PÍSAŘ, ZNALEC ZÁKONA

Tajemník nebo opisovač Písma; později člověk vzdělaný v Zákoně. Hebrejské slovo so·ferʹ, které pochází z kořene, jehož význam je „počítat“, se překládá jako „tajemník“, „písař“, „opisovač“; a řecké slovo gram·ma·teusʹ se překládá jako „znalec Zákona“ a „ten, kdo veřejně poučuje“. Toto označení se vztahuje na někoho, kdo má vzdělání. V kmenu Zebulon byli muži, kteří vlastnili ‚písařské vybavení‘, aby mohli sčítat a zapisovat vojáky. (Sd 5:14; srovnej 2Kr 25:19; 2Pa 26:11.) Někteří písaři nebo tajemníci působili ve spojitosti s chrámem. (2Pa 34:9, 13) Tajemník krále Jehoaše spolupracoval s veleknězem a společně počítali peníze, které byly dány jako příspěvek, a pak tyto peníze dávali mužům, kteří vypláceli mzdy dělníkům opravujícím chrám. (2Kr 12:10–12) Baruk psal podle diktátu proroka Jeremjáše. (Jer 36:32) Tajemníci perského krále Ahasvera pracovali pod vedením Hamana, když byl rozepisován výnos o zničení Židů, a také pod vedením Mordekaie, když byl rozesílán výnos protichůdného obsahu. (Es 3:12; 8:9)

Egyptský písař byl obvykle muž z nižší třídy, který však byl inteligentní a dobře vyškolený. Nosil při sobě své písařské vybavení, a to paletu, která měla jamky na inkoust různých barev, džbánek na vodu a pouzdro na rákosové štětce. Vyznal se v tehdejších právnických a obchodních formulářích. Za vyplňování takových formulářů, zapisování diktovaného textu a podobné práce dostával honorář.

V Babylóně byl písař uznáván jako znalec svého oboru. Služby písaře byly prakticky nepostradatelné, protože zákon vyžadoval, aby obchodní transakce byly vyjádřeny písemně a aby byly před svědky opatřeny podpisy obou smluvních stran. Tajemník sedával u městské brány, kde bylo uzavíráno nejvíce obchodů. Měl rydlo a kus hlíny a byl připraven kdykoli podle potřeby nabídnout své služby a nechat si za to zaplatit. Písaři zapisovali obchodní transakce, psali dopisy, připravovali doklady, pečovali o chrámové záznamy a vykonávali jiné úřední povinnosti.

Hebrejští písaři působili jako veřejní notáři, připravovali rozvodové listy a zaznamenávali jiné transakce. Jejich honorář nebyl pevně stanoven, alespoň v pozdějších dobách ne, a proto bylo možné se s nimi předem domluvit na ceně. Honorář mu obvykle zaplatil jeden z účastníků transakce, ale někdy se na platbě podíleli oba. Ezekiel ve svém vidění spatřil muže s kalamářem tajemníka, jak provádí dílo označování. (Ez 9:3, 4)

Opisovači Písma. Teprve za dnů kněze Ezry začali písaři neboli opisovači (só·ferimʹ, „soferim“) vystupovat do popředí jako zvláštní skupina. Byli to opisovači Hebrejských písem, vykonávali svou práci velmi pečlivě a chyby považovali za něco strašného. Časem začali jednat tak puntičkářsky, že počítali nejen opsaná slova, ale dokonce i opsaná písmena. Ještě několik století po tom, co byl na zemi Kristus, skládala se psaná hebrejština jen ze souhlásek a vynechání nebo přidání jediného písmene mohlo jedno slovo často změnit v jiné. Jestliže objevili sebemenší chybu, jediné písmeno nesprávně napsané, bylo nutné celý tento díl svitku považovat za nevhodný pro používání v synagóze. Tato část pak byla vyříznuta a nahrazena částí novou, která neměla žádnou vadu. Než napsali jedno slovo, nahlas je přečetli. Napsat dokonce i jen jediné slovo zpaměti bylo považováno za těžký hřích. Během doby vznikly absurdní zvyky. Nábožní znalci Zákona si prý zbožně otírali pero, než napsali slova ʼElo·himʹ (Bůh) a ʼAdho·naiʹ (Svrchovaný Pán).

