-
„On nejdřív miloval nás“Přibližte se k Jehovovi
-
-
23. KAPITOLA
„On nejdřív miloval nás“
1.–3. Například proč se Ježíšova smrt lišila od všech ostatních v dějinách?
JEDNOHO jarního dne před téměř 2 000 lety byl vyslýchán nevinný muž. Byl usvědčen ze zločinů, které nikdy nespáchal, a nakonec byl umučen. Nebyla to první krutá a nespravedlivá poprava v dějinách, a žel, nebyla ani poslední. Smrt tohoto člověka se však od těch ostatních velmi lišila.
2 Když tento muž prožíval poslední, bolestné hodiny svého života, samotné nebe ukázalo, jak je tato událost významná. Bylo sice kolem poledne, ale přesto na zemi náhle padla tma. Jeden historik to popsal slovy: „Pohaslo sluneční světlo.“ (Lukáš 23:44, 45) Onen muž, krátce před tím, než vydechl naposledy, pronesl nezapomenutelná slova: „Je dovršeno!“ Ano, tím, že položil svůj život, dosáhl něčeho podivuhodného. Jeho oběť byla tím největším skutkem lásky, jaký kdy nějaký člověk vykonal. (Jan 15:13; 19:30)
3 Zmíněným mužem byl pochopitelně Ježíš Kristus. Jeho utrpení a smrt onoho temného dne 14. nisanu roku 33 n. l. jsou dobře známy. Nicméně určitá důležitá skutečnost bývá přehlížena. Samotný Ježíš velmi trpěl, ale daleko více trpěl někdo jiný. Někdo totiž toho dne přinesl ještě větší oběť a tak vykonal ten největší skutek lásky, jakého byl kdy vesmír svědkem. Jaký skutek to byl? Odpověď je vhodným úvodem k úvaze o Jehovově nejvýznamnější vlastnosti – o jeho lásce.
Největší projev lásky
4. Jak jeden římský voják poznal, že Ježíš není obyčejný člověk, a k jakému závěru dospěl?
4 Římský setník, který dohlížel na Ježíšovu popravu, byl naplněn úžasem – jak ze tmy, která Ježíšově smrti předcházela, tak i z mohutného zemětřesení, jež následovalo. „Opravdu to byl Boží Syn,“ řekl. (Matouš 27:54) Ano, Ježíš nebyl obyčejný člověk. Onen voják tak vlastně napomáhal tomu, aby byl popraven jediný Syn Nejvyššího Boha. Jak drahý byl svému Otci tento Syn?
5. Jak je možné znázornit to obrovské množství času, které Jehova a jeho Syn strávili společně v nebi?
5 Bible o Ježíšovi říká, že je „prvorozený ze všeho, co bylo stvořeno“. (Kolosanům 1:15) Jen si to představme – Jehovův Syn existoval ještě dříve než hmotný vesmír. Jak dlouho tedy byli Otec a Syn spolu? Někteří vědci odhadují, že vesmír je starý 13 miliard let. Dokážeme si vůbec představit, kolik času to je? V jednom planetáriu chtěli lidem pomoci, aby pochopili, jak starý je podle odhadu vědců vesmír, a proto tam vytvořili časovou úsečku 110 metrů dlouhou. Když návštěvníci procházejí podél této úsečky, každý jejich krok představuje asi 75 milionů let existence vesmíru. Na konci této časové úsečky je označena etapa celých lidských dějin – svou délkou odpovídá tloušťce lidského vlasu. I kdyby byl tento odhad správný, přesto by celá tato časová úsečka nebyla dost dlouhá na to, aby mohla představovat délku života Jehovova Syna. Co bylo po všechny ty věky náplní jeho života?
6. a) Čím se během své předlidské existence zabýval Jehovův Syn? b) Jaké pouto existuje mezi Jehovou a jeho Synem?
6 Syn šťastně sloužil svému Otci jako zručný řemeslník. (Přísloví 8:30) Bible říká: „Bez něho nezačalo existovat nic.“ (Jan 1:3) Jehova a jeho Syn tedy pracovali společně, aby uvedli v existenci všechno ostatní. Jistě to pro ně bylo úžasné, šťastné období. Mnoho lidí bude určitě souhlasit s tím, že láska mezi rodičem a dítětem je neobyčejně silná. A láska je také „dokonalým poutem jednoty“. (Kolosanům 3:14) Kdo z nás tedy dokáže pochopit, jak silné bylo pouto, které existovalo po tak nesmírně dlouhou dobu? Je zřejmé, že Bůh Jehova a jeho Syn jsou sjednoceni tím nejsilnějším poutem lásky, jaké kdy vzniklo.
7. Jak Jehova vyjádřil, co cítí ke svému Synovi, když byl Ježíš pokřtěn?
7 Otec však poslal svého Syna na zemi, aby se narodil jako lidské dítě. To znamenalo, že Jehova se v nebi musel na několik desetiletí vzdát důvěrného společenství se svým milovaným Synem. Odtud s hlubokým zájmem sledoval, jak z Ježíše vyrůstá dokonalý člověk. Když bylo Ježíšovi asi 30 let, dal se pokřtít. Nemusíme pouze odhadovat, co k němu Jehova asi cítil. Otec totiž sám promluvil z nebe: „To je můj milovaný Syn, který má moje schválení.“ (Matouš 3:17) Když Otec viděl, že Ježíš věrně dělá všechno, co o něm prorokoval, všechno, co od něho žádal, měl z toho určitě velkou radost. (Jan 5:36; 17:4)
8., 9. a) Co musel Ježíš podstoupit 14. nisanu roku 33 n. l. a jak to působilo na jeho nebeského Otce? b) Proč Jehova dovolil, aby jeho Syn trpěl a zemřel?
8 Co však Jehova pociťoval 14. nisanu roku 33 n. l.? Co prožíval, když byl té noci Ježíš zrazen a potom zadržen davem? Když Ježíše opustili jeho přátelé a když musel podstoupit nezákonné soudní přelíčení? Když se mu lidé vysmívali, plivali na něj a bili ho pěstmi? Když ho mrskali, až měl záda rozedraná do masa? Když ho za ruce a nohy přibili k dřevěnému kůlu a nechali ho tam viset a přitom mu spílali? Co asi Otec cítil, když k němu jeho milovaný Syn volal ve chvílích, kdy prožíval strašnou bolest? Jaké pocity Jehova měl, když Ježíš vydechl naposledy a poprvé od počátku celého stvoření neexistoval? (Matouš 26:14–16, 46, 47, 56, 59, 67; 27:38–44, 46; Jan 19:1)
9 Pro to nenacházíme slov. Jehova není necitelný, a tudíž nedokážeme ani popsat, jakou bolest zakoušel při smrti svého Syna. Co však vyjádřit lze, je pohnutka, která Jehovu vedla k tomu, že to dopustil. Proč se vystavil takovým pocitům? U Jana 3:16, což je tak důležitý biblický verš, že bývá označován jako evangelium v malém, nám Jehova sděluje něco podivuhodného. Píše se tam: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby nikdo, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ Jehovovou pohnutkou byla láska. Dar, který Jehova věnoval – to, že poslal svého Syna, aby trpěl a pak za nás zemřel – byl tím největším projevem lásky v celých dějinách.
„Bůh … dal svého jediného Syna“
Co je láska?
10. Co lidé potřebují a co se stalo s významem slova „láska“?
10 Co slovo „láska“ vlastně znamená? O lásce se říká, že ji lidé potřebují ze všeho nejvíce. Po lásce lidé touží od narození až do smrti. Když se jim vroucí lásky dostává, jsou šťastní, a když jim chybí, chřadnou a umírají. Přesto je velmi obtížné lásku definovat. Lidé o ní samozřejmě hodně mluví. Existuje o ní nespočet knih a také písní a básní. Ne vždy však tato díla objasňují význam slova „láska“. Vlastně se dá říci, že je používáno až příliš často, takže se jeho pravý význam jakoby vytrácí.
11., 12. a) Kde se toho můžeme hodně dozvědět o lásce a proč právě tam? b) Které druhy lásky rozlišovala starověká řečtina a které slovo pro „lásku“ se v Křesťanských řeckých písmech používá nejčastěji? (Viz také poznámka pod čarou.) c) Jaký význam má v Bibli často slovo agapé?
11 Bible nás však o lásce učí jasně. Ve svém díle Expository Dictionary of New Testament Words znalec Vine uvádí: „Lásku je možné poznat pouze z jednání, k němuž podněcuje.“ Z biblické zprávy o tom, jak Jehova jedná, se toho o jeho lásce a laskavosti k jeho tvorům dozvídáme opravdu hodně. Vždyť co by o této vlastnosti mohlo vypovědět víc než Jehovův největší projev lásky, o kterém byla zmínka? V následujících kapitolách uvidíme mnoho příkladů, jak Jehova projevil svou lásku skutky. Kromě toho určité porozumění můžeme načerpat z původních slov, která se v Bibli pro „lásku“ používají. Ve starověké řečtině existovala pro „lásku“ čtyři slova.a V Křesťanských řeckých písmech je nejpoužívanějším z nich výraz agapé. Jeden biblický slovník ho označuje jako „to nejsilnější slovo, jaké si pro lásku dokážeme představit“. Proč?
12 Slovo agapé v Bibli často popisuje lásku, která je vedena zásadami. Je to tedy víc než jen citová reakce na projevy jiného člověka. Má širší působnost, je v podstatě promyšlenější a uvážená. Křesťanská láska je však především zcela nesobecká. Podívejme se například znovu na slova u Jana 3:16. Co je „svět“, který Bůh tak miloval, že za něj dal svého jediného Syna? Je to svět lidí, kteří mohou být vykoupeni. K nim patří mnoho těch, kdo žijí hříšným způsobem. Miluje snad Jehova každého z nich jako osobního přítele, podobně jako miloval věrného Abrahama? (Jakub 2:23) Ne, ale všem Jehova láskyplně projevuje dobrotu, i když sám musí platit vysokou cenu. Chce, aby všichni činili pokání a změnili svůj způsob života. (2. Petra 3:9) Mnozí lidé to dělají. Ty pak Jehova šťastně přijímá za své přátele.
13., 14. Z čeho je patrné, že křesťanská láska často zahrnuje vřelé city?
13 Někteří lidé ale mají o tom, jak se v Bibli používá slovo agapé, mylnou představu. Myslí si, že jde o chladnou, čistě rozumovou lásku. Skutečností však je to, že křesťanská láska často zahrnuje vřelý osobní cit. Tvar slova agapé použil například Jan, když napsal: „Otec miluje Syna.“ (Jan 3:35) Postrádá snad tato láska vřelost? Ne. Když v Janovi 5:20 Ježíš vyjádřil stejnou myšlenku, použil v původním jazyce tvar slova fileó, které označuje něžnou lásku. Jehovova láska často zahrnuje něžné city. Ale nikdy není zmítána pouhým sentimentem. Vždy je ovlivňována Jehovovými moudrými a spravedlivými zásadami.
14 Jak jsme už viděli, všechny Jehovovy vlastnosti jsou dokonalé a přitažlivé. Tou nejpřitažlivější je ale láska. Nic jiného nás k Jehovovi nepřitahuje tak mocně. Láska je jeho dominantní vlastností. Jak to víme?
„Bůh je láska“
15. Co Bible říká o Jehovově lásce a v jakém smyslu je tento výrok jedinečný? (Viz také poznámka pod čarou.)
15 O lásce Bible uvádí něco, co nepíše o žádné z Jehovových hlavních vlastností. Písmo neříká, že Bůh je moc nebo že Bůh je spravedlnost ani že Bůh je moudrost. Tyto vlastnosti Bůh má, je jejich hlavním zdrojem a nikdo je neprojevuje lépe než on. O té čtvrté vlastnosti je však řečeno něco mnohem hlubšího: „Bůh je láska.“b (1. Jana 4:8) Co to znamená?
16.–18. a) Proč Bible říká, že „Bůh je láska“? b) Proč je ze všech tvorů na zemi právě člověk nejvhodnějším symbolem Jehovovy lásky?
16 Výrok „Bůh je láska“ není obyčejná rovnice, jako bychom řekli: „Bůh rovná se láska.“ Tento výrok nemůžeme obrátit a říci, že „láska je Bůh“. Jehova je mnohem víc než nějaká abstraktní vlastnost. Je osobou, která má kromě lásky širokou škálu pocitů a dalších vlastností. Láska však Jehovu prostupuje. Jedna odborná publikace tedy o tomto verši říká: „Láska je Boží podstatou neboli přirozeností.“ Obecně bychom o tom mohli uvažovat takto: Moc Jehovovi umožňuje jednat. Spravedlnost a moudrost mají vliv na to, jak Jehova jedná. Láska ho však podněcuje jednat. A vždy má podíl na tom, jak Jehova používá své ostatní vlastnosti.
17 Často se říká, že Jehova je samotným zosobněním lásky. Chceme-li se tedy o lásce založené na zásadách něco dozvědět, musíme poznat Jehovu. Tuto nádhernou vlastnost můžeme pochopitelně vidět také u lidí. Ale proč ji lidé mají? Když Jehova tvořil, řekl – zjevně svému Synovi – tato slova: „Udělejme člověka k našemu obrazu, aby se nám podobal.“ (1. Mojžíšova 1:26) Ze všech tvorů na zemi se jedině muži a ženy mohou rozhodnout, že budou milovat a tak napodobí svého nebeského Otce. Vzpomeňme si, že Jehova použil jako symbol svých hlavních vlastností různé tvory. Nicméně se rozhodl, že jako symbol své dominantní vlastnosti, lásky, použije svůj nejvznešenější pozemský výtvor – člověka. (Ezekiel 1:10)
18 Když milujeme nesobeckou, zásadovou láskou, pak Jehovovu dominantní vlastnost napodobujeme. Je to tak, jak napsal apoštol Jan: „My milujeme, protože on nejdřív miloval nás.“ (1. Jana 4:19) Jak ale máme těmto slovům rozumět?
Jehova projevoval lásku jako první
19. Proč je možné říci, že láska hrála klíčovou roli v Jehovově stvořitelském díle?
19 Láska není něčím novým. Vždyť co Jehovu podnítilo, aby začal tvořit? Důvodem nebylo to, že byl sám a potřeboval společnost. Jehova je úplný a soběstačný a nechybí mu nic, co by mu mohl poskytnout někdo jiný. Ale jeho láska, což je aktivní vlastnost, Jehovu přirozeně podněcovala k tomu, aby se o radost ze života dělil s inteligentními tvory, kteří by takový dar dokázali ocenit. Počátkem Božího stvoření byl Jehovův jediný Syn. (Zjevení 3:14) Jehova potom tohoto zručného řemeslníka použil, aby uvedl v existenci všechno ostatní, počínaje anděly. (Job 38:4, 7; Kolosanům 1:16) Tito mocní duchové dostali darem svobodu, inteligenci a city a díky tomu měli příležitost sami vytvořit láskyplné vztahy – mezi sebou navzájem a především s Bohem Jehovou. (2. Korinťanům 3:17) Milovali tedy, protože Jehova nejdřív miloval je.
20., 21. Jaké projevy Jehovovy lásky zažívali Adam s Evou, ale jak na to reagovali?
20 Stejné to bylo i v případě lidstva. Už od počátku byli Adam s Evou doslova zahrnuti láskou. Žili v ráji a všude, kam pohlédli, mohli vidět doklady Otcovy lásky k nim. Povšimněme si, co Bible říká: „Bůh Jehova vysadil zahradu v Edenu, na východě, a tam postavil člověka, kterého vytvořil.“ (1. Mojžíšova 2:8) Byli jste už někdy v opravdu krásné zahradě nebo parku? Co se vám líbilo nejvíce? Světlo probleskující listovím stinné pergoly? Ohromující škála barev, kterými hýří záhony květin? Hudební kulisa vytvářená zurčením potůčku, zpěvem ptáků a bzučením hmyzu? A co vůně stromů, ovoce a květů? Ať už vás těší cokoli, žádný dnešní park se zahradě Eden nemůže vyrovnat. Proč?
21 Tu zahradu totiž vysadil samotný Jehova. Jistě byla nepopsatelně krásná. Každý strom tam působil radost, ať už svou krásou, nebo svým chutným ovocem. Zahrada byla dobře zavlažovaná, byla rozlehlá a překypovala fascinující rozmanitostí živočišných druhů. Adam a Eva měli všechno potřebné k tomu, aby byl jejich život šťastný a plnohodnotný – mimo jiné i práci a dokonalý vzájemný vztah. Jehova nejdřív miloval je a oni měli pádné důvody k tomu, aby jeho lásku opětovali. Žel, nedělali to. Místo toho, aby svého nebeského Otce s láskou poslouchali, sobecky se proti němu vzbouřili. (1. Mojžíšova, 2. kapitola)
22. Jak Jehova svou reakcí na vzpouru v Edenu ukázal, že jeho láska je věrná?
22 Pro Jehovu to bylo jistě velmi bolestné. Ale zahořklo snad kvůli této vzpouře jeho láskyplné srdce? Ne. „Jeho věrná láska trvá navěky.“ (Žalm 136:1) Proto se okamžitě s láskou rozhodl, že ty potomky Adama a Evy, kteří mají správný postoj, zachrání. Jak už jsme si ukázali, mimo jiné dal za lidi svého milovaného Syna, i když to pro něj byla obrovská oběť. (1. Jana 4:10)
23. Co je jedním z důvodů, proč je Jehova šťastný Bůh, a kterou důležitou otázku bude rozebírat další kapitola?
23 Ano, už od začátku Jehova iniciativně projevoval lásku k lidstvu. V mnoha ohledech „nejdřív miloval nás“. Láska podporuje soulad a vede k radosti, a proto není divu, že Jehova je popsán jako šťastný Bůh. (1. Timoteovi 1:11) Vzniká však důležitá otázka. Skutečně Jehova miluje každého z nás jednotlivě? O tom bude pojednávat další kapitola.
a V Křesťanských řeckých písmech se často používá sloveso fileó, jehož význam je „mít k někomu náklonnost, mít někoho v oblibě nebo mít někoho rád (což by člověk mohl cítit k blízkému příteli nebo bratrovi)“. Tvar slova storgé, které označuje lásku mezi členy blízké rodiny, se objevuje ve 2. Timoteovi 3:3, kde je ukázáno, že takové lásky bude v posledních dnech opravdu nedostatek. Výraz erós, který označuje milostný cit mezi dvěma lidmi opačného pohlaví, se v Křesťanských řeckých písmech nepoužívá, i když se o tomto druhu lásky v Bibli také mluví. (Přísloví 5:15–20)
b Podobnou strukturu mají i jiné biblické výroky. Například: „Bůh je světlo.“ Nebo: „Bůh je stravující oheň.“ (1. Jana 1:5; Hebrejcům 12:29) Tyto výroky je však zapotřebí chápat jako metafory, protože Jehovu přirovnávají k něčemu doslovnému. Jehova je jako světlo, protože je svatý a přímý. Není v něm žádná „tma“ neboli nečistota. A může být přirovnán k ohni, protože používá ničivou moc.
