Jdi po cestě lásky převyšující všechno

JEHOVA bůh je zosobněním lásky. (1. Jana 4:8) Jeho Syn, Ježíš Kristus, řekl, že bychom měli milovat Boha a svého bližního. (Matouš 22:37–40) Vždyť na základě této vlastnosti řídí Bůh celý vesmír! Abychom tedy mohli získat věčný život, a to kdekoli, musíme jít po cestě lásky.

Bůh projevoval lásku izraelskému národu, ale později tuto organizaci pro nevěrnost zavrhl. Jako svou novou organizaci pak označil sbor Ježíšových následovníků. Jak? Zvláštními projevy svatého ducha, které jim umožnily mluvit jazyky a prorokovat. Proto se o letnicích roku 33 n. l. stali věřícími Židé i proselyté. Bylo jich 3 000 a odešli ze staré organizace do Boží nové organizace. (Skutky 2:1–41) Duchovní dary byly poté udělovány skrze Ježíšovy apoštoly, a proto jejich smrtí takové projevy ustaly. (Skutky 8:5–18; 19:1–6) Ale do té doby již takové dary prokázaly, že Boží přízeň spočívá na duchovním Izraeli. — Galaťanům 6:16.

Zázraky plynoucí z darů ducha byly prospěšné. Projevování lásky či nesobeckého zájmu o druhé je však důležitější než vlastnictví duchovních darů. Apoštol Pavel to ukázal ve svém prvním dopise Korinťanům (asi roku 55 n. l.). Mluvil v něm o lásce jako o ‚vše převyšující cestě‘. (1. Korinťanům 12:31) Touto cestou se zabývá 13. kapitola prvního dopisu Korinťanům.

Bez lásky nejsme nic

Pavel uvažoval: „Jestliže mluvím lidskými a andělskými jazyky, ale nemám lásku, stal jsem se zvučícím kusem mosazi nebo řinčícím činelem.“ (1. Korinťanům 13:1) Duchem propůjčené mluvení nějakým lidským jazykem nebo nějakým nebeským jazykem andělů by bez lásky neznamenalo nic. Pavel raději promluvil pět slov, která byla poučná, než deset tisíc slov jazykem, kterému by lidé nerozuměli. (1. Korinťanům 14:19) Člověk bez lásky by byl jako ‚zvučící kus mosazi‘ — jako hlučný, protivný gong — nebo jako nemelodický ‚řinčící činel‘. Bez lásky nebylo mluvení jazyky konejšivým, duchovně budujícím způsobem, který by oslavoval Boha a pomáhal jeho lidu. Dnes projevujeme lásku tím, že srozumitelnou řeč používáme v křesťanské službě.

Apoštol dále řekl: „Jestliže mám dar prorokování a jsem seznámen se všemi posvátnými tajemstvími a vším poznáním a jestliže mám všechnu víru, abych přesazoval hory, ale nemám lásku, nejsem nic.“ (1. Korinťanům 13:2) Ze zázračného prorokování, zvláštního pochopení posvátných tajemství a z poznání propůjčeného duchem mohou mít užitek ostatní, ale ne ti, kteří takové dary vlastní, pokud sami nemají zároveň lásku. Pavel používal zvláštního porozumění posvátným tajemstvím, aby pomáhal jiným, a dar poznání mu umožnil předpovědět obětem ztroskotání lodi, že přežijí. (Skutky 27:20–44; 1. Korinťanům 4:1, 2) A přesto, i kdyby měl ‚všechno poznání a všechnu víru‘, ale neměl by lásku, v Jehovových očích by nebyl nic.

Dnes Jehovův duch jeho svědkům umožňuje, aby rozuměli biblickým proroctvím a posvátným tajemstvím, a vede je, když takové poznání předávají jiným. (Joel 2:28, 29) Duch rovněž poskytuje víru, kterou potřebují, aby zdolali překážky velké jako hory. (Matouš 17:20) Tyto věci vykonává duch, a proto je nesprávné chtít z nich vytěžit osobní slávu. Jestliže věci nevykonáváme pro Boží slávu a s láskou k Bohu a ke svým bližním, nejsme nic. — Galaťanům 5:6.

