Buďme uctiví

„Poskytujte vedení v projevování vzájemné úcty.“ (ŘÍMANŮM 12:10)

1, 2. (a) Co musíme dělat, chceme-li prokazovat, že jsme ponížení v mysli? (b) V jakém smyslu je v Bibli často používáno slovo „úcta“ a pro koho může být projevování úcty snazší?

V PŘEDCHÁZEJÍCÍM článku byla zdůrazněna tato rada z Božího slova: „Všichni . . . se přepásejte ponížeností mysli k sobě navzájem, protože Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ (1. Petra 5:5) Jedním ze způsobů, jak se můžeme přepásat ponížeností mysli, je být uctiví.

² Slovem „úcta“ jsou v Bibli často myšleny ohled, ocenění a vážnost, které bychom měli prokazovat ve vztahu k někomu jinému. Úctu můžeme ostatním lidem dávat najevo tak, že jsme k nim laskaví, že bereme v úvahu jejich důstojnost, že vyslechneme jejich názor nebo že jsme ochotni vyhovět rozumným prosbám, které k nám mají. Ti, kdo jsou ponížení v mysli, s tím obvykle nemají potíže. Ale pro lidi, kteří jsou pyšní v srdci, může být těžké projevovat opravdovou úctu. Takoví lidé se možná spíše snaží získat si neupřímnými lichotkami určitá privilegia nebo nějaké výhody.

Jehova projevuje úctu lidem

3, 4. Jak Jehova projevil úctu Abrahamovi a proč?

³ Příkladem v projevování úcty je nám samotný Jehova. Stvořil lidi se svobodnou vůlí a nejedná s nimi jako s pouhými roboty. (1. Petra 2:16) Například když Abrahamovi oznámil, že Sodoma má být kvůli své naprosté zkaženosti zničena, Abraham se zeptal: „Skutečně smeteš spravedlivého s ničemným? Dejme tomu, že je uprostřed města padesát spravedlivých. Smeteš je tedy a nepromineš tomu místu kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm?“ Jehova odpověděl, že kvůli padesáti spravedlivým by město ušetřil. Abraham však pokorně prosil dál. Co kdyby jich tam bylo pouze čtyřicet pět? A co čtyřicet? Třicet? Dvacet? Deset? Jehova Abrahama ujistil, že kdyby se v Sodomě našlo deset spravedlivých, nezničil by ji. (1. Mojžíšova 18:20–33)

⁴ Jehova však věděl, že v Sodomě není ani těch deset spravedlivých. Přesto Abrahamovi projevil úctu. Vyslechl totiž jeho názor a byl k Abrahamovi ohleduplný. Proč? Protože Abraham „uvěřil Jehovovi; a on přistoupil k tomu, aby mu to počítal za spravedlnost“. Abraham byl nazván „Jehovovým přítelem“. (1. Mojžíšova 15:6; Jakub 2:23) Kromě toho Jehova viděl, že Abraham jedná uctivě s ostatními lidmi. Úctu projevil například synovci Lotovi, když se jejich pasáci přeli kvůli území. Abraham tehdy Lotovi řekl, aby si jako první vybral, v které oblasti chce pobývat. Lot si zvolil území, které považoval za velmi dobré, a Abraham se přestěhoval jinam. (1. Mojžíšova 13:5–11)

5. Jak Jehova projevil úctu Lotovi?

⁵ Podobně projevil Jehova úctu i spravedlivému Lotovi. Před zničením Sodomy Jehova Lotovi řekl, aby utekl do hornatého kraje. Lot ale odpověděl, že tam odejít nechce, že by raději uprchl do nedalekého Coaru. Toto město však leželo na území, které mělo být zničeno. Jehova tehdy Lotovi sdělil: „Zde ti také projevím ohled do té míry, že nerozvrátím město, o kterém jsi mluvil.“ Jehova projevil věrnému Lotovi úctu tím, že udělal, o co ho Lot požádal. (1. Mojžíšova 19:15–22; 2. Petra 2:6–9)