Soferim se sice na jedné straně mimořádně snažili vyvarovat se bezděčných chyb, ale na druhé straně si během doby začali dovolovat provádět změny v textu. Soferim změnili ve 134 pasážích původní hebrejský text tak, že v něm místo písmen JHWH uvedli slovo ʼAdho·naiʹ. V jiných pasážích jako náhradní slovo použili výraz ʼElo·himʹ. Soferim provedli mnoho změn, protože ve spojitosti s božským jménem zastávali různé pověrečné názory a chtěli se vyhnout antropomorfismu, nechtěli totiž přisuzovat Bohu lidské vlastnosti. (Viz heslo JEHOVA, Pověrečné utajení jména.) Opisovači, kteří byli řadu staletí po Ježíšově činnosti na zemi známi jako masoreti, si povšimli změn, které v textu provedli dřívější soferim, a poznamenali je na okraji nebo na konci hebrejského textu. Tyto poznámky na okraji se staly známými jako masora. V 15 pasážích hebrejského textu označili soferim určitá písmena nebo slova zvláštními body neboli znaménky; význam těchto zvláštních znamének je sporný.

Masora, tedy malé záznamy na okrajích stránky nebo na konci textu ve standardních hebrejských rukopisech, obsahuje v celé řadě případů naproti hebrejské pasáži poznámku například tohoto znění: „Toto je jedna z osmnácti oprav od Soferim.“ Tyto opravy byly provedeny patrně proto, že původní pasáže hebrejského textu zdánlivě vyjadřovaly nedostatek úcty k Jehovovi Bohu nebo nedostatek zdvořilosti k jeho pozemským představitelům. Tyto opravy sice byly dobře míněné, ale byly to neoprávněné změny v Božím slovu. Seznam oprav, které provedli soferim, je uveden v dodatku 2B k Překladu nového světa (Rbi8).

Opisovači jakožto učitelé Zákona. Jako písaři nejdříve sloužili kněží. (Ezr 7:1–6) Byl však kladen velký důraz na to, že je nutné, aby každý Žid znal Zákon. Proto muži, kteří se věnovali studiu a získali mnoho vědomostí, se těšili velké vážnosti, a tito učenci nakonec vytvořili nezávislou skupinu, přičemž mnozí z nich nebyli kněží. V době, kdy přišel na zem Ježíš, se tedy označení „písaři“ neboli „opisovači“ vztahovalo na třídu mužů, kteří se dobře vyznali v Zákoně. Systematické studium Zákona a jeho vysvětlování se pro ně stalo jejich profesionálním povoláním. Je zřejmé, že patřili k učitelům Zákona, k těm, kdo byli v Zákoně zběhlí. (Lk 5:17; 11:45) Obvykle byli spojováni s náboženskou sektou farizeů; tato skupina mužů totiž uznávala výklady neboli „tradice“ opisovačů čili znalců Zákona, které se během času vyvinuly v nepřehlednou změť podrobných předpisů technického rázu. Výraz „znalci Zákona z farizeů“ se v Písmu vyskytuje několikrát. (Mr 2:16; Lk 5:30; Sk 23:9) To může naznačovat, že někteří znalci Zákona byli saduceové, kteří věřili pouze v psaný Zákon. Znalci Zákona, kteří byli farizey, horlivě hájili Zákon, ale navíc podporovali zavedené tradice a ovládali myšlení lidí ještě více než kněží. Znalci Zákona žili především v Jeruzalémě, ale bylo možné najít je po celé Palestině i v jiných zemích mezi Židy v diaspoře. (Mt 15:1; Mr 3:22; srovnej Lk 5:17.)

Na znalce Zákona lidé pohlíželi s úctou a nazývali je „Rabbi“ (řec. rhab·beiʹ, „Můj velký; Můj vynikající“, z heb. rav, což znamená „mnoho“, „velký“; uctivý titul, jímž byli oslovováni učitelé). Na několika místech v Písmu je tento výraz uplatněn na Krista. U Jana 1:38 je přeložen jako „Učitel“. Ježíš byl skutečně učitelem svých učedníků, ale ze slov u Matouše 23:8 je patrné, že jim zakázal dychtit po tomto označení nebo je na sebe uplatňovat jako titul, což dělali znalci Zákona. (Mt 23:2, 6, 7) Židovské znalce Zákona a farizey Ježíš přísně odsoudil, protože k Zákonu přidali své doplňky a postarali se o to, aby mohli různými „zadními vrátky“ zákon obcházet; proto jim řekl: „Tak jste učinili Boží slovo neplatným kvůli své tradici.“ Uvedl jeden takový případ: Dovolovali, aby ten, kdo měl pomáhat svému otci a své matce, to nemusel dělat — jestliže prohlásí, že jeho věci nebo jeho majetek, jimiž by mohl svým rodičům pomáhat, jsou darem, který byl zasvěcen Bohu. (Mt 15:1–9; Mr 7:10–13; viz heslo KORBAN.)