Oběť bez lásky není k ničemu

Pavel řekl: „Jestliže dávám všechen svůj majetek, abych nakrmil jiné, a jestliže vydávám své tělo, abych se chlubil, ale nemám lásku, vůbec mi to neprospívá.“ (1. Korinťanům 13:3) Bez lásky by Pavlovi nijak neprospělo, kdyby dal vše, co má, aby nakrmil jiné. Bůh nás odměňuje za lásku, s níž své dary dáváme, nikoli za jejich materiální hodnotu nebo proto, že bychom při dávání usilovali o slávu jako Ananiáš se Zafirou, kteří lhali. (Skutky 5:1–11) Pavel dal znamenitý příklad, když se s láskou nasazoval ve spojitosti s podpůrnou službou pro věřící v Judeji. — 1. Korinťanům 16:1–4; 2. Korinťanům 8:1–24; 9:7.

Bez lásky ani mučednictví na svědectví o pravdě nemá pro Boha žádný význam. (Přísloví 25:27) Ježíš o své oběti mluvil, ale nechlubil se touto obětí. Než aby se chlubil, dal z lásky, ochotně sám sebe. (Marek 10:45; Efezanům 5:2; Hebrejcům 10:5–10) Jeho duchovní bratři ‚předkládají svá těla jako živou oběť ‘ v Boží službě, a to nikoli s mučednickým postojem, jímž by oslavovali sami sebe, ale neokázale, a tak oslavují Jehovu a projevují svou lásku k němu. — Římanům 12:1, 2.

Některé způsoby jednání, k nimž nás podnítí láska

Pavel napsal: „Láska je shovívavá a laskavá.“ (1. Korinťanům 13:4a) Od chvíle, kdy Adam zhřešil, projevuje Bůh shovívavost, a pro mnohé to znamenalo pokání vedoucí k záchraně. (2. Petra 3:9, 15) Máme-li lásku, budeme jiné trpělivě učit pravdě. Vyvarujeme se výbuchů emocí, budeme ohleduplní a budeme si odpouštět. (Matouš 18:21, 22) Láska je rovněž laskavá a k Bohu jsme přitahováni právě díky jeho laskavosti. Ovoce jeho ducha, totiž laskavost, nám brání, abychom k druhým nebyli náročnější, než je on k nám. (Efezanům 4:32) Láska nás dokonce přiměje, abychom byli laskaví k nevděčným lidem. — Lukáš 6:35.

Pavel dodal: „Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se.“ (1. Korinťanům 13:4b) Žárlivost je skutkem těla, který člověka vyloučí z Božího Království. (Galaťanům 5:19–21) Láska nás chrání, abychom nežárlili na majetek nebo příznivé okolnosti jiné osoby. Jestliže někdo jiný dostane nějakou přednost sloužit, kterou jsme si přáli my, láska nás přiměje, abychom se s ním radovali, poskytli mu podporu a děkovali Bohu, že jej může použít ku prospěchu sboru.

Láska ‚se nevychloubá‘, a proto nás nepodněcuje k vychloubání tím, co nás Bůh nechává vykonávat ve své službě. Někteří Korinťané se vychloubali, jako by dary ducha pocházely od nich, ačkoli byly od Boha, stejně jako od něho jsou přednosti v jeho novodobé organizaci. Nevychloubejme se svým postavením v Boží organizaci, ale dávejme raději pozor, abychom nepadli. (1. Korinťanům 1:31; 4:7; 10:12) Láska ‚se nenadýmá‘, ale mysl člověka bez lásky může být nadutá pocitem vlastní důležitosti. Milující lidé se necítí nadřazení vůči druhým. — 1. Korinťanům 4:18, 19; Galaťanům 6:3.

Není neslušná, sobecká, podrážděná

Láska se „nechová. . . neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se vyprovokovat“. (1. Korinťanům 13:5a) Podporuje dobré způsoby, zbožné chování, úctu k autoritě a slušné vystupování na křesťanských shromážděních. (Efezanům 5:3–5; 1. Korinťanům 11:17–34; 14:40; srovnej Judu 4, 8–10.) Díky lásce všichni cítí, že je druzí potřebují, jako jsou potřebné všechny části lidského těla, a proto je milující sbor místem pokoje a útočištěm. (1. Korinťanům 12:22–25) Láska na nás působí tak, že sobecky ‚nevyhledáváme‘ své vlastní zájmy, ale že naopak někdy obětujeme svá práva a že projevujeme zájem o jiné a o jejich blaho. (Filipanům 2:1–4) Láska nás přiměje, abychom se ‚stali lidem všeho druhu vším, abychom některé zachránili‘. — 1. Korinťanům 9:22, 23.

Láska se ‚nedá vyprovokovat‘. Výbuchy hněvu jsou skutky hříšného těla, ale láska na nás působí tak, že jsme ‚pomalí k zlobě‘. (Jakub 1:19; Galaťanům 5:19, 20) I když se rozhněváme oprávněně, láska nám nedovolí, abychom setrvali ve vyprovokovaném stavu, protože bychom tím dávali místo Ďáblovi. (Efezanům 4:26, 27) Hněvu se musí vyvarovat zvláště starší, jestliže spoluvěřící nesplní nějaké jejich doporučení.

