PASACH

Pasach (heb. peʹsach; řec. paʹscha) byl zaveden večer před vyjitím z Egypta. První Pasach se konal v době úplňku, 14. dne měsíce abibu (později nazývaného nisan) v roce 1513 př. n. l. Od té doby se měl slavit každý rok. (2Mo 12:17–20, 24–27) Měsíc abib (nisan) odpovídal části března a části dubna gregoriánského kalendáře. Po Pasachu následovalo od 15. do 21. nisanu sedm dní Svátku nekvašených chlebů. Pasach je připomínkou osvobození Izraelitů z Egypta a ‚přejití‘ jejich prvorozených, když Jehova pobíjel prvorozené Egypťanů. Pasach připadal na začátek žně ječmene. (2Mo 12:14, 24–47; 3Mo 23:10)

Pasach byl památnou slavností; nařízení Písma tedy znělo: „A až vám vaši synové řeknou: ‚Co pro vás ta služba znamená?‘, stane se, že pak řeknete: ‚Je to oběť pasach Jehovovi, který přešel domy izraelských synů v Egyptě, když Egypťany postihl ranou, ale naše domy osvobodil.‘“ (2Mo 12:26, 27)

Podle Židů začínal den po západu slunce a končil druhého dne při západu slunce, a proto 14. nisan začal po západu slunce. To znamenalo, že se Pasach konal večer po skončení 13. nisanu. Bible jasně říká, že Kristus je oběť Pasach (1Ko 5:7) a že večer před tím, než byl zabit, jedl jídlo Pasach — proto musí být dnem jeho smrti 14. nisan, a ne 15. nisan, a to kvůli tomu, aby se přesně splnila stanovená doba v předobrazu, či stínu, daném v Zákoně. (Heb 10:1)

Zákony určující jeho zachovávání. Každá domácnost měla vybrat jednoroční zdravé zvíře, a to ovci nebo kozla. Dne 10. abibu se zvíře vzalo do domu a zůstalo tam až do 14. dne stejného měsíce, pak bylo zabito, a svazkem yzopu s jeho krví se postříkaly dveřní sloupky a horní část dveří (ne práh, kde by byla krev pošlapána) v obydlí, v němž se zvíře mělo jíst.

Beránek (nebo kozel) byl zabit, stáhnut z kůže, jeho vnitřnosti byly omyty a vráceny zpět a celý se upekl; měl být propečený a neměla se mu zlomit žádná kost. (2Pa 35:11; 4Mo 9:12) Pokud byla domácnost příliš malá, než aby snědla celé zvíře, měla se rozdělit se sousední domácností, a zvíře se mělo sníst ještě ten večer. Cokoli by zbylo, se mělo do rána spálit. (2Mo 12:10; 34:25) Pečeně se jedla s nekvašenými chleby, tzn. s ‚chlebem trápení‘, a s hořkými bylinami, protože v otroctví měli Izraelité hořký život. (2Mo 1:14; 12:1–11, 29, 34; 5Mo 16:3)

Co je myšleno výrazem „mezi dvěma večery“?

Izraelité počítali den od západu slunce do západu slunce. Den Pasach tedy začínal při západu slunce, na konci 13. abibu (nisanu). Zvíře mělo být zabito „mezi dvěma večery“. (2Mo 12:6) Pokud jde o to, o jaký časový úsek se přesně jedná, existují různé názory. Podle některých učenců, a také karaitských Židů a Samaritánů, je to doba mezi západem slunce a hlubokým soumrakem. Na druhé straně farizeové a rabanité považují za první večer čas, kdy slunce začne na obloze klesat, a za druhý považují skutečný západ slunce. Na základě tohoto náhledu zastávají rabíni názor, že beránek byl zabit ve druhé části 14. dne, ne na jeho začátku, a že se proto jídlo Pasach jedlo 15. nisanu.

K tomu profesoři Keil a Delitzsch říkají: „Mezi Židy byly od velmi rané doby běžné různé názory na to, o jaký čas přesně šlo. Aben Ezra souhlasí s karaity a Samaritány, že první večer je doba, kdy se slunce schová za horizont, a že druhý večer je doba, kdy je již úplná tma; v tomto případě by tedy časový úsek ‚mezi dvěma večery‘ trval od 6 hodin do 7.20. . . . Podle rabínské představy byla prvním večerem doba, kdy slunce začne klesat, totiž od 3 do 5 hodin, a druhým večerem byl západ slunce; a tak doba ‚mezi dvěma večery‘ trvala od 3. do 6. hodiny. Novodobí komentátoři se velmi správně rozhodli ve prospěch názoru, který má na tuto věc Aben Ezra, a zvyku přijatého karaity a Samaritány.“ (Commentary on the Old Testament, 1973, sv. I, The Second Book of Moses, s. 12; viz heslo DEN.)