-
-
Nic nás nemůže „oddělit od Boží lásky“Přibližte se k Jehovovi
-
-
24. KAPITOLA
Nic nás nemůže „oddělit od Boží lásky“
1. Jaké negativní pocity má mnoho lidí, dokonce i někteří praví křesťané?
MILUJE Bůh Jehova každého z nás osobně? Někteří lidé připouštějí, že v souladu se slovy u Jana 3:16 Bůh miluje lidstvo jako celek. Ale přitom se domnívají: Mě osobně by Bůh nikdy milovat nemohl. I praví křesťané mohou mít v tomto ohledu někdy pochybnosti. Jeden sklíčený muž řekl: „Je pro mě velmi obtížné věřit, že by na mně Bohu mohlo záležet.“ Trápí podobné pochybnosti někdy i vás?
2., 3. Kdo se snaží, abychom si mysleli, že jsme pro Jehovu bezcenní a že nás nemůže mít rád? Jak můžeme proti takovým pocitům bojovat?
2 Satan se usilovně snaží, abychom si mysleli, že Jehova nás nemá rád a že si nás neváží. Je pravda, že ke svádění lidí Satan často používá jejich ješitnost a pýchu. (2. Korinťanům 11:3) Rád ale také podkopává sebeúctu těch, kdo jsou zranitelní. (Jan 7:47–49; 8:13, 44) To platí zejména v těchto kritických „posledních dnech“. Mnoho lidí dnes vyrůstá v rodinách, kde schází přirozená láska. Jiní se každodenně setkávají s těmi, kdo jsou suroví, sobečtí a tvrdohlaví. (2. Timoteovi 3:1–5) Léta špatného zacházení, rasismu nebo nenávisti je dovedla k přesvědčení, že jsou bezcenní a že je nikdo nemůže mít rád.
3 Pokud u sebe takové negativní pocity pozorujete, nezoufejte. Mnozí z nás jsou na sebe někdy bezdůvodně tvrdí. Nezapomínejme však, že Boží Slovo je určeno k „nápravě věcí“ a má moc „vyvracet silně zakořeněné věci“. (2. Timoteovi 3:16; 2. Korinťanům 10:4) Bible říká: „Ujistíme své srdce o jeho lásce – ať už by nás naše srdce odsuzovalo za cokoli – protože Bůh je větší než naše srdce a ví všechno.“ (1. Jana 3:19, 20) Uvažujme tedy o čtyřech způsobech, jak nám Písmo pomáhá, abychom své srdce ujišťovali o Jehovově lásce.
Jehova si nás váží
4., 5. Jak Ježíšovo podobenství o vrabcích ukazuje, že v Jehovových očích jsme hodnotní?
4 Za prvé, Bible přímo učí, že Bůh považuje každého svého služebníka za cenného. Například Ježíš řekl: „Neprodávají se snad dva vrabci za drobnou minci? Přesto ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. Ale vám jsou sečteny dokonce i všechny vlasy na hlavě. Proto nemějte strach. Máte větší cenu než mnoho vrabců.“ (Matouš 10:29–31) Zamysleme se nad tím, co tato slova znamenala pro Ježíšovy posluchače v prvním století.
5 Možná si klademe otázku, proč by si někdo vůbec chtěl kupovat vrabce. V Ježíšově době byl vrabec nejlevnějším z ptáků prodávaných k jídlu. Povšimněme si, že za minci malé hodnoty mohl kupující dostat dva vrabce. Ježíš však později prohlásil, že pokud byl někdo ochoten utratit dvě mince, dostal ne čtyři vrabce, ale pět vrabců. Ten jeden vrabec navíc mu byl přidán, jako by neměl vůbec žádnou hodnotu. Je možné, že tito tvorové byli v lidských očích bezcenní. Jak na ně ale pohlížel Stvořitel? Ježíš řekl: „Ani na jednoho z nich [tedy ani na toho, který byl přidán navíc] Bůh nezapomíná.“ (Lukáš 12:6, 7) Nyní možná začínáme chápat, co tím Ježíš myslel. Jestliže pro Jehovu má takovou hodnotu jediný vrabec, oč větší hodnotu má pro něj člověk! Ježíš vysvětlil, že Jehova o nás ví každou podrobnost. Vždyť jsou nám sečteny i vlasy na hlavě.
6. Proč jsme si jistí, že Ježíš nepřeháněl, když řekl, že jsou nám sečteny vlasy na hlavě?
6 Opravdu jsou nám sečteny vlasy? Někdo by se mohl domnívat, že Ježíš přeháněl. Ale pomysleme na naději na vzkříšení. Jehova nás musí znát opravdu důvěrně, aby nás mohl znovu přivést k životu. Cení si nás tak, že si pamatuje každou podrobnost, mimo jiné i náš genetický kód a všechny naše vzpomínky a zážitky.a Spočítat tedy naše vlasy, kterých na hlavě vyroste průměrně 100 000, by ve srovnání s tím bylo poměrně jednoduché.
Čeho si na nás Jehova cení?
7., 8. a) Co patří k vlastnostem, které Jehova rád nachází, když zkoumá lidská srdce? b) Co patří ke skutkům, kterých si na nás Jehova cení?
7 Za druhé, Bible nás učí, čeho si na svých služebnících Jehova cení. Jednoduše řečeno, radost mu působí naše dobré vlastnosti a úsilí, které vynakládáme. Král David řekl svému synu Šalomounovi: „Jehova … zkoumá srdce všech a všímá si každé myšlenky a touhy.“ (1. Paralipomenon 28:9) Když v tomto násilném světě plném nenávisti Bůh zkoumá miliardy lidských srdcí, jistě se velmi raduje, jestliže objeví někoho, kdo miluje pokoj a pravdu a kdo chce dělat to, co je správné. Co se stane, když Bůh nalezne člověka, který překypuje láskou k němu a který se ho snaží poznávat a dělit se o toto poznání s druhými lidmi? Jehova nám říká, že si všímá těch, kdo o něm vyprávějí druhým. Má dokonce pamětní knihu pro všechny „ty, kdo se bojí Jehovy a myslí na jeho jméno“. (Malachiáš 3:16) Těchto vlastností si velmi váží.
8 Co patří k dobrým skutkům, kterých si Jehova cení? Jistě je to naše snaha napodobovat jeho Syna, Ježíše Krista. (1. Petra 2:21) Velmi důležitým skutkem, kterého si Jehova váží, je to, když kážeme dobrou zprávu o jeho království. V dopise Římanům 10:15 čteme: „Jak krásné jsou nohy těch, kdo oznamují dobrou zprávu o dobrých věcech!“ O svých obyčejných nohách si za normálních okolností možná nemyslíme, že jsou „krásné“. Ale zde představují úsilí, které Jehovovi služebníci vynakládají při kázání dobré zprávy. Všechno to úsilí je pro Jehovu krásné a cenné. (Matouš 24:14; 28:19, 20)
9., 10. a) Proč můžeme mít jistotu, že Jehova si váží naší vytrvalosti, když se potýkáme s různými těžkostmi? b) Jaké negativní závěry o svých věrných služebnících Jehova nikdy nedělá?
9 Jehova také oceňuje naši vytrvalost. (Matouš 24:13) Pamatujme na to, že Satan chce, abychom se od Jehovy odvrátili. Každý den, kdy jsme zůstali Jehovovi věrní, je dalším dnem, kdy jsme pomohli odpovědět na Satanovy posměšky. (Přísloví 27:11) Vytrvávat není někdy vůbec jednoduché. Zdravotní problémy, finanční těžkosti, citové bolesti a další překážky dokážou z každého dne udělat utrpení. Skličující může být i dlouhé čekání. (Přísloví 13:12) Jestliže vytrváváme tváří v tvář takovým problémům, váží si toho Jehova ještě víc. Proto král David žádal Jehovu, aby jeho slzy uložil do „koženého měchu“, a potom přesvědčivě dodal: „Copak je nemáš zapsané ve své knize?“ (Žalm 56:8) Ano, Jehova si pamatuje a zároveň chová jako poklad všechny naše slzy a všechno utrpení, které snášíme, abychom mu zůstali věrní. I to je v jeho očích cenné.
Jehova si váží toho, že vytrváváme tváří v tvář zkouškám
10 Srdce, které má sklon se odsuzovat, se možná brání takovým dokladům toho, že jsme v Božích očích cenní. Možná nám neodbytně našeptává: Je přece tolik jiných lidí, kteří jsou daleko příkladnější než já. Jehova je určitě strašně zklamaný, když mě s nimi srovná. Jehova ale nikoho nesrovnává. Ve svém uvažování není ani nesmlouvavě přísný, ani krutý. (Galaťanům 6:4) V našem srdci čte velmi vnímavě, všímá si každého detailu a váží si všeho dobrého, co v něm najde.
Jehova odděluje dobré od špatného
11. Co se o Jehovovi můžeme naučit z toho, jak se zachoval v případě Abijáše?
11 Za třetí, když nás Jehova zkoumá, pečlivě všechno zvažuje a pátrá po tom, co je dobré. Například když Jehova rozhodl, že celá odpadlická dynastie krále Jeroboama má být usmrcena, nařídil, aby Abijáš, jeden z králových synů, byl řádně pohřben. Proč? „Protože jenom na něm … našel Jehova, Bůh Izraele, něco dobrého.“ (1. Královská 14:1, 10–13) Jehova prozkoumal srdce tohoto mladého muže a našel v něm „něco dobrého“. Ať už toho dobrého bylo jakkoli málo nebo nevýznamně, pro Jehovu to bylo něčím, co si zasluhovalo zmínku v jeho Slově. Dokonce tohoto člena odpadlické domácnosti odměnil tím, že mu projevil odpovídající míru milosrdenství.
12., 13. a) Jak je z příkladu krále Jehošafata patrné, že Jehova v nás hledá to dobré, i když zhřešíme? b) V jakém smyslu jedná Jehova jako láskyplný rodič, když vidí naše dobré skutky a vlastnosti?
12 Ještě významnějším příkladem je dobrý král Jehošafat. Když udělal něco velmi nerozumného, Jehovův prorok mu řekl: „Proto se na tebe Jehova rozhořčil.“ To byla závažná myšlenka. Jehovovo poselství tím ovšem neskončilo. Pokračovalo: „Ale vidí v tobě i něco dobrého.“ (2. Paralipomenon 19:1–3) Jehovu tedy jeho spravedlivý hněv nezaslepil tak, že by v Jehošafatovi neviděl to dobré. Jehova je úplně jiný než nedokonalí lidé. Když nás druzí vyvedou z míry, máme možná sklon to dobré v nich přehlížet. A když zhřešíme my, pak nás zklamání, stud a pocit viny možná zase vedou k tomu, že nevidíme to dobré, co je v nás. Pamatujme však na to, že pokud činíme pokání ze svých hříchů a usilovně se snažíme je neopakovat, Jehova nám odpouští.
13 Když nás Jehova zkoumá, takové hříchy jakoby odhazuje. Je to podobné, jako když člověk, který rýžuje zlato, zahazuje bezcenné kamínky. A co naše dobré vlastnosti a skutky? Ano, to jsou „valouny zlata“, které si Jehova ponechává. Všimli jste si už někdy, jak si rodiče s láskou schovávají kresby dětí nebo jejich školní práce, a to ještě po letech, kdy na to děti už dávno zapomněly? Jehova je tím nejláskyplnějším rodičem. Pokud mu zůstaneme věrní, nikdy nezapomene na naše dobré skutky a vlastnosti. Vždyť by považoval za nespravedlnost, kdyby na ně zapomněl, a Jehova nikdy není nespravedlivý. (Hebrejcům 6:10) Zkoumá nás ale ještě z jiného úhlu.
14., 15. a) Proč v nás Jehova i přes naši nedokonalost vidí to dobré? Uveďte přirovnání. b) Jak se Jehova staví k dobrým vlastnostem, které v nás nachází, a jak pohlíží na své věrné ctitele?
14 Jehova se nedívá jen na naši nedokonalost, ale vidí, jaký potenciál v sobě máme. Uveďme si přirovnání. Lidé, kteří mají rádi výtvarné umění, udělají všechno pro to, aby silně poškozené obrazy či jiná výtvarná díla byly zrestaurovány. Například když v londýnské Národní galerii někdo brokovnicí poškodil skicu, kterou vytvořil Leonardo da Vinci a která má hodnotu asi 30 milionů dolarů, nikoho ani nenapadlo, že by se poškozená kresba měla zničit. Okamžitě se začalo s restaurátorskou prací, aby mistrovské dílo staré téměř 500 let bylo obnoveno. Proč? Protože bylo v očích milovníků umění cenné. Nemáme snad větší cenu než taková kresba vytvořená křídou a uhlem? V Božích očích jsme určitě cennější – ať jsme jakkoli poškozeni zděděnou hříšností. (Žalm 72:12–14) Bůh Jehova, mistrný stvořitel lidské rodiny, jistě udělá všechno, co je nutné, aby každého, kdo ochotně reaguje na jeho láskyplnou péči, uvedl zpět do dokonalého stavu. (Skutky 3:21; Římanům 8:20–22)
15 Ano, Jehova v nás vidí to dobré, co my sami u sebe možná nevidíme. A když mu budeme sloužit, způsobí, aby v nás toho dobrého přibývalo, až se nakonec staneme dokonalými. Bez ohledu na to, jak s námi jedná Satanův svět, Jehova si svých věrných služebníků váží a považuje je za vzácné. (Ageus 2:7)
Svou lásku Jehova projevuje aktivně
16. Co je největším důkazem Jehovovy lásky k nám a jak víme, že tento dar je určen každému z nás osobně?
16 Za čtvrté, Jehova dělá hodně pro to, aby svou lásku k nám dokázal. Nejpřesvědčivější odpovědí na Satanovu lež, že jsme bezcenní a že nás nikdo nemůže mít rád, je jistě Kristova výkupní oběť. Nikdy bychom neměli zapomínat na to, že bolestná smrt, kterou Ježíš vytrpěl na mučednickém kůlu, a ještě větší bolest, kterou zažíval Jehova, když viděl svého milovaného Syna umírat, jsou důkazem jejich lásky k nám. Pro mnoho lidí je žel těžké věřit tomu, že by tento dar mohl být určen i jim samotným. Mají pocit, že toho nejsou hodni. Pamatujme však, že apoštol Pavel, přestože dřív pronásledoval Kristovy učedníky, napsal: „[Boží Syn] mě miloval a obětoval se za mě.“ (Galaťanům 1:13; 2:20)
17. Jak nás Jehova přitahuje k sobě a ke svému Synovi?
17 Jehova nám svou lásku dokazuje tím, že každému z nás pomáhá, abychom měli z Kristovy oběti užitek. Ježíš řekl: „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ (Jan 6:44) Ano, Jehova nás osobně přitahuje ke svému Synovi a k naději na věčný život. Jak? Prostřednictvím kazatelského díla, díky kterému se dobrá zpráva dostala ke každému z nás, a prostřednictvím svého ducha, kterého používá k tomu, aby nám pomohl pochopit a uplatňovat duchovní pravdy i přes naše omezení a nedokonalost. Jehova o nás tedy může říci totéž, co řekl o Izraeli: „Zamiloval jsem si tě věčnou láskou. Proto jsem tě k sobě věrnou láskou přitáhl.“ (Jeremjáš 31:3)
18., 19. a) Co je tím nejdůvěrnějším projevem Jehovovy lásky k nám a o čem svědčí skutečnost, že to nesvěřil nikomu jinému? b) Jak nás Boží Slovo ujišťuje, že Jehova je soucitný posluchač?
18 Možná nejdůvěrněji zažíváme Jehovovu lásku prostřednictvím modlitby. Bible nás vybízí, abychom se k Bohu modlili neustále. (1. Tesaloničanům 5:17) A on naslouchá. Je dokonce označen jako ten, který vyslýchá modlitby. (Žalm 65:2) Nesvěřil to nikomu jinému, dokonce ani svému vlastnímu Synovi. Jen si to představme! Stvořitel vesmíru nás vybízí, abychom se na něho obraceli v modlitbě a otevřeně s ním mluvili o všem, co prožíváme. A jak nám naslouchá? Chladně, nezúčastněně a bez zájmu? To rozhodně ne.
19 Jehova má schopnost vcítit se. Co si pod tím představit? Jeden věrný věkem starší křesťan řekl: „Soucit je tvoje bolest v mém srdci.“ Skutečně na Jehovu působí naše bolest? V Bibli čteme o utrpeních jeho izraelského národa: „Všechno jejich trápení trápilo i jeho.“ (Izajáš 63:9) Jehova nejen viděl jejich utrpení, ale také s nimi soucítil. To, jak silné jsou jeho city, ukazují slova, která řekl svým služebníkům: „Kdo se dotýká vás, dotýká se zorničky mého oka.“b (Zecharjáš 2:8) Šťouchnutí do oka hodně bolí. Je tedy vidět, jak moc s námi Jehova soucítí. Když trpíme my, trpí i on.