Pavel o lásce také řekl: „Nevypočítává urážky.“ (1. Korinťanům 13:5b) Láska si nevede seznam křivd jako záznamy v účetní knize. Na spoluvěřících vidí jejich dobré stránky, a neoplácí ani skutečné, ani domnělé křivdy. (Přísloví 20:22; 24:29; 25:21, 22) Láska nám pomáhá ‚usilovat o věci, které působí k pokoji‘. (Římanům 14:19) Pavel a Barnabáš měli mezi sebou spor a v Boží službě šli každý svou cestou, ale láska tento rozkol překlenula a zabránila jim, aby k sobě nechovali zášť. — 3. Mojžíšova 19:17, 18; Skutky 15:36–41.

Tíhne ke spravedlnosti a pravdě

Dále Pavel o lásce řekl: „Neraduje se z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy.“ (1. Korinťanům 13:6) Někteří lidé si v nespravedlnosti libují tak, že „nespí, pokud neudělají špatnost“. (Přísloví 4:16) V Boží organizaci však spolu navzájem nesoupeříme, ani se neradujeme, když se někdo dá oklamat a podlehne hříchu. (Přísloví 17:5; 24:17, 18) Kdyby v korintském sboru měli dost lásky k Bohu a ke spravedlnosti, netrpěli by v něm nemravnost. (1. Korinťanům 5:1–13) Láska ke spravedlnosti nás mimo jiné uchrání před tím, abychom s potěšením nesledovali televizní, filmové či divadelní pořady, v nichž se líčí nespravedlnost.

Láska ‚se raduje z pravdy‘. Pravda je zde protikladem nespravedlnosti. To zjevně znamená, že se díky lásce radujeme z toho, jak pravda lidi ovlivňuje ke spravedlnosti. Nacházíme radost v tom, co lidi buduje a co napomáhá věci pravdy a spravedlnosti. Láska nám brání, abychom nelhali, dává nám radost, když se prokáže nevinnost čestných lidí, a vede nás, abychom se radovali z vítězství Boží pravdy. — Žalm 45:4.

Jak se láska staví ke všemu

Pavel definoval lásku dále: „Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává.“ (1. Korinťanům 13:7) Láska „všechno snáší“, a proto nás chrání před rozmrzelostí jako dobrá střecha před deštěm. Jestliže nás někdo urazí, ale pak prosí o odpuštění, láska nás přiměje nést příkoří a provinilcovi spíše odpustit, než abychom o záležitostech tlachali. V lásce se snažíme ‚získat svého bratra‘. — Matouš 18:15–17; Kolosanům 3:13.

Láska ‚věří všemu‘ v Božím slově a vede nás k vděčnosti za duchovní pokrm poskytovaný prostřednictvím „věrného a rozvážného otroka“. (Matouš 24:45–47) Ačkoli nejsme lehkověrní, láska nás chrání, abychom neměli nevěřící srdce, a zabrání nám, abychom spoluvěřícím nepřisuzovali špatné pohnutky. (Kazatel 7:21, 22) Láska také ‚doufá ve vše‘, co je zapsáno v Písmech, například v pravdy ohledně Božího Království. Podněcuje-li nás láska, pak za obtížných okolností doufáme v ten nejlepší výsledek a modlíme se o něj. Láska nás rovněž pobízí, abychom jiným sdělovali důvod pro svou naději. (1. Petra 3:15) A dále láska „ve všem vytrvává“, snáší i hříchy spáchané proti nám. (Přísloví 10:12) Láska k Bohu nám také pomáhá vytrvávat za pronásledování a v jiných zkouškách.

Pavel dodal: „Láska nikdy neselhává.“ (1. Korinťanům 13:8a) Nemůže skončit ani selhat, jako nemůže skončit ani selhat Jehova. Náš věčný Bůh je samotným zosobněním lásky, a proto tato vlastnost nikdy neskončí. (1. Timoteovi 1:17; 1. Jana 4:16) Vesmír bude vždy řízen láskou. Modleme se tedy, aby nám Bůh pomohl překonávat sobecké charakterové rysy a projevovat toto neselhávající ovoce jeho ducha. — Lukáš 11:13.

