Něžný soucit našeho Boha

 1., 2. a) Jak maminka přirozeně reaguje na pláč svého dítěte? b) Co je ještě silnější než maminčin soucit?

UPROSTŘED noci se náhle rozpláče dítě. Maminka se okamžitě vzbudí. Od doby, kdy se její děťátko narodilo, už nespí tak tvrdě jako dřív. Naučila se rozeznávat různé podoby pláče svého děťátka. Často tedy pro ni není těžké rozlišit, zda miminko potřebuje nakrmit, pochovat, nebo jinak utěšit. Ale ať už dítě pláče z jakéhokoli důvodu, maminka na to reaguje. Neměla by to srdce přehlížet potřeby svého děťátka.

² Soucit, který maminka má se svým dítětem, patří k těm nejněžnějším citům, jaké lidé znají. Existuje však cit, který je nekonečně silnější – totiž něžný soucit našeho Boha, Jehovy. Zamyšlení nad touto krásnou vlastností nám může pomoci, abychom se k Jehovovi ještě víc přiblížili. Prozkoumejme tedy, co to soucit je a jak ho náš Bůh projevuje.

 3. Jaký je význam hebrejského slovesa překládaného jako „být milosrdný“ nebo „slitovat se“?

³ V Bibli je úzká souvislost mezi soucitem a milosrdenstvím. Myšlenku něžného soucitu nese řada hebrejských a řeckých slov. Uvažujme například o hebrejském slovu racham, které se často překládá jako „být milosrdný“ nebo „slitovat se“. Jeden slovník vysvětluje, že sloveso racham „vyjadřuje hluboký a něžný soucit, jaký je například vyvolán pohledem na slabost nebo utrpení těch, kdo jsou nám drazí nebo potřebují naši pomoc“. Tento hebrejský výraz, který Jehova uplatňuje sám na sebe, je příbuzný se slovem pro „lůno“ a může být popsán jako „mateřský soucit“.a (2. Mojžíšova 33:19; Jeremjáš 33:26)

 4., 5. Jak můžeme díky tomu, co Bible uvádí o maminčiných citech k dítěti, pochopit Jehovův soucit?

⁴ Právě pomocí toho, co maminka cítí ke svému dítěti, nám Bible pomáhá pochopit, jaký je Jehovův soucit. U Izajáše 49:15 čteme tato slova: „Může se stát, že by žena zapomněla na své děťátko, že by neměla soucit [racham] se synem, kterého porodila? I kdyby některá zapomněla, já na tebe nikdy nezapomenu.“ Tento působivý popis zdůrazňuje, jak hluboký soucit má Jehova se svým lidem. Proč něco takového můžeme říci?

⁵ Jen těžko si dokážeme představit, že by maminka zapomněla kojit své dítě a starat se o ně. Vždyť kojenec je bezmocný – ve dne v noci potřebuje její pozornost a lásku. Je smutné, že zanedbávání mateřské péče není ničím neobvyklým, zejména teď, když zažíváme „velmi těžké časy“, které se vyznačují nedostatkem „přirozené lásky“. (2. Timoteovi 3:1, 3) Jehova ale prohlašuje: „Já na tebe nikdy nezapomenu.“ Něžný soucit, který Jehova má se svými služebníky, nikdy neselže. Je nesrovnatelně silnější než nejněžnější přirozený cit, jaký si dokážeme představit – soucit, jaký maminka obvykle má se svým děťátkem. Není divu, že o slovech, která jsou zaznamenána u Izajáše 49:15, jeden komentátor řekl: „Je to jeden z nejsilnějších popisů Boží lásky zapsaných ve Starém zákoně, ne-li nejsilnější vůbec.“

 6. Jak na něžný soucit pohlíží mnoho nedokonalých lidí, ale o čem nás ujišťuje Jehova?

⁶ Je něžný soucit známkou slabosti? Tento názor zastává mnoho nedokonalých lidí. Například římský filozof Seneca, který byl Ježíšovým současníkem a vůdčí osobností římských intelektuálů, učil, že „lítost je slabost mysli“. Seneca byl zastáncem stoicismu, což byl filozofický směr zdůrazňující klid, který je oproštěn od citu. Seneca tvrdil, že moudrý člověk může pomoci těm, kdo jsou v tísni. Nesmí však připustit, aby pociťoval lítost, protože tento cit by ho o klid připravil. Takový sobecký názor na život nedával upřímnému soucitu prostor. Ale Jehova je úplně jiný. Ve svém Slově nás ujišťuje, že je „velmi soucitný a milosrdný“. (Jakub 5:11) Jak uvidíme, soucit není slabost, ale je to silná, životně důležitá vlastnost. Prozkoumejme, jak ji Jehova jako láskyplný rodič projevuje.

