Líbí se Bohu uctívání relikvií?
KREV „San Gennara“, která prý obvykle třikrát do roka zkapalňuje, je jen jednou z mnoha relikvií. Tou je též Turínské plátno, do něhož bylo údajně zavinuto Ježíšovo tělo. K relikviím, které se uvádějí do spojitosti s Ježíšem, patří údajně jeho dětská postýlka (v jedné velké bazilice v Římě), cvičebnice pravopisu a více než tisíc hřebů, které prý byly použity při jeho popravě. K náboženským relikviím také patří několik hlav Jana Křtitele a na různých místech v Evropě čtyři těla, z nichž každé je údajně „Santa Lucia“.
K městům, která se zvlášť proslavila svými relikviemi, patří německé město Trevír, kde se uchovává jedna z mnoha „svatých tunik“ — což je bezešvé spodní roucho, jaké nosil Ježíš Kristus. V samotném Vatikánském Městě je ve zvláštním archívu přes tisíc relikvií. Doslova tisíce náboženských relikvií chovají v chrámu „svaté Voršily“ v Kolíně nad Rýnem. Výčet by mohl pokračovat. Jen v Itálii je 2 468 takzvaných svatých míst s náboženskými relikviemi!
Zbožná úcta k relikviím se údajně datuje od čtvrtého století našeho letopočtu, stejně jako uctívání „světců“. Počet náboženských relikvií během staletí postupně vzrůstal, a to z náboženských, ekonomických a dokonce i politických důvodů, takže dnes jich jsou tisíce. Druhý vatikánský koncil potvrdil, že „církev podle své tradice uctívá svaté a má v úctě jejich hodnověrné ostatky a jejich zpodobnění“. (Constitution „Sacrosanctum Concilium“ sulla sacra Liturgia, v I Documenti del Concilio Vaticano II, 1980, Edizioni Paoline) „Význačné relikvie, a také relikvie, které uctívá velké množství lidí“, jsou uvedeny v díle Codex Iuris Canonici (Zákoník kanonického práva), které v roce l983 uvedl ve známost Jan Pavel II. (Církevní výnos 1190) Relikvie ctí i členové anglikánské církve a ruské a řecké pravoslavné církve.
Jestliže existuje tolik hřebů, jimiž byl Kristus údajně přibit na kůl, a tolik hlav Jana Křtitele, je jasné, že náboženské relikvie jsou často falešné. Radiouhlíkovým datováním se například dokázalo, že Turínské plátno je podvrh. V prudké debatě, která v souvislosti s tím proběhla v roce 1988, položil známý vatikánský komentátor Marco Tosatti zajímavou otázku: „K jakému závěru by se došlo, kdyby byla vědecká analýza, které bylo použito v případě [Turínského] plátna, použita na jiné předměty, jejichž uctívání je všeobecně rozšířené?“
Žádný rozumný člověk by jistě nechtěl uctívat nějakou nepravou relikvii. Je to však jediná okolnost, kterou bychom měli brát v úvahu?
Co říká Bible?
Bible neříká, že lid, kterému Bůh projevil přízeň v době egyptského otroctví — starověcí Izraelité — uctíval v egyptském zajetí nějaké náboženské relikvie. Je pravda, že patriarcha Jákob zemřel v Egyptě a jeho ostatky byly přeneseny do kananejské země, aby byly pohřbeny ‚v jeskyni, která byla na poli Machpela‘. Jeho syn Josef také zemřel v Egyptě a jeho kosti byly nakonec odneseny do Kanaánu, aby tam byly pohřbeny. (1. Mojžíšova 49:29–33; 50:1–14, 22–26; 2. Mojžíšova 13:19) Písma však nikde nenaznačují, že by Izraelité někdy uctívali Jákobovy a Josefovy ostatky jako nějaké náboženské relikvie.
Povšimněme si také, co se stalo v případě proroka Mojžíše. Řízen Bohem vedl Izraelity čtyřicet let. Potom, když mu bylo 120 let, vystoupil na horu Nebo, podíval se na Zaslíbenou zemi a zemřel. Archanděl Michael se přel s Ďáblem o Mojžíšovo tělo a všechny Satanovy pokusy vlákat Izraelity do uctívání relikvií byly zmařeny. (Juda 9) Pochopitelně truchlili nad Mojžíšovou smrtí, ale nikdy neuctívali jeho ostatky. Bůh vlastně něco takového znemožnil tím, že Mojžíše pohřbil v neoznačeném hrobě na místě, o němž lidé nevěděli. — 5. Mojžíšova 34:1–8.
Někteří zastánci uctívání relikvií se odvolávají na 2. Královskou 13:21, kde je řečeno: „Když pohřbívali jednoho muže, stalo se, že tu najednou uviděli záškodnickou tlupu. Ihned muže hodili do . . . pohřebního místa [proroka Eliši] a odešli. Když se muž dotkl Elišových kostí, okamžitě ožil a postavil se na nohy.“ Byl to zázrak, při němž šlo o neživé kosti jednoho z Božích proroků. Eliša však byl mrtvý a v době, kdy se stal tento zázrak, ‚si naprosto nic neuvědomoval‘. (Kazatel 9:5, 10) Zásluhu na tomto vzkříšení tedy musí mít zázračná moc Jehovy Boha, který je způsobil prostřednictvím svého ducha neboli činné síly. Povšimněme si také, že Písma nemluví o žádném uctívání Elišových kostí.
