14. kapitola

„Nejsou částí světa“

NOVODOBÉ náboženství je většinou ve velké míře částí světa, a proto se podílí na světských oslavách a zrcadlí nacionalistického ducha světa. Jeho duchovní to často přiznávají a mnohým to vyhovuje. Naproti tomu Ježíš o svých pravých následovnících řekl: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ — Jan 17:16.

Co ukazují v této věci skutečnosti týkající se svědků Jehovových? Doložili opravdu přesvědčivě, že nejsou částí světa?

Postoj k bližním

Raní badatelé Bible si živě uvědomovali, že praví křesťané by neměli být částí světa. Strážná věž vysvětlila, že Kristovi pomazaní následovníci byli posvěceni a zplozeni svatým duchem, aby se mohli podílet na nebeském Království, a tak jsou tímto Božím činem odděleni od světa. Strážná věž navíc poukazovala na to, že mají závazek vyhýbat se duchu světa — jeho cílům, ambicím a nadějím, a také sobeckým způsobům. — 1. Jana 2:15–17.

Ovlivnilo to postoj badatelů Bible k lidem, kteří jejich přesvědčení nesdíleli? Rozhodně se proto nestali poustevníky. Ale ti, kdo opravdu uplatňovali, co se dozvídali z Písem, nevyhledávali společenství se světskými lidmi v tom smyslu, že by sdíleli jejich způsob života. Strážná věž odkazovala Boží služebníky na biblickou radu, aby ‚konali dobro všem‘. Radila také, aby se v případě pronásledování snažili vyhnout se pomstychtivosti a naopak ‚milovali své nepřátele‘, jak radil Ježíš. (Gal. 6:10; Mat. 5:44–48) Zejména je vybízela, aby se snažili dělit se s jinými o drahocennou pravdu, jež se týká Božího opatření pro záchranu.

Je pochopitelné, že se proto na ně svět bude dívat jako na odlišné. Nebýt částí světa však zahrnuje víc — mnohem víc.

Oddělení a odlišní od Velkého Babylóna

Jestliže neměli být částí světa, nesměli být částí náboženských systémů, které byly hluboce zapojeny do světského dění a které převzaly nauky a zvyky ze starověkého Babylóna, dlouholetého nepřítele pravého uctívání. (Jer. 50:29) Když propukla první světová válka, odhalovali badatelé Bible už po desetiletí pohanské kořeny takových nauk křesťanstva, jako je trojice, nesmrtelnost lidské duše a ohnivé peklo. Odhalovali také to, jak se církve snažily manipulovat s vládami pro vlastní sobecké cíle. Na základě jeho nauk a zvyklostí ztotožnili badatelé Bible křesťanstvo s „Velkým Babylónem“. (Zjev. 18:2) Poukázali na to, že smísilo pravdu s omylem, vlažné křesťanství s nepokrytou světskostí, a že tento stav dobře vystihuje biblické označení „Babylón“ (jež znamená „zmatek“). Vybízeli ty, kdo milují Boha, aby z „Babylóna“ vyšli. (Zjev. 18:4) Proto koncem prosince 1917 a začátkem roku 1918 rozšířili 10 000 000 výtisků The Bible Students Monthly (Měsíčník badatelů Bible), v němž byl hlavním námětem „Pád Babylóna“. Bylo to tvrdé odhalení křesťanstva. Vyvolalo trpkou zášť duchovenstva, které využilo válečné hysterie, aby se pokusilo zničit dílo svědků Jehovových.

Vyjít z Velkého Babylóna nutně znamenalo zříci se členství v organizacích, jež hlásaly jeho falešné nauky. Badatelé Bible to udělali, třebaže mnoho let pohlíželi na jednotlivce v církvích, kteří prohlašovali, že se plně zasvětili Bohu a věří ve výkupné, jako na křesťanské bratry. Přesto badatelé Bible dopis, jímž oznamovali, že vystupují z církví křesťanstva, pouze nenapsali, ale když to bylo možné, někteří jej hlasitě přečetli na církevních shromážděních, kde měli členové možnost se vyjádřit. Pokud to možné nebylo, posílali někdy kopii svého dopisu, jímž oznamovali vystoupení z církve — laskavého dopisu, obsahujícího náležité svědectví —, každému členu církevního sboru.

Ujišťovali se také, že si s sebou neodnášejí žádné Bohu nemilé obyčeje a zvyklosti těchto organizací? Jaká byla situace před první světovou válkou?

Mělo by se náboženství vměšovat do politiky?

Vládci mnoha národů, které zaujímaly přední místo na politické scéně, již dávno na základě svého spojení s katolickou nebo některou protestantskou církví tvrdili, že mají ‚božské právo‘ vládnout jako zástupci Božího Království, a to ze zvláštní Boží milosti. Církev dávala vládě své požehnání; vláda zase podporovala církev. Uchylovali se k tomu i badatelé Bible?