 7., 8. Jak Izraelité trpěli ve starověkém Egyptě a jak Jehova reagoval na jejich utrpení?

⁷ To, jak soucitný je Jehova, je jasně patrné z jeho jednání s izraelským národem. Koncem 16. století př. n. l. byly miliony Izraelitů otroky ve starověkém Egyptě, kde byli krutě utlačováni. Egypťané jim „tvrdou prací … ztrpčovali život. Izraelité museli vyrábět hliněnou maltu a cihly a museli dřít na poli“. (2. Mojžíšova 1:11, 14) Izraelité ve své tísni volali k Jehovovi o pomoc. Jak na to Bůh něžného soucitu reagoval?

⁸ Jehovovo srdce to hluboce zasáhlo. Řekl: „Viděl jsem, jak můj lid v Egyptě trpí, a slyšel jsem, jak volá o pomoc kvůli těm, kdo je nutí do těžké práce. Dobře vím, jakou bolest prožívají.“ (2. Mojžíšova 3:7) Jehova se nedokázal dívat na utrpení svého lidu a poslouchat jeho úpěnlivé volání, aniž by s ním nesoucítil. Jak jsme si ukázali ve 24. kapitole této publikace, Jehova je Bohem, který má schopnost vcítit se. A právě empatie neboli schopnost cítit bolest druhých má k soucitu velmi blízko. Jehova však se svým lidem nejen soucítil, ale také se rozhodl jednat v jeho prospěch. U Izajáše 63:9 čteme: „Ve své lásce a soucitu je vykoupil.“ Svou silnou rukou Jehova vysvobodil Izraelity z Egypta. (5. Mojžíšova 4:34) Potom jim zázračně zajišťoval jídlo a dovedl je do jejich vlastní úrodné země.

 9., 10. a) Proč Jehova opakovaně osvobozoval Izraelity potom, co se usadili v Zaslíbené zemi? b) Z jakého útlaku vysvobodil Jehova Izraelity v době, kdy žil Jefta, a co ho k tomu podnítilo?

⁹ Tím však Jehova svůj soucit nepřestal projevovat. Když se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi, byli Jehovovi opakovaně nevěrní a v důsledku toho trpěli. Pak se ale vždy vzpamatovali a volali k Jehovovi. Znovu a znovu je osvobozoval. Proč? „Protože měl soucit se svým lidem.“ (2. Paralipomenon 36:15; Soudci 2:11–16)

¹⁰ Uvažujme o tom, co se stalo v době, kdy žil Jefta. Izraelité začali sloužit falešným bohům, a proto Jehova dovolil, aby je 18 let utlačovali Ammonité. Izraelité nakonec činili pokání. Biblická zpráva nám říká: „Odstranili ze svého středu cizí bohy a začali sloužit Jehovovi, takže se už nedokázal dívat na jejich utrpení.“b (Soudci 10:6–16) Jakmile Boží lid projevil opravdové pokání, Jehova nemohl déle snášet pohled na jeho utrpení. Bůh něžného soucitu tedy zmocnil Jeftu k tomu, aby Izraelity vysvobodil z rukou jejich nepřátel. (Soudci 11:30–33)

11. Co se o soucitu dozvídáme z toho, jakým způsobem Jehova jednal s Izraelity?

¹¹ Co se z toho, jak Jehova jednal s izraelským národem, dozvídáme o něžném soucitu? Za prvé vidíme, že to je víc než jen lítost nad tím, že lidé zažívají nějaká neštěstí. Vzpomeňme si na příklad maminky, kterou její soucit podněcuje, aby reagovala na pláč svého dítěte. Podobně ani Jehova není hluchý k úpěnlivému volání svého lidu. Něžný soucit Jehovu podněcuje, aby svůj lid zbavil utrpení. Mimoto nám Jehovovo jednání s Izraelity ukazuje, že něžný soucit rozhodně není slabost, protože Jehovu tato něžná vlastnost podněcovala k tomu, aby ve prospěch svého lidu podnikal mocné a rázné kroky. Projevuje však Jehova svým služebníkům soucit pouze jako skupině?

