Jak poznáme slabost, ničemnost a pokání

HŘÍCH je něco, co křesťané nenávidí — je to nedodržení Božích spravedlivých norem. (Hebrejcům 1:9) Naneštěstí každý z nás čas od času zhřeší. Všichni jsme zdědili slabost a nedokonalost a bojujeme s nimi. Ve většině případů však můžeme k Bohu přistupovat s čistým svědomím, jestliže mu své hříchy vyznáme a upřímně se snažíme je neopakovat. (Římanům 7:21–24; 1. Jana 1:8, 9; 2:1, 2) Děkujeme Jehovovi za to, že na základě výkupní oběti přijímá naši posvátnou službu, i když jsme tak slabí.

Jestliže někdo vážně zhřeší, protože je jeho tělo slabé, nutně potřebuje pomoc pastýřů, která je v souladu s postupem, jenž je popsán u Jakuba 5:14–16: „Je mezi vámi někdo [duchovně] nemocný? Ať k sobě zavolá starší muže sboru . . . Když hřešil, bude mu odpuštěno. Proto otevřeně vyznávejte své hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“

Když se oddaný křesťan dopustí velmi vážného hříchu, nestačí, aby pouze osobně vyznal svůj hřích Jehovovi, musí se udělat ještě něco. Starší musí podniknout určité kroky, protože je ohrožena čistota sboru nebo pokoj ve sboru. (Matouš 18:15–17; 1. Korinťanům 5:9–11; 6:9, 10) Starší budou muset najít odpověď na otázky: Činí ten člověk pokání? Co vedlo k jeho hříchu? Byl to důsledek chvilkové slabosti? Zvykl si ten člověk hřešit? Takové rozhodování není vždy snadné nebo jednoznačné a je k němu třeba skutečná schopnost rozlišovat.

Ale co když člověk hřeší proto, že špatnost a ničemné jednání jsou jeho způsobem života? Pak je jasné, co musí starší udělat. Když apoštol Pavel řídil řešení jedné závažné věci v korintském sboru, řekl: „Odstraňte toho ničemu ze svého středu.“ (1. Korinťanům 5:13) Pro ničemné lidi není v křesťanském sboru místo.

Rozpoznat slabost, ničemnost a pokání

Jak starší poznají, že člověk činí pokání?a To není jednoduchá otázka. Zamysli se například nad králem Davidem. Dopustil se cizoložství a potom v podstatě spáchal vraždu. Přesto Jehova dovolil, aby David dále žil. (2. Samuelova 11:2–24; 12:1–14) Pak se zamysli nad Ananiášem a Zafirou. Lhali a snažili se apoštoly podvést, pokrytecky předstírali, že jsou více štědří, než ve skutečnosti byli. Bylo to vážné? Ano. Bylo to tak špatné jako vražda a cizoložství? Sotva! Přesto za to Ananiáš a Zafira zaplatili životem. (Skutky 5:1–11)

Proč se rozsudek tak lišil? David zhřešil kvůli slabosti těla. Když pochopil, co udělal, činil pokání, a Jehova mu odpustil — přesto však byl přísně potrestán tím, že začal mít problémy v rodině. Ananiáš a Zafira pokrytecky lhali a pokusili se podvést křesťanský sbor, a tak ‚oklamat svatého ducha a Boha‘. Tím se ukázalo, že mají ničemné srdce. Proto byli souzeni přísněji než David.

V obou případech to byl Jehova, kdo vynesl rozsudek, a jeho rozsudek byl správný, protože Jehova může zkoumat srdce. (Přísloví 17:3) To lidé, sboroví starší, dělat nemohou. Jak tedy mohou starší rozlišit, zda je vážný hřích dokladem spíše slabosti než ničemnosti?

Ve skutečnosti je ničemný každý hřích, ale ne všichni hříšníci jsou ničemní. Podobné hříchy mohou u jednoho člověka poukazovat na slabost, a u jiného na ničemnost. Ve skutečnosti je to tak, že když někdo zhřeší, obvykle to udělá zčásti proto, že je slabý, a zčásti proto, že je ničemný. Jedním z rozhodujících činitelů je to, jak se hříšník ke svému provinění staví a co hodlá dělat dále. Projevuje kajícný postoj? Starší potřebují dobrou schopnost rozlišovat, aby to mohli zjistit. Jak mohou takovou schopnost získat? Apoštol Pavel slíbil Timoteovi toto: „Stále přemýšlej o tom, co říkám; Pán ti skutečně dá rozlišovací schopnost ve všem.“ (2. Timoteovi 2:7) Jestliže starší pokorně ‚stále přemýšlejí‘ o inspirovaných slovech apoštola Pavla a ostatních pisatelů Bible, získávají tím rozlišovací schopnost, kterou potřebují, aby mohli mít správný pohled na členy sboru, kteří zhřeší. Potom budou jejich rozhodnutí zrcadlit způsob, jak uvažuje Jehova, a ne oni sami. (Přísloví 11:2; Matouš 18:18)

Jak toho mohou dosáhnout? Jednou možností je prozkoumat, jak Bible popisuje ničemné lidi, a zjistit, zda se takový popis hodí na člověka, který zhřešil.