Na základě toho, co bylo řečeno, a zejména na základě takových textů, jako je 2. Mojžíšova 12:17, 18; 3. Mojžíšova 23:5–7 a 5. Mojžíšova 16:6, 7, důkazy ukazují, že výraz „mezi dvěma večery“ označuje dobu mezi západem slunce a tmou. To znamená, že jídlo Pasach se jedlo 14. nisanu, dlouho potom, kdy slunce úplně zapadlo, protože bylo potřeba hodně času k tomu, aby bylo zvíře zabito, staženo a dobře propečeno. Pátá kniha Mojžíšova 16:6 přikazuje: „Měl [bys] obětovat pasach večer, jakmile zapadne slunce.“ Ježíš a jeho apoštolové jedli jídlo Pasach, „když nastal večer“. (Mr 14:17; Mt 26:20) Jidáš odešel okamžitě po skončení Pasachu, „a byla noc“. (Jan 13:30) Když Ježíš konal Pasach se svými 12 apoštoly, jistě musela probíhat nemalá diskuse; také nějaký čas trvalo, než Ježíš umyl nohy svým apoštolům. (Jan 13:2–5) A je proto jisté, že Ježíš zavedl Pánovu večeři v poměrně pozdní večerní hodině. (Viz heslo PÁNOVA VEČEŘE.)

Při Pasachu v Egyptě byla hlava každé rodiny zodpovědná za to, že byl v domě poražen beránek (nebo kozel), a všichni měli zůstat uvnitř domu, aby nebyli zabiti andělem. Ti, kdo jedli, přitom měli stát, s přepásanými boky, s holí v ruce a s obutými sandály, jako by se chystali na dlouhou cestu v drsném terénu (protože svou denní práci vykonávali bosí). O půlnoci byli všichni prvorození Egypťanů zabiti, ale domy, jež byly pokropeny krví, anděl přešel. (2Mo 12:11, 23) Každá egyptská rodina, ve které byl prvorozený, byla postižena — od domu faraóna až po prvorozeného syna vězně. Nebyl zabit ten, kdo byl hlavou rodiny, ačkoli mohl být prvorozený, ale byl zabit ten, kdo byl po hlavě rodiny v domě prvorozeným mužského rodu, a také byli zabiti prvorození samci z domácích zvířat. (2Mo 12:29, 30; viz heslo PRVOROZENÝ, PRVOTINA.)

Všech deset ran, které přišly na Egypt, se prokázalo jako rozsudky proti egyptským bohům, a to zvláště ta desátá — smrt prvorozených. (2Mo 12:12) Beran byl totiž zasvěcen bohu Ra, a tak když byly krví beránka Pasach postříkány dveře, bylo to v očích Egypťanů rouhání. Také býk byl posvátný a pobití prvorozených býků byla rána pro boha Osirise. Sám faraón byl uctíván jako syn boha Ra. A tak když zemřel faraónův prvorozený syn, ukázala se neschopnost jak boha Ra, tak faraóna.

V pustině a v Zaslíbené zemi. Zmínka o slavnosti Pasach v pustině je pouze jedna. (4Mo 9:1–14) Dodržování Pasachu během cesty pustinou bylo pravděpodobně omezeno, a to ze dvou důvodů: (1) Jehovovy původní pokyny říkaly, že se Pasach musí dodržovat, až lid dorazí do Zaslíbené země (2Mo 12:25; 13:5), a (2) ti, kdo se narodili v pustině nebyli obřezáni (Joz 5:5), avšak u všech mužů, kteří jedli Pasach, se to vyžadovalo. (2Mo 12:45–49)

