KUT, KUTA

Oba názvy „Kut“ i „Kuta“ označují tutéž původní domovinu lidu, jenž byl po odchodu Izraele do vyhnanství v roce 740 př. n. l. přesídlen asyrským králem do samařských měst. (2Kr 17:23, 24, 30) Na vysídlence z Kuty a z jiných míst však přišla pohroma v podobě lvů, kteří zabíjeli lidi. Když lidé volali k asyrskému králi o pomoc, dostali kněze, který předtím působil v severním království Izraele. Uctívání v Izraeli již dlouho nemělo Boží schválení (1Kr 13:33, 34; 16:31–33), a proto služba tohoto kněze nevedla lidi k čistému uctívání Jehovy; přistěhovalci se ‚prokazovali být ctiteli svých vlastních bohů‘, a ti, kdo pocházeli z Kuty, dále sloužili svému bohu Nergalovi. Z manželských svazků ‚lidí z Kuty‘ a jiných národů se zbylými Izraelity vzniklo potomstvo, které bylo obecně nazýváno „Samaritáni“. Podle Josepha byli „v hebrejském jazyce nazýváni Chuthaioi (Kutim) a řecky Samareitai (Samaritáni)“. (Židovské starožitnosti, IX, 290 [xiv, 3]) Označení „Kutim“ bylo zjevně použito proto, že lidé z Kuty mezi původními osadníky převažovali. (2Kr 17:24–41)

V Tell Ibrahimu (Imam Ibrahimu), asi 50 km na SV od Babylóna, byly objeveny smluvní tabulky, které obsahovaly jméno Kutu (což je akkadsky Kut), a to vedlo většinu geografů k závěru, že Tell Ibrahim je totožný s biblickou Kutou. Zdá se, že Kuta byla kdysi jedním z nejvýznamnějších měst v Babylónské říši a pravděpodobně byla také poměrně rozlehlá, protože pahorek, jenž je dnes v tomto místě, je asi 18 m vysoký a má obvod 3 km. V souladu s biblickou zprávou, že ‚lidé z Kutu‘ byli ctitelé boha Nergala, lze vidět mezi rozvalinami místo, kde údajně stál starověký chrám zasvěcený tomuto bohu. (2Kr 17:29, 30)