Přijmout odpovědnost a činit pokání

Prvními lidmi, kteří si zvolili cestu ničemnosti, byli Adam a Eva. Byli dokonalí a přesně znali Jehovův zákon, a přesto se vzbouřili proti Boží svrchovanosti. Stojí za povšimnutí, jak reagovali, když s nimi Jehova mluvil o tom, co udělali — Adam svedl vinu na Evu a Eva na hada! (1. Mojžíšova 3:12, 13) Porovnej to s hlubokou pokorou, kterou projevil David. Když pochopil, jak vážně zhřešil, přijal za to odpovědnost, prosil o odpuštění a řekl: „Zhřešil jsem proti Jehovovi.“ (2. Samuelova 12:13; Žalm 51:4, 9, 10)

Bylo by dobré, aby o těchto dvou případech starší uvažovali, když řeší nějaký vážný hřích, zvláště když jde o dospělé. Uzná hříšník bez váhání — stejně jako David, když mu bylo vysvětleno, že zhřešil —, že to je jeho vina, a kajícně si přeje, aby mu Jehova odpustil? Nebo se snaží zlehčovat, co udělal, například tím, že to svádí na někoho jiného? Je pravda, že člověk, který zhřešil, asi bude chtít vysvětlit, co k tomu vedlo, a nejspíš budou existovat skutečnosti — ze současnosti nebo z dřívější doby —, které snad budou starší muset vzít v úvahu, až budou rozhodovat o tom, jak takovému člověku pomoci. (Srovnej Ozeáše 4:14.) Hříšník by měl uznat, že je to on, kdo zhřešil, a že on za to nese před Jehovou odpovědnost. Pamatuj: „Jehova je blízko těm, kteří mají zlomené srdce, a ty, kteří jsou zdrcení na duchu, zachraňuje.“ (Žalm 34:18)

Stále koná, co je špatné

Kniha Žalmů se na mnoha místech zmiňuje o ničemných lidech. Takové biblické texty mohou starším také pomoci, aby rozlišili, zda je člověk v zásadě ničemný, nebo slabý. Zamysli se například nad inspirovanou modlitbou krále Davida: „Nevleč mě spolu s ničemnými lidmi a s těmi, kteří konají to, co ubližuje, s těmi, kteří se svými druhy mluví o míru, ale v jejichž srdcích je to, co je špatné.“ (Žalm 28:3) Všimni si, že o ničemných lidech se mluví v souvislosti s „těmi, kteří konají to, co ubližuje“. Člověk, který hřeší, protože je jeho tělo slabé, pravděpodobně hřešit přestane hned, jak si to uvědomí. Jestliže však někdo stále ‚koná‘, co ubližuje, a stane se to součástí jeho života, mohlo by to být dokladem toho, že má ničemné srdce.

V tomto verši se David zmínil ještě o jiném rysu ničemnosti. Ničemný člověk — stejně jako Ananiáš a Zafira — říká dobré věci, ale v srdci má špatné věci. Možná je pokrytec — jako byli v Ježíšově době farizeové, kteří se ‚navenek jevili lidem spravedliví, ale uvnitř byli plní pokrytectví a bezzákonnosti‘. (Matouš 23:28; Lukáš 11:39) Jehova pokrytectví nenávidí. (Přísloví 6:16–19) Jestliže se někdo pokrytecky snaží zapřít svůj vážný hřích i ve chvíli, kdy mluví s právním výborem, nebo zdráhavě přizná jen to, co už druzí vědí, ale ke všemu se přiznat nechce, pravděpodobně by to mohlo být dokladem, že ten člověk má ničemné srdce.

Domýšlivost a neúcta k Jehovovi

Další rysy, které má ničemný člověk, jsou popsány v Desátém žalmu. Čteme tam: „Ničemný ve své domýšlivosti rozpáleně pronásleduje ztrápeného; . . . znevážil Jehovu.“ (Žalm 10:2, 3) Jak se máme dívat na oddaného křesťana, který je domýšlivý a znevažuje Jehovu? Takové myšlenkové postoje jsou jistě ničemné. Když člověk, který zhřeší proto, že je slabý, pochopí, že zhřešil, nebo když ho na to někdo upozorní, bude činit pokání a bude se velmi snažit, aby své jednání změnil. (2. Korinťanům 7:10, 11) Jestliže však člověk hřeší, protože si ze své přirozenosti neváží Jehovy, co mu zabrání, aby se znovu a znovu nevracel ke svému hříšnému jednání? I když dostal radu v duchu mírnosti, jestliže je domýšlivý, kde by vzal pokoru, kterou potřebuje k upřímnému a skutečnému pokání?