20. Jakému nevyrovnanému uvažování se musíme v souladu s Římanům 12:3 bránit?
20 Žádný vyrovnaný křesťan by si určitě neřekl, že když ho Bůh miluje a váží si ho, má důvod být pyšný nebo sobecký. Apoštol Pavel napsal: „Z nezasloužené laskavosti, kterou mi Bůh projevil, říkám každému z vás, aby si o sobě nemyslel víc, než je nutné, ale aby na sebe měl zdravý pohled podle toho, kolik víry mu Bůh dal.“ (Římanům 12:3) Jiný překlad zde uvádí: „Říkám každému z vás, aby se necenil více, než je jeho skutečná hodnota, ale aby sám sebe posuzoval střízlivě.“ (A Translation in the Language of the People, Charles B. Williams) I když nás tedy nebeský Otec zahrnuje vřelou láskou, mějme na sebe zdravý pohled a pamatujme na to, že si Boží lásku nemůžeme ani vysloužit, ani si ji nezasluhujeme. (Lukáš 17:10)
21. Jakým Satanovým lžím se musíme neustále bránit a o jaké biblické pravdě máme dál ujišťovat své srdce?
21 Ze všech sil se snažme odmítat všechny Satanovy lži, k nimž patří i to, že jsme bezcenní a nejsme hodni lásky. Jestliže v důsledku vlastních zkušeností a zážitků vidíme sami sebe jako takovou překážku, že ji ani Boží nezměrná láska nedokáže překonat, jestliže své dobré skutky považujeme za tak bezvýznamné, že si jich ani Boží oči, které vidí všechno, nemohou povšimnout, nebo jestliže své hříchy pokládáme za tak velké, že je ani smrt Božího drahého Syna nedokáže přikrýt, pak jsme uvěřili lžím. Takové lži odmítejme z hloubi srdce. Své srdce naopak dál ujišťujme o pravdě, která je vyjádřena v Pavlových inspirovaných slovech: „Jsem … přesvědčený, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani vlády, ani věci nynější, ani věci budoucí, ani moci, ani výška, ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nedokážou oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Římanům 8:38, 39)
a Naděje na vzkříšení je v Bibli opakovaně spojována s Jehovovou pamětí. Věrný muž Job Jehovovi řekl: „Kdybys … mi [určil] lhůtu a pak si na mě vzpomněl!“ (Job 14:13) Ježíš mluvil o vzkříšení všech „v pamětních hrobkách“. To bylo příhodné, protože Jehova si zemřelé, které chce vzkřísit, dokonale pamatuje. (Jan 5:28, 29)
b Některé překlady zde naznačují, že ten, kdo se dotýká Božího lidu, se dotýká svého vlastního oka nebo oka Izraele, ale ne Božího oka. Tuto chybu sem zanesli někteří znalci, kteří uvedenou pasáž považovali za neuctivou, a tudíž ji upravili. Svou nemístnou snahou zamlčeli Jehovovu schopnost vcítit se.
-
-
Něžný soucit našeho BohaPřibližte se k Jehovovi
-
-
25. KAPITOLA
Něžný soucit našeho Boha
1., 2. a) Jak maminka přirozeně reaguje na pláč svého dítěte? b) Co je ještě silnější než maminčin soucit?
UPROSTŘED noci se náhle rozpláče dítě. Maminka se okamžitě vzbudí. Od doby, kdy se její děťátko narodilo, už nespí tak tvrdě jako dřív. Naučila se rozeznávat různé podoby pláče svého děťátka. Často tedy pro ni není těžké rozlišit, zda miminko potřebuje nakrmit, pochovat, nebo jinak utěšit. Ale ať už dítě pláče z jakéhokoli důvodu, maminka na to reaguje. Neměla by to srdce přehlížet potřeby svého děťátka.
2 Soucit, který maminka má se svým dítětem, patří k těm nejněžnějším citům, jaké lidé znají. Existuje však cit, který je nekonečně silnější – totiž něžný soucit našeho Boha, Jehovy. Zamyšlení nad touto krásnou vlastností nám může pomoci, abychom se k Jehovovi ještě víc přiblížili. Prozkoumejme tedy, co to soucit je a jak ho náš Bůh projevuje.
Co je to soucit?
3. Jaký je význam hebrejského slovesa překládaného jako „být milosrdný“ nebo „slitovat se“?
3 V Bibli je úzká souvislost mezi soucitem a milosrdenstvím. Myšlenku něžného soucitu nese řada hebrejských a řeckých slov. Uvažujme například o hebrejském slovu racham, které se často překládá jako „být milosrdný“ nebo „slitovat se“. Jeden slovník vysvětluje, že sloveso racham „vyjadřuje hluboký a něžný soucit, jaký je například vyvolán pohledem na slabost nebo utrpení těch, kdo jsou nám drazí nebo potřebují naši pomoc“. Tento hebrejský výraz, který Jehova uplatňuje sám na sebe, je příbuzný se slovem pro „lůno“ a může být popsán jako „mateřský soucit“.a (2. Mojžíšova 33:19; Jeremjáš 33:26)
4., 5. Jak můžeme díky tomu, co Bible uvádí o maminčiných citech k dítěti, pochopit Jehovův soucit?
4 Právě pomocí toho, co maminka cítí ke svému dítěti, nám Bible pomáhá pochopit, jaký je Jehovův soucit. U Izajáše 49:15 čteme tato slova: „Může se stát, že by žena zapomněla na své děťátko, že by neměla soucit [racham] se synem, kterého porodila? I kdyby některá zapomněla, já na tebe nikdy nezapomenu.“ Tento působivý popis zdůrazňuje, jak hluboký soucit má Jehova se svým lidem. Proč něco takového můžeme říci?
5 Jen těžko si dokážeme představit, že by maminka zapomněla kojit své dítě a starat se o ně. Vždyť kojenec je bezmocný – ve dne v noci potřebuje její pozornost a lásku. Je smutné, že zanedbávání mateřské péče není ničím neobvyklým, zejména teď, když zažíváme „velmi těžké časy“, které se vyznačují nedostatkem „přirozené lásky“. (2. Timoteovi 3:1, 3) Jehova ale prohlašuje: „Já na tebe nikdy nezapomenu.“ Něžný soucit, který Jehova má se svými služebníky, nikdy neselže. Je nesrovnatelně silnější než nejněžnější přirozený cit, jaký si dokážeme představit – soucit, jaký maminka obvykle má se svým děťátkem. Není divu, že o slovech, která jsou zaznamenána u Izajáše 49:15, jeden komentátor řekl: „Je to jeden z nejsilnějších popisů Boží lásky zapsaných ve Starém zákoně, ne-li nejsilnější vůbec.“
6. Jak na něžný soucit pohlíží mnoho nedokonalých lidí, ale o čem nás ujišťuje Jehova?
6 Je něžný soucit známkou slabosti? Tento názor zastává mnoho nedokonalých lidí. Například římský filozof Seneca, který byl Ježíšovým současníkem a vůdčí osobností římských intelektuálů, učil, že „lítost je slabost mysli“. Seneca byl zastáncem stoicismu, což byl filozofický směr zdůrazňující klid, který je oproštěn od citu. Seneca tvrdil, že moudrý člověk může pomoci těm, kdo jsou v tísni. Nesmí však připustit, aby pociťoval lítost, protože tento cit by ho o klid připravil. Takový sobecký názor na život nedával upřímnému soucitu prostor. Ale Jehova je úplně jiný. Ve svém Slově nás ujišťuje, že je „velmi soucitný a milosrdný“. (Jakub 5:11) Jak uvidíme, soucit není slabost, ale je to silná, životně důležitá vlastnost. Prozkoumejme, jak ji Jehova jako láskyplný rodič projevuje.
Jehovův soucit s izraelským národem
7., 8. Jak Izraelité trpěli ve starověkém Egyptě a jak Jehova reagoval na jejich utrpení?
7 To, jak soucitný je Jehova, je jasně patrné z jeho jednání s izraelským národem. Koncem 16. století př. n. l. byly miliony Izraelitů otroky ve starověkém Egyptě, kde byli krutě utlačováni. Egypťané jim „tvrdou prací … ztrpčovali život. Izraelité museli vyrábět hliněnou maltu a cihly a museli dřít na poli“. (2. Mojžíšova 1:11, 14) Izraelité ve své tísni volali k Jehovovi o pomoc. Jak na to Bůh něžného soucitu reagoval?
8 Jehovovo srdce to hluboce zasáhlo. Řekl: „Viděl jsem, jak můj lid v Egyptě trpí, a slyšel jsem, jak volá o pomoc kvůli těm, kdo je nutí do těžké práce. Dobře vím, jakou bolest prožívají.“ (2. Mojžíšova 3:7) Jehova se nedokázal dívat na utrpení svého lidu a poslouchat jeho úpěnlivé volání, aniž by s ním nesoucítil. Jak jsme si ukázali ve 24. kapitole této publikace, Jehova je Bohem, který má schopnost vcítit se. A právě empatie neboli schopnost cítit bolest druhých má k soucitu velmi blízko. Jehova však se svým lidem nejen soucítil, ale také se rozhodl jednat v jeho prospěch. U Izajáše 63:9 čteme: „Ve své lásce a soucitu je vykoupil.“ Svou silnou rukou Jehova vysvobodil Izraelity z Egypta. (5. Mojžíšova 4:34) Potom jim zázračně zajišťoval jídlo a dovedl je do jejich vlastní úrodné země.
9., 10. a) Proč Jehova opakovaně osvobozoval Izraelity potom, co se usadili v Zaslíbené zemi? b) Z jakého útlaku vysvobodil Jehova Izraelity v době, kdy žil Jefta, a co ho k tomu podnítilo?
9 Tím však Jehova svůj soucit nepřestal projevovat. Když se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi, byli Jehovovi opakovaně nevěrní a v důsledku toho trpěli. Pak se ale vždy vzpamatovali a volali k Jehovovi. Znovu a znovu je osvobozoval. Proč? „Protože měl soucit se svým lidem.“ (2. Paralipomenon 36:15; Soudci 2:11–16)
10 Uvažujme o tom, co se stalo v době, kdy žil Jefta. Izraelité začali sloužit falešným bohům, a proto Jehova dovolil, aby je 18 let utlačovali Ammonité. Izraelité nakonec činili pokání. Biblická zpráva nám říká: „Odstranili ze svého středu cizí bohy a začali sloužit Jehovovi, takže se už nedokázal dívat na jejich utrpení.“b (Soudci 10:6–16) Jakmile Boží lid projevil opravdové pokání, Jehova nemohl déle snášet pohled na jeho utrpení. Bůh něžného soucitu tedy zmocnil Jeftu k tomu, aby Izraelity vysvobodil z rukou jejich nepřátel. (Soudci 11:30–33)
11. Co se o soucitu dozvídáme z toho, jakým způsobem Jehova jednal s Izraelity?
11 Co se z toho, jak Jehova jednal s izraelským národem, dozvídáme o něžném soucitu? Za prvé vidíme, že to je víc než jen lítost nad tím, že lidé zažívají nějaká neštěstí. Vzpomeňme si na příklad maminky, kterou její soucit podněcuje, aby reagovala na pláč svého dítěte. Podobně ani Jehova není hluchý k úpěnlivému volání svého lidu. Něžný soucit Jehovu podněcuje, aby svůj lid zbavil utrpení. Mimoto nám Jehovovo jednání s Izraelity ukazuje, že něžný soucit rozhodně není slabost, protože Jehovu tato něžná vlastnost podněcovala k tomu, aby ve prospěch svého lidu podnikal mocné a rázné kroky. Projevuje však Jehova svým služebníkům soucit pouze jako skupině?
Jehovův soucit s jednotlivci
12. Jak se v Zákoně zračil Jehovův soucit s jednotlivci?
12 Ze zákona, který dal izraelskému národu, je patrné, že Bůh má soucit i s jednotlivci. Zamysleme se například nad tím, jak se zajímal o chudé lidi. Věděl, že mohou nastat nepředvídané okolnosti, kvůli nimž by se Izraelita mohl ocitnout v chudobě. Jak měli Izraelité s chudými jednat? Jehova jim jasně nařídil: „Nezatvrzuj své srdce a nebuď ke svému chudému bratrovi lakomý. Měl bys mu dát štědře a nemělo by to být neochotně. Jehova, tvůj Bůh, ti pak požehná ve všem, co budeš dělat a na co sáhneš.“ (5. Mojžíšova 15:7, 10) Jehova Izraelitům také přikázal, aby nesklízeli svá pole až úplně k okraji a aby nesbírali všechno, co zbylo. Tyto paběrky byly určeny těm, kdo se dostali do nepříznivé situace. (3. Mojžíšova 23:22; Rut 2:2–7) Když národ dodržoval tyto ohleduplné zákony ve prospěch chudých, které měl mezi sebou, nemuseli nuzní obyvatelé Izraele žebrat o jídlo. Neodrážel se v tom snad Jehovův něžný soucit?
13., 14. a) Jak nás Davidova slova ujišťují o tom, že Jehova se hluboce zajímá o každého z nás jednotlivě? b) Na jakém příběhu můžeme ukázat, že Jehova je blízko těm, kdo mají „ztrápené srdce“ nebo kdo jsou „zdrcení“?
13 Náš láskyplný Bůh se i dnes hluboce zajímá o každého z nás jednotlivě. Můžeme si být jisti, že dobře ví o každém utrpení, kterým snad procházíme. Žalmista David napsal: „Jehovovy oči se dívají na ty, kdo jednají správně, a jeho uši slyší jejich volání o pomoc. Jehova je blízko těm, kdo mají ztrápené srdce, a ty, kdo jsou zdrcení, zachraňuje.“ (Žalm 34:15, 18) O lidech, na které se tato slova vztahují, jeden komentátor Bible uvedl: „Mají zlomené srdce a zdrceného ducha, to znamená, že se kvůli hříchu pokořili a nemyslí na sebe; ve svých očích mnoho neznamenají a nespoléhají na své zásluhy.“ Tito lidé si mohou myslet, že Jehova je daleko a že oni jsou příliš bezvýznamní na to, aby mu na nich záleželo. Ale tak to není. Davidova slova nás ujišťují, že Jehova neopouští ty, kdo „ve svých očích mnoho neznamenají“. Náš soucitný Bůh ví, že ho v takových chvílích potřebujeme více než kdy jindy, a je nám tudíž nablízku.
14 Zamysleme se nad jedním příběhem. Jistá maminka ve Spojených státech spěchala se svým dvouletým synem do nemocnice, protože onemocněl těžkou formou záškrtu. Když lékaři chlapce prohlédli, sdělili mamince, že si ho budou muset v nemocnici nechat přes noc. Kde maminka tu noc strávila? V křesle v nemocničním pokoji, hned u postýlky svého syna. Byl nemocný a ona mu zkrátka musela být nablízku. Od našeho nebeského Otce toho můžeme očekávat samozřejmě ještě víc. Vždyť nás udělal ke svému obrazu. (1. Mojžíšova 1:26) Z působivých slov, která můžeme číst v Žalmu 34:18, se dozvídáme, že když máme „ztrápené srdce“ nebo jsme „zdrcení“, Jehova jako láskyplný rodič „je blízko“ – je vždy soucitný a ochotný pomoci.
15. Jakými způsoby pomáhá Jehova každému z nás?
15 Jak tedy nám jako jednotlivcům Jehova pomáhá? Nutně to neznamená, že vždy odstraní příčinu našeho utrpení. Pro ty, kdo k němu volají o pomoc, ale dělá spoustu věcí. Jeho Slovo, Bible, předkládá praktické rady, které mohou mít vliv na náš život. Jehova také zajistil, aby ve sborech sloužili duchovně způsobilí muži, kteří se snaží napodobovat jeho soucit, když pomáhají ostatním Božím ctitelům. (Jakub 5:14, 15) Jehova je ten, který vyslýchá modlitby, a proto dává „svatého ducha těm, kdo ho prosí“. (Žalm 65:2; Lukáš 11:13) Tento duch do nás může vlít mimořádnou sílu a díky ní pak můžeme vytrvávat až do doby, kdy Boží království odstraní všechny tíživé problémy. (2. Korinťanům 4:7) Nejsme snad za všechnu tu pomoc vděční? Nezapomínejme, že to jsou projevy Jehovova něžného soucitu.
16. Co je největším příkladem Jehovova soucitu a jak to ovlivňuje nás osobně?
16 Samozřejmě tím největším příkladem Jehovova soucitu je to, že za nás dal svého nejdražšího Syna jako výkupné. Od Jehovy to byla láskyplná oběť a otevřela cestu naší záchraně. Nezapomeňme, že výkupné se vztahuje na nás osobně. Zecharjáš, otec Jana Křtitele, zcela správně předpověděl, že výkupné oslaví něžný soucit našeho Boha. (Lukáš 1:78)
Kdy Jehova odmítá projevovat soucit
17.–19. a) Jak Bible ukazuje, že Jehovův soucit není neomezený? b) Jak se stalo, že soucit, který Jehova projevoval svému lidu, dosáhl nejzazší hranice?
17 Měli bychom se snad domnívat, že Jehovův něžný soucit nemá žádné hranice? Ne. Bible totiž jasně ukazuje, že těm, kdo odmítají jednat podle jeho zákonů, Jehova právem odmítá projevovat soucit. (Hebrejcům 10:28) Připomeňme si příklad izraelského národa. Pomůže nám pochopit, proč to tak je.
18 Jehova sice opakovaně osvobozoval Izraelity z rukou jejich nepřátel, ale jeho soucit nakonec dosáhl nejzazší hranice. Tento tvrdošíjný národ dokonce přinášel své odporné modly přímo do Jehovova chrámu. (Ezekiel 5:11; 8:17, 18) V Bibli o nich také čteme: „Oni se poslům pravého Boha vysmívali, opovrhovali jeho slovy a zesměšňovali jeho proroky, až Jehovův vztek vzplanul proti jeho lidu a nebylo možné, aby se uzdravili.“ (2. Paralipomenon 36:16) Izraelité dospěli do stavu, kdy už nebyl žádný opodstatněný důvod k soucitu, a vyvolali Jehovův spravedlivý hněv. Jaké to mělo důsledky?
19 Jehova už svému lidu nemohl dál projevovat soucit. Prohlásil: „Neprojevím soucit a nepocítím lítost, nesmiluji se nad nimi. Nic mi nezabrání je zničit.“ (Jeremjáš 13:14) Jeruzalém a jeho chrám byly proto zničeny a Izraelité byli odvedeni jako zajatci do Babylonu. Když se hříšní lidé stanou natolik vzpurnými, že překročí meze Božího soucitu, přináší to opravdu tragické následky. (Nářky 2:21)
20., 21. a) Co se stane, až v dnešní době dosáhne Boží soucit nejzazší hranice? b) O kterém daru, v němž se zračí Jehovův soucit, bude pojednávat příští kapitola?