Záznam o konaných slavnostech Pasach. Hebrejská písma obsahují přímé zprávy o slavnostech Pasach (1) v Egyptě (2Mo 12); (2) v pustině u hory Sinaj, 14. nisanu 1512 př. n. l. (4Mo 9); (3) v Gilgalu při příchodu do Zaslíbené země, potom co byli v roce 1473 př. n. l. muži obřezáni (Joz 5); (4) v době, kdy Ezekjáš obnovil pravé uctívání (2Pa 30); (5) za krále Josijáše (2Pa 35) a (6) po návratu Izraele z vyhnanství v Babylóně (Ezr 6). (Ve 2Pa 35:18 je také zmínka o slavnostech Pasach, které se konaly v Samuelových dnech a v době králů.) Potom, co se Izraelité usadili v zemi, se Pasach měl konat „na místě, které Jehova vyvolí, aby tam dal přebývat svému jménu“, a ne v jednotlivých domech či v různých městech. Postupem času se tím vybraným místem stal Jeruzalém. (5Mo 16:1–8)

Pozdější úpravy. Potom, co se Izrael usadil v Zaslíbené zemi, došlo k jistým změnám, a v tom, jak se má dodržovat Pasach, byly udělány různé další úpravy. Při jídle Pasach už nemuseli stát neboli být připraveni na cestu, protože teď byli v zemi, kterou jim Bůh dal. Ti, kdo svátek slavili v prvním století, jedli vleže, na levém boku, s hlavou opřenou o levou ruku. To vysvětluje, jak bylo možné, aby jeden z Ježíšových učedníků ‚spočíval u Ježíšových prsou‘. (Jan 13:23) V Egyptě se při Pasachu nepoužívalo víno, ani nebyl od Jehovy žádný pokyn, aby se při tomto svátku používalo. Tento zvyk se zavedl až později. Ježíš pití vína při jídle neodsuzoval, ale pil víno se svými apoštoly a později jim dal pohár, aby se napili, když zaváděl Pánovu večeři, Památnou slavnost. (Lk 22:15–18, 20)

Podle tradičních židovských pramenů se používalo červené víno a kolovaly čtyři poháry, ačkoli nemusely být pouze čtyři. Během jídla se zpívaly Žalmy 113 až 118, přičemž Žalm 118 byl závěrečnou písní. Je pravděpodobné, že jeden z těchto žalmů zpíval Ježíš a jeho apoštolové na závěr Pánovy večeře. (Mt 26:30)

Zvyky v době Pasachu. V době, kdy se svátek blížil, probíhaly v Jeruzalémě velké přípravy, protože Zákon požadoval, aby každý muž z Izraelitů a z cizích usedlíků Pasach slavil. (4Mo 9:9–14) To znamenalo, že se poměrně velký počet lidí vydával na cestu do Jeruzaléma s několikadenním předstihem. Přicházeli před Pasachem, aby se obřadně očistili. (Jan 11:55) Říká se, že asi měsíc předem byli posíláni muži, kteří měli připravit mosty a opravit cesty, aby cestování bylo pro poutníky pohodlné. Dotkl-li se někdo mrtvého těla, byl nečistý, a tak byla udělána k ochraně cestujících zvláštní bezpečnostní opatření. Pokud lidé zemřeli na poli, bylo zvykem je tam také pohřbít, a proto byly jejich hroby zvýrazněny asi měsíc předem tím, že se natřely na bílo. (The Temple, A. Edersheim, 1874, s. 184, 185) Tento fakt dokresluje Ježíšova slova, když znalcům zákona a farizeům řekl, že se podobají „obíleným hrobům“. (Mt 23:27)

Ti, kdo přicházeli do Jeruzaléma, aby se účastnili Pasachu, mohli získat ubytování u místních rodin. V orientálních staveních se mohlo spát ve všech místnostech, a v jediné mohlo být ubytováno i několik lidí. Mohla se použít také plochá střecha domu. Nemalý počet těch, kdo přišli na oslavu, byl také ubytován za městskými hradbami, zvláště v Betfage a Betanii, ve dvou vesnicích na svazích Olivové hory. (Mr 11:1; 14:3)

Otázky týkající se časové posloupnosti. Příčinou slov: „Sami však do místodržitelova paláce nevstoupili, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst pasach“, byla otázka poskvrnění. (Jan 18:28) Tito Židé považovali za poskvrňující vejít do obydlí pohana. (Sk 10:28) Avšak prohlásili to „časně zrána“, a to znamená potom, co se předkládalo jídlo Pasach. Stojí tedy za povšimnutí, že v té době se za „Pasach“ někdy označovalo celé to období, jež zahrnovalo den Pasach a Svátek nekvašených chlebů, který následoval. S ohledem na tyto skutečnosti nabízí Alfred Edersheim následující vysvětlení: Dobrovolná pokojná oběť se předkládala v den Pasach, a další, povinná oběť, se dávala příští den, 15. nisanu, první den Svátku nekvašených chlebů. Byl to tento druhý obětní dar, u kterého se Židé obávali, že by jej snad nemohli jíst, kdyby se poskvrnili v soudní síni Piláta. (The Temple, 1874, s. 186, 187)

