DESÁTEK

Desátý díl čili 10 procent, které se dávaly či platily jako tribut, zejména na náboženské účely.

Bible mluví o dvou případech, kdy ještě před uzavřením smlouvy Zákona byl Bohu nebo jeho zástupci zaplacen desátý díl majetku. V prvním z nich dal Abraham Melchisedekovi desetinu kořisti, kterou získal vítězstvím nad Kedorlaomerem a jeho spojenci. (1Mo 14:18–20) Tuto událost apoštol Pavel uvádí jako důkaz toho, že Kristovo kněžství podle způsobu Melchisedekova je nadřazeno kněžství levitskému, protože Levi, který byl tehdy ještě v Abrahamových bedrech, vlastně zaplatil desátek Melchisedekovi. (Heb 7:4–10) Ve druhém případě šlo o Jákoba, který v Betelu přísahal, že dá desetinu svého jmění Bohu. (1Mo 28:20–22)

To jsou však případy, kdy byl desátek dán dobrovolně. Neexistuje žádný záznam o tom, že by Abraham či Jákob svým potomkům přikázali, aby tyto příklady následovali, a že by tak zavedli náboženský zvyk nebo zákon. Bylo by přeci zbytečné, aby Jákob přísahal, že dá desátek, pokud by to už bylo jeho povinností. Je tedy zřejmé, že dávání desátků nebylo mezi prvními Hebrejci zvykem ani nebylo uzákoněno. Toto opatření bylo zavedeno až při uvedení smlouvy Zákona, ne dříve.

Mojžíšské zákony týkající se desátků. Zákony týkající se desátků dal Jehova Izraeli s určitým záměrem. Tyto zákony se patrně vztahovaly na použití dvou desetin ročního příjmu Izraelitů. Výjimku tvořily Sabatní roky, kdy se neplatil žádný desátek, protože se neočekával žádný příjem. (3Mo 25:1–12) Někteří učenci se však domnívají, že byl pouze jeden desátek. Takové desátky byly přídavkem k desátkům z prvního ovoce, které byli Izraelité povinni obětovat Jehovovi. (2Mo 23:19; 34:26)

První desátek, který byl tvořen výnosem země, ovocných stromů a stáda (zřejmě jeho přírůstkem), byl přinesen do svatyně a dán Levitům, protože ti neměli žádný dědičný podíl země, ale byli zasvěceni službě ve svatyni. (3Mo 27:30–32; 4Mo 18:21, 24) Levité zase desetinu z toho, co dostali, dávali na obživu áronskému kněžstvu. (4Mo 18:25–29)

Jako desátek se dávalo obilí, které bylo nejprve vymláceno; také plody vinné révy a olivovníku se nejprve zpracovaly na víno a olej. (4Mo 18:27, 30; Ne 10:37) Pokud Izraelita chtěl místo těchto produktů dát peníze, bylo to možné, ale musel přidat ještě pětinu hodnoty desátku. (3Mo 27:31) U dobytka a bravu to bylo odlišné. Majitel stál s holí u brány ohrady a jako desátek označoval každé desáté ze zvířat, která jedno po druhém vycházela branou; zvířata neprohlížel ani nevybíral. (3Mo 27:32, 33)

Zdá se, že existoval ještě další desátek, druhá desetina, která byla každý rok dávána stranou; účelem tohoto desátku nebyla přímá podpora levitského kněžstva, i když z něho Levité také měli podíl. Tento desátek byl obvykle použit k užitku izraelské rodiny v době účasti na národních svátcích. Pokud to měla do Jeruzaléma natolik daleko, že by tam nebylo možné desátek bez problémů přepravit, převedl se výnos na peníze a ty potom během svatého shromáždění v Jeruzalémě domácnost použila na stravu a na jiné věci, které sloužily k jejímu potěšení. (5Mo 12:4–7, 11, 17, 18; 14:22–27) Na konci každého třetího a šestého roku sedmiletého sabatního cyklu neměli Izraelité tento desátek používat k úhradě výdajů při národních svátcích, ale měli ho odložit pro Levity, cizí usedlíky, vdovy a chlapce bez otce v místě svého bydliště. (5Mo 14:28, 29; 26:12)

