Otázky čtenářů

◼ Jak může křesťan rozlišit úplatkářství (v Bibli odsuzované) od „spropitného“ nebo „dárku“ za prokázanou službu?

Je třeba si uvědomit, že zvyklosti se liší podle místa. Způsoby, které jsou v některých zemích přijímány, by jinde byly urážlivé nebo neslušné. Například lidé v jedné zemi se mohou klanět před úředníkem, ale v jiné zemi by to bylo považováno za modlářství.a Podobně zvyk dávat „spropitné“ přijímaný v jedné zemi by mohl být v jiné zemi šokující nebo nezákonný. Křesťané by měli mít na paměti tyto rozdíly, ale všichni by měli uplatňovat Boží radu proti úplatkářství.

Co je úplatkářství a co o něm říká Bible? „Světová knižní encyklopedie“ (angl.) vysvětluje: „Úplatkářství znamená dát nebo nabídnout něco hodnotného osobě v odpovědném postavení, která za to poruší svou povinnost nebo zákon ve prospěch dárce.“ Je tedy úplatkářstvím dát peníze (nebo dar) soudci, aby bylo ovlivněno jeho rozhodnutí a bylo překrouceno právo. Úplatkářství je také nabídnout peníze, aby se nějak obešel zákon, například žádat stavebního nebo dopravního inspektora, aby přehlédl porušení předpisu.

Bůh odsuzuje úplatkářství a říká izraelským synům: „Nepřevrátíte soud. Nebudete straničtí ani nepřijmete úplatek, neboť úplatek zaslepuje oči moudrých a křiví slova spravedlivých.“ (5. Mojž. 16:19; srovnej Přísloví 17:23; Izajáše 1:23; 5:23; 1. Samuelovu 8:3–5.) Sám Jehova pro to stanoví měřítko, neboť u něho „není žádná nespravedlnost ani stranickost ani braní úplatků“. (2. Par. 19:7; 5. Mojž. 10:17) Křesťané toužící po Božím schválení odmítají uchýlit se k úplatkářství. — Srovnej Skutky 24:26.

Zatímco lidé na celém světě odsuzují úplatkářství a vytvořili proti němu zákony, mnoho jiných stojí před problémem, který zrcadlí shora uvedenou otázku. Vědí, že je nutný „dárek“ nebo „spropitné“, aby nižší úředníci v jejich zemi konali svou práci nebo ji konali nestranně. Například „The Wall Street Journal“ napsal o zemi, kde je velká inflace: „Vládní úředníci se uchylují k drobné korupci, aby získali navíc peníze, které potřebují k životu. ‚Musí se jim zaplatit, aby vám dali jakýkoli formulář,‘ říká hlava jedné státní agentury. A imigrační úředníci vymáhají na zmatených cizích turistech na mezinárodním letišti 20 dolarů za razítko do pasu, aby cestující nezmeškali letadlo.“

„U. S. News and World Report“ nedávno psal o byrokratických průtazích a uplácení, které z toho vzchází, jež je běžné po celém světě. Například uvedl: „Ind musí nyní dát úředníkovi bokem peníze, aby jeho dítě bylo zapsáno do školy, aby se dostal do nemocnice, ba dokonce i kvůli místence na vlak.“ K jiným příkladům patří:

— Obchodník potřebuje povolení, než se může začít něco dělat. Zaplatí oficiální poplatek na vládním úřadě, a přece každý ví, že bez „dárku“ zůstanou jeho papíry na dně zásuvky. Nežádá, aby byl vyřízen přednostně, ale když dá normální „spropitné“, bude s jeho žádostí řádně naloženo.

— V jisté zemi lidé vědí, že dopravní strážníci dostávají nízký plat, a očekává se, že si budou přilepšovat „dárky na občerstvení“. Strážník zastaví řidiče a řekne, že porušil zákon a musí zaplatit pokutu. Když řidič protestuje, že žádný zákon neporušil, strážník ho varuje, že obviní řidiče také z napadení strážníka, půjde-li věc k soudu. Mnozí tedy prostě zaplatí „pokutu“ a hledí na ni jako na neoficiální daň. Jiní odmítnou a jsou ochotni čelit následkům.