Věci, které mají pominout

O tom, k čemu má dojít, Pavel napsal: „Ale jsou-li dary prorokování, budou odstraněny; jsou-li jazyky, přestanou; je-li poznání, bude odstraněno.“ (1. Korinťanům 13:8b) Ti, kteří měli „dary prorokování“, mohli pronášet nová proroctví. Ačkoli takové dary pominuly poté, co byl křesťanský sbor ustaven jako Boží organizace, Boží prorocká moc nikdy nepomíjí a jeho Slovo obsahuje veškerá proroctví, která nyní potřebujeme. Duchem propůjčená schopnost mluvit jazyky rovněž přestala a zvláštní poznání bylo podle předpovědi ‚odstraněno‘. Ale Jehovovo úplné Slovo nám poskytuje to, co potřebujeme vědět, abychom mohli být zachráněni. (Římanům 10:8–10) Boží lid je mimoto naplněn jeho duchem a přináší jeho ovoce.

Pavel pokračoval: „Máme totiž částečné poznání a částečně prorokujeme; ale až přijde to, co je úplné, bude odstraněno to, co je částečné.“ (1. Korinťanům 13:9, 10) Dary poznání a proroctví byly neúplné. Taková proroctví zřejmě nešla do podrobností a každý prorok odhaloval budoucnost jen částečně, protože neměl dokonalé poznání o tom, co předpovídal. Nyní se však postupně blížíme k plnému porozumění proroctvím. Skutečnosti, jimiž se splňují biblická proroctví, například potvrzují, že Ježíš obdržel královskou autoritu nad lidstvem v roce 1914. Od té doby jsme v „čase konce“ a těšíme se z pokračujícího růstu v duchovním poznání a porozumění biblickým proroctvím. (Daniel 12:4) Dospíváme tedy k dokonalému poznání a „to, co je úplné,“ již musí být blízko.

Největší vlastnost zůstává

Následujícími slovy Pavel nepřímo poukázal na pokrok sboru: „Když jsem byl nemluvně, mluvíval jsem jako nemluvně, myslíval jsem jako nemluvně, uvažoval jsem jako nemluvně; ale když jsem se nyní stal mužem, zbavil jsem se rysů nemluvněte.“ (1. Korinťanům 13:11) Počínání nemluvněte odpovídá jeho omezeným poznatkům a neúplné tělesné vyspělosti, a proto u něho může docházet k výkyvům, jako by se dítě houpalo v kolébce. Ale muž je tělesně daleko vyvinutější, má obsáhlejší poznání a obvykle se nedá snadno rozkolísat. Zbavil se dětských myšlenek, postojů a způsobů jednání. Podobně když Boží organizace vyrostla ze svého dětství, Bůh usoudil, že pro ni již nejsou nutné duchovní dary proroctví, jazyků a poznání. Sbor je nyní ve vysokém věku, jeho dnešní členové rovněž necítí potřebu takových duchovních darů, a přesto slouží Bohu s radostí pod vedením jeho ducha.

Pavel dodal: „Nyní totiž vidíme prostřednictvím kovového zrcadla v mlhavých obrysech, ale potom to bude tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám přesně, stejně jako jsem přesně poznán.“ (1. Korinťanům 13:12) V dětství sboru nebyl Boží čas k odhalení určitých věcí. Byly proto vidět v mlhavých obrysech, jako by se křesťané dívali do kovového zrcadla, které nemělo kvalitní odraznou plochu. (Skutky 1:6, 7) Mlhavé vidění je však již za námi. Ke splňování předobrazů a proroctví nyní dochází přímo před našima očima, protože nyní je Boží čas k odhalování věcí. (Žalm 97:11; Daniel 2:28) Ačkoli Pavel sám Boha znal, přece k vrcholnému poznání Jehovy a nejdůvěrnějšímu vztahu k němu měl tento apoštol dospět teprve po svém vzkříšení k nebeskému životu, čímž měl obdržet plnou odměnu za svou křesťanskou životní dráhu.

Pavel na závěr svého pojednání o lásce napsal: „Nyní však zůstává víra, naděje, láska, ty tři; ale největší z nich je láska.“ (1. Korinťanům 13:13) Přestože dnes neexistují duchovní zázračné dary, má sbor úplnější poznání a důvod k hojnější víře, naději a lásce. Má víru, že vše, co Bůh slíbil, je v podstatě již jakoby splněno. (Hebrejcům 11:1) Jednotlivé rysy víry skončí, jakmile se věci přepověděné v Božím slově uskuteční. Různé stránky naděje pominou, jakmile uvidíme věci, v něž doufáme. Ale láska zůstane navždy. Nechť tedy všichni Jehovovi svědkové jdou neustále po cestě lásky převyšující všechno.