20 A co dnes? Jehova se nezměnil. Protože je soucitný, pověřuje své svědky, aby kázali dobrou zprávu o Království po celé obydlené zemi. (Matouš 24:14) Když na toto kazatelské dílo lidé upřímného srdce reagují, Jehova jim pomáhá, aby poselství o Království pochopili. (Skutky 16:14) Toto dílo však nebude pokračovat do nekonečna. Od Jehovy by totiž určitě nebylo soucitné, kdyby dovolil, aby tento zkažený svět se všemi útrapami a neštěstími existoval věčně. Až Boží soucit dosáhne nejzazší hranice, Jehova nad tímto systémem vykoná rozsudek. I potom však bude projevovat soucit – soucit se svým svatým jménem a se svými oddanými služebníky. (Ezekiel 36:20–23) Jehova odstraní špatnost a vytvoří nový svět. O zlých lidech Jehova prohlašuje: „Neslituji [se nad nimi] ani jim neprojevím soucit. Odplatím jim za jejich skutky.“ (Ezekiel 9:10)
21 Dříve než však tyto události nastanou, Jehova bude lidem dál projevovat soucit, a to i těm, kdo budou nakonec zničeni. Hříšní lidé, kteří upřímně činí pokání, mohou mít užitek z jednoho z Jehovových nejsoucitnějších darů – z jeho odpouštění. V následující kapitole budeme mluvit o některých překrásných biblických slovních obrazech, které nám ukazují, kam až Jehovovo odpouštění sahá.
a Je však zajímavé, že hebrejské sloveso racham použité v Žalmu 103:13 označuje milosrdenství či soucit, které svým dětem projevuje otec.
b Vyjádření „už [se] nedokázal dívat na“ doslova znamená „jeho duše byla zkrácena; jeho trpělivost byla vyčerpána“. The New English Bible zde uvádí: „Už nemohl vydržet pohled na tíživou situaci Izraele.“ Tanakh—A New Translation of the Holy Scriptures překládá uvedenou větu takto: „Už nedokázal snášet utrpení Izraele.“
-
-
Bůh, který ochotně odpouštíPřibližte se k Jehovovi
-
-
26. KAPITOLA
Bůh, který ochotně odpouští
1.–3. a) Jaké těžké břemeno nesl žalmista David a jak našel útěchu pro své ztrápené srdce? b) Jaké břemeno můžeme nést kvůli tomu, že hřešíme, ale o čem nás Jehova ujišťuje?
„MÁ PROVINĚNÍ mi přerostla přes hlavu, jsou jako těžké břemeno, které nemůžu unést,“ napsal žalmista David. „Strnul jsem a jsem úplně zdrcený.“ (Žalm 38:4, 8) David věděl, jak těžkým břemenem může být svědomí zatížené proviněním. Ale pro své ztrápené srdce nalezl útěchu. Chápal, že Jehova sice nenávidí hřích, ale že k hříšníkovi nenávist nechová, pokud činí opravdové pokání a přestane jednat špatně. David plně důvěřoval v to, že Jehova je ochoten projevit milosrdenství kajícným lidem. Proto řekl: „Jehovo, ty … ochotně odpouštíš.“ (Žalm 86:5)
2 Jestliže zhřešíme, také možná poneseme tíživé břemeno v podobě špatného svědomí. Takové výčitky svědomí jsou namístě. Mohou nás podnítit, abychom podnikli rozhodné kroky k nápravě svých chyb. Existuje však nebezpečí, že nás pocity viny zcela zdrtí. Naše srdce, které má sklon se odsuzovat, by mohlo neústupně trvat na tom, že nám Jehova neodpustí, ať už budeme činit jakékoli pokání. Jestliže nás přemůže „příliš velký smutek“, pak se Satan možná bude snažit o to, abychom se vzdali a abychom měli pocit, že jsme v Jehovových očích bezcenní a že jsme pro službu jemu nezpůsobilí. (2. Korinťanům 2:5–11)
3 Opravdu to tak ale Jehova vidí? Rozhodně ne! Odpouštění je jednou ze stránek jeho velké lásky. Ve svém Slově nás Jehova ujišťuje, že když projevíme opravdové, upřímné pokání, je ochoten nám odpustit. (Přísloví 28:13) Abychom si tedy nikdy nemysleli, že nám Jehova nemůže odpustit, prozkoumejme, proč a jak Jehova odpouští.
Proč Jehova ochotně odpouští
4. Na co v souvislosti s naší podstatou Jehova pamatuje a jak s námi v důsledku toho jedná?
4 Jehova si je vědom našich omezení. „Dobře ví, jak jsme utvoření, pamatuje, že jsme prach,“ píše se v Žalmu 103:14. Nezapomíná na to, že jsme bytosti vytvořené z prachu a že v důsledku nedokonalosti máme chyby neboli slabosti. Vyjádření, že Jehova ví, „jak jsme utvoření“, nám připomíná, že Bible přirovnává Jehovu k hrnčíři a nás ke hliněným nádobám, které hrnčíř tvaruje. (Jeremjáš 18:2–6) Velký hrnčíř s námi jedná s ohledem na naši hříšnou podstatu a podle toho, jak reagujeme nebo nereagujeme na jeho vedení.
5. Jakými slovy je v dopise Římanům popsáno to, jak mocně svírá hřích naše tělo?
5 Jehova chápe, jakou moc má hřích. Boží Slovo popisuje hřích jako mocnou sílu, která člověka drží ve smrtelném sevření. Jak silně nás tedy hřích svírá? V dopise Římanům apoštol Pavel vysvětluje, že jsme „v moci hříchu“, stejně jako jsou vojáci pod svým velitelem (Římanům 3:9), že hřích kraluje nad lidstvem (Římanům 5:21), že je v nás (Římanům 7:17, 20) a že jeho „zákon“ v nás stále působí a v podstatě se snaží ovládat naše jednání. (Římanům 7:23, 25) Hřích tedy naše nedokonalé tělo svírá opravdu pevně. (Římanům 7:21, 24)
6., 7. a) Jak Jehova pohlíží na ty, kdo o jeho milosrdenství usilují s kajícným srdcem? b) Proč bychom neměli Boží milosrdenství zneužívat?
6 Jehova tedy ví, že ho nedokážeme poslouchat dokonale, ať už se o to snažíme sebevíc. Láskyplně nás ujišťuje, že když s kajícným srdcem usilujeme o jeho milosrdenství, odpustí nám. V Žalmu 51:17 čteme: „Obětí, která se Bohu líbí, je ztrápený duch. Srdce ztrápené a zdrcené, Bože, neodmítneš.“ Jehova nikdy neodmítne neboli nezavrhne člověka, jehož srdce je „ztrápené a zdrcené“ pod tíhou viny.
7 Znamená to snad, že Boží milosrdenství můžeme zneužívat, tedy brát svou hříšnost jako omluvu pro hřích? To určitě ne. Jehova se nenechá ovlivňovat pouhým sentimentem. Jeho milosrdenství má své meze. Rozhodně neodpustí těm, kdo zatvrzele úmyslně hřeší a nečiní pokání. (Hebrejcům 10:26) Na druhé straně, když Jehova vidí člověka s kajícným srdcem, ochotně mu odpustí. Uvažujme nyní o některých obrazných vyjádřeních, jimiž Bible popisuje tuto podivuhodnou stránku Jehovovy lásky.
Jak dalece Jehova odpouští?
8. Co Jehova v podstatě dělá, když nás zbavuje našich hříchů, a v co můžeme díky tomu důvěřovat?
8 Kajícný David napsal: „Nakonec jsem ti vyznal svůj hřích, svou vinu jsem nezakrýval. … A ty jsi mě zbavil viny za mé hříchy.“ (Žalm 32:5) Výraz „zbavil“ je překladem hebrejského slova, které v zásadě znamená „pozdvihnout“ nebo „nést“. Zde má význam odnést „vinu, špatnost, provinění“. Jehova tedy v podstatě pozdvihl Davidovy hříchy a odnesl je pryč. To nepochybně zmírnilo pocity viny, které Davida tížily. (Žalm 32:3) Můžeme plně důvěřovat tomu, že když na základě víry v Ježíšovu výkupní oběť prosíme o odpuštění, Bůh odnese pryč i naše hříchy. (Matouš 20:28)
9. Jak daleko od nás Jehova vzdaluje naše hříchy?
9 K popisu Jehovova odpouštění David použil ještě jiné barvité vyjádření: „Jak daleko je východ od západu, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky.“ (Žalm 103:12) Jak daleko vlastně je východ od západu? V určitém smyslu vždy v té největší vzdálenosti, jakou si jen dokážeme představit. Tyto dva body se nikdy nemohou spojit. Jeden znalec poukazuje na to, že uvedené vyjádření znamená „co možná nejdále; tak daleko, jak si vůbec dokážeme představit“. Jehova nechal Davida zapsat tato slova proto, abychom věděli, že když nám odpouští, odstraňuje naše hříchy a vzdaluje je od nás tak daleko, jak jen jsme schopni domyslet.
10. Když Jehova odpouští naše hříchy, proč bychom si neměli myslet, že skvrnu v podobě takových hříchů poneseme po zbytek života?
10 Už jste se někdy snažili odstranit ze světlého oděvu nějakou skvrnu? Je možné, že i přes veškeré vaše úsilí byla skvrna stále vidět. Povšimněme si, jak Jehova popisuje svou schopnost odpouštět: „I když jsou vaše hříchy jako šarlat, zbělají jako sníh, i když jsou rudé jako krev, budou bílé jako vlna.“ (Izajáš 1:18) Slovem „šarlat“ je myšlena jasně červená barva.a (Nahum 2:3) Skvrnu v podobě hříchu nemůžeme nikdy odstranit svým vlastním úsilím. Jehova však hříchy, které jsou jako šarlat nebo krev, dokáže vzít a vybělit je tak, že budou jako sníh nebo jako nebarvená vlna. Když Jehova odpouští naše hříchy, nemusíme mít pocit, že skvrnu v podobě takových hříchů poneseme po zbytek svého života.
11. V jakém smyslu Jehova hází naše hříchy za záda?
11 V dojemné písni, ve které Ezekjáš vyjadřuje svou vděčnost a kterou složil potom, co byl uzdraven ze smrtelné nemoci, řekl Jehovovi: „Všechny mé hříchy jsi hodil za záda.“ (Izajáš 38:17) Jehova je zde popsán jako ten, kdo kajícnému provinilci odnímá hříchy a hází je za sebe, kde je nevidí ani si jich už nevšímá. Jeden pramen uvádí, že myšlenku, která je těmito slovy sdělena, je možné vyjádřit takto: „Děláš, jako by se [mé hříchy] ani nestaly.“ Není to snad povzbudivé?
12. Jak prorok Micheáš ukázal, že když Jehova odpouští, odstraňuje naše hříchy natrvalo?
12 Ve slibu o obnově prorok Micheáš vyjádřil přesvědčení, že Jehova odpustí svému kajícnému lidu, těmito slovy: „Kdo je Bůh jako ty? Odpouštíš provinění a promíjíš přestupky těch, kdo zbývají z tvého dědictví. … Všechny naše hříchy vhodíš do hlubin moře.“ (Micheáš 7:18, 19) Zkuste si představit, co tato slova znamenala pro lidi, kteří žili v biblických dobách. Byla snad nějaká naděje získat zpět to, co bylo jednou vhozeno „do hlubin moře“? Micheášova slova tedy ukazují, že když Jehova odpouští, odstraňuje naše hříchy natrvalo.
13. Jaký je význam Ježíšových slov „odpusť nám naše dluhy“?
13 Ježíš nám Jehovovu ochotu odpouštět pomohl pochopit pomocí vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Vybízel nás, abychom se modlili: „Odpusť nám naše dluhy.“ (Matouš 6:12) Hříchy tedy přirovnal k dluhům. (Lukáš 11:4) Tím, že hřešíme, stáváme se Jehovovými „dlužníky“. O významu řeckého slovesa přeloženého výrazem „odpusť“ se v jednom slovníku uvádí: „Zříci se, vzdát se dluhu a nevyžadovat ho zpět.“ Když Jehova odpouští, pak v určitém smyslu ruší dluh, který by jinak byl připsán na vrub našeho účtu. Pro kajícné hříšníky to může být útěchou. Jehova nikdy nebude vyžadovat zaplacení dluhu, který už zrušil. (Žalm 32:1, 2)
14. Jakou představu vyvolává výrok „aby byly vaše hříchy vymazány“?
14 Jehovovo odpouštění je popsáno také ve Skutcích 3:19: „Čiňte pokání a obraťte se, aby byly vaše hříchy vymazány.“ Poslední výraz je překladem řeckého slovesa, jehož význam může být „vyhladit, … zrušit nebo zničit“. Někteří znalci uvádějí, že tato slova vyjadřují představu vymazání nějakého psaného textu. Jak to bylo možné udělat? Inkoust, který se běžně používal ve starověku, byl vyroben ze směsi obsahující uhlík, klovatinu a vodu. Záhy potom, co s tímto inkoustem člověk něco napsal, mohl vzít vlhkou houbičku a napsaný text vymazat. To je nádherný obraz Jehovova milosrdenství. Když Jehova odpouští naše hříchy, je to podobné, jako kdyby je houbičkou vymazal.
15. Co si Jehova přeje, abychom chápali?
15 Když o těchto rozmanitých přirovnáních přemýšlíme, jasně vidíme, jak moc si Jehova přeje, abychom chápali, že je opravdu ochoten odpustit naše hříchy, pokud uvidí naše upřímné pokání. Nemusíme mít strach, že naše hříchy použije v budoucnu proti nám. To je patrné ještě z jiné skutečnosti, kterou Bible zjevuje v souvislosti s Jehovovým velkým milosrdenstvím – když Jehova odpouští, zapomíná.
Jehova chce, abychom věděli, že ochotně odpouští
„Na jejich hřích už nebudu vzpomínat“
16., 17. Co to znamená, když Bible říká, že Jehova odpouští naše hříchy, a proč tak odpovídáte?
16 Pokud jde o účastníky nové smlouvy, Jehova slíbil: „Odpustím jim jejich provinění a na jejich hřích už nebudu vzpomínat.“ (Jeremjáš 31:34) Znamená to snad, že když Jehova odpouští, nedokáže si na hříchy už vzpomenout? To jistě ne. Bible vypráví o hříších mnoha lidí, kterým Jehova odpustil, mimo jiné i o hříších Davida. (2. Samuelova 11:1–17; 12:13) Jehova si je nepochybně stále vědom chyb, které tito lidé udělali. Zprávy o jejich hříších a také o pokání a o tom, jak jim Bůh odpustil, byly zaznamenány k našemu užitku. (Římanům 15:4) Co tedy je v Bibli myšleno slovy, že Jehova nevzpomíná na hříchy těch, kterým odpouští?
17 Hebrejské sloveso přeložené jako „už nebudu vzpomínat“ znamená víc než jen připomínat si to, co bylo v minulosti. Theological Wordbook of the Old Testament uvádí, že to zahrnuje „další aspekt, kterým je podniknutí příslušných kroků“. Vzpomínat na hříchy tudíž v tomto smyslu znamená podniknout proti hříšníkům určité kroky. (Ozeáš 9:9) Když ale Bůh říká: „Na jejich hřích už nebudu vzpomínat“, ujišťuje nás, že jakmile kajícným hříšníkům odpustí, pak proti nim kvůli těmto hříchům už žádné kroky nepodnikne, a to ani v budoucnosti. (Ezekiel 18:21, 22) Jehova tedy odpouští v tom smyslu, že si naše hříchy znovu a znovu nepřipomíná a ani nemá v úmyslu nás opětovně obviňovat nebo trestat. Není snad útěchou vědět, že náš Bůh odpouští a zapomíná?
A jak je to s následky?
18. Proč odpuštění neznamená to, že kajícný hříšník je osvobozen od všech následků svého špatného jednání?
18 Znamená snad Jehovova ochota odpouštět, že kajícný hříšník je osvobozen od veškerých následků svého špatného jednání? To rozhodně ne. Nemůžeme hřešit beztrestně. Pavel napsal: „Co člověk zasévá, to také sklidí.“ (Galaťanům 6:7) Určité následky svého jednání možná poneseme. To neznamená, že Jehova nám sice odpustí, ale potom způsobí, aby nás postihlo neštěstí. Když křesťan zažívá těžkosti, neměl by si myslet, že ho Jehova možná trestá za minulé hříchy. (Jakub 1:13) Na druhé straně nás však Jehova nechrání před všemi následky našeho špatného jednání. Rozvod, nechtěné těhotenství, pohlavně přenášené choroby, ztráta důvěry nebo úcty – to všechno mohou být smutné, neodvratné následky hříchu. Vzpomeňme si, že Jehova Davidovi sice odpustil jeho hříchy v souvislosti s Bat-šebou a Urijášem, ale nechránil Davida před katastrofálními následky, které to přineslo. (2. Samuelova 12:9–12)
19.–21. a) Jak měl ze zákona zapsaného ve 3. Mojžíšově 6:1–7 prospěch poškozený i provinilec? b) Které naše kroky potěší Jehovu, jestliže jsme svými hříchy ublížili někomu jinému?
19 Naše hříchy mohou mít ještě další následky, a to zejména v případě, že jsme svým jednáním ublížili někomu jinému. Uvažujme například o zprávě, která je zaznamenaná ve 3. Mojžíšově 6. kapitole. Mojžíšův zákon se zde zabývá situací, kdy se Izraelita dopustí závažného provinění tím, že krádeží, vydíráním nebo podvodem připraví jiného Izraelitu o nějaký majetek. Hříšník pak popírá, že je vinen, a ve své troufalosti jde až tak daleko, že falešně přísahá. Výpověď jednoho člověka tedy stojí proti výpovědi druhého. Později však provinilce začne trápit svědomí a svůj hřích přizná. Pokud chce, aby mu Bůh odpustil, musí udělat další tři věci: vrátit to, co vzal, zaplatit poškozenému pokutu ve výši 20 procent z hodnoty ukradeného majetku a předložit beránka jako oběť za hřích. Nakonec zákon říká: „Kněz pro něj vykoná před Jehovou smíření a bude mu odpuštěno.“ (3. Mojžíšova 6:1–7)
20 Tento zákon byl milosrdným opatřením od Boha. V prvé řadě pomohl poškozenému, kterému byl vrácen majetek a který nepochybně pocítil velkou úlevu, když provinilec svůj hřích posléze přiznal. Zároveň byl tento zákon prospěšný pro člověka, kterého jeho svědomí nakonec podnítilo k tomu, aby připustil svou vinu a napravil své špatné jednání. Kdyby to však odmítl udělat, Bůh by mu neodpustil.
21 My sice nejsme pod Mojžíšovým zákonem, nicméně tento zákon nám pomáhá pochopit, jak Jehova přemýšlí, a to i v souvislosti s odpouštěním. (Kolosanům 2:13, 14) Pokud jsme svými hříchy ublížili někomu jinému, Boha těší, když se snažíme škodu napravit. (Matouš 5:23, 24) To může znamenat, že vyznáme svůj hřích, připustíme svou vinu, a dokonce se poškozenému omluvíme. Potom se na základě Ježíšovy oběti můžeme obrátit k Jehovovi a pocítit jistotu, že nám odpustil. (Hebrejcům 10:21, 22)
22. Co může jít ruku v ruce s Jehovovým odpuštěním?
22 Stejně jako každý milující rodič i Jehova nám může společně s odpuštěním poskytnout také určité ukáznění. (Přísloví 3:11, 12) Kajícný křesťan možná přestane sloužit jako starší, služební pomocník nebo průkopník. To, že nějakou dobu nemůže Jehovovi sloužit způsobem, kterého si tak vážil, může být pro něho bolestné. Toto ukázňování však neznamená, že mu Jehova odmítá odpustit. Musíme pamatovat na to, že ukázňování od Jehovy je dokladem jeho lásky k nám. Je tedy v našem nejlepším zájmu takové ukáznění přijmout a podrobit se mu. (Hebrejcům 12:5–11)
23. Proč bychom si nikdy neměli myslet, že nám Jehova nemůže projevit milosrdenství, a proč bychom měli být jako on a navzájem si odpouštět?