Někteří lidé v křesťanstvu se přimlouvají za to, aby byla relikviím projevována zbožná úcta, a dovolávají se Skutků 19:11, 12, kde čteme: „Bůh prováděl mimořádně mocné skutky prostřednictvím. . . rukou [apoštola Pavla], takže i látky a zástěry z jeho těla nosili churavým lidem, a choroby je opouštěly a ničemní duchové vycházeli.“ Povšimněme si však, že tyto mimořádné skutky vykonával Pavlovým prostřednictvím Bůh. Apoštol nekonal takové skutky sám o sobě a nikdy nepřijímal od žádného člověka uctívání. — Skutky 14:8–18.
V rozporu s biblickými naukami
Uctívání náboženských relikvií ve skutečnosti odporuje celé řadě biblických nauk. Nevyhnutelnou podmínkou takového uctívání je víra v nesmrtelnost lidské duše. Milióny zbožných členů církví věří, že duše všech, kteří jsou kanonizováni a uctíváni jako „světci“, žijí v nebi. Tito upřímní lidé se k takovým „světcům“ modlí a prosí je přitom o ochranu a o to, aby se za žadatele přimluvili u Boha. Podle jedné církevní publikace přisuzují katolíci relikviím „světcovu moc přimlouvat se u Boha“.
Podle Bible však lidská duše není nesmrtelná. Lidé v sobě nemají duši, která by neumírala a mohla by po smrti existovat nezávisle na těle. Písma spíše říkají: „Jehova Bůh. . . vytvořil člověka z prachu zemské půdy a vdechl do jeho chřípí dech života, a člověk se stal živou duší.“ (1. Mojžíšova 2:7) Bible neučí, že by lidé měli nesmrtelnou duši, ale naopak říká: „Duše, která hřeší — ta zemře.“ (Ezekiel 18:4) To platí na všechny lidi — včetně těch, kteří byli později kanonizováni jako „světci“ — protože jsme všichni po prvním člověku, Adamovi, zdědili hřích a smrt. — Římanům 5:12.
Uctívání „světců“ bychom se měli vyhýbat, protože nikdy nebyli zmocněni k tomu, aby se za kohokoli u Boha přimlouvali. Jehova Bůh rozhodl, že to může činit jedině jeho Syn, Ježíš Kristus. Apoštol Pavel řekl, že Ježíš „zemřel, ano byl vzkříšen“ a ‚přimlouvá se za nás‘. — Římanům 8:34, Škrabal; srovnej Jana 14:6, 14.
Jiný důvod, proč se máme vyvarovat uctívání „světců“ a s nimi souvisejících náboženských relikvií, tkví v tom, co Bible říká o modlářství. Jedno z Deseti přikázání, jež dostali Izraelité, říkalo: „Neuděláš si vyřezávaný obraz ani podobu něčeho, co je nahoře v nebesích nebo co je dole na zemi nebo co je ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani se nedáš svést, abys jim sloužil, protože já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ (2. Mojžíšova 20:4, 5) O staletí později řekl apoštol Pavel spolukřesťanům: „Prchejte tedy, moji milovaní, před modlářstvím.“ (1. Korinťanům 10:14) Podobně napsal apoštol Jan: „Děťátka, střežte se před modlami.“ — 1. Jana 5:21.
Pro uctívání kanonizovaných „světců“ a náboženských relikvií tedy nenajdeme v Bibli žádnou podporu. Někteří lidé však touží po přítomnosti něčeho, co se považuje za svaté a co lze vidět, čeho se mohou dotýkat a co má údajně záchrannou moc. Ano, mnozí lidé považují náboženské relikvie za viditelný spojovací článek mezi nebem a zemí. Uvažujme chvíli o této myšlence.
Jestliže se díváme na náboženské relikvie nebo se jich dotýkáme, nejednáme přitom v souladu s Ježíšovými slovy o uctívání, které si Bůh přeje. Ježíš řekl: „Přichází. . . hodina, a je již nyní, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kteří ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:23, 24) Jehova Bůh je „Duch“ neviditelný lidským očím. Uctívat ho „duchem“ znamená, že nás k naší svaté službě Bohu podněcuje srdce plné lásky a víry. (Matouš 22:37–40; Galaťanům 2:16) Nemůžeme uctívat Boha ‚pravdou‘, jestliže uctíváme relikvie, ale jedině tím, že zavrhneme náboženské nepravdy, poznáme jeho vůli zjevenou v Bibli a činíme ji.
Proto nepřekvapuje prohlášení učence Jamese Bentleyho, že ‚starověcí Hebrejci nepěstovali uctívání relikvií‘. Říká také, že během čtyř století mezi Štěpánovou smrtí a exhumací jeho těla, kterou provedl Lucian, se zcela změnil postoj křesťanů k relikviím. V pátém století n. l. se totiž odpadlé křesťanstvo již nedrželo jasných biblických nauk o modlářství, o stavu mrtvých a o úloze Ježíše Krista jako toho, „kdo za nás. . . naléhavě prosí“. — Římanům 8:34; Kazatel 9:5; Jan 11:11–14.
Přejeme-li si, aby se naše uctívání líbilo Bohu, musíme se přesvědčit, že není spojeno s žádnou podobou modlářství. Má-li být naše uctívání přijatelné, musí se zaměřovat na Stvořitele, Jehovu Boha, a ne na nějaké relikvie nebo na nějakého tvora. (Římanům 1:24, 25; Zjevení 19:10) Musíme také získat přesné poznání Bible a vybudovat si pevnou víru. (Římanům 10:17; Hebrejcům 11:6) A pěstujeme-li pravé uctívání, budeme jednat v souladu s nezvratnými biblickými důkazy, že uctívání relikvií se Bohu nelíbí.
[Obrázek na straně 5]
Elišovy kosti nebyly uctívány, ačkoli ve spojení s nimi jednou došlo ke vzkříšení