12. Jak se v Zákoně zračil Jehovův soucit s jednotlivci?

¹² Ze zákona, který dal izraelskému národu, je patrné, že Bůh má soucit i s jednotlivci. Zamysleme se například nad tím, jak se zajímal o chudé lidi. Věděl, že mohou nastat nepředvídané okolnosti, kvůli nimž by se Izraelita mohl ocitnout v chudobě. Jak měli Izraelité s chudými jednat? Jehova jim jasně nařídil: „Nezatvrzuj své srdce a nebuď ke svému chudému bratrovi lakomý. Měl bys mu dát štědře a nemělo by to být neochotně. Jehova, tvůj Bůh, ti pak požehná ve všem, co budeš dělat a na co sáhneš.“ (5. Mojžíšova 15:7, 10) Jehova Izraelitům také přikázal, aby nesklízeli svá pole až úplně k okraji a aby nesbírali všechno, co zbylo. Tyto paběrky byly určeny těm, kdo se dostali do nepříznivé situace. (3. Mojžíšova 23:22; Rut 2:2–7) Když národ dodržoval tyto ohleduplné zákony ve prospěch chudých, které měl mezi sebou, nemuseli nuzní obyvatelé Izraele žebrat o jídlo. Neodrážel se v tom snad Jehovův něžný soucit?

13., 14. a) Jak nás Davidova slova ujišťují o tom, že Jehova se hluboce zajímá o každého z nás jednotlivě? b) Na jakém příběhu můžeme ukázat, že Jehova je blízko těm, kdo mají „ztrápené srdce“ nebo kdo jsou „zdrcení“?

¹³ Náš láskyplný Bůh se i dnes hluboce zajímá o každého z nás jednotlivě. Můžeme si být jisti, že dobře ví o každém utrpení, kterým snad procházíme. Žalmista David napsal: „Jehovovy oči se dívají na ty, kdo jednají správně, a jeho uši slyší jejich volání o pomoc. Jehova je blízko těm, kdo mají ztrápené srdce, a ty, kdo jsou zdrcení, zachraňuje.“ (Žalm 34:15, 18) O lidech, na které se tato slova vztahují, jeden komentátor Bible uvedl: „Mají zlomené srdce a zdrceného ducha, to znamená, že se kvůli hříchu pokořili a nemyslí na sebe; ve svých očích mnoho neznamenají a nespoléhají na své zásluhy.“ Tito lidé si mohou myslet, že Jehova je daleko a že oni jsou příliš bezvýznamní na to, aby mu na nich záleželo. Ale tak to není. Davidova slova nás ujišťují, že Jehova neopouští ty, kdo „ve svých očích mnoho neznamenají“. Náš soucitný Bůh ví, že ho v takových chvílích potřebujeme více než kdy jindy, a je nám tudíž nablízku.

¹⁴ Zamysleme se nad jedním příběhem. Jistá maminka ve Spojených státech spěchala se svým dvouletým synem do nemocnice, protože onemocněl těžkou formou záškrtu. Když lékaři chlapce prohlédli, sdělili mamince, že si ho budou muset v nemocnici nechat přes noc. Kde maminka tu noc strávila? V křesle v nemocničním pokoji, hned u postýlky svého syna. Byl nemocný a ona mu zkrátka musela být nablízku. Od našeho nebeského Otce toho můžeme očekávat samozřejmě ještě víc. Vždyť nás udělal ke svému obrazu. (1. Mojžíšova 1:26) Z působivých slov, která můžeme číst v Žalmu 34:18, se dozvídáme, že když máme „ztrápené srdce“ nebo jsme „zdrcení“, Jehova jako láskyplný rodič „je blízko“ – je vždy soucitný a ochotný pomoci.

15. Jakými způsoby pomáhá Jehova každému z nás?

¹⁵ Jak tedy nám jako jednotlivcům Jehova pomáhá? Nutně to neznamená, že vždy odstraní příčinu našeho utrpení. Pro ty, kdo k němu volají o pomoc, ale dělá spoustu věcí. Jeho Slovo, Bible, předkládá praktické rady, které mohou mít vliv na náš život. Jehova také zajistil, aby ve sborech sloužili duchovně způsobilí muži, kteří se snaží napodobovat jeho soucit, když pomáhají ostatním Božím ctitelům. (Jakub 5:14, 15) Jehova je ten, který vyslýchá modlitby, a proto dává „svatého ducha těm, kdo ho prosí“. (Žalm 65:2; Lukáš 11:13) Tento duch do nás může vlít mimořádnou sílu a díky ní pak můžeme vytrvávat až do doby, kdy Boží království odstraní všechny tíživé problémy. (2. Korinťanům 4:7) Nejsme snad za všechnu tu pomoc vděční? Nezapomínejme, že to jsou projevy Jehovova něžného soucitu.