23 Je opravdu povzbudivé vědět, že náš Bůh ochotně odpouští. Navzdory chybám, kterých jsme se možná dopustili, bychom si nikdy neměli myslet, že nám Jehova nemůže projevit milosrdenství. Jestliže činíme opravdové pokání, podnikáme kroky k nápravě špatného jednání a upřímně se modlíme o odpuštění na základě Ježíšovy prolité krve, můžeme mít plnou důvěru, že nám Jehova odpustí. (1. Jana 1:9) Napodobujme tedy Jehovu a navzájem si odpouštějme. Vždyť pokud Jehova, který nehřeší, může tak láskyplně odpouštět nám, proč bychom se my nemohli ze všech sil snažit odpouštět jeden druhému?
a Jeden znalec uvádí, že šarlat „byl stálou neboli trvalou barvou. Neodstranila se ani rosou, ani deštěm, ani praním, ani dlouhým používáním.“
-
-
„Jak velká je jeho dobrota!“Přibližte se k Jehovovi
-
-
27. KAPITOLA
„Jak velká je jeho dobrota!“
1., 2. Kam až sahá Boží dobrota a jaký důraz je na tuto vlastnost kladen v Bibli?
NĚKOLIK dlouholetých přátel se vyhřívá v paprscích zapadajícího slunce. Společně venku jedí, smějí se, povídají si a obdivují tu nádhernou scenérii kolem. Daleko odsud zemědělec obhlíží svá pole a spokojeně se usmívá. Oblohu totiž zahalily temné mraky a první kapky deště pomalu svlažují vyprahlou zem a plodiny na ní. Na jiném místě muž a jeho manželka s potěšením sledují, jak jejich malé dítě dělá první nejisté krůčky.
2 Ať už to ti lidé vědí, nebo ne, všichni mají užitek z toho samého – totiž z dobroty Boha Jehovy. Zbožní lidé často pronášejí rčení: „Bůh je dobrý.“ Bible je ale daleko důraznější. Říká: „Jak velká je … jeho dobrota!“ (Zecharjáš 9:17) Zdá se však, že jen málo lidí dnes opravdu ví, co tato slova znamenají. Co vlastně Jehovova dobrota zahrnuje a jak tato Boží vlastnost ovlivňuje každého z nás?
Význačná stránka Boží lásky
3., 4. Co je dobrota a proč Jehovovu dobrotu můžeme nejvýstižněji popsat jako projev jeho lásky?
3 V mnoha dnešních jazycích je „dobrota“ poněkud neurčitým výrazem. Jak ale ukazuje Bible, dobrota rozhodně není něco neurčitého. V první řadě je tímto slovem myšlena ctnost a mravní znamenitost. V určitém smyslu bychom mohli říci, že dobrota Jehovu prostupuje. Všechny jeho vlastnosti – tedy i jeho moc, spravedlnost a moudrost – jsou veskrze dobré. Přesto můžeme dobrotu nejvýstižněji popsat jako projev Jehovovy lásky. Proč?
4 Dobrota je aktivní vlastnost zaměřená na druhé. Apoštol Pavel ukázal, že pro lidi je dokonce přitažlivější než správné jednání. (Římanům 5:7) Ten, kdo jedná správně, se věrně drží požadavků zákona, ale dobrý člověk jde dál. Je iniciativní a aktivně hledá, čím by druhým prospěl. Jak uvidíme, Jehova je v tomto ohledu rozhodně dobrý. A je jasné, že jeho dobrota pramení z jeho bezmezné lásky.
5.–7. Proč Ježíš odmítl být nazýván „Dobrý učiteli“ a jakou hlubokou pravdu tím potvrdil?
5 Jehova je ve své dobrotě jedinečný. Když k Ježíšovi krátce před jeho smrtí přistoupil jistý muž, aby mu položil otázku, oslovil ho: „Dobrý učiteli.“ Ježíš odpověděl: „Proč mě oslovuješ ‚dobrý‘? Nikdo není dobrý, jenom jeden – Bůh.“ (Marek 10:17, 18) Tato odpověď vás možná překvapuje. Proč onoho muže Ježíš napomenul? Cožpak nebyl dobrým učitelem?
6 Je zřejmé, že když tento muž říkal „Dobrý učiteli“, použil tato slova jako lichotivý titul. Takovou slávu však Ježíš pokorně přisoudil svému nebeskému Otci, který je dobrý v absolutním smyslu. (Přísloví 11:2) Svou odpovědí Ježíš ale také potvrdil hlubokou pravdu. Měřítkem pro to, co je dobré, je samotný Jehova. Jedině on má svrchované právo rozhodovat, co je dobré a co je špatné. Toto právo si chtěli vzpurně přisvojit Adam s Evou tím, že jedli ze stromu poznání dobrého a špatného. Na rozdíl od nich však Ježíš pokorně nechává na svém Otci, aby stanovoval měřítka.
7 Ježíš mimoto věděl, že Jehova je dárcem všeho, co je skutečně dobré. „Všechno dobré, co dostáváme, a každý dokonalý dar“ je od něj. (Jakub 1:17) Nyní tedy prozkoumejme, jak se Jehovova dobrota projevuje v jeho štědrosti.
Doklady Jehovovy nezměrné dobroty
8. Jak Jehova projevuje dobrotu celému lidstvu?
8 Každý člověk, který kdy žil, měl z Jehovovy dobroty užitek. V Žalmu 145:9 se píše: „Jehova je dobrý ke všem.“ Co je příkladem jeho dalekosáhlé dobroty? Bible říká: „Vydával o sobě svědectví tím, že konal dobro – dával vám déšť z nebe a úrodná období, sytil vás a naplňoval vaše srdce radostí.“ (Skutky 14:17) Zažili jste někdy tu povznášející náladu, když jste jedli něco lahodného? Kdyby Jehova ve své dobrotě nevytvořil zemi s její neustále se obnovující zásobou sladké vody a s úrodnými obdobími, díky nimž země produkuje hojnost potravy, žádné jídlo bychom neměli. Tuto svou dobrotu Jehova zaměřil nejen na ty, kdo ho milují, ale na každého člověka. Ježíš řekl: „Působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi dobrými i zlými, a sesílá déšť na lidi bezúhonné i hříšné.“ (Matouš 5:45)
9. Jak je na příkladu jablka patrná Jehovova dobrota?
9 Tuto bezmeznou štědrost, kterou lidstvo zažívá díky neustálému působení slunce, deště a úrodných období, mnozí považují za samozřejmost. Ale uvažujme například o jablku. Toto ovoce se běžně vyskytuje ve všech mírných pásmech na zemi. Je to nádherný plod, který má lahodnou chuť a obsahuje osvěžující šťávu a nezbytné živiny. Víte, že po celém světě existuje asi 7 500 odrůd jablek, jejichž barva jde od červené přes zlatou a žlutou až po zelenou a jež mohou být nepatrně větší než třešeň, ale mohou dosahovat i velikosti grapefruitu? Když v ruce držíte jablečné jadérko, vypadá docela obyčejně. Vyroste z něj však jeden z nejkrásnějších stromů. (Šalomounova píseň 2:3) Vždy na jaře má jabloň nádhernou korunu obalenou trsy květů a na podzim pak nese ovoce. Každý rok – a to až po dobu 75 let – se z průměrné jabloně sklidí tolik ovoce, že se jím naplní 20 bedýnek, přičemž do každé z nich se vejde 20 kilogramů jablek.
Jehova nám dává „déšť z nebe a úrodná období“
10., 11. Jak Boží dobrotu dokládají naše smysly?
10 Ve své bezmezné dobrotě nám Jehova dal tělo, které je úžasně vytvořené. (Žalm 139:14) Vybavil ho smysly, díky nimž můžeme vnímat Boží díla a radovat se z nich. Vraťme se ještě jednou k situacím popsaným na začátku této kapitoly. Co ti lidé vidí a co přispívá k tomu, že to jsou pro ně tak radostné okamžiky? Vidí červené tvářičky spokojeného dítěte. Závoje deště, který se snáší na pole. Rudé, zlatavé i fialové odstíny západu slunce. Lidské oko je vytvořeno tak, že dokáže rozlišit stovky tisíc, možná dokonce miliony různých barev. Náš sluch je zase schopen zachytit jemné rozdíly v hlasu milovaného člověka, šumění větru v korunách stromů či nadšený smích batolete. Proč se dokážeme kochat tolika pohledy a radovat se z tolika zvuků? Bible říká: „Ucho, které slyší, a oko, které vidí – obojí udělal Jehova.“ (Přísloví 20:12) To jsou ale jen dva z našich smyslů.
11 Dalším dokladem Jehovovy dobroty je čich. Náš nos je schopen rozlišit širokou škálu různých vůní a pachů – odhady se pohybují od tisíců až po jeden bilion. Pomyslete jen na několik příkladů: vaše oblíbené jídlo, spadané listí, květiny či závan kouře z hřejivého ohníčku. A díky hmatu můžeme cítit, jak nás po tvářích hladí vánek, můžeme vnímat utěšující objetí milovaným člověkem a také si uvědomovat, jak příjemné na omak je ovoce, které držíme v ruce. Když se do něho zakousneme, zapojuje se do hry chuť. Jakmile naše chuťové pohárky rozpoznají jemné složky vzniklé složitou chemickou stavbou ovoce, okouzlí nás symfonie nejrůznějších chutí. Ano, máme mnoho důvodů, abychom k Jehovovi zvolali: „Jak velká je tvá dobrota! Uchováváš ji pro ty, kdo se tě bojí.“ (Žalm 31:19) V jakém smyslu však dobrotu Jehova uchovává pro ty, kdo se ho bojí?
Dobrota, která přináší trvalý užitek
12. Které dary od Jehovy jsou důležitější než doslovné jídlo a proč?
12 Ježíš řekl: „Je napsáno: ‚Člověk nebude žít jenom z chleba, ale z každého slova, které vychází z Jehovových úst.‘“ (Matouš 4:4) Ano, Jehovova slova zapsaná v Bibli mohou pro nás znamenat ještě více dobra než doslovné jídlo, protože vedou k věčnému životu. V 8. kapitole této knihy bylo uvedeno, že v těchto posledních dnech Jehova svou obnovovací moc používá k tomu, aby vytvořil duchovní ráj, který se stále rozrůstá. Hlavním rysem tohoto ráje je hojnost duchovního jídla.
13., 14. a) Co spatřil ve vidění prorok Ezekiel a jaký význam to má pro nás dnes? b) Co Jehova dává svým věrným služebníkům, aby mohli žít věčně?
13 Součástí jednoho z nejvýznamnějších biblických proroctví o obnově je Ezekielovo vidění nádherného obnoveného chrámu. Z tohoto chrámu vytékal proud vody, který se postupně rozšiřoval a prohluboval, až se z něj stala řeka. Všude, kudy tato řeka protékala, měla blahodárné účinky. Na jejích březích bylo množství stromů, které poskytovaly potravu a působily uzdravení. Dokonce způsobila, že se ve slaném Mrtvém moři, které je bez života, objevila spousta ryb. (Ezekiel 47:1–12) Co to všechno ale znamenalo?
14 Vidění chrámu mělo ten význam, že Jehova umožní lidem, aby ho zase uctívali správným způsobem. A to, že řeka ve vidění byla čím dál širší a hlubší, znamenalo, že Jehova bude svým služebníkům dávat čím dál víc dobrých věcí, aby jim pomohl získat věčný život. Jehova to dělá od roku 1919, kdy ho praví křesťané opět začali uctívat správně. Jaké dobré věci jim dává? Pomocí Biblí, biblických publikací, shromáždění a sjezdů Jehova vyučuje miliony lidí životodárným pravdám. K nim patří i pravda o Kristově výkupní oběti, která přináší čisté postavení před Jehovou a naději na věčný život pro všechny ty, kdo opravdu milují Boha a bojí se ho.a Proto v těchto posledních dnech zažívá Jehovův lid duchovní hostinu, přestože svět trpí duchovním hladem. (Izajáš 65:13)
15. Jak bude Jehovova dobrota proudit k věrnému lidstvu během Kristovy tisícileté vlády?
15 Nicméně řeka, kterou Ezekiel spatřil ve svém vidění, nepřestane téci ani potom, co tento starý systém skončí. Během Kristovy tisícileté vlády budou vody této řeky proudit v ještě větší míře. Jehova prostřednictvím mesiášského království uplatní plnou hodnotu Ježíšovy oběti a postupně pozvedne celé lidstvo k dokonalosti. V té době se z Jehovovy dobroty budeme radovat v plné míře.
Další stránky Jehovovy dobroty
16. Jak Bible ukazuje, že k Jehovově dobrotě patří další vlastnosti, a které to například jsou?
16 Štědrost však není jedinou stránkou Jehovovy dobroty. Bůh řekl Mojžíšovi: „Nechám kolem tebe projít všechnu svou dobrotu a oznámím před tebou své jméno Jehova.“ Později se stalo to, co zpráva říká dále: „Jehova před ním prošel a oznámil: ‚Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, trpělivý a plný věrné lásky a pravdy.‘“ (2. Mojžíšova 33:19; 34:6, poznámka pod čarou) K Jehovově dobrotě tedy patří řada znamenitých vlastností. Uvažujme o dvou z nich.
17. Jak Jehova jedná s obyčejnými nedokonalými lidmi a která vlastnost ho k tomu vede?
17 „Milostivý.“ Tato vlastnost úzce souvisí se soucitem a vede Jehovu k tomu, že je přístupný a jedná zdvořile. Na rozdíl od většiny lidí, kteří mají nějakou moc, Jehova není drsný, chladný ani tyranský, ale je něžný a laskavý. Například Abrahamovi Jehova řekl: „Rozhlédni se prosím z místa, kde jsi, a podívej se na sever a na jih, na východ a na západ.“ (1. Mojžíšova 13:14) V mnoha překladech je slovo „prosím“ vynecháno. Ale znalci Bible uvádějí, že formulace těchto slov v původní hebrejštině obsahuje částici, která výrok mění z příkazu na zdvořilou žádost. Existují další podobné příklady. (1. Mojžíšova 31:12; Ezekiel 8:5) Představte si, že Svrchovaný panovník vesmíru říká „prosím“ pouhým lidem. Není snad občerstvující přemýšlet o tom, jak laskavý a přístupný je náš milostivý Bůh Jehova, když žijeme ve světě, ve kterém je tak běžná krutost, útočnost a drsnost?
18. V jakém smyslu je Jehova „plný … pravdy“ a proč jsou tato slova útěchou?
18 „Plný … pravdy.“ V dnešním světě je běžným jevem nepoctivost. Bible nám však připomíná: „Bůh není člověk, aby lhal.“ (4. Mojžíšova 23:19) A v dopise Titovi 1:2 je zapsáno, že „Bůh … nemůže lhát“. Je natolik dobrý, že to nemůže udělat. Proto sliby, které Jehova dává, jsou zcela spolehlivé a je naprosto jisté, že se jeho slova vždycky splní. Jehova je dokonce označen jako Bůh pravdy. (Žalm 31:5) Není uzavřený, rezervovaný ani tajnůstkářský, ale ze své nevyčerpatelné studnice moudrosti naopak štědře osvěcuje své věrné služebníky.b Dokonce je vyučuje, jak mají jednat podle pravd, které jim zprostředkovává, aby mohli žít v pravdě. (3. Jana 3) Jak by nás jako jednotlivce měla Jehovova dobrota ovlivňovat?
„Rozzáří se, až uvidí Jehovovu dobrotu“
19., 20. a) Jak se Satan snažil podkopat Evinu důvěru v Jehovovu dobrotu a s jakým výsledkem? b) Jak by na nás oprávněně měla působit Jehovova dobrota a proč?
19 Když Satan pokoušel Evu v zahradě Eden, začal lstivě podkopávat její důvěru v Jehovovu dobrotu. Jehova Adamovi řekl: „Ze všech stromů v zahradě smíš do sytosti jíst.“ Z tisíců stromů, které tuto zahradu jistě krášlily, Jehova zakázal pouze jeden strom. Povšimněme si však, jak Satan stylizoval svou první otázku, kterou Evě položil: „Opravdu Bůh řekl, že nesmíte jíst ze všech stromů v zahradě?“ (1. Mojžíšova 2:9, 16; 3:1) Satan překroutil Jehovova slova tak, aby si Eva myslela, že jim Bůh odpírá něco dobrého. Tato taktika, žel, zabrala. Eva – podobně jako mnoho mužů a žen, kteří přišli po ní – začala pochybovat o dobrotě Boha, jenž jí dal všechno, co měla.
20 Víme, jakou velkou bolest a neštěstí s sebou takové pochybnosti přinesly. Vezměme si tedy k srdci slova z Jeremjáše 31:12: „Rozzáří se, až uvidí Jehovovu dobrotu.“ Jehovova dobrota by na nás skutečně měla působit tak, že budeme zářit radostí. Nikdy nemusíme mít pochybnosti o pohnutkách našeho Boha, který je tak nesmírně dobrý. Můžeme mu zcela důvěřovat, protože pro ty, kdo ho milují, si přeje jen dobro.
21., 22. a) Jak například byste rádi reagovali na Jehovovu dobrotu? b) O které vlastnosti bude pojednávat příští kapitola a v čem se tato vlastnost liší od dobroty?
