OBJEVENÍ SE, ZJEVENÍ

Uvedení ve známost, jasně rozeznatelný důkaz nebo projev autority či moci. Řecký výraz e·pi·faʹnei·a, překládaný jako „objevení se“, „projevení se“ nebo „zjevení“, je v Písmu používán v souvislosti s dobou, kdy byl Ježíš Kristus na zemi, a zejména pak v souvislosti s různými událostmi během jeho přítomnosti v královské moci.

Boží Syn byl zjeven v těle. Pokud jde o „objevení se našeho Zachránce, Krista Ježíše,“ v těle, napsal apoštol Pavel slova zaznamenaná ve 2. Timoteovi 1:9–11. To, že byl Boží Syn poslán z nebe, mělo sloužit k posvěcení Jehovova jména a k ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti. Mělo to také vést ke ‚zrušení smrti‘, která existuje už od Adama, a k osvětlení vyhlídky na život a neporušenost v nebi, vyhlídky, kterou někteří lidé mají. Jedním z význačných rysů postupného rozvíjení ‚posvátného tajemství této zbožné oddanosti‘ bylo to, že byl Ježíš „učiněn zjevným v těle“. (1Ti 3:16) To, že Bůh poslal svého Syna, Pavel označil také jako ‚zjevení‘ Boží nezasloužené laskavosti, „která přináší záchranu lidem všeho druhu . . . a poučuje nás, abychom odvrhli bezbožnost a světské touhy a žili uprostřed tohoto nynějšího systému věcí se zdravou myslí a spravedlností a zbožnou oddaností, zatímco čekáme na šťastnou naději a slavné objevení se velkého Boha a našeho Zachránce, Krista Ježíše“. (Tit 2:11–13) Dovršením Kristova objevení se ve slávě bude zjevnou učiněna také sláva Boha, který ho poslal.

Kristus se objevil v nebeské slávě. V době své přítomnosti měl Kristus obrátit svou pozornost na své duchovní bratry, kteří spali ve smrti. Měli to být ti, o nichž Pavel napsal, že jako on „milovali [Kristovo] objevení se“ a že obdrží ‚korunu spravedlnosti jako odměnu‘. (2Ti 4:8) V době, kdy měl Pán ‚sestoupit z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou‘, měli ti, kdo jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstát nejprve, a Kristus je měl přijmout k sobě domů. Tak jim měl být mocným způsobem zjeven ve slávě. Potom měl svou přítomnost zjevit svým bratrům, kteří jsou ještě na zemi, a ve chvíli jejich smrti je vzít k sobě domů. (1Te 4:15, 16; Jan 14:3; Zj 14:13)

Jako Král a Soudce. Když byl Kristus před Pontským Pilátem, řekl sice, že jeho Království není částí tohoto světa, ale přesto nepopíral, že je králem. (Jan 18:36, 37) Tehdy se však neobjevil jako vladař, protože ještě nenastal čas, aby převzal svou královskou autoritu. Nicméně měla přijít doba, kdy „objevení se našeho Pána Ježíše Krista“ mělo být jasně patrné; tehdy měl projevit svou autoritu jako „šťastný a jediný Vladař“ a jako „Král těch, kdo kralují, a Pán těch, kdo panují“. (1Ti 6:13–16; Da 2:44; 7:13, 14)

Vzhledem k přicházejícímu Království a vzhledem ke Kristovu objevení se Pavel napsal Timoteovi: „Slavnostně ti ukládám před Bohem a Kristem Ježíšem, který je určen, aby soudil živé a mrtvé, a při jeho objevení se a jeho království: Kaž slovo.“ (2Ti 4:1, 2) Apoštol tak poukázal na dobu, kdy Kristovo slavné postavení v nebi bude jasně zjeveno — kdy se postará o to, aby byly na zemi patrné Boží soudy.

Při zničení ‚člověka nezákonnosti‘. Když Pavel křesťanům v Tesalonice psal ‚o přítomnosti našeho Pána Ježíše Krista‘, vybízel je, aby se nenechali otřást ve svém smýšlení ani se nenechali rozrušit jakýmkoli poselstvím „v tom smyslu, že Jehovův den je zde“. Tehdy má být totiž symbolický „člověk nezákonnosti“, který se po staletí staví na odpor Bohu a Kristu, přiveden vniveč ‚projevením Kristovy přítomnosti‘. Tento „nezákonný“ rozpozná Kristovu přítomnost, ovšem ne vírou, jako je to u křesťanů, kteří vítají Kristovo objevení se, ale prostřednictvím Ježíšovy moci, která se projeví zničením těch, kdo tohoto kolektivního „člověka“ tvoří. (2Te 2:1–8; viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI.)

Projev ducha a zjevení pravdy. Potom, co byl na Kristovy učedníky vylit svatý duch, se jeho neviditelné působení na tyto učedníky ‚projevilo‘ viditelnými důkazy. K nim patřily schopnost mluvit cizími jazyky, dary uzdravování a také rozlišování inspirovaných výroků. (1Ko 12:7–10) Apoštol Pavel mluví také o tom, že dobrým chováním a kazatelskou činností křesťanů ‚je pravda činěna zjevnou‘ druhým lidem. (2Ko 4:2)