Nenapodobovali církve křesťanstva, ale snažili se naopak hledat poučení v naukách a příkladu Ježíše Krista a jeho apoštolů. Co jim ukázalo studium Bible? Z prvních publikací Strážné věže vyplývá, že si uvědomovali, co Ježíš prohlásil, když byl vyslýchán římským místodržitelem Pontským Pilátem: „Mé království není částí tohoto světa.“ V odpovědi na otázku, jakou má úlohu, Ježíš místodržiteli řekl: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě.“ (Jan 18:36, 37) Badatelé Bible věděli, že se Ježíš svého pověření neochvějně držel. Když mu Ďábel nabízel všechna království světa a jejich slávu, odmítl. Když ho lidé chtěli udělat králem, vzdálil se. (Mat. 4:8–10; Jan 6:15) Badatelé Bible neobcházeli skutečnost, že Ježíš mluvil o Ďáblu jako o „panovníkovi světa“ a že řekl, že Ďábel ‚nad ním nemá moc‘. (Jan 14:30) Chápali, že se Ježíš nesnažil zapojit ani sebe ani své následovníky do římského politického systému, ale že byl zcela zaměstnán oznamováním „dobré zprávy o Božím království“. — Luk. 4:43.

Povzbuzovala je snad víra v tyto věci, jež byly zaznamenány v Božím slově, k neúctě vůči vládní autoritě? Vůbec ne. Pomáhala jim naopak chápat, proč stojí vládci před tak obrovskými problémy, proč je tolik bezzákonnosti a proč často selhávají vládní programy, jež by měly zlepšit úděl lidí. Díky své víře byli trpěliví tváří v tvář těžkostem, protože důvěřovali, že Bůh ve svém patřičném čase těžkosti odstraní prostřednictvím svého Království. V té době chápali, že „vrchnosti“, o nichž se mluví v Římanům 13:1–7 (KB), jsou světští vládci. V souladu s tím vybízeli k úctě vůči vládním úředníkům. C. T. Russell v rozboru Římanům 13:7 v knize The New Creation (Nové stvoření, vydáno v roce 1904) prohlásil, že praví křesťané „budou přirozeně nanejvýš upřímní v uznávání velkých tohoto světa a nanejvýš poslušní zákonů a zákonných požadavků s výjimkou těch, které by byly v rozporu s nebeskými požadavky a příkazy. Málokdo — pokud vůbec někdo — z dnešních pozemských vládců bude mít námitky proti uznávání svrchovaného Stvořitele a svrchovanosti jeho příkazů. Proto by měli [praví křesťané] patřit k těm, kteří v současnosti nejvíce uznávají zákon — ne k agitátorům, ne k hašteřivým a nespokojeným.“

Badatelé Bible jako křesťané věděli, že dílo, jemuž by se měli věnovat, je kázání Božího Království. A jak říká první svazek Studies in the Scriptures (Studie Písem), „jestliže se to bude věrně konat, nebude čas ani chuť plést se do politiky dnešních vlád“.

V tomto ohledu se do značné míry podobali prvním křesťanům, které popisoval Augustus Neander v knize The History of the Christian Religion and Church, During the Three First Centuries: „Křesťané stáli mimo a odlišovali se od státu. . . a křesťanství se zdálo schopno ovlivňovat společenský život jen takovým způsobem, který je — přiznejme si — nejčistší, totiž praktickou snahou vštěpovat občanům státu stále více svatého cítění.“

Když svět šel do války

Události první světové války na celém světě tvrdě vyzkoušely ty, kteří se hlásili ke křesťanství. Byla to nejobludnější válka, jaká se do té doby vedla; nějakým způsobem do ní bylo vtaženo téměř celé obyvatelstvo světa.

Papež Benedikt XV. se navzdory sympatiím Vatikánu k vojenské alianci čtyřspolku snažil zachovat zdání neutrality. Ale v jednotlivých národech katolické ani protestantské duchovenstvo takový neutrální postoj nezachovávalo. Doktor Ray Abrams napsal ve své knize Preachers Present Arms (Kazatelé předávají zbraně) o situaci ve Spojených státech: „Církve dosáhly jednoty záměru do té doby v náboženských letopisech neznámé. . . Předáci neztráceli čas a důkladně se organizovali na válečném základě. Do dvaceti čtyř hodin po vyhlášení války měla Federální rada církví Kristových v Americe hotové plány na plnou spolupráci. . . Římskokatolická církev, zorganizovaná pro podobnou službu Národní katolickou válečnou radou, kterou řídilo čtrnáct arcibiskupů a jíž předsedal kardinál Gibbons, projevila stejnou oddanost věci. . . Mnohé církve šly mnohem dál, než se od nich žádalo. Staly se verbířskými stanicemi pro získávání vojska.“ Jak jednali badatelé Bible?