21 Kromě toho nás těší, když máme možnost mluvit o Boží dobrotě s druhými lidmi. O Jehovovu lidu se v Žalmu 145:7 píše: „Nadšeně budou vzpomínat na tvou hojnou dobrotu.“ Z Jehovovy dobroty máme v určitém ohledu užitek každý den svého života. Proč bychom si tedy nezvykli Jehovovi za jeho dobrotu denně děkovat a být ve svých vyjádřeních konkrétní? Jestliže budeme o této vlastnosti přemýšlet, každý den za ni Jehovovi děkovat a mluvit o ní s druhými lidmi, pomůže nám to napodobovat našeho Boha. A když budeme hledat způsoby, jak konat dobro, stejně jako to dělá on, budeme se mu stále více přibližovat. Apoštol Jan v pokročilém věku napsal: „Milovaný, nenapodobuj to, co je špatné, ale to, co je dobré. Kdo jedná dobře, pochází z Boha.“ (3. Jana 11)
22 Jehovova dobrota je také spojena s dalšími vlastnostmi. Bůh je například „plný věrné lásky“. (2. Mojžíšova 34:6) Ta je zaměřena konkrétněji než dobrota, protože ji Jehova projevuje zejména svým věrným služebníkům. V příští kapitole se dozvíme, jak to dělá.
a Právě výkupné je největším příkladem Jehovovy dobroty. Ze všech těch milionů duchovních tvorů si totiž Jehova vybral svého milovaného, jediného Syna, aby za nás zemřel.
b Bible vhodně spojuje pravdu se světlem. „Vyšli své světlo a svou pravdu,“ zpíval žalmista. (Žalm 43:3) Jehova vylévá hojnost duchovního světla na ty, kdo chtějí, aby je vyučoval neboli osvěcoval. (2. Korinťanům 4:6; 1. Jana 1:5)
-
-
„Ty jediný jsi věrný“Přibližte se k Jehovovi
-
-
28. KAPITOLA
„Ty jediný jsi věrný“
1., 2. Proč je možné říci, že pro krále Davida nebyla nevěrnost ničím neznámým?
PRO krále Davida nebyla nevěrnost ničím neznámým. V určitém období sužovaly jeho bouřlivou vládu intriky. Spikli se proti němu příslušníci jeho vlastního národa. Zradili ho také někteří z těch, od nichž bychom očekávali, že zůstanou jeho nejbližšími přáteli. Například Davidova první manželka Mikal. Zpočátku se „do Davida … zamilovala“ a nepochybně ho podporovala v jeho královských povinnostech. Později jím však „začala … v srdci pohrdat“, a dokonce se v jejích očích choval „jako nějaký hlupák“. (1. Samuelova 18:20; 2. Samuelova 6:16, 20)
2 Dále to byl Davidův osobní rádce Achitofel. Jeho rad si lidé vážili tak, jako by šlo přímo o Jehovovo slovo. (2. Samuelova 16:23) Ale časem se z tohoto důvěrného přítele stal zrádce a připojil se k organizované vzpouře proti Davidovi. A kdo toto spiknutí vyprovokoval? Byl to Davidův vlastní syn Absalom. Tento úkladný prospěchář „kradl srdce izraelských mužů“ a prohlásil se za krále místo Davida. Absalomova vzpoura nabyla takové intenzity, že král David musel utéci, aby si zachránil život. (2. Samuelova 15:1–6, 12–17)
3. V co David důvěřoval?
3 Existoval snad někdo, kdo Davidovi zůstal věrný? Po celou dobu, kdy zažíval všechny tyto strasti, David věděl, že někdo takový existuje. Kdo to byl? Ano, byl to Bůh Jehova. David o něm řekl: „S věrným člověkem jednáš věrně.“ (2. Samuelova 22:26) Co je to věrnost a proč je v projevování této vlastnosti tím nejlepším příkladem Jehova?
Co je věrnost?
4., 5. a) Co je „věrnost“? b) Jak se spolehlivost neživých věcí liší od věrnosti živých bytostí?
4 Výraz „věrnost“, jak se používá v Hebrejských písmech, představuje laskavost, která se s láskou pevně drží někoho nebo něčeho, dokud není účel takového sepětí splněn. Věrná bytost je zároveň milující.a U neživých věcí je to jinak. Například o měsíci žalmista píše, že je „věrný svědek na obloze“, protože se objevuje pravidelně každou noc. (Žalm 89:37) V tomto smyslu je měsíc důvěryhodný a spolehlivý. Ale nemůžeme o něm říci, že je stejně věrný jako nějaká osoba. Proč? Protože věrnost živých bytostí je výrazem lásky – a tu neživé věci projevovat nedokážou.
O měsíci je řečeno, že je věrným svědkem, ale pouze inteligentní tvorové mohou opravdu napodobovat Jehovovu věrnost
5 V biblickém smyslu je věrnost vroucí vlastnost. Když je někdo někomu věrný, znamená to, že mezi nimi existuje určitý vztah. Taková věrnost není vrtkavá. Není jako mořské vlny zmítané sem a tam stále se měnícím větrem. Naopak, věrnost neboli věrná láska je stálá a má sílu překonávat ty nejděsivější překážky.
6. a) Jak vzácná je dnes věrnost a jak na tuto skutečnost poukazuje Bible? b) Jakým nejlepším způsobem se můžeme dozvědět, co věrnost znamená, a proč?
6 Je pravda, že taková věrnost je dnes vzácná. Velmi často se stává, že blízcí „přátelé jsou připravení se navzájem zničit“. A stále častěji slýcháme o tom, že lidé v manželství opouštějí svého partnera. (Přísloví 18:24; Malachiáš 2:14–16) Zrádné jednání je tak běžné, že sami možná říkáme něco podobného jako prorok Micheáš: „Věrný vymizel ze země.“ (Micheáš 7:2) Lidé sice často zapomínají věrnost projevovat, ale pro Jehovu je tato vzácná vlastnost význačným charakteristickým rysem. O tom, co věrnost znamená, se můžeme nejlépe dozvědět, když prozkoumáme, jak Jehova tuto důležitou stránku své lásky projevuje.
Jehovova nedostižná věrnost
7., 8. Proč je možné říci, že jedině Jehova je věrný?
7 O Jehovovi Bible říká: „Ty jediný jsi věrný.“ (Zjevení 15:4) Proč je to možné říci? Cožpak lidé a andělé někdy neprojevují věrnost pozoruhodným způsobem? (Job 1:1; Zjevení 4:8) A co Ježíš Kristus? Není snad Boží hlavní „věrný služebník“? (Žalm 16:10) Proč se tedy dá říci, že jedině Jehova je věrný?
8 Především nesmíme zapomenout, že věrnost je jednou ze stránek lásky. Vzhledem k tomu, že „Bůh je láska“ – že je samotným zosobněním této vlastnosti – kdo by věrnost dokázal projevovat víc než Jehova? (1. Jana 4:8) Ano, andělé a lidé možná napodobují Boží vlastnosti, ale jedině Jehova je věrný v té největší míře. Jako „Prastarý na dny“ projevuje věrnost déle než kterýkoli tvor, ať už na zemi, nebo v nebi. (Daniel 7:9) Jehova je tudíž tím nejlepším vzorem věrnosti. Tuto vlastnost projevuje v takové míře, v jaké toho žádný tvor není schopen. Uvažujme o několika příkladech.
9. V jakém smyslu je Jehova „věrný ve všem, co dělá“?
9 Jehova je „věrný ve všem, co dělá“. (Žalm 145:17) V jakém smyslu? Odpověď nám dává 136. žalm. Tam je vyjmenovaná řada situací, kdy Jehova zachránil své služebníky, mimo jiné i pozoruhodné osvobození Izraelitů u Rudého moře. Není bez významu, že slova každého verše tohoto žalmu jsou zdůrazněna vyjádřením: „Jeho věrná láska trvá navěky.“ Tento žalm je zahrnut do Otázek k rozjímání, které jsou otištěny na straně 289. Když uvedené verše čtete, nepochybně vás zaujme, kolika způsoby Jehova prokazoval věrnou lásku svému lidu. Ano, Jehova projevuje věrnost svým věrným služebníkům tím, že vyslýchá jejich volání o pomoc a ve stanoveném čase zasahuje. (Žalm 34:6) Jehovova věrná láska k jeho služebníkům je stálá, pokud oni zůstávají věrní jemu.
10. Jak Jehova projevuje věrnost v souvislosti se svými měřítky?
10 Jehova projevuje svým služebníkům věrnost také tím, že se drží svých měřítek. Na rozdíl od některých náladových lidí, kteří se nechávají ovládat svými rozmary a city, se Jehova ve svém názoru na to, co je správné a co je nesprávné, nemění. K takovým věcem, jako je spiritismus, modlářství a vraždy, má po celá tisíciletí stejný postoj. „Až do vašeho stáří budu stále stejný,“ řekl prostřednictvím svého proroka Izajáše. (Izajáš 46:4) Můžeme tedy mít důvěru, že když budeme jednat v souladu s jasným mravním vedením, které je obsaženo v Božím Slově, bude to k našemu dobru. (Izajáš 48:17–19)
11. Uveďte příklady toho, že Jehova plní své sliby.
11 Jehova projevuje věrnost také tím, že vždycky splní své sliby. Když něco předpoví, stane se to. Jehova tedy prohlásil: „Tak to bude se slovem, které vychází z mých úst. Nevrátí se ke mně bez výsledků, ale uskuteční to, co si přeji, a úspěšně vykoná to, kvůli čemu jsem ho poslal.“ (Izajáš 55:11) Tím, že drží své slovo, Jehova projevuje věrnost svému lidu. Nenechává ho znepokojeně čekat na něco, o čem sám ví, že to ani nemá v úmyslu udělat. Jehova má v tomto ohledu takovou pověst, že jeho služebník Jozue mohl říci: „Neselhal ani jediný slib ze všech dobrých slibů, které dal Jehova Izraelitům. Všechny se splnily.“ (Jozue 21:45) Nikdy proto nezažijeme zklamání kvůli tomu, že by Jehova své sliby nesplnil – tím si můžeme být naprosto jistí. (Izajáš 49:23; Římanům 5:5)
12., 13. V jakých ohledech Jehovova věrná láska trvá navěky?
12 Jak už bylo uvedeno dříve, Bible nám říká, že Jehovova věrná láska „trvá navěky“. (Žalm 136:1) V jakém smyslu? Za prvé, když Jehova odpouští hříchy, dělá to natrvalo. Ve 26. kapitole bylo pojednání o tom, že Jehova neupozorňuje na minulá provinění, která už člověku prominul. A protože „všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“, měl by být každý z nás vděčný, že Jehovova věrná láska trvá navěky. (Římanům 3:23)
13 Jehovova věrná láska trvá navěky ještě v jiném smyslu. Boží Slovo říká, že ten, kdo jedná správně, „bude jako strom zasazený u vodních toků, strom, který ve svůj čas nese ovoce a jehož listí neusychá. Všechno, co dělá, se podaří“. (Žalm 1:3) Představte si bujný strom, jehož listoví nikdy neuschne. Podobně bude i náš život dlouhý, pokojný a plodný, pokud nalezneme opravdové potěšení v Božím Slově. Požehnání, které Jehova s věrností vylévá na své oddané služebníky, je věčné. V novém světě, který vytvoří, bude poslušné lidstvo zažívat jeho věrnou lásku navěky. (Zjevení 21:3, 4)
Jehova „neopustí své věrné“
14. Jak Jehova projevuje ocenění pro věrnost svých služebníků?
14 Jehova svou věrnost projevuje opakovaně. Je dokonale zásadový, a proto věrnost, kterou dává najevo svým oddaným služebníkům, nikdy nezeslábne. Žalmista napsal: „Byl jsem mladý a teď už jsem starý muž, ale nikoho, kdo jedná správně, jsem neviděl opuštěného ani jeho děti, jak žebrají o chleba. Jehova totiž miluje spravedlnost a neopustí své věrné.“ (Žalm 37:25, 28) Je pravda, že jako stvořitel si Jehova zaslouží, abychom ho uctívali. (Zjevení 4:11) Přesto si nesmírně cení našich věrných skutků, protože on sám je věrný. (Malachiáš 3:16, 17)
15. Vysvětlete, jak Jehovovo jednání s Izraelity vyzdvihuje Jehovovu věrnost.
15 Ve své věrné lásce Jehova opakovaně pomáhá svým ctitelům, když se dostanou do těžkostí. Žalmista nám říká: „On chrání život svých věrných, osvobozuje je z rukou ničemů.“ (Žalm 97:10) Zamysleme se nad tím, jak jednal s izraelským národem. Potom co je zázračně osvobodil u Rudého moře, mu zpívali: „Ve své věrné lásce vedeš lid, který jsi vyplatil.“ (2. Mojžíšova 15:13) Osvobození Izraelitů u Rudého moře bylo od Jehovy jistě projevem věrné lásky. Mojžíš jim tedy řekl: „Jehova si vás oblíbil a vyvolil vás ne proto, že byste byli největší ze všech národů. Vždyť jste byli nejmenší ze všech národů. Jehova to udělal z lásky k vám a také proto, že se držel přísahy, kterou se zavázal vašim praotcům. Právě proto vás Jehova vyvedl silnou rukou a vyplatil z otroctví, z moci faraona, egyptského krále.“ (5. Mojžíšova 7:7, 8)
16., 17. a) Jak se projevila nevděčnost Izraelitů, ale jak jim Jehova přesto projevoval soucit? b) Jak se ukázalo, že pro většinu Izraelitů už „nebylo možné, aby se uzdravili“, a proč jsou tedy pro nás varovným příkladem?
16 Izraelité jako národ si Jehovovy věrné lásky žel nevážili. Po svém osvobození totiž „proti [Jehovovi] dál hřešili, bouřili se v poušti proti Nejvyššímu“. (Žalm 78:17) V průběhu staletí se bouřili znovu a znovu, opouštěli Jehovu a obraceli se k falešným bohům a pohanským zvyklostem, kterými se znečišťovali. Jehova přesto svou smlouvu nezrušil. Místo toho prostřednictvím proroka Jeremjáše úpěnlivě prosil svůj lid: „Vrať se, odpadlice Izraeli… Nebudu se na vás dívat rozhněvaně, vždyť jsem věrný.“ (Jeremjáš 3:12) Jak ale bylo uvedeno ve 25. kapitole, na většinu Izraelitů to nezapůsobilo. Ano, „oni se poslům pravého Boha vysmívali, opovrhovali jeho slovy a zesměšňovali jeho proroky“. K čemu to vedlo? „Jehovův vztek vzplanul proti jeho lidu a nebylo možné, aby se uzdravili.“ (2. Paralipomenon 36:15, 16)
17 Co se z toho můžeme naučit? Jehovova věrnost není ani slepá, ani naivní. Je pravda, že Jehova je „plný věrné lásky“ a těší ho projevovat milosrdenství, jestliže je pro to důvod. Co se však stane, když se prokáže, že provinilec je nenapravitelně zkažený? V takovém případě se Jehova drží svých měřítek a vynáší nepříznivý rozsudek. Je to tak, jak řekl Mojžíšovi: „Viníka rozhodně nenechá bez trestu.“ (2. Mojžíšova 34:6, 7)
18., 19. a) Proč skutečnost, že Jehova potrestá špatné lidi, je ve své podstatě projevem věrnosti? b) Jak Jehova projeví věrnost těm svým služebníkům, kteří kvůli pronásledování zemřeli?
18 To, že Bůh potrestá špatné lidi, je ve své podstatě projevem věrnosti. V jakém smyslu? Jedno hledisko je obsaženo v knize Zjevení, v příkazu, který Jehova dává sedmi andělům: „Jděte a vylijte na zem sedm misek Božího hněvu.“ Když třetí anděl vylije svou misku „do řek a pramenů vod“, stanou se krví. Anděl potom říká Jehovovi: „Ty, který jsi a který jsi byl, náš věrný Bože, jsi spravedlivý, protože jsi vynesl tyto rozsudky. Prolévali krev svatých a proroků, a proto jsi jim dal pít krev. Zaslouží si to.“ (Zjevení 16:1–6)
19 Povšimněme si, že když anděl předává toto poselství soudu, mluví o Jehovovi jako o věrném Bohu. Proč? Protože odstraněním zlých lidí Jehova projevuje věrnost svým služebníkům, z nichž mnozí při pronásledování dokonce přišli o život. Jehova takové lidi s věrností uchovává ve své paměti. Touží po tom, aby tyto věrné služebníky, kteří zemřeli, znovu spatřil. A Bible potvrzuje, že jeho záměrem je odměnit je vzkříšením. (Job 14:14, 15) To, že tito věrní služebníci už nežijí, není pro Jehovu důvod, aby na ně zapomněl. Naopak, „ti všichni jsou pro něho živí“. (Lukáš 20:37, 38) Jehovův záměr přivést zpět k životu všechny ty, kdo jsou v jeho paměti, je mocným dokladem jeho věrnosti.
Na ty, kdo mu zůstali věrní až do smrti, si Jehova s věrností vzpomene a vzkřísí je
Jehovova věrná láska nám otevírá cestu k záchraně
20. Kdo jsou nádoby milosrdenství a jak těmto lidem Jehova projevuje věrnost?
20 Po celé období lidských dějin projevuje Jehova svým oddaným služebníkům pozoruhodnou věrnost. V podstatě už tisíce let Jehova snáší „s velkou trpělivostí nádoby hněvu, které si zaslouží zničení“. Proč to dělá? „Aby ukázal bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil ke slávě.“ (Římanům 9:22, 23) Těmito nádobami milosrdenství jsou lidé, kteří mají správný postoj a byli pomazáni svatým duchem, aby se stali Kristovými spoludědici v jeho království. (Matouš 19:28) Tím, že Jehova těmto nádobám milosrdenství otevřel cestu k záchraně, zůstal věrný Abrahamovi, kterému dal tento smluvní slib: „Protože jsi mě poslechl, prostřednictvím tvého potomstva získají požehnání všechny národy na zemi.“ (1. Mojžíšova 22:18)
21. a) Jak Jehova projevuje věrnost „velkému zástupu“ lidí, kteří mají vyhlídku na to, že vyjdou z „velkého soužení“? b) K čemu nás Jehovova věrnost podněcuje?
21 Podobnou věrnost Jehova projevuje i „velkému zástupu“ lidí, kteří mají vyhlídku na to, že vyjdou „z velkého soužení“ a budou navždy žít v ráji na zemi. (Zjevení 7:9, 10, 14) Jehovovi služebníci jsou sice nedokonalí, ale Jehova jim přesto s věrností dává příležitost žít věčně. Jak to dělá? Prostřednictvím výkupného, které je největším projevem Jehovovy věrnosti. (Jan 3:16; Římanům 5:8) Jehovova věrnost tak přitahuje ty, kdo ve svém srdci hladovějí po spravedlnosti. (Jeremjáš 31:3) Není vám snad Jehova ještě bližší, když si uvědomíte, jak hlubokou věrnost dodnes projevuje a v budoucnosti ještě projeví? Ukažme mu svou vděčnost za jeho lásku tím, že budeme posilovat své rozhodnutí mu věrně sloužit a tak se k němu čím dál víc přibližovat.
a Je zajímavé, že slovo, které je ve 2. Samuelově 22:26 přeloženo jako „věrně“, se na jiných místech překládá jako „věrná láska“.
-
-
„Poznat Kristovu lásku“Přibližte se k Jehovovi
-
-
29. KAPITOLA
„Poznat Kristovu lásku“
1.–3. a) Co Ježíše podněcovalo k tomu, že chtěl být jako jeho Otec? b) Které rysy Ježíšovy lásky prozkoumáme?
