EPIKUREJCI
Následovníci řeckého filozofa Epikúra (341–270 př. n. l.)
Filozofie, kterou Epikúros založil, byla uznávána po sedm století. Soustřeďovala se kolem představy, že jediným a hlavním dobrem v životě jednotlivce je slast. Proto Epikúros tvrdil, že je třeba žít tak, aby člověk za svého života prožil slasti co nejvíce, ale že je nutné počínat si střídmě, aby se člověk vyhnul utrpení, které by si způsobil, kdyby slasti holdoval nemírně. Zdůrazňovaly se spíše požitky duševní než tělesné. Podle Epikúra je tedy důležitější, s kým člověk jí, než co jí. Nepotřebné, a zejména uměle vyvolané žádosti měly být potlačovány. Učenost, kultura, civilizace a také angažovanost ve společenském a politickém životě by mohly vyvolávat těžko splnitelné žádosti, a mohly by tedy rušit pokoj mysli, a proto byly odmítány. Poznání bylo vyhledáváno jen proto, aby člověku pomohlo zbavit se náboženských obav a pověr; dvě hlavní obavy, které mají být odstraněny, jsou strach z bohů a strach ze smrti. Manželství a všechno, co s ním souvisí, považoval Epikúros za něco, co ohrožuje pokoj mysli, a proto žil v celibátu, ale svým následovníkům toto omezení neukládal.
Tato filozofie se vyznačovala tím, že neobsahovala vůbec žádné zásady. Přestupování zákonů bylo považováno za nežádoucí pouze proto, že odhalení a potrestání by znamenalo ostudu. Kdyby člověk žil v obavách, že se na jeho jednání přijde a že bude potrestán, ubíralo by to na slasti, a proto nebylo radno jednat nesprávně ani potají. Ctnost sama o sobě neměla pro epikurejce žádnou cenu a užitečná byla jen tehdy, jestliže byla prostředkem k získání štěstí. Vzájemná pomoc byla doporučována, ale ne proto, že to je něco správného a ušlechtilého, ale proto, že se vyplácí. Přátelství spočívalo na tomtéž sobeckém základě — přináší totiž slast tomu, kdo je má. Úsilí o slast tvořilo jádro této filozofie, ale paradoxní je, že život sám byl podle Epikúra ‚hořkým darem‘.
Epikurejci věřili v existenci bohů, ale byli přesvědčeni, že i bohové, stejně jako všechno ostatní, byli vytvořeni z atomů, i když jemnější struktury. Panoval názor, že bohové jsou od země příliš vzdálení, než aby mohli projevovat jakýkoli zájem o to, co člověk dělá; nemělo tedy žádnou cenu modlit se k nim nebo jim obětovat. Věřilo se, že bohové nestvořili vesmír a že také na nikoho nesesílají trest a nikoho že nezahrnují požehnáním, ale že jsou svrchovaně šťastní, a to že je cílem, o který by měl člověk za svého života usilovat. Epikurejci však tvrdili, že bohové v tom nemohou nikomu pomoci, že ve vesmíru, který podléhá zákonům mechaniky, začal život existovat náhodou a že smrtí všechno končí a člověk je osvobozen od hrůzy života. Věřilo se sice, že člověk má duši, ale panoval názor, že duše se skládá z atomů, které se při smrti těla rozplynou, stejně jako vyteče voda z džbánu, který se rozbije.
Ve světle tohoto vysvětlení můžeme snadno pochopit, proč epikurejští filozofové byli mezi těmi, kdo se na aténském tržišti pustili do slovní potyčky s Pavlem a řekli: „Co by chtěl ten mluvka povídat?“ „Zdá se, že je to zvěstovatel cizozemských božstev.“ (Sk 17:17, 18) Filozofie epikurejců se svým názorem „jezme a pijme, neboť zítra máme zemřít“ popírala naději na vzkříšení, kterou při své službě učili křesťané. (1Ko 15:32)