Titus — ‚Spolupracovník pro vaše zájmy‘
V KŘESŤANSKÉM sboru v prvním století někdy vznikaly problémy. Musely být vyřešeny, a to vyžadovalo odvahu a poslušnost. Takovým mužem, který úspěšně zvládl nejeden náročný úkol tohoto druhu, byl Titus. Patřil k těm, kdo spolupracovali s apoštolem Pavlem, a upřímně se snažil pomáhat jiným křesťanům, aby jednali Jehovovým způsobem. Proto Pavel sdělil křesťanům v Korintu, že Titus je ‚spolupracovníkem pro jejich zájmy‘. (2. Korinťanům 8:23)
Kdo byl Titus? Jakou úlohu hrál při řešení problémů? A jak nám může prospět, budeme-li uvažovat o jeho jednání?
Sporná otázka obřízky
Titus byl neobřezaný Řek. (Galaťanům 2:3)a Apoštol Pavel ho však nazývá ‚pravým dítětem podle společně sdílené víry‘, a proto je možné, že patřil k jeho duchovním dětem. (Titovi 1:4; srovnej 1. Timoteovi 1:2.) Titus šel přibližně v roce 49 n. l. společně s Pavlem, Barnabášem a s jinými muži ze syrské Antiochie do Jeruzaléma, aby tam projednali otázku obřízky. (Skutky 15:1, 2; Galaťanům 2:1)
Předpokládá se, že když se v Jeruzalémě debatovalo o obrácení neobřezaných pohanů, přišel tam také Titus, aby potvrdil, že Boží přízeň mohou získat jak Židé, tak Nežidé bez ohledu na to, zda jsou obřezaní, či nikoli. Někteří členové jeruzalémského sboru, kteří před přijetím křesťanství patřili k farizeům, dokazovali, že obrácení pohané mají povinnost dát se obřezat a dodržovat Zákon, ale tento argument byl zamítnut. Kdyby Titus a jiní pohané byli donuceni dát se obřezat, bylo by tím popřeno, že záchrana závisí na Jehovově nezasloužené laskavosti a na víře v Ježíše Krista, a vypadalo by to, že závisí na skutcích Zákona. Také by tím byly popřeny doklady o tom, že pohané neboli lidé z národů obdrželi Božího svatého ducha. (Skutky 15:5–12)
Poslán do Korintu
Jakmile byla vyřešena sporná otázka obřízky, Pavel a Barnabáš dostali plnou moc k tomu, aby kázali národům. Zároveň se snažili mít na mysli chudé lidi. (Galaťanům 2:9, 10) A když se asi o šest let později v inspirované zprávě znovu objevuje zmínka o Titovi, je Titus opravdu v Korintu a jako Pavlův zástupce organizuje sbírku pro svaté. Když se však Titus chystal vykonávat tuto činnost, ocitl se v jiné, velmi napjaté situaci.
Z Pavlových dopisů Korinťanům je vidět, že nejprve jim napsal, aby se „přestali společensky stýkat se smilníky“. Musel je vybídnout, aby nekajícího smilníka odstranili ze svého středu. Ano, Pavel napsal Korinťanům důrazný dopis, a dokonce ho psal „s mnoha slzami“. (1. Korinťanům 5:9–13; 2. Korinťanům 2:4) Mezitím byl do Korintu poslán Titus, aby tam pomáhal se sbírkou pro chudé křesťany v Judeji. Možná tam byl poslán i proto, aby zjistil, jak Korinťané reagovali na Pavlův dopis. (2. Korinťanům 8:1–6)
Jak asi Korinťané reagovali na Pavlovy rady? Pavel si velmi přál to zjistit, takže snad proto poslal Tita z Efezu přes Egejské moře do Korintu a přikázal mu, aby se co nejdříve vrátil a podal o tom zprávu. Pokud by Titus své poslání dokončil před tím, než byla na zimu zastavena plavba (přibližně v polovině listopadu), mohl se do Troady dostat lodí, anebo mohl jít delší cestou po souši přes Helespont. Pavel se na domluvené místo schůzky v Troadě pravděpodobně dostavil předčasně, protože výtržnost, kterou vyvolali stříbrotepci, ho donutila odejít z Efezu dříve, než předpokládal. Plný úzkosti čekal v Troadě, ale pak si uvědomil, že Titus nepřipluje po moři. Vydal se tedy po souši v naději, že se s Titem setká cestou. Jakmile se Pavel dostal na evropskou půdu, mohl se vydat po Via Egnatia, a s Titem se konečně sešel v Makedonii. K Pavlově velké úlevě a radosti byly zprávy z Korintu dobré. Tamější sbor reagoval na apoštolovu radu příznivě. (2. Korinťanům 2:12, 13; 7:5–7)
Pavel si sice dělal starosti s tím, jak asi byl jeho zástupce přivítán, ale Bůh Titovi pomohl splnit úkol, jímž byl pověřen. Titus byl přijat „s bázní a chvěním“. (2. Korinťanům 7:8–15) Vyjádřeno slovy komentátora W. D. Thomase: „Můžeme předpokládat, že [Titus], aniž oslabil Pavlovu důraznou výtku, Korinťany obratně a taktně žádal; ujišťoval je, že Pavel měl při tom, co jim říkal, na mysli jejich duchovní prospěch.“ Titus si korintské křesťany časem zamiloval, protože byli poslušní a dělali prospěšné změny. Z jejich chvályhodného postoje čerpal povzbuzení.