POZOROVALI jste někdy malého chlapce, který se snaží být jako jeho táta? Napodobuje třeba jeho chůzi, způsob vyjadřování nebo jeho jednání. Za čas se možná ztotožní i s jeho mravními a duchovními hodnotami. Ano, chlapec ke svému milujícímu otci cítí lásku a obdiv, a proto chce být jako on.
2 Platí to i ve vztahu mezi Ježíšem a jeho nebeským Otcem? „Miluji Otce,“ prohlásil Ježíš při jedné příležitosti. (Jan 14:31) Nikdo nemůže milovat Jehovu více než jeho Syn, který byl s Otcem dlouho před tím, než kdokoli z jiných tvorů vůbec začal existovat. Láska podněcovala tohoto oddaného Syna k tomu, že chtěl být jako jeho Otec. (Jan 14:9)
3 V předchozích kapitolách této knihy jsme uvažovali o tom, jak Ježíš dokonale napodoboval Jehovovu moc, spravedlnost a moudrost. Jak ale Ježíš napodoboval Otcovu lásku? Prozkoumejme tři rysy Ježíšovy lásky – jeho obětavost, něžný soucit a ochotu odpouštět.
„Nikdo nemá větší lásku“
4. Jak Ježíš dal ten největší lidský příklad obětavé lásky?
4 Ježíš je vynikajícím příkladem obětavé lásky. K obětavosti patří nesobecky dávat potřeby a zájmy druhých před své vlastní. Jak Ježíš projevoval takovou lásku? Sám to vysvětlil takto: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele.“ (Jan 15:13) Ježíš za nás ochotně dal svůj dokonalý život. Byl to ten největší projev lásky, jakého byl člověk kdy schopen. Ježíš ale projevoval obětavou lásku i jinými způsoby.
5. Proč bylo to, že Boží jediný Syn odešel z nebe na zem, láskyplnou obětí?
5 Než tento jediný Boží Syn přišel na zem, měl výsadní a vyvýšené postavení v nebesích. Měl důvěrný vztah k Jehovovi a k velkému množství duchovních tvorů. Bez ohledu na tyto osobní výhody se tento milovaný Syn „zřekl … sám sebe, přijal podobu otroka a stal se člověkem“. (Filipanům 2:7) Byl ochoten jít mezi hříšné lidi a žít ve světě, který „je v moci toho zlého“. (1. Jana 5:19) Nebyla to snad ze strany Božího Syna láskyplná oběť?
6., 7. a) Jakými způsoby Ježíš projevoval obětavou lásku během své pozemské služby? b) Jaký dojemný příklad nesobecké lásky nacházíme v Janovi 19:25–27?
6 Během své služby na zemi Ježíš projevoval obětavou lásku různými způsoby. Byl naprosto nesobecký. Do své služby byl tak zabraný, že se vzdal běžných vymožeností, na které jsou lidé zvyklí. Řekl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kam složit hlavu.“ (Matouš 8:20) Ježíš byl šikovný tesař, a tak si mohl vyhradit nějaký čas na to, aby si postavil pohodlný dům nebo aby vyrobil krásný nábytek, prodal ho a přivydělal si tak nějaké peníze. On však své schopnosti nepoužíval k tomu, aby získal hmotné věci.
7 Dojemný příklad Ježíšovy obětavé lásky nacházíme v Janovi 19:25–27. Představme si, kolik věcí asi zaměstnávalo Ježíšovu mysl a srdce to odpoledne, kdy měl zemřít. Když trpěl na kůlu, dělal si starosti o své učedníky, o kazatelské dílo a hlavně o to, aby zůstal věrný svému Otci a oslavil jeho jméno. Bez nadsázky je možné říci, že na Ježíšových bedrech spočívala budoucnost celého lidstva. Přesto Ježíš jen několik okamžiků před svou smrtí myslel také na svou matku Marii, která tehdy již patrně byla vdovou. Ježíš požádal apoštola Jana, aby se o Marii staral jako o svou vlastní matku, a apoštol pak Marii vzal k sobě domů. Ježíš tak zařídil, aby o jeho maminku bylo po hmotné i duchovní stránce postaráno. To byl skutečně něžný projev nesobecké lásky.
„Bylo mu jich líto“
8. Jaký význam má řecké slovo, které Bible používá k popisu Ježíšova soucitu?
8 Ježíš byl – podobně jako jeho Otec – soucitný. Písmo Ježíše vykresluje jako člověka, který se usilovně snažil pomáhat lidem v tísni, protože s nimi jejich situaci hluboce prožíval. Bible k popisu Ježíšova soucitu používá řecké slovo překládané jako „být líto“. Jistý učenec říká: „[Toto slovo] popisuje … emoci, která se dotkne celého nitra člověka. V řečtině je to nejsilnější slovo pro soucit.“ Zamysleme se nad několika situacemi, ve kterých Ježíše jeho hluboký soucit podnítil k tomu, aby jednal.
9., 10. a) Jaké okolnosti přiměly Ježíše a jeho apoštoly k tomu, že chtěli vyhledat klidné místo? b) Jak Ježíš zareagoval, když zástup narušil jeho soukromí, a proč?
9 Soucit ho podnítil, aby uspokojil duchovní potřeby lidí. Zpráva v Markovi 6:30–34 ukazuje, co bylo hlavní příčinou Ježíšovy lítosti. Představte si tu situaci. Apoštolové byli nadšeni, protože se právě vrátili z velké kazatelské výpravy. Přišli k Ježíšovi a s radostí mu vyprávěli o všem, co viděli a slyšeli. Jenomže kolem nich se shromáždil velký zástup lidí, a Ježíš a jeho apoštolové tak neměli čas se ani najíst. Ježíš, kterému nikdy nic neuniklo, zaregistroval, že jeho apoštolové jsou unavení. „Pojďte se mnou na osamělé místo a trochu si odpočiňte,“ vyzval je. Nastoupili tedy do člunu a odpluli napříč severním výběžkem Galilejského moře, aby našli klidné místo. Jenže zástup viděl, jak odjíždějí. Navíc se o tom doslechli i další lidé. Všichni si pospíšili a podél severního pobřeží se na druhou stranu dostali dokonce ještě dříve než člun.
10 Rozčílilo snad Ježíše, že přišel o své soukromí? Rozhodně ne. Když viděl ten několikatisícový zástup, který ho očekával, dojalo ho to. Marek napsal: „[Ježíš] uviděl velký zástup lidí a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je učit mnoho věcí.“ Ježíš se na ty lidi díval jako na jednotlivce, kteří mají duchovní potřeby. Byli jako bezmocné ovce, které se zatoulaly a nemají pastýře, jenž by je vedl a chránil. Ježíš věděl, že lhostejní náboženští vůdci, kteří měli plnit roli starostlivých pastýřů, se o obyčejné lidi vůbec nestarají. (Jan 7:47–49) Situace těchto lidí se dotýkala jeho srdce, a proto je začal vyučovat „o Božím království“. (Lukáš 9:11) Všimněme si, že Ježíšovi bylo těch lidí líto ještě před tím, než viděl, jak na jeho učení reagují. Jinými slovy, něžný soucit nebyl výsledkem toho, že Ježíš začal tento zástup vyučovat, ale byl pohnutkou, díky které se do toho pustil.
11., 12. a) Jak se s malomocnými nakládalo v biblických dobách, ale jak zareagoval Ježíš, když ho oslovil muž „plný malomocenství“? b) Jak asi na malomocného zapůsobil Ježíšův dotek a jak nám to přibližuje vyprávění jednoho lékaře?
11 Soucit ho podnítil, aby pomohl těm, kdo trpěli. Lidé s nejrůznějšími onemocněními cítili, že Ježíš je soucitný, a to je k němu přitahovalo. Dojemným příkladem byla situace, kdy Ježíše, za kterým přicházely davy lidí, oslovil muž „plný malomocenství“. (Lukáš 5:12) V biblických dobách byli malomocní posíláni do karantény, aby se ostatní lidé nenakazili. (4. Mojžíšova 5:1–4) Časem však rabínští vůdci začali prosazovat svůj bezcitný náhled na malomocenství a zaváděli vlastní tyranská pravidla.a Povšimněme si ale, jak Ježíš malomocnému odpověděl. „Přišel k němu jeden malomocný a na kolenou ho úpěnlivě prosil: ‚Pokud budeš chtít, můžeš mě uzdravit.‘ Ježíšovi ho bylo líto. Vztáhl k němu ruku, dotkl se ho a řekl: ‚Chci! Ať jsi zdravý.‘ Malomocenství okamžitě zmizelo a byl zdravý.“ (Marek 1:40–42) Ježíš věděl, že už samotná přítomnost malomocného je proti Zákonu. Bylo mu ho ale tak líto, že ho nejen neposlal pryč, ale udělal ještě něco mnohem neuvěřitelnějšího. Dotkl se ho.
12 Dokážete si představit, co tento dotek pro malomocného znamenal? Abychom si to přiblížili, uvažujme o jednom zážitku. Specialista na malomocenství dr. Paul Brand vypráví o jednom malomocném, kterého léčil v Indii. Při vyšetření tento lékař položil svému pacientovi ruku na rameno a s pomocí tlumočníka mu vysvětloval, jaký druh léčby bude muset podstoupit. Malomocný se z ničeho nic rozplakal. „Řekl jsem snad něco nevhodného?“ zeptal se lékař. Tlumočník se mladého muže vyptal v jeho jazyce a odpověděl: „Ne, doktore. Říká, že brečí, protože jste mu položil ruku na rameno. Než přišel sem, nikdo se ho mnoho let vůbec nedotkl.“ Pro malomocného, který oslovil Ježíše, znamenal ten dotek ještě mnohem více. Nemoc, která ho stavěla na okraj společnosti, po tomto jediném doteku úplně zmizela.
13., 14. a) Jaký průvod Ježíš potkal, když přicházel k městu Nain, a proč to byla mimořádně smutná situace? b) Co soucitný Ježíš udělal pro vdovu z Nain?
13 Soucit ho podnítil, aby truchlící zbavil zármutku. Zármutek druhých lidí Ježíš intenzivně prožíval. Přemýšlejme například o zprávě u Lukáše 7:11–15. Příběh se odehrál u galilejského města Nain, asi v polovině Ježíšovy služby na zemi. Když Ježíš přicházel k městské bráně, potkal pohřební průvod. Šlo o mimořádně tragickou situaci. Zemřel mladý muž, jediný syn, jehož matka již byla vdovou. V průvodu, jako byl tento, už asi jednou šla – když pohřbívala svého manžela. Tentokrát se jednalo o jejího syna, který se o ni možná jako jediný staral. V zástupu, který ji doprovázel, mohli být také smuteční zpěváci a hudebníci hrající truchlivé melodie. (Jeremjáš 9:17, 18; Matouš 9:23) Ježíš však svůj pohled zaměřil na zarmoucenou vdovu, která nepochybně kráčela poblíž már, na nichž spočívalo tělo jejího syna.
14 Truchlící matky mu bylo líto. Uklidňujícím hlasem jí řekl: „Neplač.“ Bez vyzvání přistoupil k márám a dotkl se jich. Nosiči – a snad i celý zástup – se zastavili. Pak Ježíš autoritativním hlasem promluvil k neživému tělu: „Mladý muži, říkám ti, vstaň!“ Co následovalo? „Mrtvý se posadil [a] začal mluvit“, jako by se probudil z hlubokého spánku. Potom přichází to nejdojemnější: „Ježíš ho vrátil matce.“
15. a) Na jakou spojitost mezi soucitem a jednáním poukazují biblické zprávy o situacích, kdy bylo Ježíšovi někoho líto? b) Jak můžeme v tomto ohledu Ježíše napodobovat?
15 Co se z těchto zpráv můžeme naučit? Všimněme si, že v každém z těch příběhů je spojitost mezi soucitem a jednáním. Ježíš se zkrátka nemohl dívat na utrpení druhých, aniž by mu jich bylo líto, ani s nimi nemohl soucítit, aniž by jim poskytl praktickou pomoc. Jak můžeme napodobovat jeho příklad? Jako křesťané jsme dostali za úkol kázat dobrou zprávu a činit učedníky. K této službě nás podněcuje především láska k Bohu. Ale nezapomínejme, že je to dílo, ve kterém hraje svou úlohu i soucit. Budeme-li s lidmi soucítit jako Ježíš, bude nás naše srdce podněcovat, abychom se s nimi v co největší míře dělili o dobrou zprávu. (Matouš 22:37–39) A jak můžeme projevit soucit svým spoluvěřícím, kteří trpí nebo truchlí? V naší moci není zázračně uzdravovat nemocné nebo křísit mrtvé. Svým bratrům a sestrám ale můžeme říct, jak moc nám na nich záleží, nebo jim poskytnout vhodnou praktickou pomoc. (Efezanům 4:32)
„Otče, odpusť jim“
16. Jak se Ježíšova ochota odpouštět projevila i tehdy, když byl na mučednickém kůlu?
16 Ježíš dokonale napodoboval Otcovu lásku ještě v dalším důležitém ohledu – ochotně odpouštěl. (Žalm 86:5) Jeho ochota odpouštět byla zjevná i ve chvíli, kdy visel na mučednickém kůlu. O čem Ježíš mluvil, když měl ruce i nohy probodnuté hřeby, tedy v době, kdy věděl, že ho nemine potupná smrt? Vyzýval snad Jehovu, aby mučitele ztrestal? Naopak, k Ježíšovým posledním slovům patřilo: „Otče, odpusť jim, protože nevědí, co dělají.“ (Lukáš 23:34)b
17.–19. Jakými způsoby dal Ježíš najevo, že Petrovi odpustil trojnásobné zapření?
17 Možná ještě působivějším příkladem Ježíšovy ochoty odpouštět je to, jakým způsobem jednal s apoštolem Petrem. Není pochyb o tom, že Petr Ježíše ze srdce miloval. Poslední večer Ježíšova života, 14. nisanu, mu Petr řekl: „Pane, jsem připravený jít s tebou i do vězení, i na smrt!“ A přesto o pouhých několik hodin později třikrát zapřel, že by Ježíše byť jen znal. O tom, co se stalo, když Petr zapřel Ježíše potřetí, Bible píše: „Vtom se Pán otočil [a] podíval se na Petra.“ Petr byl zdrcen závažností svého hříchu, a tak „vyšel ven a hořce se rozplakal“. Když Ježíš později ten den zemřel, apoštol si možná říkal: Odpustil mi Pán vůbec? (Lukáš 22:33, 61, 62)
18 Na odpověď Petr nemusel dlouho čekat. Ježíš byl ráno 16. nisanu vzkříšen a podle všeho ještě ten den Petra osobně navštívil. (Lukáš 24:34; 1. Korinťanům 15:4–8) Proč Ježíš věnoval takovou mimořádnou pozornost apoštolovi, který ho tak rezolutně zapíral? Ježíš asi chtěl kajícného Petra ujistit, že ho stále miluje a váží si ho. Ujistil ho však o tom ještě něčím dalším.
19 O něco později se Ježíš učedníkům objevil u Galilejského moře. Při této příležitosti se třikrát zeptal Petra (který předtím Pána třikrát zapřel), zda ho miluje. Když už se ptal potřetí, Petr odpověděl: „Pane, ty víš všechno. Víš, že tě miluji.“ Není pochyb o tom, že Ježíš mohl číst v srdci, a proto dobře věděl, že ho Petr miluje. Ježíš však dal Petrovi příležitost, aby svou lásku potvrdil. A co víc, pověřil ho, aby sytil a pásl jeho „ovečky“. (Jan 21:15–17) Petr již dříve dostal za úkol kázat. (Lukáš 5:10) Ale nyní mu Ježíš pozoruhodným způsobem projevil důvěru a svěřil mu další závažnou odpovědnost – pečovat o ty, kdo se stanou Kristovými následovníky. Nedlouho po tom mu svěřil význačnou úlohu v křesťanském sboru. (Skutky 2:1–41) Petrovi se muselo velmi ulevit, když si uvědomil, že mu Ježíš odpustil a nadále mu důvěřuje.
Poznali jste „Kristovu lásku“?
20., 21. Jak můžeme plně „poznat Kristovu lásku“?
20 Jehovovo Slovo popisuje Kristovu lásku opravdu nádherně. Jak bychom však na ni měli reagovat? Bible nás vybízí, abychom poznali „Kristovu lásku, která převyšuje poznání“. (Efezanům 3:19) Jak jsme viděli, ze zpráv o Ježíšově životě a službě, jež jsou zaznamenány v evangeliích, se toho o Kristově lásce dozvídáme mnoho. Ovšem plně „poznat Kristovu lásku“ znamená více než jen zjistit, co o Ježíšovi říká Bible.
21 Řecký výraz, který se překládá slovem „poznat“, znamená poznat „prakticky, na základě zkušenosti“. Jestliže tedy projevujeme lásku stejným způsobem, jakým ji projevoval Ježíš – nesobecky věnujeme druhým svůj čas a energii, soucitně reagujeme na jejich potřeby a ze srdce jim odpouštíme – pak můžeme skutečně pochopit, co cítil. Prostřednictvím vlastní zkušenosti tak můžeme „poznat Kristovu lásku, která převyšuje poznání“. A nikdy nezapomeňme, že čím více se budeme Kristu podobat, tím více se přiblížíme k tomu, koho Ježíš dokonale napodoboval – k našemu milujícímu Bohu Jehovovi.
a Rabínská pravidla stanovovala, že k malomocnému se nikdo nemá přiblížit víc než na čtyři lokte (necelé dva metry). Jestliže však foukal vítr, měl být malomocný vzdálen přinejmenším 100 loket (45 metrů). Midraš Rabba píše o jednom rabínovi, který se před malomocnými skrýval, a o jiném, který po nich házel kameny, aby se k němu nemohli přiblížit. Malomocní tedy dobře věděli, jak velmi člověka bolí, když jím druzí pohrdají a vyhýbají se mu.
b Některé starověké rukopisy úvodní slova Lukáše 23:34 vynechávají. Mnoho jiných spolehlivých rukopisů je však obsahuje, a proto jsou zahrnuta do Překladu nového světa a řady dalších překladů. Ježíš pravděpodobně mluvil o římských vojácích, kteří ho popravili. Oni nevěděli, co dělají – netušili, kdo Ježíš ve skutečnosti je. Možná měl na mysli i Židy, kteří žádali jeho popravu, ale později v něj uvěřili. (Skutky 2:36–38) Ovšem náboženští vůdci, kteří byli za Ježíšovu popravu odpovědní, nesli mnohem větší vinu, protože jednali vědomě a zlomyslně. Mnohým z nich nebylo možné odpustit. (Jan 11:45–53)
-
-
„Žijte v lásce“Přibližte se k Jehovovi
-
-
30. KAPITOLA
„Žijte v lásce“
1.–3. K čemu vede to, když napodobujeme Jehovův příklad v projevování lásky?
