Vyžaduje Bůh, abychom vyznávali své hříchy?

Osobní vyznání hříchů knězi nebo jinému duchovnímu je zvykem, který přetrvává v mnoha církvích. Je však v dnešní liberální společnosti stále důležitý, nebo dokonce nezbytný?

NÁZORY na tuto otázku se různí. Kanadský list National Post například uvedl výrok jednoho věřícího, který sice připouští, že je těžké říci někomu jinému o svém špatném jednání, ale zároveň je přesvědčen, že „je nesmírně osvobozující mít někoho, kdo vás vyslechne, pomodlí se s vámi a řekne vám, jak věc napravit“. Kniha Bless Me, Father, for I Have Sinned (Dejte mi požehnání, Otče, neboť jsem hřešil) naproti tomu cituje jednoho muže, který řekl: „V církvi existuje jen málo zvyků, které by člověka citově mrzačily tak jako zpověď. Dělá z lidí neurotiky.“ Co se o tomto námětu dozvídáme z Bible?

Co říká Bible

V Zákoně, který Bůh dal izraelskému národu, nacházíme konkrétní pokyny, jak měl postupovat ten, kdo zhřešil. Pokud se například provinil proti svému bližnímu nebo porušil některý z Božích zákonů, měl svůj hřích vyznat ustanovenému knězi z kmene Levi. Ten pak předložil Bohu oběť, díky níž bylo hříšníkovi odpuštěno a byl s Bohem smířen. (3. Mojžíšova 5:1–6)

O staletí později musel prorok Natan pokárat krále Davida. Jak David reagoval, když mu Natan připomněl jeho hříchy? Okamžitě uznal: „Zhřešil jsem proti Jehovovi.“ (2. Samuelova 12:13) Také se modlil a úpěnlivě Boha prosil o přízeň. S jakým výsledkem? Později napsal: „Konečně jsem ti vyznal svůj hřích a své provinění jsem nezakrýval. Řekl jsem: ‚Vyznám se Jehovovi ze svých přestupků.‘ A sám jsi prominul provinění mých hříchů.“ (Žalm 32:5; 51:1–4)

Vyznávání hříchů Bůh vyžadoval i od křesťanů žijících v prvním století našeho letopočtu. Jakub, nevlastní bratr Ježíše a jeden z hlavních představitelů sboru v Jeruzalémě, své spoluvěřící vybízel: „Otevřeně vyznávejte své hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ (Jakub 5:16) Vzniká tedy otázka, jaké hříchy by křesťané měli vyznávat a komu.

Jaké hříchy bychom měli vyznávat?

Jako nedokonalí lidé se denně dopouštíme bezmyšlenkovitého jednání a říkáme, co bychom neměli. Tím hřešíme jeden proti druhému. (Římanům 3:23) Znamená to, že musíme každý takový přestupek vyznat nějaké konkrétní osobě, která k tomu byla ustanovena?

Ačkoli Bohu se příčí každý hřích, bere při posuzování našich chyb milosrdně v úvahu, že jsme všichni zdědili nedokonalost. Pisatel jednoho žalmu připustil: „Kdyby provinění byla to, na co dáváš pozor, Jah, Jehovo, kdo by mohl obstát? Vždyť u tebe je pravé odpouštění, aby se tě báli.“ (Žalm 130:3, 4) Co bychom tedy měli dělat, když se dopustíme chyby a snad neúmyslně proti někomu zhřešíme? Připomeňme si známou modlitbu, ve které Ježíš učil své následovníky, jak se mají modlit. Zahrnuje tuto prosbu: „Odpusť nám naše hříchy, neboť my také odpouštíme každému, kdo je nám dlužen.“ (Lukáš 11:4) Ano, jestliže se k Bohu obracíme v modlitbě a v Ježíšově jménu ho prosíme o odpuštění, naše provinění nám promine. (Jan 14:13, 14)

Všimněte si však, že Ježíš uvedl jednu podmínku — musíme odpouštět těm, kdo jsou ‚dlužni nám‘. Apoštol Pavel spoluvěřícím připomínal: „Staňte se jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými, velkoryse jeden druhému odpouštějte, právě jako vám Bůh také velkoryse odpustil skrze Krista.“ (Efezanům 4:32) Když druhým odpouštíme jejich provinění, můžeme očekávat, že Bůh bude odpouštět nám.

Jak je to ale s takovými závažnými hříchy, jako jsou krádeže, zlomyslné lhaní, sexuální nemravnost, opilství a podobně? Každý, kdo se takových hříchů dopouští, porušuje Boží zákony a tím hřeší proti Bohu. Jak by se mělo postupovat v takovém případě?

Komu bychom měli své hříchy vyznávat?

Bůh neopravňuje lidi k tomu, aby odpouštěli hříchy spáchané proti němu. Může to udělat jen on sám. Bible jasně říká: „Jestliže vyznáváme své hříchy, [Bůh] je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od veškeré nespravedlnosti.“ (1. Jana 1:9) Komu bychom však takové vážné hříchy měli vyznávat?

