně protahoval, což sloužilo k měření času.

Tento zázrak se mohl týkat vztahu mezi zemí a sluncem, a pokud to tak bylo, mohl to být podobný zázrak jako ten, o němž je zpráva u Jozua 10:12–14. (Viz heslo MOC, MOCNÉ SKUTKY, Slunce a měsíc se zastavují.) Zdá se, že tato předzvěst měla dalekosáhlé účinky, protože 2. Paralipomenon 32:24, 31 ukazuje, že z Babylóna byli do Jeruzaléma posláni poslové, aby se na to dotázali.