„DÁVAT přináší víc štěstí než dostávat.“ (Skutky 20:35) Tato Ježíšova slova podtrhují důležitou skutečnost: Nesobecká láska nezůstává bez odměny. I když dostávat lásku přináší mnoho štěstí, ještě víc štěstí plyne z dávání neboli projevování lásky druhým.
2 Nikdo to neví lépe než náš nebeský Otec. Jak jsme viděli v předchozích kapitolách tohoto oddílu, Jehova je největším příkladem lásky. Nikdo neprojevoval lásku ve větší míře ani delší dobu. Není proto divu, že se o Jehovovi mluví jako o šťastném Bohu. (1. Timoteovi 1:11)
3 Náš láskyplný Bůh si přeje, abychom se snažili být jako on, a to zejména v projevování lásky. Dopis Efezanům 5:1, 2 nám říká: „Napodobujte… Boha jako milované děti a žijte v lásce.“ Jestliže napodobujeme Jehovův příklad v projevování lásky, zažíváme ono větší štěstí, které plyne z dávání. Také máme radost z vědomí, že se Jehovovi líbíme, protože jeho Slovo nás vybízí, abychom měli mezi sebou lásku. (Římanům 13:8) Existují však ještě další důvody, proč bychom měli žít v lásce.
Proč je láska nezbytná
4., 5. Proč je důležité projevovat spoluvěřícím obětavou lásku?
4 Proč je důležité, abychom svým spoluvěřícím projevovali lásku? Jednoduše řečeno, láska je samotnou podstatou pravého křesťanství. Bez lásky bychom si ke spolukřesťanům nemohli vytvořit důvěrný vztah, a co je ještě důležitější, v Jehovových očích bychom neměli žádnou hodnotu. Zamysleme se, co o tom říká Boží Slovo.
5 Poslední večer svého života na zemi Ježíš řekl svým následovníkům: „Dávám vám nové přikázání, abyste jeden druhého milovali. Jako jsem miloval já vás, tak i vy milujte jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci – když budete mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) „Jako jsem miloval já vás“ – ano, Ježíš nám přikázal, abychom projevovali stejný druh lásky, jaký projevoval on sám. Ve 29. kapitole jsme si uvedli, že Ježíš dal vynikající příklad v projevování obětavé lásky tím, že dával potřeby a zájmy druhých před své vlastní. I my máme projevovat nesobeckou lásku, a to tak zřetelně, aby byla zjevná i lidem mimo křesťanský sbor. Obětavá bratrská láska je znakem, podle kterého se pozná, že jsme pravými Kristovými následovníky.
6., 7. a) Jak víme, že Jehovovo Slovo klade na projevování lásky velký důraz? b) Na kterou stránku lásky se zaměřují Pavlova slova zaznamenaná v 1. Korinťanům 13:4–8?
6 Co když nám láska chybí? Apoštol Pavel uvádí: „Kdybych … neměl lásku, byl bych jako dunící kov nebo řinčící činel.“ (1. Korinťanům 13:1) Řinčící činel ani dunící kov nevydávají zrovna příjemný zvuk. Toto přirovnání je proto opravdu výstižné. Člověk, který postrádá lásku, je jako hudební nástroj vydávající hlasitý, nepříjemný zvuk, který nepřitahuje, ale odpuzuje. Jak by se takový člověk mohl těšit z blízkého vztahu s druhými? Pavel také řekl: „Kdybych měl tolik víry, že bych dokázal přemisťovat hory, ale neměl lásku, nebyl bych nic.“ (1. Korinťanům 13:2) Jen si to představme! Člověk bez lásky je „neužitečná nula“, bez ohledu na to, co všechno možná dělá. (The Amplified Bible) Není snad zřejmé, že Jehovovo Slovo klade na projevování lásky velký důraz?
7 Jak ale můžeme tuto vlastnost projevovat při jednání s druhými? Odpověď nacházíme v Pavlových slovech z 1. Korinťanům 13:4–8. V těchto verších se nezdůrazňuje Boží láska k nám ani naše láska k Bohu. Pavel se zde totiž zaměřil na to, jak bychom měli projevovat lásku jeden druhému. Popsal, jaká láska je a jaká není.
Jaká láska je
8. Jak nám může trpělivost pomoci při jednání s druhými?
8 „Láska je trpělivá.“ Mít lásku tedy znamená trpělivě snášet druhé. (Kolosanům 3:13) Určitě souhlasíme s tím, že takovou trpělivost potřebujeme. Vzhledem k tomu, že jsme nedokonalí a sloužíme bok po boku, musíme počítat s tím, že nás čas od času naši křesťanští bratři rozzlobí a my zase je. Ale trpělivost a snášenlivost nám pomohou, abychom se vyrovnali s drobnými škrábanci a rankami, které utržíme při jednání s druhými, a přitom nenarušili pokoj ve sboru.
9. Jakými způsoby můžeme druhým projevovat laskavost?
9 „Láska je … laskavá.“ Laskavost projevujeme tím, že druhým pomáháme a mluvíme s nimi ohleduplně. Láska nás podněcuje, abychom vyhlíželi po příležitostech projevit laskavost, zejména těm, kdo to potřebují nejvíce. Například někdo ze starších spolukřesťanů je možná osamělý a potřebuje povzbuzující návštěvu. Svobodná matka nebo sestra žijící v nábožensky rozdělené domácnosti může potřebovat nějakou praktickou pomoc. Křesťan, který je nemocný nebo ho tíží problémy, snad potřebuje, aby ho věrný přítel potěšil laskavým slovem. (Přísloví 12:25; 17:17) Pokud budeme takovými způsoby laskavost iniciativně projevovat, potvrdíme tak opravdovost své lásky. (2. Korinťanům 8:8)
10. Jak nám láska pomáhá zastávat se pravdy a říkat pravdu, i když to není snadné?
10 Láska se „raduje … z pravdy“. Jiný překlad uvádí: „Láska … jde radostně ruku v ruce s pravdou.“ Láska nás motivuje, abychom se pravdy zastávali a říkali „jeden druhému pravdu“. (Zecharjáš 8:16) Jestliže se například někdo z našich blízkých dopustil vážného hříchu, láska k Jehovovi – a k přestupníkovi – nám pomůže držet se Božích měřítek, a ne se snažit provinění zakrývat, omlouvat, nebo o něm dokonce lhát. Je pravda, že může být obtížné přijmout vzniklou situaci jako skutečnost. Pokud ale máme na mysli, co je v nejlepším zájmu takového člověka, bude nám záležet na tom, aby přijal Boží láskyplné ukáznění a reagoval na něj. (Přísloví 3:11, 12) Jako milující křesťané se také snažíme „ve všem chovat poctivě“. (Hebrejcům 13:18)
11. Vzhledem k tomu, že láska „všechno snáší“, oč bychom se měli snažit v souvislosti s chybami našich spoluvěřících?
11 Láska „všechno snáší“. Toto vyjádření doslova znamená „všechno přikrývá“. (Kingdom Interlinear) První Petra 4:8 uvádí: „Láska přikrývá množství hříchů.“ Pokud máme svoje bratry a sestry opravdu rádi, nebudeme upozorňovat na všechny jejich nedostatky. V mnoha případech jsou chyby a omyly našich spoluvěřících zanedbatelné a my je můžeme přikrýt láskou. (Přísloví 10:12; 17:9)
12. Jakým způsobem apoštol Pavel ukázal, že má o Filemonovi to nejlepší mínění, a co se z Pavlova příkladu můžeme naučit?
12 Láska „všemu věří“. Moffattův překlad říká, že láska je „vždy ochotná věřit v to nejlepší“. Nejsme tedy ke spoluvěřícím přehnaně podezíraví ani nezpochybňujeme každou jejich pohnutku. Láska nám pomáhá, abychom v souvislosti s našimi bratry věřili „v to nejlepší“ a důvěřovali jim.a Všimněme si jednoho příkladu v Pavlově dopisu Filemonovi. Pavel tento dopis napsal s cílem vybídnout Filemona, aby laskavě přijal nazpět uprchlého otroka Onesima, který se mezitím stal křesťanem. Pavel se nepokoušel Filemona nutit, ale dovolával se jeho lásky. Svou důvěru, že Filemon bude jednat dobře, vyjádřil slovy: „Jsem přesvědčený, že mi vyhovíš. A vím, že uděláš ještě víc, než o co prosím.“ (Verš 21) Jestliže nás láska podněcuje k tomu, abychom vyjadřovali takovou důvěru v naše bratry, pomáháme jim, aby se mohli projevit z té nejlepší stránky.
13. Jak se projeví to, když doufáme, že se našim bratrům povede dobře?
13 Láska „ve vše doufá“. Láska velmi úzce souvisí nejen s důvěrou, ale také s nadějí. Pokud máme své spoluvěřící rádi, doufáme, že se jim povede dobře. Například pokud se nějaký bratr „nevědomky vydá špatným směrem“, doufáme, že bude naslouchat těm, kdo se mu s láskou budou snažit pomoci, aby se změnil. (Galaťanům 6:1) Doufáme také, že se zotaví ti, kdo jsou slabí ve víře. Máme s takovými lidmi trpělivost a co nejvíce se jim snažíme pomoci získat pevnou víru. (Římanům 15:1; 1. Tesaloničanům 5:14) I když na scestí sejde někdo z našich blízkých, nevzdáváme se naděje, že se jednou vzpamatuje a vrátí se k Jehovovi, jako se to stalo v případě marnotratného syna v Ježíšově podobenství. (Lukáš 15:17, 18)
14. Které situace ve sboru mohou být zkouškou naší vytrvalosti a jak budeme reagovat, pokud máme lásku?
14 Láska „ve všem vytrvává“. Díky vytrvalosti dokážeme zůstat pevní navzdory zklamáním či těžkostem. Zkoušky vytrvalosti nepřicházejí jen od lidí mimo křesťanský sbor. Někdy může zkouška vycházet přímo z křesťanského sboru. Bratři nás mohou kvůli své nedokonalosti občas zklamat. Bezmyšlenkovitě pronesená poznámka nás může citově zranit. (Přísloví 12:18) Určitá sborová záležitost se snad neprojednává tak, jak by se podle nás projednávat měla. Některý z uznávaných bratrů možná svým jednáním vzbuzuje pohoršení, takže si říkáme: Jak může křesťan dělat něco takového? Když se něco takového stane, odtáhneme se od sboru a přestaneme Jehovovi sloužit? Určitě ne, pokud máme lásku. Láska nám pomůže, abychom se nenechali zaslepit selháním nějakého bratra, takže bychom na něm nebo na sboru již neviděli ani špetku dobrého. Pomůže nám zůstat věrní Bohu a podporovat sbor bez ohledu na to, co říká nebo dělá nějaký nedokonalý člověk. (Žalm 119:165)
Jaká láska není
15. Proč je závist destruktivní emoce a jak nám ji láska pomáhá potlačovat?
15 „Láska nezávidí.“ Neměli bychom druhým závidět to, co mají, ať už je to majetek, požehnání, nebo schopnosti. Závist je sobecká, destruktivní emoce, která – pokud není pod kontrolou – může narušit pokoj ve sboru. Co nám pomůže odolat sklonu k závisti? (Jakub 4:5) Jedním slovem: láska. Tato drahocenná vlastnost nám umožní radovat se s těmi, kdo snad mají v životě určité výhody, které my sami nemáme. (Římanům 12:15) Když se tedy někomu dostane chvály za nějakou výjimečnou schopnost nebo za výborný výsledek, láska nám pomáhá, abychom to nevnímali jako osobní urážku.
16. Proč se nebudeme vychloubat tím, co děláme ve službě pro Jehovu, pokud opravdu milujeme své bratry?
16 Láska se „nechlubí, nepovyšuje se“. Láska nám brání, abychom nedávali okázale najevo své vlohy či úspěchy. Pokud své bratry opravdu milujeme, jak bychom se mohli neustále vychloubat svými výsledky ve službě nebo úkoly ve sboru? Takové vychloubání by mohlo druhé skličovat, mohli by se cítit méněcenní. Láska nám nedovoluje chlubit se tím, co nás Bůh nechává dělat ve službě pro něho. (1. Korinťanům 3:5–9) Vždyť láska se „nepovyšuje“, nebo jak uvádí The New Testament in Modern English, „nechová přehnané představy o vlastní důležitosti“. Láska nám pomáhá, abychom si o sobě nemysleli příliš. (Římanům 12:3)
17. Jak se budeme k druhým chovat a jak se k nim naopak chovat nebudeme, pokud je máme opravdu rádi?
17 Láska se „nechová … neslušně“. Člověk, který se chová neslušně, jedná nepřístojně nebo neomaleně. Takové jednání není projevem lásky, protože se v něm zračí naprostá lhostejnost k citům a blahu druhých. Naproti tomu když máme druhé rádi, jsme k nim laskaví a dáváme jim najevo, že nám na nich záleží. Jsme také slušní a zdvořilí, chováme se tak, jak se to Jehovovi líbí, a svým spoluvěřícím projevujeme úctu. Láska nám nedovolí, abychom se chovali ostudně, tedy abychom dělali to, co by naše křesťanské bratry šokovalo nebo pohoršovalo. (Efezanům 5:3, 4)
18. Proč milující člověk nevyžaduje, aby bylo vždycky po jeho?
18 Láska „není sobecká“. V překladu Revised Standard Version na tomto místě čteme: „Láska netrvá na svém.“ Milující člověk nevyžaduje, aby bylo vždycky po jeho, jako by jeho názory byly vždy správné. Nemanipuluje druhými ani se nesnaží svými přesvědčovacími schopnostmi udolat ty, kdo mají jiný názor. Taková neústupnost by prozrazovala určitou míru pýchy a Bible říká, že „pýcha předchází pád“. (Přísloví 16:18) Pokud bratry opravdu milujeme, budeme respektovat jejich názory, a bude-li to možné, dáme najevo ochotu podřídit se. To je v souladu s Pavlovými slovy: „Ať nikomu nejde o vlastní prospěch, ale o to, co je dobré pro druhé.“ (1. Korinťanům 10:24)
19. Jak na základě lásky reagujeme, když nám druzí něco provedou?
19 Láska se „nedá … vyprovokovat, nepočítá urážky“. Láska se nedá jen tak vyprovokovat tím, co druzí řeknou nebo udělají. Je zcela přirozené, že se nás dotkne, když nám druzí něco provedou. Ale i když se rozčílíme právem, láska nedopustí, abychom v takovém rozpoložení zůstali. (Efezanům 4:26, 27) Nebudeme si udržovat přehled o slovech či skutcích, které se nás dotkly, jako kdybychom si je psali do účetní knihy, abychom na ně nezapomněli. Láska nás naopak podněcuje, abychom napodobovali našeho milujícího Boha. Jak jsme viděli ve 26. kapitole, když pro to existuje rozumný důvod, Jehova odpouští. A když odpustí, tak zapomene – to znamená, že si naše hříchy neschovává, aby je mohl proti nám v budoucnu použít. Nejsme snad vděční, že Jehova nepočítá urážky?
20. Jak bychom měli reagovat, jestliže náš spoluvěřící zhřeší a v důsledku toho se mu nevede dobře?
20 Láska se „neraduje … ze špatných věcí“. Překlad The New English Bible zde uvádí: „Láska … nemá škodolibou radost z hříchů jiných lidí.“ Moffattův překlad říká: „Láska není nikdy ráda, když druzí jednají špatně.“ Když máme lásku, nepřináší nám špatné jednání žádné potěšení, a proto nepřimhuřujeme oči nad nemravností v jakékoli podobě. Jak reagujeme, když spoluvěřící podlehne hříchu a pak trpí důsledky svého jednání? Láska nám nedovolí, abychom se radovali a říkali si: Tak je to správně. Však si to zaslouží. (Přísloví 17:5) Radujeme se však, když bratr, který zhřešil, udělá rozhodné kroky pro to, aby se ze svého duchovního pádu zotavil.
„Cesta, která všechno převyšuje“
21.–23. a) Co chtěl Pavel vyjádřit slovy, že „láska nikdy neselhává“? b) Čím se budeme zabývat v poslední kapitole?
21 „Láska nikdy neselhává.“ Co chtěl Pavel těmito slovy vyjádřit? Jak vidíme z kontextu, psal o darech ducha, které měli první křesťané. Tyto dary sloužily jako znamení, že nově vzniklý sbor má Boží přízeň. Ovšem uzdravovat, prorokovat nebo mluvit jazyky nemohli všichni křesťané. To však nevadilo, protože zázračné dary měly stejně nakonec zaniknout. Mělo ale zůstat něco, co mohl rozvíjet každý křesťan. Bylo to něco lepšího a trvalejšího než jakýkoli zázračný dar. Pavel to dokonce označil jako „cestu, která všechno převyšuje“. (1. Korinťanům 12:31) Co bylo touto cestou? Byla to cesta lásky.
22 Křesťanská láska, kterou Pavel popisoval, „nikdy neselhává“, tedy nikdy nepřestane existovat. Obětavá bratrská láska je až dodnes charakteristickým znakem pravých Ježíšových následovníků. Nevidíme snad jasně, jak tato láska působí ve sborech Jehovových ctitelů na celé zemi? Tato láska bude trvat věčně, protože Jehova svým věrným služebníkům slíbil věčný život. (Žalm 37:9–11, 29) Co nejvíce se tedy snažme „žít v lásce“. Můžeme tak zažít větší štěstí, které plyne z dávání. A co víc, můžeme nadále žít – a nadále milovat – podle příkladu našeho láskyplného Boha Jehovy, a to po celou věčnost.
Jehovovy služebníky je možné poznat podle jejich vzájemné lásky
23 V této kapitole, která uzavírá oddíl o lásce, jsme rozebírali, jak si lásku můžeme projevovat navzájem. Ale vzhledem k tomu, jaký ohromný prospěch máme z Jehovovy lásky – a také z jeho moci, spravedlnosti a moudrosti – je dobré, když si zároveň položíme otázku: Jak mohu Jehovovi ukázat, že ho opravdu miluji? Touto otázkou se budeme zabývat v poslední kapitole.
a Křesťanská láska samozřejmě není naivní. Bible nás vybízí, abychom „si dávali pozor na ty, kdo vyvolávají rozkoly a odvádí druhé od víry“ a abychom se jim vyhýbali. (Římanům 16:17)
-