6. Jak Jehova projevil úctu Mojžíšovi?

⁶ Když později Jehova poslal Mojžíše zpátky do Egypta a dal mu pověření vyvést Boží lid z otroctví a říci faraónovi, aby nechal Izraelity odejít, Mojžíš reagoval: „Omluv mě, Jehovo, ale nejsem výmluvný řečník.“ Jehova ale Mojžíše ujistil: „Sám se prokáži být s tvými ústy a budu tě vyučovat, co máš říci.“ Mojžíš se však stále zdráhal. Nato ho Jehova znovu ujistil a poslal s ním jeho bratra Árona jako mluvčího. (2. Mojžíšova 4:10–16)

7. Proč byl Jehova ochoten projevovat úctu?

⁷ Ve všech těchto případech Jehova ukázal, že je ochoten projevovat úctu, a to zejména těm, kdo mu slouží. To, co od něj tito lidé žádali, se možná rozcházelo s jeho původním plánem. Přesto jejich prosby vzal v úvahu, a pokud to nebylo v rozporu s jeho záměrem, svým služebníkům vyhověl.

Ježíš byl uctivý

8. Jak Ježíš projevil úctu jedné ženě, která byla těžce nemocná?

⁸ Jehovu napodoboval v projevování úcty Ježíš. Jednou se stalo, že v zástupu byla žena, která 12 let trpěla krvotokem. Lékaři ji nedokázali vyléčit. Podle mojžíšského Zákona byla z obřadního hlediska nečistá, a správně by mezi lidmi ani neměla být. Přesto přišla zezadu k Ježíšovi, dotkla se jeho oděvu a byla uzdravena. Ježíš netrval na dodržení formálních detailů Zákona a nevytkl jí to, co udělala. Naopak, projevil této ženě úctu, protože věděl, co ji k tomu vedlo. Řekl jí: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď zdravá ze své tíživé nemoci.“ (Marek 5:25–34; 3. Mojžíšova 15:25–27)

9. Jak Ježíš projevil úctu jedné pohanské ženě?

⁹ Jindy zase k Ježíšovi přistoupila jedna Féničanka a prosila ho: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. Má dcera je silně posedlá démony.“ Ježíš si uvědomoval, že byl poslán k izraelskému národu, a ne k pohanům, a proto Féničance odpověděl: „Není správné brát chléb dětem [Izraele] a házet ho psíkům [pohanům].“ Žena na to reagovala slovy: „Ale psíci přece jedí z drobtů, které padají ze stolu jejich pánů.“ Ježíš potom řekl: „Ženo, tvá víra je velká; ať se ti stane, jak si přeješ.“ Její dcera byla uzdravena. Ježíš této pohanské ženě projevil úctu, protože měla velkou víru. Situaci dokonce zmírnil tím, že použil výraz „psíci“, a ne divocí psi, čímž projevil soucit. (Matouš 15:21–28)

10. Jakou lekci dostali od Ježíše jeho učedníci a proč to bylo zapotřebí?

¹⁰ Ježíš své učedníky stále učil, že je potřeba, aby byli ponížení v mysli a aby ostatním lidem projevovali úctu. Ale oni se stále potýkali s problémem „nejdříve já“. Ježíš se jich jednou, když mezi nimi došlo k hádce, zeptal: „O čem jste se . . . dohadovali?“ Mlčeli, protože se „mezi sebou dohadovali, kdo je větší“. (Marek 9:33, 34) Dokonce ještě v noci před Ježíšovou smrtí „vyvstal . . . také mezi nimi prudký spor o to, který z nich se zdá být největší“. (Lukáš 22:24) Proto během jídla Pasach Ježíš „nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy“. To byla skutečně účinná lekce. Vždyť byl Syn Boží! A nad ním byl v celém vesmíru jen Jehova. Přesto Ježíš své učedníky uctivým způsobem poučil tím, že jim umyl nohy. Řekl: „Dal jsem vám totiž vzor, abyste také vy činili, právě jak jsem já učinil vám.“ (Jan 13:5–15)

Pavel byl uctivý

11, 12. Co se Pavel naučil v době, kdy už byl křesťanem, a jak to uplatnil v souvislosti s Filemonem?