Třebaže se snažili činit to, co se podle nich líbilo Bohu, jejich postoj vždy nebyl přísně neutrální. To, co dělali, bylo silně ovlivněno názorem, který sdíleli s jinými vyznavači křesťanství, že totiž „vrchnosti“ jsou „od Boha zřízené“, jak zní text Kralické bible. (Řím. 13:1) Proto Strážná věž v souladu s prohlášením prezidenta Spojených států vybídla badatele Bible, aby se 30. května 1918 také zúčastnili dne modliteb a proseb ve spojitosti s výsledkem světové války.a

Během válečných let se okolnosti, do nichž se dostávali jednotliví badatelé Bible, různily. Různil se i způsob, jak tyto situace řešili. Někteří se cítili vázáni poslouchat „vrchnosti“, jak označovali světské vládce, a šli do frontových zákopů s puškami a bajonety. Ale pamatovali na biblický text „Nezabiješ“, a stříleli do vzduchu, nebo se prostě snažili vyrazit protivníkovi zbraň z ruky. (2. Mojž. 20:13, KB) Nemnozí, jako Remigio Cuminetti v Itálii, odmítli obléci vojenskou uniformu. Italská vláda v té době nedělala výjimky u nikoho, kdo nechtěl vzít zbraň do ruky z důvodu svědomí. Cuminetti stál pětkrát před soudem a byl poslán do vězení a do ústavu pro duševně choré, ale jeho víra a odhodlání zůstaly neotřesené. V Anglii byla těm, kdo požádali o výjimku, přidělena práce důležitá pro stát nebo šli do nebojových jednotek. Jiní, jako Pryce Hughes, zaujali postoj přísné neutrality bez ohledu na to, jaké následky to pro ně bude mít.

V té době tedy badatelé Bible nebyli ve všech ohledech tak úplně podobní prvním křesťanům, popsaným v knize The Rise of Christianity (Vzestup křesťanství) od E. W. Barnese. Uvedl: „Pečlivé zkoumání všech dostupných informací ukazuje, že se až do doby Marka Aurelia [římský císař v letech 161 až 180 n. l.] žádný křesťan nestal vojákem; a žádný voják nezůstal ve vojenské službě, když se stal křesťanem.“

Ale potom, na konci první světové války, nastala jiná situace, která přiměla náboženské skupiny, aby ukázaly, komu jsou věrně oddány.

Politické vyjádření Božího Království?

Dne 28. června 1919 byla ve Versailles ve Francii podepsána mírová smlouva obsahující Pakt Společnosti národů. Ještě před podepsáním této mírové smlouvy prohlásila Federální rada církví Kristových v Americe, jak bylo zaznamenáno, že Společnost národů bude „politickým vyjádřením Božího Království na zemi“. A americký senát dostal záplavu dopisů od náboženských skupin, které na něj naléhaly, aby Pakt Společnosti národů ratifikoval.

Svědkové Jehovovi se k tomu nepřipojili. Ještě před ratifikací mírové smlouvy (v říjnu) pronesl J. F. Rutherford 7. září 1919 v Cedar Pointu (Ohio) přednášku, v níž ukázal, že jedinou nadějí pro utiskované lidstvo není Společnost národů, ale Království nastolené samotným Bohem. Badatelé Bible sice uznávali, že lidské spojenectví pro zlepšení poměrů by mohlo vykonat mnoho dobrého, ale neobraceli se zády k Božímu vlastnímu Království a nevyměnili je za politické řešení, které předložili politikové a požehnalo duchovenstvo. Chopili se naopak celosvětového vydávání svědectví o Království, které Bůh vložil do rukou Ježíši Kristu. (Zjev. 11:15; 12:10) Ve Strážné věži z 1. července 1920 (angl.) bylo vysvětleno, že právě to je dílo, které Ježíš předpověděl podle Matouše 24:14.

Po druhé světové válce stáli křesťané před podobnou otázkou znovu. Tentokrát šlo o Spojené národy, nástupce Společnosti národů. Již během druhé světové války, v roce 1942, svědkové Jehovovi z Bible rozpoznali, že podle Zjevení 17:8 opět povstane světová mírová organizace, a také, že nenastolí trvalý mír. Vyložil to tehdejší prezident Watch Tower Society N. H. Knorr ve sjezdové přednášce „Mír — může být trvalý?“ Svědkové Jehovovi směle hlásali tento náhled na vývoj světové situace. Naproti tomu se katoličtí, protestantští i židovští vůdci přímo účastnili jednání v San Francisku v roce 1945, během nichž byla načrtnuta Charta OSN. Pozorovatelům tohoto vývoje bylo jasné, kdo chce být „přítelem světa“ a kdo se snaží nebýt „částí světa“, jako jí neměli být podle slov Ježíše jeho učedníci. — Jak. 4:4; Jan 17:14.