„První den nekvašených chlebů.“ Otázka vyvstává také v souvislosti s prohlášením v Matoušovi 26:17: „První den nekvašených chlebů učedníci přišli k Ježíšovi a řekli: ‚Kde chceš, abychom ti připravili jídlo pasach?‘“

Vyjádření „první den“ zde může být přeloženo jako „den před“. S ohledem na použití řeckého slova, které je tu přeloženo jako „první“, poznámka pod čarou k Matoušovi 26:17 v Překladu nového světa říká: „Nebo ‚Den před‘. Takový překlad řec. slova [proʹtos], po němž následuje slovo ve druhém pádě, odpovídá smyslu a překladu podobného slovního spojení v Janovi 1:15, 30, konkrétně výrazu ‚existoval přede [proʹtos] mnou‘.“ Podle Liddellova a Scottova díla Greek-English Lexicon „je [proʹtos] někdy používáno tam, kde bychom možná očekávali [proʹte·ros (což znamená ‚předešlý, dřívější‘)]“. (Revidoval H. Jones, Oxford, 1968, s. 1535.) V tu dobu byl den Pasach všeobecně považován za první den Svátku nekvašených chlebů. A tak původní řecký text, který je v souladu se židovským zvykem, připouští, aby ta otázka byla Ježíšovi položena den před Pasachem.

„Příprava.“ U Jana 19:14 apoštol Jan popisuje závěrečnou část Ježíšova soudního procesu vedeného Pilátem, a uprostřed toho říká: „Byla právě příprava pasachu; bylo kolem šesté hodiny [denní, mezi 11.00 a 12.00 hodinou].“ To bylo samozřejmě po jídle Pasach, které se jedlo večer předtím. Podobná vyjádření jsou ve verších 31 a 42. Zde je řecké slovo pa·ra·skeu·eʹ přeloženo jako „příprava“. Zdá se, že toto slovo neoznačuje den předcházející 14. nisanu, ale den, který předcházel týdennímu Sabatu, jenž byl v tomto případě „velký“ Sabat, tedy Sabat nejen kvůli tomu, že to byl 15. nisan, první den vlastního Svátku nekvašených chlebů, ale také kvůli tomu, že to byl týdenní Sabat. To je pochopitelné, protože — jak už bylo řečeno — slovem „Pasach“ se někdy označoval celý svátek. (Jan 19:31; viz heslo PŘÍPRAVA.)

Prorocký význam. Když apoštol Pavel nabádal křesťany, aby vedli bezúhonný život, dal Pasachu symbolický význam. Řekl: „Vždyť Kristus, náš pasach, byl vskutku obětován.“ (1Ko 5:7) Zde přirovnává Krista Ježíše k beránkovi Pasach. Jan Křtitel na Ježíše poukázal takto: „Podívejte se, Boží Beránek, který snímá hřích světa!“ (Jan 1:29) Jan měl možná na mysli beránka Pasach nebo mohl myslet berana, jehož Abraham obětoval místo svého vlastního syna Izáka, anebo myslel berana, který byl každé ráno a každý večer obětován na Božím oltáři v Jeruzalémě. (1Mo 22:13; 2Mo 29:38–42)

Některé rysy Pasachu se splnily na Ježíšovi. Jedním splněním je to, že krev, která byla na domech v Egyptě, zachránila prvorozené před zabitím z ruky ničícího anděla. Pavel mluví o pomazaných křesťanech jako o sboru prvorozených (Heb 12:23) a o Kristu jako o jejich zachránci prostřednictvím své krve. (1Te 1:10; Ef 1:7) Beránkovi Pasach se neměla zlomit žádná kost. Bylo prorokováno, že Ježíšovi nebude zlomena žádná kost, a to se splnilo při jeho smrti. (Ža 34:20; Jan 19:36) A tak Pasach, který Židé dodržovali po staletí, byl jednou z těch věcí, jimiž Zákon poskytl stín budoucích věcí a ukázal na Ježíše Krista, ‚Božího Beránka‘. (Heb 10:1; Jan 1:29)