Jelikož odpuštění uděluje pouze Bůh, hříchy musí být vyznány jemu. Jak už bylo uvedeno, právě tak to udělal David. Ale na jakém základě Bůh odpouští? Bible nám říká: „Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vaše hříchy vymazány, aby přišla období osvěžení od Jehovovy osoby.“ (Skutky 3:19) Podmínkou odpuštění je tedy nejen to, že uznáme nesprávnost svého jednání a svůj hřích vyznáme, ale také to, že jsme ochotni se špatným jednáním přestat. Udělat tento poslední krok je často těžké. Ale nejsme na to sami.

Připomeňme si slova učedníka Jakuba, o kterých už jsme mluvili: „Otevřeně vyznávejte své hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ Jakub k tomu dodal: „Úpěnlivá prosba spravedlivého, když působí, má mnoho síly.“ (Jakub 5:16) Tím ‚spravedlivým‘ může být některý ze ‚starších mužů sboru‘, o nichž se Jakub zmínil ve 14. verši. Duchovně zralí ‚starší muži‘ jsou v křesťanském sboru ustanoveni mimo jiné k tomu, aby pomáhali těm, kdo touží po Božím odpuštění. Nemohou pochopitelně nikoho zprostit hříchu, protože žádný člověk není oprávněn odpouštět druhým přečiny proti Bohu.a Jsou však duchovně způsobilí k tomu, aby věřícího, který se provinil vážným hříchem, pokárali a usměrnili a tím mu pomohli uvědomit si závažnost jeho hříchu a potřebu pokání. (Galaťanům 6:1)

Proč bychom měli své hříchy vyznávat?

Každým hříchem, ať už je závažný nebo ne, člověk narušuje svůj vztah s bližním a s Bohem. Následkem toho může pociťovat neklid a napětí. To je dáno tím, že jsme od našeho Stvořitele dostali svědomí. (Římanům 2:14, 15) Co lze v takové situaci dělat?

Vraťme se ještě jednou k Jakubovu dopisu. Najdeme v něm následující povzbuzení: „Je mezi vámi někdo [duchovně] nemocný? Ať k sobě zavolá starší muže sboru a ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem v Jehovově jménu. A modlitba víry prospěje churavému a Jehova ho pozvedne. Také když hřešil, bude mu odpuštěno.“ (Jakub 5:14, 15)

Zde se opět mluví o starších mužích sboru. Jsou vyzýváni, aby reagovali na potřeby věřících. Co by měli dělat? Nestačí, aby si vyslechli vyznání hříchů. Protože mají před sebou duchovně nemocného člověka, musí udělat něco, čím by ‚prospěli churavému‘. Jakub se zmínil o dvou věcech.

Za prvé, psal o ‚potírání olejem‘. To se vztahuje na léčivou moc Božího Slova. Apoštol Pavel vysvětlil, že „slovo Boha je živé a vykonává moc . . . a je schopné rozeznávat myšlenky a úmysly srdce“, protože proniká hluboko do mysli a srdce člověka. (Hebrejcům 4:12) Starší muži mohou obratným používáním Bible pomoci duchovně nemocnému, aby si uvědomil příčinu svého problému a podnikl kroky, které povedou k obnovení dobrého vztahu k Bohu.

Za druhé, Jakub mluvil o ‚modlitbě víry‘. Modlitby starších mužů sice nezmění způsob, jakým Bůh uplatňuje právo, ale přesto jsou pro něj důležité. Bůh touží promíjet lidem hříchy na základě výkupní oběti, kterou dal Kristus. (1. Jana 2:2) Je také ochoten pomáhat každému hříšníkovi, který svých činů opravdu lituje a koná „skutky, které přísluší pokání“. (Skutky 26:20)

Co je tedy nejvýznamnějším důvodem, proč bychom měli vyznávat své hříchy, kterých jsme se dopustili proti svému bližnímu nebo proti Bohu? Hlavním důvodem je to, že potřebujeme obnovit dobré postavení před Bohem. Ježíš Kristus ukázal, že k tomu, abychom mohli s dobrým svědomím uctívat Boha, musíme nejdřív vyřešit jakýkoli problém, který máme se svým bližním, a usmířit se spolu. (Matouš 5:23, 24) V Příslovích 28:13 se píše: „Kdo přikrývá své přestupky, nebude mít úspěch, ale tomu, kdo je vyznává a opouští, bude projeveno milosrdenství.“ Když se pokoříme a budeme Jehovu Boha prosit o odpuštění, získáme jeho přízeň a on nás v pravý čas vyvýší. (1. Petra 5:6)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 23]

Jestliže se k Bohu modlíme a v Ježíšově jménu ho prosíme o odpuštění, bude přehlížet naše nedostatky a promíjet naše provinění.

[Obrázek na straně 24]

Nejvýznamnějším důvodem, proč bychom měli vyznávat své hříchy, je to, že potřebujeme obnovit dobré postavení před Bohem