Doklady o křesťanské neutralitě

Třebaže svědkové Jehovovi rychle rozpoznali některé sporné otázky, které se týkají křesťanova vztahu ke světu, jiné záležitosti si vyžádaly více času. V době, kdy se v Evropě rozbíhala druhá světová válka, jim však důležitý článek ve Strážné věži z 1. listopadu 1939 (angl.) pomohl, aby si uvědomili význam křesťanské neutrality. Článek uvedl, že následovníci Ježíše Krista mají před Bohem závazek být zcela oddáni jemu a jeho Království, Teokracii. Měli by se modlit za Boží Království, ne za svět. (Mat. 6:10, 33) Uvažovalo se v něm o tom, jak by člověk oddaný Božímu Království mohl ve světle toho, co Ježíš Kristus odhalil o totožnosti neviditelného panovníka světa (Jan 12:31; 14:30), dávat přednost té či oné straně ve sporu mezi politickými seskupeními světa. Neřekl snad Ježíš o svých následovnících: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa“? (Jan 17:16) Tomuto postoji křesťanské neutrality nemohl svět jako celek porozumět. Budou však podle něj svědkové Jehovovi skutečně žít?

Jejich neutralita byla během druhé světové války podrobena trýznivé zkoušce, zejména v Německu. Historik Brian Dunn prohlásil: ‚Svědkové Jehovovi neměli s nacismem nic společného. Základní námitkou nacistů vůči nim byla jejich politická neutralita. To znamenalo, že žádný věřící nevzal do ruky zbraň, nepřijal úřad, nezúčastnil se veřejných slavností ani neučinil nic na znamení oddanosti [vládě].‘ (The Churches’ Response to the Holocaust [Reakce církví na holocaust], 1986) Paul Johnson v knize A History of Christianity (Dějiny křesťanství) dodal: „Mnozí byli odsouzeni k smrti pro odmítnutí vojenské služby. . . nebo skončili v Dachau či v ústavech pro duševně choré.“ Kolik svědků v Německu bylo vězněno? Svědkové Jehovovi v Německu později podali zprávu, že 6 262 z nich bylo zatčeno a z toho byli 2 074 posláni do koncentračních táborů. Světští autoři většinou uvádějí vyšší počty.

V Británii, kde byli povoláváni k vojenské službě muži i ženy, zákon připouštěl výjimku; mnohé soudy ji však svědkům Jehovovým odmítly přiznat a soudci jim uložili trest vězení, který úhrnem přesahoval 600 let. Ve Spojených státech byly stovky svědků Jehovových osvobozeny od vojenské služby jako křesťanští služebníci. Přes 4 000 jiných, jimž byla výjimka podle zákona o výběrové službě upřena, bylo zatčeno a uvězněno, někdy až na pět let. V každé zemi na světě se svědkové Jehovovi drželi téhož postoje křesťanské neutrality.

Zkouška opravdovosti jejich neutrality však s koncem války neustala. Přestože minula kritická doba let 1939–1945, nastaly jiné konflikty; a už v dobách relativního míru se mnoho národů rozhodlo zachovat povinnou vojenskou službu. Tam, kde nebyla svědkům Jehovovým jako křesťanským služebníkům povolena výjimka, byli dále vězněni. Když v roce 1949 odmítli Ioanes Tsukaris a Georgios Orphanidis vzít do ruky zbraň proti svým bližním, řecká vláda nařídila jejich popravu. Se svědky Jehovovými se v Řecku opakovaně zacházelo tak tvrdě, že se během doby Rada Evropy (Výbor pro lidská práva) pokoušela vynaložit v jejich prospěch svůj vliv. Avšak v důsledku tlaku řecké ortodoxní církve byly její výzvy až do roku 1992 kromě několika málo výjimek obcházeny. Některým vládám však připadalo nevhodné dál trestat svědky Jehovovy za jejich náboženské přesvědčení a svědomí. V 90. letech v několika zemích, jako je Švédsko, Finsko, Polsko, Nizozemsko a Argentina, nenutila vláda činné svědky, aby se podíleli na vojenské službě nebo na alternativní povinné službě státu, třebaže každý případ bedlivě prozkoumala.

Svědkové Jehovovi museli na jednom místě za druhým čelit situacím, které byly výzvou jejich křesťanské neutralitě. Vlády, jež byly u moci v Latinské Americe, v Africe, na Středním východě, v Severním Irsku a jinde, se střetaly s prudkým odporem revolučních sil. Proto jak vláda, tak síly opozice naléhaly na svědky Jehovovy a žádaly aktivní podporu. Svědkové Jehovovi však zachovali úplnou neutralitu. Někteří byli krutě zbiti, dokonce i popraveni pro postoj, který zaujali. Opravdová křesťanská neutralita svědků Jehovových si však často vydobyla úctu činitelů obou stran, a svědkové mají dovoleno, aby nerušeně pokračovali ve svém díle a vyprávěli jiným dobrou zprávu o Jehovově Království.