A jak se Titovi v Korintu dařilo v jiné oblasti jeho poslání — při organizování sbírky pro svaté v Judeji? I při tom si počínal dobře, jak lze usuzovat z informace zapsané ve Druhém dopise Korinťanům. Tento dopis byl pravděpodobně napsán v Makedonii na podzim roku 55 n. l., brzy po setkání Tita s Pavlem. Pavel psal, že Titus, který sbírku zahájil, má k nim nyní přijít zpátky se dvěma nejmenovanými pomocníky, aby tuto sbírku dokončil. Titus měl o Korinťany upřímný zájem, a proto se k nim velmi ochotně vrátil. Když se vydal na zpáteční cestu do Korintu, pravděpodobně Korinťanům nesl Pavlův druhý inspirovaný dopis. (2. Korinťanům 8:6, 17, 18, 22)
Titus byl nejen dobrý organizátor, ale byl to také muž, který mohl být v obtížných situacích pověřen delikátními úkoly. Byl odvážný, duchovně vyspělý a pevný. Pavel nepochybně Tita považoval za schopného řešit přetrvávající problémy, které působili „nejznamenitější apoštolové“. (2. Korinťanům 11:5) Tento dojem, jakým Titus působil, je potvrzen na jiném místě v Písmu, kde se o něm píše, že byl pověřen dalším náročným úkolem.
Na Krétě
Je pravděpodobné, že dopis Titovi napsal Pavel někdy v období od roku 61 do roku 64 n. l., když Titus sloužil na středomořském ostrově Kréta. Pavel ho tam zanechal, aby „napravil věci, které jsou nedostatečné,“ a aby „jmenoval starší muže v jednom městě za druhým“. Kréťané měli všeobecně pověst, že jsou „lháři, škodlivá divoká zvířata, nezaměstnaní nenasytové“. Na Krétě tedy bylo znovu nutné, aby Titus vystoupil a jednal s odvahou a pevností. (Titovi 1:5, 10–12) To byl velmi odpovědný úkol, neboť se pravděpodobně rozhodovalo o budoucnosti křesťanství na Krétě. Pavel pod inspirací pomohl Titovi blíže určit, podle čeho má hledat vhodné dozorce. Tyto požadavky na způsobilost dozorců se stále berou v úvahu i dnes, a to ve spojitosti se jmenováním křesťanských starších.
Písmo neuvádí, kdy Titus opustil Krétu. Pobýval tam dost dlouho, a tak ho Pavel mohl požádat, aby obstaral všechny potřebné věci pro Zenu a Appola, kteří se tam cestou na nějakou blíže neurčenou dobu zastavili. Titus však neměl být na Krétě příliš dlouho. Pavel zamýšlel poslat tam Artema nebo Tychika, a s Titem se pak měl setkat v Nikopoli, což pravděpodobně bylo významné město Nikopolis, které leželo v severozápadním Řecku. (Titovi 3:12, 13)
Z poslední letmé zmínky o Titovi se z Bible dozvídáme, že ho pravděpodobně asi v roce 65 n. l. Pavel poslal ještě do dalšího působiště. Tak se dostal do Dalmácie, na území východně od Jaderského moře v dnešním Chorvatsku. (2. Timoteovi 4:10) V Bibli se nepíše, co tam měl Titus dělat, ale předpokládá se, že tam byl poslán, aby řídil sborové záležitosti a aby se věnoval misionářské činnosti. Pokud to tak bylo, zastával podobný úřad, v jakém sloužil na Krétě.
Jsme velmi vděčni za takové duchovně vyspělé křesťanské dozorce, jako byl Titus. Tím, že jasně chápou biblické zásady a že je odvážně uplatňují, pomáhají chránit duchovní smýšlení sboru. Napodobujme jejich víru a dokažme, že podporujeme duchovní zájmy svých spoluvěřících stejně jako Titus. (Hebrejcům 13:7)
[Poznámka pod čarou]
a V Galaťanům 2:3 je Titus popisován jako Řek (Helʹlen). To může znamenat, že byl řeckého původu. Někteří řečtí pisatelé však údajně používali množné číslo (Helʹle·nes), když se zmiňovali o lidech, kteří nebyli Řekové, ale mluvili řecky a přijali řeckou kulturu. Je možné, že Titus byl Řek v tomto smyslu.
[Obrázek na straně 31]
Titus byl odvážným spolupracovníkem pro zájmy křesťanů v Korintu i jinde