16. Co je největším příkladem Jehovova soucitu a jak to ovlivňuje nás osobně?

¹⁶ Samozřejmě tím největším příkladem Jehovova soucitu je to, že za nás dal svého nejdražšího Syna jako výkupné. Od Jehovy to byla láskyplná oběť a otevřela cestu naší záchraně. Nezapomeňme, že výkupné se vztahuje na nás osobně. Zecharjáš, otec Jana Křtitele, zcela správně předpověděl, že výkupné oslaví něžný soucit našeho Boha. (Lukáš 1:78)

17.–19. a) Jak Bible ukazuje, že Jehovův soucit není neomezený? b) Jak se stalo, že soucit, který Jehova projevoval svému lidu, dosáhl nejzazší hranice?

¹⁷ Měli bychom se snad domnívat, že Jehovův něžný soucit nemá žádné hranice? Ne. Bible totiž jasně ukazuje, že těm, kdo odmítají jednat podle jeho zákonů, Jehova právem odmítá projevovat soucit. (Hebrejcům 10:28) Připomeňme si příklad izraelského národa. Pomůže nám pochopit, proč to tak je.

¹⁸ Jehova sice opakovaně osvobozoval Izraelity z rukou jejich nepřátel, ale jeho soucit nakonec dosáhl nejzazší hranice. Tento tvrdošíjný národ dokonce přinášel své odporné modly přímo do Jehovova chrámu. (Ezekiel 5:11; 8:17, 18) V Bibli o nich také čteme: „Oni se poslům pravého Boha vysmívali, opovrhovali jeho slovy a zesměšňovali jeho proroky, až Jehovův vztek vzplanul proti jeho lidu a nebylo možné, aby se uzdravili.“ (2. Paralipomenon 36:16) Izraelité dospěli do stavu, kdy už nebyl žádný opodstatněný důvod k soucitu, a vyvolali Jehovův spravedlivý hněv. Jaké to mělo důsledky?

¹⁹ Jehova už svému lidu nemohl dál projevovat soucit. Prohlásil: „Neprojevím soucit a nepocítím lítost, nesmiluji se nad nimi. Nic mi nezabrání je zničit.“ (Jeremjáš 13:14) Jeruzalém a jeho chrám byly proto zničeny a Izraelité byli odvedeni jako zajatci do Babylonu. Když se hříšní lidé stanou natolik vzpurnými, že překročí meze Božího soucitu, přináší to opravdu tragické následky. (Nářky 2:21)

20., 21. a) Co se stane, až v dnešní době dosáhne Boží soucit nejzazší hranice? b) O kterém daru, v němž se zračí Jehovův soucit, bude pojednávat příští kapitola?

²⁰ A co dnes? Jehova se nezměnil. Protože je soucitný, pověřuje své svědky, aby kázali dobrou zprávu o Království po celé obydlené zemi. (Matouš 24:14) Když na toto kazatelské dílo lidé upřímného srdce reagují, Jehova jim pomáhá, aby poselství o Království pochopili. (Skutky 16:14) Toto dílo však nebude pokračovat do nekonečna. Od Jehovy by totiž určitě nebylo soucitné, kdyby dovolil, aby tento zkažený svět se všemi útrapami a neštěstími existoval věčně. Až Boží soucit dosáhne nejzazší hranice, Jehova nad tímto systémem vykoná rozsudek. I potom však bude projevovat soucit – soucit se svým svatým jménem a se svými oddanými služebníky. (Ezekiel 36:20–23) Jehova odstraní špatnost a vytvoří nový svět. O zlých lidech Jehova prohlašuje: „Neslituji [se nad nimi] ani jim neprojevím soucit. Odplatím jim za jejich skutky.“ (Ezekiel 9:10)

²¹ Dříve než však tyto události nastanou, Jehova bude lidem dál projevovat soucit, a to i těm, kdo budou nakonec zničeni. Hříšní lidé, kteří upřímně činí pokání, mohou mít užitek z jednoho z Jehovových nejsoucitnějších darů – z jeho odpouštění. V následující kapitole budeme mluvit o některých překrásných biblických slovních obrazech, které nám ukazují, kam až Jehovovo odpouštění sahá.