V 60. a v 70. letech prošla neutralita svědků drsnými zkouškami ve spojitosti s požadavkem, aby si všichni občané Malawi koupili legitimaci, která znamenala členství ve vládnoucí politické straně. Svědkové Jehovovi viděli, že podílet se na takové věci by bylo v rozporu s jejich křesťanskou vírou. Byli proto vystaveni pronásledování, jehož sadistická krutost neměla obdoby. Desetitisíce byly nuceny uprchnout ze země, a mnozí byli po čase násilím repatriováni, a tak je čekala další brutalita.

Přestože byli svědkové Jehovovi násilně pronásledováni, nereagovali v duchu vzpoury. Jejich názory neohrožují žádnou vládu, pod kterou žijí. Naproti tomu Světová rada církví pomáhala financovat revoluce a katoličtí kněží podporovali partyzánské jednotky. Kdyby se však nějaký svědek Jehovův zapojil do podvratné činnosti, znamenalo by to, že se zřekl své víry.

Je pravda, že svědkové Jehovovi věří, že všechny lidské vlády budou odstraněny Božím Královstvím. To říká Bible v Danielovi 2:44. Jak ale svědkové zdůrazňují, text neříká, že toto Království nastolí lidé, ale že ‚nebeský Bůh zřídí království‘. Vysvětlují rovněž, že text neříká, že lidé jsou Bohem zplnomocněni, aby tomuto Království připravili cestu tím, že odstraní lidské vlády. Svědkové Jehovovi uznávají, že úkolem pravých křesťanů je kázat a vyučovat. (Mat. 24:14; 28:19, 20) Skutečnosti ukazují, že v souladu se svou úctou k Božímu slovu se nikdo z nich nikdy nepokusil nikde na světě svrhnout nějakou vládu, ani se neúčastnil spiknutí, které by mělo ublížit nějakému veřejnému činiteli. Italský list La Stampa napsal o svědcích Jehovových: „Jsou to nejloajálnější občané, jaké by si kdo mohl přát: neprovádějí daňové úniky ani se nesnaží obejít nepohodlné zákony pro vlastní prospěch.“ Každý z nich je však pevně odhodlán nadále nebýt „částí světa“, protože si uvědomuje, jak je to v Božích očích závažné. — Jan 15:19; Jak. 4:4.

Když se státní symboly staly předmětem uctívání

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu se přehnala světem vlna vlastenecké hysterie. V zájmu ovládnutí lidu se stala účast na vlasteneckých obřadech povinnou. V Německu se od každého vyžadovalo, aby předepsaným způsobem zdravil a volal: „Heil Hitler!“ To znamenalo oslavovat Hitlera jako spasitele; znamenalo to vyjadřovat myšlenku, že všechny naděje lidu se upínají k jeho vedení. Svědkové Jehovovi však takové pocity sdílet nemohli. Věděli, že jejich uctívání musí patřit jedině Jehovovi, a ten vzbudil jako Spasitele lidstva Ježíše Krista. — Luk. 4:8; 1. Jana 4:14.

Ještě než se stal Hitler v Německu diktátorem, rozebírali svědkové Jehovovi v brožuře Království, naděje světa (vydané v angličtině v roce 1931) biblický příklad tří odvážných druhů proroka Daniela v Babylóně. Když jim král nařídil, aby se za zvuků jisté hudby poklonili před obrazem, odmítli se tito věrní Hebrejci dopustit kompromisu, a Jehova dal jasně najevo své schválení tím, že je osvobodil. (Dan. 3:1–26) Brožura poukázala na to, že vlastenecké obřady staví novodobé svědky Jehovovy před podobnou zkoušku, zda zachovají věrnost.

Postupně se agitace pro povinné vlastenecké obřady rozšířila mimo Německo. Když J. F. Rutherforda požádali 3. června 1935 na sjezdu ve Washingtonu, D. C., aby se vyjádřil ke zdravení vlajky ve školách, zdůraznil, že je to otázka věrnosti Bohu. Když o několik měsíců později osmiletý Carleton B. Nichols ml. z Lynnu v Massachusetts odmítl pozdravit americkou vlajku a připojit se ke zpěvu vlastenecké písně, psaly o tom noviny po celé zemi.

Na vysvětlenou pronesl bratr Rutherford 6. října rozhlasovou přednášku s námětem „Zdravení vlajky“ a řekl v ní: „Pro mnoho lidí je zdravení vlajky pouhou formalitou a nemá skoro žádný význam. Pro ty, kteří o tom upřímně uvažují z biblického hlediska, to znamená mnoho.

Vlajka symbolicky zastupuje viditelnou vládnoucí moc. Snažit se pomocí zákona nutit občana nebo dítě nějakého občana, aby zdravili jakýkoli předmět nebo věc nebo aby zpívali takzvané ‚vlastenecké písně‘, je naprosto neoprávněné a nesprávné. Zákony se vytvářejí a prosazují proto, aby bránily páchání skutků, jež poškozují jiného, a ne proto, aby člověka nutily znásilňovat své svědomí, a to zejména když je vedeno Slovem Jehovy Boha.