¹¹ Úctu projevoval ostatním lidem i apoštol Pavel, který byl napodobitelem Krista. (1. Korinťanům 11:1) Pavel řekl: „Také jsme nehledali slávu od lidí. . . Stali jsme se naopak uprostřed vás jemnými, jako když kojící matka něžně chová své vlastní děti.“ (1. Tesaloničanům 2:6, 7) Kojící matka se o svá děťátka skutečně stará. Když se Pavel stal křesťanem, naučil se být ponížený v mysli a projevovat úctu ostatním křesťanům — jednal s nimi něžně. Tím také bral ohled na jejich svobodnou vůli. To se prokázalo při jedné události, k níž došlo v době, kdy byl vězněm v Římě.

¹² Pavlovu vyučování naslouchal i Onesimos — otrok, který utekl svému pánovi. Onesimos se stal křesťanem a také Pavlovým přítelem. Vlastníkem tohoto otroka byl Filemon, který byl rovněž křesťanem a žil v Malé Asii. Ve svém dopise, který Filemonovi napsal, se Pavel zmínil o tom, jak mu byl Onesimos prospěšný. Pavel uvedl: „Rád bych si ho ponechal pro sebe.“ Přesto Onesima vrátil Filemonovi a zároveň mu napsal: „Nechci nic dělat bez tvého svolení, aby tvůj dobrý skutek nebyl jako z donucení, ale z tvé vlastní svobodné vůle.“ Pavel nechtěl získat nějaké výhody, jež by mohly vyplývat z toho, že byl apoštolem, ale projevil Filemonovi úctu — nevyžadoval totiž, aby Onesimos zůstal v Římě. Pavel kromě toho vybízel Filemona, aby sám byl k Onesimovi uctivý a jednal s ním ne jako s otrokem, ale ‚jako s milovaným bratrem‘. (Filemonovi 13–16)

Buďme uctiví i my v dnešní době

13. Co podle slov v Římanům 12:10 máme dělat?

¹³ Boží slovo nám dává radu: „Poskytujte vedení v projevování vzájemné úcty.“ (Římanům 12:10) To znamená, že bychom neměli čekat, až někdo projeví úctu nám, ale měli bychom být iniciativní. „Ať nikdo nehledá svou vlastní výhodu, ale výhodu druhého.“ (1. Korinťanům 10:24; 1. Petra 3:8, 9) Jehovovi služebníci se tedy snaží hledat příležitosti k projevování úcty členům rodiny, křesťanům ve sboru, a dokonce i lidem mimo sbor.

14. Jak by si měli vzájemně projevovat úctu manžel a manželka?

¹⁴ Bible říká: „Hlavou každého muže je Kristus; hlavou ženy je zase muž“. (1. Korinťanům 11:3) Jehova řekl, že muž je povinen jednat se svou manželkou tak, jako Kristus jednal se sborem. V 1. Petra 3:7 můžeme číst příkaz, že manžel má své manželce ‚prokazovat čest jako slabší, totiž ženské nádobě‘. To může dělat tak, že projevuje opravdovou ochotu naslouchat své manželce a brát v úvahu její připomínky. (1. Mojžíšova 21:12) Možná dá přednost tomu, co ona považuje za lepší, jestliže tím nebude porušena nějaká biblická zásada. Také manželce pomáhá a je k ní laskavý. Na druhé straně „manželka by měla mít ke svému manželovi hlubokou úctu“. (Efezanům 5:33) Naslouchá mu, nesnaží se vždycky prosadit svou, nepodceňuje ho ani ho stále nezahrnuje nějakými malichernými požadavky. Projevuje poníženost mysli, a to tak, že se nesnaží svého manžela ovládat, dokonce ani tehdy ne, když je sama v určitých ohledech schopnější.