Tyto zákony týkající se desátků, které byly pro Izrael závazné, nebyly přehnané. Nemělo by se také zapomenout na Boží slib, že pokud Izrael bude tyto zákony poslouchat, bude se mu dobře dařit, protože Jehova otevře „nebeské propusti“. (Mal 3:10; 5Mo 28:1, 2, 11–14) Když lid začal tuto povinnost opomíjet, trpělo tím kněžství, protože kněží a Levité se museli věnovat světské práci, a v důsledku toho pak zanedbávali svou službu. (Ne 13:10) Tato nevěrnost pak vedla k úpadku pravého uctívání. Je smutné, že když se deset kmenů obrátilo k uctívání telete, byl desátek používán na podporu tohoto falešného náboženství. (Am 4:4, 5) Když však byl Izrael Jehovovi věrný a když mu vládli spravedliví správci, Levité znovu dostávali desátky a v souladu s Jehovovým slibem nebyl žádný nedostatek. (2Pa 31:4–12; Ne 10:37, 38; 12:44; 13:11–13)

Pro toho, kdo nedal desátek, nebyl v Zákoně vymezen žádný trest. Dávání desátků Jehova všem uložil jako důležitou morální povinnost; na konci tříletého cyklu odvádění desátků museli Izraelité před Jehovou vyznat, že desátky odvedli v plné míře. (5Mo 26:12–15) Když něco protiprávně odepřeli, pohlíželo se na to tak, jako by to Bohu ukradli. (Mal 3:7–9)

V prvním století n. l. židovští náboženští vůdci (zejména z řad zákoníků a farizeů) pokrytecky přinášeli desátky a jako určitou formu uctívání konali navenek další skutky; jejich srdce však bylo od Boha daleko vzdáleno. (Mt 15:1–9) Ježíš je za jejich sobecký, pokrytecký postoj přísně pokáral a upozornil je na to, že puntičkářsky dávají desátek dokonce „z máty, kopru a kmínu“ — což měli dělat —, ale zároveň nedbají na „závažnější záležitosti Zákona, totiž právo a milosrdenství a věrnost“. (Mt 23:23; Lk 11:42) V jednom podobenství Ježíš postavil do protikladu farizea, který se vychloubal, jak je spravedlivý, protože se postí a dává desátky, a výběrčího daní, který v očích farizeů sice neměl žádnou cenu, ale pokořil se, vyznal Bohu své hříchy a prosil ho o to, aby mu projevil milosrdenství. (Lk 18:9–14)

Křesťané nemusí odvádět desátky. Křesťané v prvním století nikdy nedostali příkaz, aby odváděli desátky. Základním smyslem opatření desátků daného Zákonem bylo přispívat na izraelský chrám a kněžstvo; povinnost platit desátky tedy skončila, když Kristovou smrtí na mučednickém kůlu byla platnost mojžíšské smlouvy Zákona ukončena. (Ef 2:15; Kol 2:13, 14) Levitští kněží sloužili v jeruzalémském chrámu sice dále až do roku 70 n. l., kdy byl zničen, ale od roku 33 n. l. se křesťané stávali částí nového duchovního kněžstva, které nebylo podporováno desátky. (Ří 6:14; Heb 7:12; 1Pe 2:9)

Křesťané byli povzbuzováni, aby podporovali křesťanskou službu, a to jak svou vlastní kazatelskou činností, tak i hmotnými dary. Na úhradu sborových výdajů neměli dávat nějakou pevně stanovenou, předepsanou částku, ale měli přispívat „podle toho, co kdo má“, měli dávat podle toho, ‚jak se rozhodli ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce‘. (2Ko 8:12; 9:7) Byli povzbuzováni, aby jednali podle zásady: „Ať jsou starší muži, kteří předsedají znamenitým způsobem, považováni za hodné dvojnásobné cti, zvláště ti, kteří tvrdě pracují slovem a vyučováním. Text písma totiž říká: ‚Nenasadíš náhubek býkovi, když mlátí obilí‘; také: ‚Dělník je hoden své mzdy.‘“ (1Ti 5:17, 18) Apoštol Pavel však dal příklad tím, že se snažil, aby ve finančním ohledu sbor nepřiměřeně nezatěžoval. (Sk 18:3; 1Te 2:9)