To, že tento chlapec odmítl zdravit vlajku a stál mlčky, nemohlo nikoho poškodit. Jestliže někdo upřímně věří, že Boží přikázání je proti zdravení vlajky, potom nutíme-li takovou osobu, aby zdravila vlajku v rozporu s Božím slovem a v rozporu se svým svědomím, tuto osobu to silně poškozuje. Stát nemá právo poškozovat lidi zákonem nebo jiným způsobem.“

Další vysvětlení, proč svědkové Jehovovi zaujímají takový postoj, poskytla brožura Loyalty (Věrná oddanost), vydaná také v roce 1935. Zaměřovala pozornost na biblické texty, jako: 2. Mojžíšova 20:3–7, kde se přikazuje, že uctívání má být určeno pouze Jehovovi a že Boží služebníci nemají vyrobit žádný obraz ani podobu čehokoli na nebi nebo na zemi, ani se tomu klanět; Lukáš 20:25, kde Ježíš Kristus nařídil nejen to, aby se césarovy věci splácely césarovi, ale také že to, co patří Bohu, musí být Bohu dáváno; Skutky 5:29, kde apoštolové pevně prohlásili: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“

Ve Spojených státech byla otázka, zda je oprávněné někoho nutit, aby zdravil vlajku, předložena soudům. A tak 14. června 1943 zvrátil Nejvyšší soud Spojených států své vlastní dřívější rozhodnutí a v případu Státní školská správa Západní Virginie proti Barnettovi rozhodl, že povinné zdravení vlajky není v souladu se zárukou svobody, kterou zaručuje federální ústava.b

Sporná otázka, jež se týkala nacionalistických obřadů, se rozhodně neomezila na Německo a Spojené státy. Svědkové Jehovovi byli pro svou neúčast krutě pronásledováni v Severní i Jižní Americe, v Evropě, v Africe a v Asii, přestože při zdravení vlajky nebo během podobných obřadů uctivě stojí. Děti byly bity; mnohé byly vyloučeny ze školy. Řešilo se mnoho soudních sporů.

Pozorovatelé však byli nuceni uznat, že v této záležitosti, stejně jako v jiných, se svědkové Jehovovi chovali podobně jako první křesťané. Přesto, jak uvádí kniha The American Character (Americká povaha): „Pro naprostou většinu. . . byly námitky svědků stejně nepochopitelné, jako byly námitky křesťanů proti formální oběti Božskému císaři [v Římské říši] nepochopitelné pro Trajana a Plinia.“ To se dalo čekat, protože svědkové Jehovovi, stejně jako první křesťané, nepohlíželi na věci jako svět, ale podle biblických zásad.

Jasně vyjádřený postoj

Potom, co svědkové Jehovovi snášeli trýznivé zkoušky své křesťanské neutrality už mnoho let, Strážná věž z 1. listopadu 1979 (angl.) znovu potvrdila jejich postoj. Vysvětlila také, co vedlo jednotlivé svědky k jejich jednání, když uvedla: „Po pilném studiu Božího slova mohli tito mladí křesťané učinit rozhodnutí. Toto rozhodnutí za ně neučinil nikdo jiný. Byli schopni rozhodovat se každý sám za sebe na základě svého svědomí vyškoleného Biblí. Byli rozhodnuti zdržet se nenávistných a násilných skutků proti bližním z jiných národů. Ano, věřili, že se splní dobře známé Izajášovo proroctví, a chtěli se na jeho splňování podílet: ‚Budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.‘ (Iz. 2:4) Tito mladí muži ze všech národů to udělali právě tak.“

Během let, kdy byla zkoušena křesťanská neutralita svědků Jehovových, vedlo nové zkoumání toho, co říká Bible v Římanům 13:1–7 o „nadřazených autoritách“, k jasnějšímu vyjádření vztahu svědků ke světským vládám. Bylo zveřejněno ve Strážné věži č. 11–13, 1963 (z 1. a 15. listopadu a z 1. prosince 1962, angl.) a znovu potvrzeno ve Strážné věži z 1. listopadu 1990. Tyto články zdůraznily postavení Jehovy Boha jako „Nejvyššího“, ale také upozornily na to, že světští vládci jsou „nadřazené autority“ pouze ve vztahu k jiným lidem a ve sféře činnosti, v níž jim Bůh dovoluje jednat v nynějším systému věcí. Články ukázaly, že je třeba, aby praví křesťané svědomitě ctili takové světské vládce a prokazovali jim poslušnost ve všem, co není v rozporu s Božím zákonem a jejich biblicky školeným svědomím. — Dan. 7:18; Mat. 22:21; Sk. 5:29; Řím. 13:5.