Ježíš prohlásil, že znalci Zákona, stejně jako farizeové, připojili k Zákonu mnoho věcí. Tím na lidi vložili těžký náklad a pro lidi pak bylo obtížné se Zákonem řídit. Kromě toho jako třída nepociťovali k lidem pravou lásku, netoužili jim pomáhat a nebyli ochotni pohnout ani prstem, aby lidem jejich břemena nadlehčili. Milovali projevy uznání od lidí a zvučné tituly. Jejich náboženství bylo formální, byl to pouhý rituál, a byli to pokrytci. Ježíš ukázal, že kvůli jejich postoji a jejich praktikám bylo obtížné, aby získali Boží přízeň. Řekl jim totiž: „Hadi, potomstvo zmijí, jak uprchnete před soudem gehenny?“ (Mt 23:1–33) Znalci Zákona nesli těžkou odpovědnost, protože Zákon znali. Klíč poznání však odstranili. Nestačilo jim, že odmítli uznat Ježíše, o němž svědčily jejich opisy Písem, ale jednali ještě trestuhodněji, když se rozhořčeně ze všech sil snažili působit i na druhé, aby také Ježíše neuznali, a dokonce aby mu ani nenaslouchali. (Lk 11:52:; Mt 23:13; Jan 5:39; 1Te 2:14–16)

Tito znalci Zákona byli „rabbi“ a v tomto postavení byli zodpovědní nejen za rozvoj teorie Zákona a za to, aby lidé byli o Zákonu poučováni, ale měli také soudní pravomoc a při soudu vynášeli rozsudky. Působili jako písaři u židovského nejvyššího soudu, Sanhedrinu. (Mt 26:57; Mr 15:1) Za souzení neměli dostávat žádný plat, protože Zákon zakazoval přijímání darů nebo úplatků. Někteří rabbi mohli mít bohatství, které zdědili; skoro všichni měli nějaké řemeslo, a byli na to hrdí, protože se mohli uživit nezávisle na svém rabínském úřadu. Nebylo sice správné, aby dostávali nějaký plat za to, že pracovali jako soudci, ale mohli očekávat, že dostanou plat za vyučování Zákonu, a skutečně plat dostávali. To můžeme vyvodit ze slov, která řekl Ježíš, když varoval zástupy před chamtivými znalci Zákona a také když mluvil o nádeníkovi, který nepečuje o ovce. (Mr 12:37–40; Jan 10:12, 13) Petr varoval křesťanské pastýře, aby ze svého postavení nechtěli vytěžit žádný zisk. (1Pe 5:2, 3)

Opisovači Křesťanských řeckých písem. Apoštol Pavel v dopise Kolosanům přikazuje, že tento dopis má být přečten také v laodicejském sboru, a to výměnou za dopis, který dostali křesťané v Laodiceji. (Kol 4:16) Všechny sbory si bezpochyby přály číst všechny sborové dopisy od apoštolů a ostatních členů křesťanského vedoucího sboru, a proto byly vytvořeny opisy, které mohly být dále zkoumány a rozšiřovány. Starověké sbírky Pavlových dopisů (opisy originálů) jsou dokladem toho, že tyto dopisy byly mnohokrát opisovány a měly mnoho čtenářů.

Podle zprávy Jeronýma, překladatele Bible, který žil ve čtvrtém století n. l., a Origena, který žil ve třetím století n. l., napsal Matouš své evangelium hebrejsky. Bylo určeno především Židům. Mnoho Židů ovlivněných řeckou kulturou však žilo v diaspoře, a proto je možné, že sám Matouš později přeložil své evangelium do řečtiny. Marek napsal své evangelium hlavně pro čtenáře z pohanů; svědčí o tom skutečnost, že Marek vysvětluje mnoho židovských zvyků a nauk, že překládá některé výrazy, jimž by římští čtenáři nerozuměli, a že vysvětluje i jiné věci. Matoušovo a Markovo evangelium měl číst široký okruh čtenářů, a proto bylo nutné, aby tato evangelia existovala v mnoha exemplářích a mohla být rozšiřována.