15. Jaký ohled je projevován letitým křesťanům a jak by měli jednat zase oni?

¹⁵ V křesťanském sboru jsou někteří křesťané, kteří si úctu obzvláště zaslouží, například letití. „Před šedinami bys měl povstat a osobě starce [nebo staré ženy] projevíš ohled.“ (3. Mojžíšova 19:32) To platí zejména v případě těch, kdo Jehovovi věrně slouží už mnoho let. Vždyť „šediny jsou korunou krásy, když se nalézají na cestě spravedlnosti“. (Přísloví 16:31) Příkladem by měli být dozorci. Ke křesťanům, kteří jsou starší než oni sami, by měli být náležitě uctiví. Ovšem letití křesťané zase musí projevovat úctu těm mladším, zejména mužům, kteří mají za úkol působit jako pastýři stáda. (1. Petra 5:2, 3)

16. Jak si úctu vzájemně projevují rodiče s dětmi?

¹⁶ Mladí křesťané by měli jednat uctivě se svými rodiči: „Děti, poslouchejte své rodiče ve spojení s Pánem, protože toto je spravedlivé: ‚Cti svého otce a svou matku‘, což je první příkaz se slibem: ‚Aby se ti dobře vedlo a abys vytrval dlouho na zemi.‘ “ Ale i rodiče by měli svým dětem projevovat úctu. Bible totiž říká, že nemají ‚dráždit své děti, ale dál je vychovávat v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování‘. (Efezanům 6:1–4; 2. Mojžíšova 20:12)

17. Kdo je hoden „dvojnásobné cti“?

¹⁷ Úctu bychom měli projevovat i těm, kdo se tvrdě namáhají ve službě pro sbor. „Ať jsou starší muži, kteří předsedají znamenitým způsobem, považováni za hodné dvojnásobné cti, zvláště ti, kteří tvrdě pracují slovem a vyučováním.“ (1. Timoteovi 5:17) Jedním ze způsobů, jak jim takovou úctu můžeme projevovat, je jednat v souladu se slovy v Hebrejcům 13:17: „Poslouchejte ty, kteří mezi vámi poskytují vedení, a buďte poddajní.“

18. Jak bychom se měli chovat k lidem mimo sbor?

¹⁸ Měli bychom být uctiví i k lidem mimo sbor? Určitě ano. Bible nám například přikazuje: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám.“ (Římanům 13:1) Těmito nadřazenými autoritami jsou světští panovníci, které Jehova nechává uplatňovat určitou autoritu, než je nahradí svým Královstvím. (Daniel 2:44) ‚Dáváme tedy všem, co jim patří: daň tomu, kdo vyžaduje daň; tribut tomu, kdo vyžaduje tribut; strach tomu, kdo vyžaduje takový strach; čest tomu, kdo vyžaduje takovou čest.‘ (Římanům 13:7) Máme ‚ctít lidi všeho druhu‘. (1. Petra 2:17)

19. Jak můžeme ‚konat dobro‘ ostatním lidem a tak jim projevovat úctu?

¹⁹ Je pravda, že máme projevovat úctu i lidem mimo sbor, ale povšimněme si, co Boží slovo zdůrazňuje: „Pokud k tomu tedy máme příhodný čas, skutečně konejme dobro všem, zejména však těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře.“ (Galaťanům 6:10) Nejlepším způsobem, jak ‚konat dobro‘ ostatním lidem, je rozvíjet a uspokojovat jejich duchovní potřeby. (Matouš 5:3) Toho můžeme dosáhnout tak, že se budeme držet připomínky apoštola Pavla: „Vynasnaž se, aby ses představil Bohu jako schválený, jako dělník, který se nemá zač stydět a správně zachází se slovem pravdy.“ Když taktně využíváme každou příležitost k vydávání svědectví a ‚plně dovršujeme svou službu‘, znamená to, že nejen konáme všem dobro, ale také jim projevujeme úctu. (2. Timoteovi 2:15; 4:5)

