Co říká Bible

Je nesprávné cítit zármutek?

„PEVNĚ VĚŘÍM V NADĚJI NA VZKŘÍŠENÍ; PROTO JSEM SI MYSLELA, ŽE BY BYLO NESPRÁVNÉ VYJADŘOVAT SVŮJ SMUTEK PŘED OSTATNÍMI, A ZAVDAT JIM TAK PŘÍČINU K POCHYBÁM, ZDA NADĚJE, KTEROU MÁM, JE OPRAVDU TAK PEVNÁ. MYSLELA JSEM SI, ŽE KDYŽ SKUTEČNĚ VĚŘÍM VE VZKŘÍŠENÍ, POCIT ZTRÁTY NEBUDE TAK HLUBOKÝ.“ — CHARLENE, KŘESŤANKA POKŘTĚNÁ 21 LET.

KDYŽ zemře někdo, koho jsme milovali, mohou se vynořit pocity a postoje, které jsme neočekávali — strach, hněv, pocit viny a sklíčenost. Křesťanovi může pomoci zmírnit ránu utěšující slib Bible, že mrtví budou vzkříšeni k životu na rajské zemi pod vládou Božího Království. (Jan 5:28, 29; Skutky 24:15; Zjevení 21:1–4) Ale Charlenina slova naznačují, že někteří křesťané, když jim zemře někdo milovaný, nesou břemeno, které není nutné nést. Tím břemenem je pocit, že je nesprávné truchlit, že smutek nějak odhaluje nedostatek víry v biblický slib vzkříšení.

Co však o smutku říká Bible? Je nesprávné truchlit, když nám zemře někdo, koho jsme měli rádi?

Truchlili

Abrahamova víra je dobře známa. Abraham byl zkoušen, a tehdy „vlastně obětoval [svého syna] Izáka“. (Hebrejcům 11:17; 1. Mojžíšova 22:9–13) Je zřejmé, že do té doby nikdo vzkříšen nebyl, ale Abraham měl víru, že pokud to bude nutné, „Bůh je schopen dokonce [jeho syna] vzbudit z mrtvých“. (Hebrejcům 11:19) Asi dvanáct let poté, co byla jeho víra vyzkoušena, zemřela Abrahamovi manželka Sára. Jak tento muž víry reagoval? Bible vysvětluje, že „Abraham vešel, aby oplakával Sáru a plakal pro ni“.a (1. Mojžíšova 23:2) Ano, muž, který věřil, že Bůh může křísit mrtvé, otevřeně dával najevo svůj žal. Přesto je Abraham uváděn jako vynikající příklad víry. — Hebrejcům 11:8–10.

Jeden z nejpůsobivějších příkladů toho, jak byl otevřeně projevován žal nad ztrátou milovaného člověka, dal sám Ježíš Kristus. O smrti Lazara, Ježíšova blízkého přítele, čteme: „Marie, když přišla tam, kde byl Ježíš, a zahlédla ho, padla mu k nohám a řekla mu: ‚Pane, kdybys byl zde, můj bratr by byl nezemřel.‘ Proto Ježíš, když viděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří s ní přišli, zasténal v duchu a znepokojil se; a řekl: ‚Kam jste ho položili?‘ Řekli mu: ‚Pane, pojď a uvidíš.‘ Ježíš proléval slzy.“ — Jan 11:32–35.

Je opravdu útěchou, když si všimneme, že dokonalý Boží Syn se nestyděl otevřeně projevovat smutek. Slovo dakryó, překládané jako „prolévat slzy“, v původním jazyce znamená „tiše prolévat slzy“. Pozoruhodné je, že Ježíš už předtím vzkřísil dvě osoby — syna vdovy z Nain a Jairovu dceru — a měl zcela jistě v úmyslu vzkřísit i Lazara. (Lukáš 7:11–15; 8:41, 42, 49–55; srovnej Jana 11:11.) O několik okamžiků dříve řekl Martě: „Jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i když zemře, ožije.“ (Jan 11:25) Přesto Ježíše ovládly tak hluboké emoce, že se jeho oči zalily slzami.

Je zde však něco ještě důležitějšího. Ježíš je „přesným znázorněním samotné jeho [Jehovovy] bytosti“. (Hebrejcům 1:3) Ježíšovy něžné a hluboké city, které v něm vyvolala ztráta milovaného člověka, tedy vykreslují působivý obraz našeho nebeského Otce, Jehovy. Vypodobňují Boha, jehož srdce se svírá bolestí nad žalem jeho služebníků. — Srovnej Žalm 56:8.

Je tedy zřejmé, že není nesprávné truchlit, když někdo, koho milujeme, zemře. Abraham oplakával smrt Sáry a Ježíš otevřeně projevil smutek, když zemřel Lazar. Jehova chápe naši bolest, protože o nás „pečuje“. — 1. Petra 5:7.

A co křesťanská naděje? Má v takové situaci nějaký vliv?

‚Netruchlit jako ostatní‘

Když v prvním století někteří členové křesťanského sboru v Tesalonice truchlili nad ztrátou spoluvěřících, apoštol Pavel se je snažil utěšit. Napsal: „Bratři, dále nechceme, abyste byli v nevědomosti ohledně těch, kteří spí ve smrti; abyste netruchlili právě jako i ostatní, kteří nemají žádnou naději.“ (1. Tesaloničanům 4:13) Ano, ti, kdo mají důvěru v Boží slib, že Bůh vzkřísí mrtvé, jsou na tom daleko lépe než ti, kdo ve vzkříšení nedoufají.b Jak to?

Pokud se lidé, kteří nedoufají ve vzkříšení, octnou tváří v tvář smrti, jsou zoufalí. Dokonce i když tvrdí, že věří v nějaký druh posmrtného života, málokteří z nich z této víry čerpají opravdovou útěchu. Příčinou smutku mnoha ostatních lidí není jen skutečnost, že smrt od nich oddělila jejich milované, ale i to, že toto odloučení je trvalé. Nechápou jasně, co je to vzkříšení, a tak když pochovávají své blízké, pochovávají s nimi i své naděje; jsou přesvědčeni, že je už nikdy neuvidí. — Srovnej 1. Korinťanům 15:12–19, 32.

U pravých křesťanů je to však jiné. Smrt, jak vysvětloval Pavel, je jako spánek — nejen proto, že je to stav bezvědomí, který se spánku podobá, ale také proto, že ze smrti je možné se probudit, a to vzkříšením. (Žalm 13:3; Kazatel 9:5, 10) Tato naděje založená na Bibli zcela mění situaci.

Když křesťanovi zemře někdo, koho měl rád, potom ztrátu přátelství a nepřítomnost důvěrně známé tváře a milovaného hlasu pociťuje křesťan stejně intenzívně jako nevěřící. Naděje na vzkříšení nezpůsobí, že by srdce bylo necitelné. Nicméně naděje smutek zmírňuje neboli udržuje v rovnováze. Ne, naděje neodstraňuje potřebu vyjádřit žal, ale může způsobit, že bolest je daleko snesitelnější.

[Poznámky pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 26]

Detail z obrazu Potrestaný syn, Jean-Baptiste Greuze, Louvre; © Foto R.M.N.