Svědkové Jehovovi se těchto biblických norem pevně drží, a to jim získalo pověst lidí oddělených od světa, což druhým připomíná první křesťany.

Když svět slavil své svátky

Svědkové Jehovovi odvrhli náboženské nauky, které měly pohanské kořeny, a přestali se také podílet na mnoha zvycích, jež byly podobně poskvrněné. Některé svátky však po nějakou dobu nebyly prozkoumány tak pečlivě, jak bylo potřebné. Jedním z nich byly vánoce.

Tento svátek každoročně slavili i členové ústředí Watch Tower Society v domově betel v newyorském Brooklynu. Mnoho let si byli vědomi toho, že 25. prosinec není správné datum, ale uvažovali tak, že to datum je mezi lidmi už dlouho spojováno s narozením Spasitele a že činit dobře druhým se sluší kterýkoli den. Po dalším zkoumání námětu se však členové ústředí Společnosti i pracovníci kanceláří odboček Společnosti v Anglii a ve Švýcarsku rozhodli, že se dál nebudou podílet na vánočních oslavách, a po roce 1926 se tam už nekonala žádná oslava vánoc.

R. H. Barber, jeden z pracovníků ústředí, který důkladně prozkoumal původ vánočních zvyků a ovoce, jež přinášejí, předložil výsledky v rozhlasovém vysílání. Tato informace vyšla také ve Zlatém věku z 12. prosince 1928, angl. Bylo to důkladné odhalení původu vánoc, který zneuctívá Boha. Od té doby se staly pohanské kořeny vánočních zvyků obecně známými, ale málo lidí proto podniká změny ve svém životě. Svědkové Jehovovi však byli ochotni potřebné změny učinit, aby byli jako Jehovovi služebníci přijatelnější.

Když vyšlo najevo, že se pro lidi staly oslavy Ježíšova narození vlastně zajímavějšími než výkupné, jež poskytla jeho smrt; že hodování o tomto svátku a duch, v němž se dávají mnohé dárky, nectí Boha; že mudrci, jejichž dávání darů se napodobovalo, byli ve skutečnosti astrologové inspirovaní démony; že rodiče dávají svým dětem příklad ve lhaní, když jim vyprávějí o Ježíškovi; že „Svatý Mikuláš“, jak se připouští, je jen jiné jméno pro samotného Ďábla; a že i kardinál Newman ve své knize Essay on the Development of Christian Doctrine (Esej o vývoji křesťanského učení) takové svátky uznal jako „pravé nástroje a náležitosti uctívání démonů“, které církev přijala za své — když si to svědkové Jehovovi všechno uvědomili, okamžitě a natrvalo se přestali podílet na vánočních oslavách.

Svědkové Jehovovi se rádi pobaví s rodinou nebo s přáteli. Nepodílejí se však na svátcích a oslavách, které jsou spojeny s pohanskými božstvy (jak tomu je v případě velikonoc, Nového roku, 1. máje a Dne matek). (2. Kor. 6:14–17) Stejně jako první křesťanéc neslaví ani narozeniny. Chovají se sice uctivě, ale nezúčastňují se ani národních svátků, které připomínají politické nebo vojenské události, a nevzdávají národním hrdinům pocty, které by se rovnaly uctívání. Proč? Protože svědkové Jehovovi nejsou částí světa.

Pomoc bližním

Jádrem společenského a kulturního života Římské říše byla úcta k bohům. Křesťané se nepodíleli na ničem, co bylo nějak spojeno s pohanskými bohy. Proto lidé pohlíželi na křesťanství jako na urážku svého způsobu života, a podle historika Tacita se o křesťanech říkalo, že nenávidí lidstvo. Podobný pocit zprostředkuje Minucius Felix ve svých spisech, když cituje výrok jednoho Římana k jeho křesťanskému známému: „Nechodíš do divadla, neúčastníš se průvodů. . . ošklivíš si posvátné hry.“ Lid starověkého Říma křesťanům málo rozuměl.

Podobně dnes mnozí ve světě nerozumějí svědkům Jehovovým. Lidé snad obdivují jejich vysoké mravní normy, ale domnívají se, že svědkové by se měli s okolním světem podílet na jeho činnostech a měli by se snažit pomáhat tento svět zlepšit. Avšak ti, kteří se osobně seznámí se svědky Jehovovými, poznají, že existuje nějaký biblický důvod pro všechno, co dělají.