Ctěme Jehovu

20. Jak to dopadlo s faraónem a jeho vojsky a proč?

²⁰ Jehova jedná se svými tvory uctivě. Je pochopitelné, že my bychom zase měli ctít jej. (Přísloví 3:9; Zjevení 4:11) Jehovovo slovo mimo jiné říká: „Budu ctít ty, kdo ctí mne, a ti, kdo mnou pohrdají, budou nevýznamní.“ (1. Samuelova 2:30) Když bylo egyptskému faraónovi řečeno, aby nechal Boží lid odejít, povýšeně odpověděl: „Kdo je Jehova, že bych měl poslechnout jeho hlas?“ (2. Mojžíšova 5:2) Faraón potom poslal svá vojska, aby zahubila Izraelity, ale Jehova rozdělil vody Rudého moře a Izraelité mohli projít. Když je však Egypťané následovali, Jehova způsobil, že se vody začaly vracet. „Faraónovy dvoukolé vozy a jeho vojenské síly [Jehova] uvrhl do moře.“ (2. Mojžíšova 14:26–28; 15:4) Faraón pyšně odmítal ctít Jehovu a to mělo katastrofální následky. (Žalm 136:15)

21. Proč se Jehova postavil proti Belšacarovi a k čemu to vedlo?

²¹ I babylónský král Belšacar odmítl ctít Jehovu. Během jedné slavnosti, při níž se hodně pilo, se Jehova stal terčem posměchu, protože Belšacar pil víno z posvátných zlatých a stříbrných nádob, které pocházely z jeruzalémského chrámu. A přitom velebil své pohanské bohy. Jehovův služebník Daniel mu však řekl: „Ty jsi své srdce nepokořil. . . Vyvyšoval ses však proti Pánu nebes.“ Ještě té noci byl Belšacar zabit a jeho království mu bylo odňato. (Daniel 5:22–31)

22. (a) Proč se Jehovův hněv obrátil proti vůdcům Izraele a jejich lidu? (b) Komu Jehova projevil přízeň a co to přineslo?

²² V prvním století n. l. při jedné příležitosti přednášel král Herodes veřejný projev, a lidé přitom křičeli: „Boží hlas, a ne lidský!“ Ješitný král neprojevil nesouhlas, ale chtěl, aby ho lidé oslavovali. Tu „ho udeřil Jehovův anděl, protože nevzdal Bohu slávu“. (Skutky 12:21–23) Herodes ctil sám sebe, ne Jehovu, a proto byl usmrcen. Náboženští vůdcové té doby projevili Bohu neúctu tím, že zosnovali vraždu jeho Syna Ježíše. Někteří vládci věděli, že to, co Ježíš vyučuje, je pravda, ale nenásledovali ho, protože „milovali lidskou slávu více než samotnou Boží slávu“. (Jan 11:47–53; 12:42, 43) Národ jako celek nectil ani Jehovu, ani jeho ustanoveného Zástupce, Ježíše. Jehova jim tedy přestal projevovat úctu a nechal je i jejich chrám zničit. Ale ty, kdo jej a jeho Syna ctili, zachoval naživu. (Matouš 23:38; Lukáš 21:20–22)

23. Co musíme dělat, abychom mohli žít v Božím novém světě? (Žalm 37:9–11; Matouš 5:5)

²³ Všichni lidé, kteří po zničení tohoto současného systému chtějí žít v Božím novém světě, musí ctít Boha a jeho Syna, Krista Ježíše, a poslouchat je. (Jan 5:22, 23; Filipanům 2:9–11) Ti, kdo jim neprojevují úctu, budou „právě ze země odříznuti“. Naproti tomu lidé, kteří jsou přímí a kteří Boha a Krista ctí a poslouchají, „ti budou přebývat na zemi“. (Přísloví 2:21, 22)

Pro zopakování

◻ Co to znamená projevovat někomu úctu a jak to dělal Jehova?

◻ Jak projevovali úctu Ježíš a Pavel?

◻ Kdo si dnes zaslouží úctu?

◻ Proč musíme ctít Jehovu a Ježíše?

[Obrázek na straně 17]

Jehova projevil Abrahamovi úctu tím, že vzal v úvahu jeho prosbu

[Obrázek na straně 18]

Má-li být manželství úspěšné, musí si manžel a manželka vzájemně projevovat úctu