— Městský úřad se má starat o sběr odpadků. Je však normální, že majitel domu dává popelářům „dárek“. Když to neudělá, „zapomíná“ se na jeho odpadky a on může být pokutován za nedodržování hygieny.

Takové problémy ukazují, že mnozí lidé vybavení pravomocí zneužívají svého správního postavení k nespravedlivému zisku. (Kaz. 8:9) Křesťané touží po Božím spravedlivém novém světě, ale do té doby se musí vypořádat s nynějším světem. (2. Petra 3:13) To může znamenat, že rozlišují místní situace, kdy služebníci veřejnosti očekávají dary za konání své práce. I v zemích, kde je to normální, odmítlo mnoho svědků Jehovových při jednání s inspektory a celními úředníky dát „spropitné“, aby dostali to, nač mají zákonné právo. Protože jsou tímto postojem známi, dosáhnou toho, čeho většina lidí dosahuje jen za peníze. (Přísl. 10:9) Každý křesťan se však musí dát vést svým biblicky školeným svědomím podle místní situace.

Je nutno vzít v úvahu lásku k bližnímu. (Mat. 22:39) Nebylo by projevem lásky dát „dar“ jen proto, abychom dosáhli přednostního vyřízení — například abychom se dostali do čela fronty a předběhli ty, kteří čekají. Ježíš nám radil, abychom zacházeli s druhými tak, jak bychom chtěli, aby se zacházelo s námi. (Mat. 7:12) Někteří křesťané snad soudí, že mohou, když přijdou na řadu, vyhovět místním zvyklostem a dát úředníkovi „dar“, aby vykonal, co mu přikazuje jeho zaměstnání. V zemích, kde takové „dary“ nejsou zvykem, bude ovšem milující křesťan jednat způsobem, který druhé nepřivede ke klopýtání. — 1. Kor. 10:31–33.

Další věc je poslušnost zákona. Ježíš vybízel: „Splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“b (Mar. 12:17; viz také Matouše 17:24–27.) Až dosud jsme mluvili o křesťanech, kteří neporušili zákon, ale od nichž se očekává, že dají „spropitné“ vládnímu zaměstnanci nebo jinému úředníkovi. Ale co když nějaký křesťan skutečně zákon porušil? Jak by mohl v tom případě s dobrým svědomím nabídnout úplatek, aby přiměl úředníka přehlédnout porušení zákona? Apoštol Pavel napsal, že bychom se měli bát vládních nadřazených autorit, jež jsou zmocněny, ‚aby projevily zlobu nad tím, kdo dělá, co je špatné‘. (Řím. 13:3, 4) Pavel osobně byl toho názoru: Jestliže jednal nesprávně, přijme náležitý trest. (Sk. 25:10, 11) Křesťan, který porušil dopravní předpis, by tedy měl zaplatit pokutu nebo poplatek, jak nařídí policista nebo soudce.

Pavel také řekl, že vlády jsou „služebnicí tobě k dobrému“. Přes chamtivost některých úředníků, poskytují vlády opravdu služby pro dobro veřejnosti. Úředníci například kontrolují technický stav vozidel a zkoumají, zda budovy odpovídají požárním předpisům. Kdyby proto křesťan cítil, že v rámci zákona může dát „spropitné“ úředníkovi, který očekává „poplatek za službu“, je to zřejmě něco docela jiného než podplatit inspektora, aby přehlédl porušení zákona.

V každé zemi by tedy měli křesťané používat praktickou moudrost v řešení místních situací. Boží služebníci by měli pamatovat, že ti, kdo chtějí ‚být hostem v Božím stanu‘ a ‚přebývat na jeho svaté hoře‘, se nemohou uchylovat k úplatkářství. (Žalm 15:1, 5) Pokud jde o „spropitné“, aby člověk obdržel služby, na které má právo, nebo aby se vyhnul nespravedlivému zacházení ze strany úředníků, musí se křesťan rozhodnout podle svého svědomí a nést odpovědnost za jakékoli dodatečné komplikace. Jistě by měl jít cestou, která mu osobně ponechá dobré svědomí a neposkvrní dobré jméno křesťanství ani nepřivede pozorovatele ke klopýtnutí. — 2. Kor. 6:3.

[Poznámky pod čarou]