Zamysli se teď nad tím, co David řekl dále v tomtéž žalmu: „Proč jen ničemný znevážil Boha? Řekl si v srdci: ‚Nebudeš žádat vyúčtování.‘ “ (Žalm 10:13) Ničemný člověk, který je v křesťanském sboru, ví, jaký je rozdíl mezi správným a nesprávným, ale bez váhání udělá něco nesprávného, pokud si myslí, že mu to projde. Dokud nemá strach, že bude odhalen, dává svým hříšným sklonům volný průchod. Jestliže jeho hříchy vyjdou najevo, bude na rozdíl od Davida plánovat, jak by se vyhnul trestu. Takový člověk si vůbec neváží Jehovy. „Před jeho očima není děs před Bohem . . . Co je špatné, nezamítá.“ (Žalm 36:1, 4)

Ublížení druhým lidem

Hřích se obvykle dotýká více než jednoho člověka. Například, ten, kdo cizoloží, hřeší proti Bohu; škodí své ženě a svým dětem; jestliže je jeho partnerka vdaná, škodí i její rodině; a špiní dobré jméno sboru. Jak se na toto všechno dívá? Projevuje hluboký zármutek a opravdové pokání? Anebo dává najevo postoj, který popisuje Žalm 94: „Všichni, kteří konají to, co ubližuje, se vychloubají sami sebou. Tvůj lid, Jehovo, stále drtí a tvé dědictví stále trápí. Vdovu a cizího usedlíka zabíjejí a chlapce bez otce vraždí. A stále říkají: ‚Jah nevidí; a Bůh Jákoba tomu nerozumí.‘ “ (Žalm 94:4–7)

Pravděpodobně se nestane, že by se ve sboru řešil případ vraždy nebo zabití. Přesto však postoj, který se při takových hříších projeví — být schopen ublížit druhému člověku, jestliže z toho budu mít osobní užitek —, může být zjevný, když se starší zabývají jiným proviněním. To je vyzývavost, další znak ničemného člověka. (Přísloví 21:4) Je to něco úplně jiného než postoj, který projevuje pravý křesťan, který je ochoten se za svého bratra obětovat. (Jan 15:12, 13)

Uplatňovat Boží zásady

Z těchto několika vodítek se nemají stát pevná pravidla. Je však možné udělat si podle nich určitou představu o tom, co Jehova považuje za skutečně ničemné. Odmítá hříšník přijmout odpovědnost za špatné jednání, jehož se dopustil? Přehlížel bezostyšně rady, které k té věci dostal dříve? Je závažné špatné jednání v hříšníkovi pevně zakořeněno? Dává provinilec očividně najevo neúctu k Jehovovým zákonům? Snažil se vypočítavě skrýt své špatné jednání, například tím, že chtěl druhé lidi podplatit? (Juda 4) Snaží se o to ještě více, když jeho špatné jednání vyjde najevo? Ukazuje, že mu je úplně jedno, jak ublížil druhým lidem a jak pošpinil Jehovovo jméno? Jaké jsou jeho postoje? Když dostane laskavou biblickou radu, chová se povýšeně nebo vyzývavě? Chybí mu upřímná touha, aby už špatné jednání neopakoval? Jestliže si starší všimnou těchto věcí, které zřetelně ukazují, že určitý člověk nečiní pokání, mohou dojít k závěru, že hříchy, které byly spáchány, jsou dokladem ničemnosti, a ne pouhé slabosti těla.

I když se starším zdá, že člověk, jehož případ se řeší, má ničemné sklony, starší ho nepřestanou nabádat, aby usiloval o spravedlnost. (Hebrejcům 3:12) Ničemní lidé mohou činit pokání a změnit se. Kdyby to tak nebylo, proč by Jehova Izraelity vybízel: „Ať ničema opustí svou cestu a muž, který škodí, své myšlenky; a ať se vrátí k Jehovovi, který se nad ním smiluje, a k našemu Bohu, neboť ve velkém měřítku odpustí.“ (Izajáš 55:7) Možná si starší povšimnou, že se během právního jednání provinilcův názor na danou věc výrazně změnil, což je vidět na kajícném chování a postoji.

I ve chvíli, kdy je nějakému člověku odňata pospolitost, starší jakožto pastýři ho budou vybízet, aby činil pokání a snažil se opět získat Jehovovu přízeň. Vzpomeň si na „ničemu“ z Korintu. Je zřejmé, že se změnil, a Pavel v dopise doporučil, aby byl do sboru znovu přijat. (2. Korinťanům 2:7, 8) Zamysli se také nad králem Manasem. Byl to skutečně ničemný člověk, ale nakonec činil pokání a Jehova jeho pokání přijal. (2. Královská 21:10–16; 2. Paralipomenon 33:9, 13, 19)

Jistě, existuje hřích, který nebude odpuštěn — hřích proti svatému duchu. (Hebrejcům 10:26, 27) Pouze Jehova rozhoduje, kdo tento hřích spáchal. Lidé k tomu nemají autoritu. Odpovědností starších je, aby udrželi sbor v čistotě a pomáhali kajícným hříšníkům. Jestliže to dělají se schopností rozlišovat a s pokorou a jestliže jejich rozhodnutí zrcadlí Jehovovu moudrost, pak jim Jehova v této oblasti pastýřské činnosti požehná.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 29]

Ananiáš a Zafira pokrytecky klamali svatého ducha, a tak ukázali, že mají ničemné srdce