Křesťanští opisovači často nebyli písaři z povolání, ale opisovali Křesťanská písma pečlivě, protože si inspirovaných Křesťanských písem velice vážili a měli k nim úctu. Typickým příkladem práce těchto prvních křesťanských opisovačů je nejstarší ze všech zachovaných zlomků Křesťanských řeckých písem, papyrus Rylands č. 457. Je popsaný po obou stranách, skládá se jen asi ze 100 řeckých písmen a je datován do první poloviny druhého století n. l. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 323) Vyvolává sice dojem neformálního opisu a nelze tvrdit, že rukopis je krásný, ale pokud jde o pečlivost, práce je provedena znamenitě. Je zajímavé, že tento zlomek je součástí kodexu, který pravděpodobně obsahoval celé Janovo evangelium, tedy asi 66 listů neboli celkem asi 132 stran.

Daleko rozsáhlejší svědectví, ovšem pozdějšího data, přinášejí biblické papyry Chestera Beattyho. Skládají se z částí 11 řeckých kodexů, které vznikly mezi druhým a čtvrtým stoletím n. l. Obsahují pasáže z 9 hebrejských a 15 křesťanských biblických knih. Vyznačují se rozmanitými písařskými styly, a jsou tedy docela reprezentativní. O jednom z těchto svitků se říká, že je „dílem dobrého profesionálního písaře“. O dalším se uvádí: „Způsob psaní je velice správný, a ačkoli se v něm neuplatňuje kaligrafie, je to práce kvalifikovaného písaře.“ A další je charakterizován takto: „Rukopis je neuhlazený, ale celkem správný.“ (The Chester Beatty Biblical Papyri: Descriptions and Texts of Twelve Manuscripts on Papyrus of the Greek Bible, Frederic Kenyon, Londýn, 1933, svazek I, General Introduction, s. 14; 1933, svazek II, The Gospels and Acts, Text, s. ix; 1936, svazek III, Revelation, Preface)

Důležitější než tyto charakteristické rysy však je obsah těchto rukopisů. V podstatě potvrzují správnost těch pergamenových rukopisů ze čtvrtého století, které jsou označovány jako „neutrální“ a které textologové Westcott a Hort velmi oceňují; patří mezi ně Vatikánský rukopis č. 1209 a Sinajský kodex. Tyto rukopisy neobsahují žádnou z nápadných vsuvek, které jsou obsaženy v některých pergamenových rukopisech, jež byly — možná omylem — označeny jako „západní“.

Dochovaly se tisíce rukopisů pocházejících především z období od 4. století n. l. Odborníci, kteří je pečlivě zkoumali a porovnávali, zjistili, že opisovači pracovali mimořádně pečlivě. Někteří z těchto odborníků provedli na základě tohoto porovnávání recenze neboli kritická srovnání. Tyto recenze tvoří podkladové texty pro naše dnešní překlady. Učenci Westcott a Hort prohlásili, že „to, co lze vůbec v nějakém smyslu označit jako podstatné odchylky, je jen malým zlomkem všech zbývajících odchylek a sotva může tvořit více než tisícinu celého textu“. (New Testament in the Original Greek, Graz, 1974, sv. II, s. 2) O papyrech Chestera Beattyho prohlásil sir Frederic Kenyon: „První a nejdůležitější závěr vyvozený z jejich zkoumání je uspokojivý, že totiž v podstatě potvrzují pravost existujících textů. Ani ve Starém zákoně ani v Novém zákoně se nejeví žádné nápadné nebo podstatné odchylky. Žádné důležité pasáže nejsou vypuštěny nebo přidány, ani zde nejsou žádné odchylky, které by ovlivnily důležitá fakta nebo nauky. Odchylky textu se týkají drobností jako slovosledu nebo určitých použitých slov.“ (Svazek I, General Introduction, s. 15)

Různé okolnosti vedly k tomu, že se nám z práce dávných opisovačů zachovalo jen málo památek. Mnoho jejich opisů Písma bylo zničeno v době, kdy Řím pronásledoval křesťany. Mnoho opisů se zničilo opotřebováním. Na některých místech se jejich poškození urychlilo vinou horkého a vlhkého podnebí. A když profesionální písaři začali ve čtvrtém století n. l. papyrové rukopisy nahrazovat rukopisy na pergamenu, zdálo se, že není nutné staré papyrové exempláře uchovávat.

Inkoust, který opisovači používali, tvořila směs sazí a klovatiny; měla podobu hrudky a před použitím se rozmíchala ve vodě. Pero bylo rákosové. Když se špička změkčila ve vodě, podobala se štětci. Psalo se na kůži nebo na papyrus, a tento materiál měl podobu svitků; později, když se začaly používat kodexy, se psalo na listy, které se vázaly, a to často do dřevěných desek.