Co říká Bible
Biřmování — Je křesťanským požadavkem?
„Biřmování je svátost, která uděluje pokřtěnému křesťanovi plnou dokonalost křesťanského života, činí ho duchovně dospělým, vojákem a svědkem Krista.“ — Encyklopedie The Catholic Encyclopedia for School and Home.
VĚTŠINA protestantů odmítá názor, že biřmování je svátost. Katolický teolog z 13. století Tomáš Akvinský však napsal, že „biřmování je konečné dovršení svátosti křtu“. Ať tak či onak, vznikají otázky: Prováděli biřmování raní křesťané? Je tento obřad křesťanským požadavkem dnes?
Katolická encyklopedie The New Catholic Encyclopedia připouští, že „naprosto nic v evangeliu nenaznačuje, že Ježíš ustanovil svátost biřmování“. Proč tedy později církevní učitelé podporovali myšlenku, že po křtu je potřebný druhý obřad, který může zahrnovat pomazání olejem a vkládání rukou, aby se určitá osoba stala plnohodnotnějším členem církve?
Jak biřmování začalo?
Křest nemluvňat byl jedním z hlavních činitelů, které vedly k potřebě další svátosti. Kniha Christianity uvádí: „Vědomy si problémů, které křtění malých dětí představuje, církve. . . připomínají pokřtěným význam křtu tím, že je později v životě ‚biřmují‘.“ Připomíná jim biřmování opravdu význam křtu, nebo pravdu o křtu spíše zahaluje?
Skutečností je, že pro křest nemluvňat nenacházíme v Bibli žádný podklad. Například pokropení dítěte vodou ho neosvobozuje od dědičného hříchu, osvobození umožňuje pouze víra ve výkupní oběť Ježíše Krista. (Jan 3:16, 36; 1. Jana 1:7) Křest ve vodě je vnějším projevem toho, že pokřtěná osoba se prostřednictvím Ježíše úplně oddává, aby konala vůli Jehovy Boha. Křest ve vodě je pro učedníky — ‚věřící‘ — ne pro novorozeňata. — Matouš 28:19, 20; Skutky 8:12.
New Catholic Encyclopedia se ptá: „Kde končí křest a začíná biřmování?“ Odpovídá: „Asi bychom se neměli snažit o příliš pedantické rozlišení, protože se zabýváme jediným obřadem v rané církvi.“ Ano, v prvním století byl křest „jediným obřadem“, kterým se člověk stal řádným členem křesťanského sboru. — Skutky 2:41, 42.
Je obřad biřmování se svým vkládáním rukou nutný, má-li někdo obdržet svatého ducha? Ne. V raném křesťanském sboru představovalo obyčejně vkládání rukou, které následovalo po křtu, zvláštní jmenování nebo propůjčení zázračných darů ducha. Tyto dary pominuly se smrtí apoštolů. (1. Korinťanům 13:1, 8–10) A vkládání rukou často není spojeno se křtem ve vodě, ale se zvláštními úkoly vykonávanými ve spojitosti s křesťanskou misionářskou službou. (Skutky 6:1–6; 13:1–3) A tak myšlenka, že biřmování pokračuje jako apoštolské vkládání rukou a je, jak říká kniha Basics of the Faith: A Catholic Catechism (Základy víry: Katolický katechismus), „svátostí měnící osobu tak důkladně, že může být přijata pouze jedenkrát“, se ukazuje při hlubším zkoumání jako falešná.
Apoštol Pavel dopředu upozorňoval na odklon od základní biblické pravdy: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, ale nahromadí si podle vlastních choutek všechny možné učitele. . . pravdě nebudou chtít dopřát sluchu, a vrhnou se na báje.“ (2. Timoteovi 4:3, 4, překlad M. I. Petrů) Ti, kteří věří v obřad biřmování, citují však dva příklady z Písma jako důkaz.
Biblický základ?
Jako základ pro biřmování se často používá zpráva ze Skutků 8:14–17. Avšak vkládání rukou za účelem přijetí svatého ducha bylo výjimečným případem. Jak to? Samaritáni nebyli židovští proselyté. Stali se tudíž prvními Neizraelity, kteří byli připojeni ke křesťanskému sboru. Když učedník Filip kázal v Samaří, mnoho Samaritánů ‚se dávalo pokřtít, muži i ženy‘, ale neobdrželi ihned svatého ducha. (Skutky 8:12) Proč?
Vzpomeňme si, že to byl Petr, kterému Ježíš svěřil ‚klíče království‘ — jako první měl přednost předložit různým skupinám nově obrácených křesťanů příležitost vejít do „království nebeského“. (Matouš 16:19) A tak na tyto první nežidovské učedníky nebyl vylit svatý duch, který byl důkazem jejich budoucího členství v „nebeském království“, dokud Petr a Jan nepřišli do Samaří a nevložili na ně své ruce.
Někteří vidí ve Skutcích 19:1–6 důkaz toho, že raní křesťané měli po křtu ještě další obřad. V tomto případě je však zřejmé, že svatý duch nebyl některým učedníkům v Efezu udělen proto, že tito noví věřící byli pokřtěni „v Janův křest“, který již neplatil. (Viz také Skutky 18:24–26.) Když jim to bylo vysvětleno, rychle ‚se dali pokřtít ve jménu Pána Ježíše‘. A v tomto případě ‚na ně Pavel vložil ruce‘, aby přijali některé ze zázračných darů Božího svatého ducha kromě toho, že byli přijati za Boží duchovní syny. — Římanům 8:15, 16.
K těmto zprávám slovník New Dictionary of Theology říká: „S těmito případy není možné hledat žádnou přímou spojitost a i kdyby do jisté míry byly precedentem, je problematické, zda by měly být pro křesťanské zasvěcení považovány za stejně normativní jako křest ve vodě. . . Skutky apoštolů pojednávají o mnoha případech křtu ve vodě bez následného vkládání rukou (takže tyto případy se ve skutečnosti vyskytují jako výjimky).“ Ano, jednalo se o výjimečné kroky, jež byly reakcemi na mimořádné okolnosti.
„Obřad nazvaný ‚biřmování‘,“ uzavírá New Dictionary of Theology, „se stal ‚obřadem ve zkoumání teologie‘.“ Jedná se ve skutečnosti o nebiblický rituál, výsledek chybného učení, rozhodně ne o požadavek pro křesťany.