Svědkové Jehovovi se vůbec neuzavírají před ostatními lidmi, ale věnují život tomu, aby svým blízkým pomáhali podle příkladu, který dal Ježíš Kristus. Pomáhají lidem, aby se naučili úspěšně řešit dnešní životní problémy, a to tak, že je seznamují se Stvořitelem a s vodítkem pro život, jež předkládá jeho inspirované Slovo. Štědře se dělí ve svém okolí o biblické pravdy, které mohou změnit celý životní názor člověka. Jádrem jejich víry je přesvědčení, že „svět pomíjí“, že Bůh brzy zakročí a skoncuje s nynějším ničemným systémem a že je tu skvělá budoucnost pro ty, kdo nadále nebudou částí světa a vloží plnou víru v Boží Království. — 1. Jana 2:17.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 188]

Žádní poustevníci, a přece nepěstují světský způsob života

[Praporek na straně 189]

Vystoupili z církví křesťanstva

[Praporek na straně 190]

„Křesťané stáli mimo a odlišovali se od státu“

[Praporek na straně 194]

Křesťanská neutralita podrobena zkoušce

[Praporek na straně 198]

„Rozhodnutí za ně neučinil nikdo jiný“

[Praporek na straně 199]

Proč přestali slavit vánoce

[Rámeček na straně 195]

Neohrožují žádnou vládu

◆ Úvodník listu „World-Herald“ v Omaze (Nebraska, USA) napsal o tom, jak se zachází se svědky Jehovovými v jedné latinskoamerické zemi: „Je třeba úzkoprsé a paranoidní představivosti k tomu, aby někdo věřil, že svědkové Jehovovi jakkoli ohrožují jakýkoli politický režim; nejsou rozvraceči a jsou tak mírumilovní, jak jen může být náboženská skupina, a prosí jen o to, aby směli pěstovat svou víru svým vlastním způsobem.“

◆ Italský list „Il Corriere di Trieste“ prohlásil: „Svědkové Jehovovi si zaslouží obdiv pro svou pevnost a soudržnost. Na rozdíl od jiných náboženství jsou jedním lidem, takže se nestane, že by se modlili k témuž Bohu ve jménu téhož Krista, a přitom žehnali dvěma odporujícím si stranám v nějakém konfliktu, a nesměšují politiku s náboženstvím, aby tak sloužili zájmům vedoucích osobností státu nebo zájmům politických stran. A v neposlední řadě jsou připraveni volit smrt, než by porušili. . . přikázání NEZABIJEŠ!“

◆ Potom, co svědkové Jehovovi přestáli čtyřicet let pod zákazem v bývalém Československu, noviny „Nová Svoboda“ v roce 1990 napsaly: „Svědkům Jehovy víra zakazuje používat zbraň proti člověku, a proto ti, kteří se místo základní vojenské služby nedostali na šachtu, šli automaticky do vězení. Třeba i na čtyři roky. . . Už jen z toho je patrná jejich obrovská morální síla. Tak nezištné lidi bychom zřejmě potřebovali i do nejvyšších politických funkcí — ale tam je nikdy nedostaneme. . . Uznávají sice vládní autority, ale vyřešit veškeré lidské problémy je podle nich schopno pouze boží království. Pozor — nejsou fanatici. Jsou to lidé prosáklí humanitou.“

[Rámeček a obrázky na straně 200 a 201]

Zvyklosti, které byly zavrženy

Tato vánoční oslava v brooklynském betelu v roce 1926 byla jejich poslední. Badatelé Bible postupně pochopili, že ani původ tohoto svátku, ani zvyklosti s ním spojené Boha nectí

Badatelé Bible po léta nosili kříž a korunu jako odznak totožnosti a tento symbol byl na titulní straně „Strážné věže“ od roku 1891 do roku 1931. V roce 1928 však bylo zdůrazněno, že křesťana nedělá ozdobný symbol, ale jeho svědecká činnost. V roce 1936 bylo poukázáno na existenci dokladů, které svědčí o tom, že Kristus zemřel na kůlu, a ne na kříži ze dvou trámů

Ve své knize „Daily Manna“ (Denní manna) mívali badatelé Bible seznam narozenin. Když však přestali slavit vánoce a když si uvědomili, že oslavy narozenin prokazují nepatřičnou čest tvorům (jeden důvod, proč první křesťané nikdy narozeniny neslavili), zanechali badatelé Bible i tohoto zvyku

Pastor Russell si asi 35 let myslel, že velká pyramida v Gíze je Božím kamenným svědkem, potvrzujícím biblická časová období. (Iz. 19:19) Svědkové Jehovovi však opustili myšlenku, že nějaká egyptská pyramida má něco společného s pravým uctíváním. (Viz „Strážnou věž“ z 15. listopadu a z 1. prosince 1928, angl.)

[Obrázek na straně 189]

Bylo rozšířeno deset miliónů výtisků

[Obrázky na straně 191]

Někteří šli s puškou do zákopů, ale jiní, včetně A. P. Hughese z Anglie a R. Cuminettiho z Itálie, se odmítli takto zapojit

[Obrázky na straně 193]

Svědkové Jehovovi odmítli uznat, že Společnost národů nebo OSN jsou od Boha, ale zastávali se jedině Božího Království prostřednictvím Krista

[Obrázek na straně 197]

Carleton a Flora Nicholsovi. Když jejich syn nepozdravil vlajku, psaly o tom noviny po celé zemi