SENACHERIB

[z akkadštiny, znamená „Sin [měsíční bůh] zabral místo bratrů pro mne“].

Syn Sargona II., asyrský král. Po svém otci zdědil velmi mocnou říši, ale během své vlády musel většinu času strávit tím, že potlačoval vzpoury, především ve městě Babylón.

Zdá se, že za vlády svého otce sloužil Senacherib jako místodržitel nebo vojevůdce v sev. oblasti Asýrie. Když nastoupil na trůn, neměl patrně v této oblasti mnoho těžkostí, ale obtíže mu vznikaly především na J a na Z. Chaldejec Merodak-baladan (Iz 39:1) opustil své útočiště v Elamu, kam ho kdysi Senacheribův otec Sargon vyhnal, a nyní se prohlásil babylónským králem. Senacherib proti němu a proti jeho elamským spojencům vytáhl a u Kiše je porazil. Merodak-baladan však unikl a další tři roky se skrýval. Senacherib vstoupil do Babylóna a jako místokrále tam dosadil na trůn Bel-ibniho. Potom byly zorganizovány další trestné výpravy, aby byly drženy v šachu národy z hornatých zemí obklopujících Asýrii.

Potom Senacherib podnikl — jak sám říká — ‚třetí výpravu‘, při které vytáhl proti „Chatti“; toto označení se tehdy patrně vztahovalo na Fénicii a Palestinu. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 287; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 169.) V této oblasti probíhala všeobecná vzpoura proti asyrskému jařmu. Mezi těmi, kdo tuto nadvládu odmítli, byl judský král Ezekjáš (2Kr 18:7), ale nic nenasvědčuje tomu, že by byl v nějaké koalici s ostatními královstvími, jež tuto vzpouru zosnovala.

Ve čtrnáctém roce vlády krále Ezekjáše (732 př. n. l.) se Senacheribova vojska hnala na Z, dobyla Sidon, Akzib, Akko a jiná města na fénickém pobřeží a pak se obrátila k J. Zpráva ukazuje, že mezi království, která zachvátil děs a která začala posílat tribut jako projev své podřízenosti, patřily Moab, Edom a Ašdod. Násilím byly podrobeny vzpírající se Aškalon a nedaleká města Joppe a Bet-dagon. Jeden asyrský nápis obviňuje lid a urozené osoby z filištínského města Ekron z toho, že vydali svého krále Padiho Ezekjášovi, a ten že ho, podle Senacheriba, „držel ve vězení, nezákonně“. (Ancient Near Eastern Texts, s. 287; srovnej 2Kr 18:8.) Líčí se zde, že obyvatelé Ekronu prosebně žádali Egypt a Etiopii o pomoc, aby mohli útok Asyřanů odvrátit nebo zmařit.

Biblická zpráva ukazuje, že přibližně v této době Senacherib zaútočil na Judu a oblehl a dobyl celou řadu judských opevněných měst i městeček. Nyní Ezekjáš vzkázal Asyřanovi v Lakiši, že mu nabízí platbu tributu, obnos, který mu Senacherib uloží. (2Kr 18:13, 14) To, že Senacherib dobyl Lakiš, je ukázáno na jednom vlysu, na němž je znázorněn, jak sedí na trůnu před poraženým městem a přijímá kořist, která mu je z tohoto města přinášena, zatímco jsou mučeni někteří ze zajatců.

Biblická zpráva neukazuje, zda byl král Padi nyní propuštěn — pokud vůbec byl Ezekjášovým zajatcem —, ale ukazuje, že tribut v podobě 300 stříbrných talentů (asi 1 982 000 dolarů) a 30 zlatých talentů (asi 11 560 000 dolarů) Ezekjáš zaplatil. (2Kr 18:14–16) Nyní však Senacherib poslal delegaci tří úředníků, kteří měli krále a jeruzalémský lid vyzvat, aby se Senacheribovi vzdali a potom aby se nechali poslat do vyhnanství. Asyřané se ve svém poselství vyjadřovali pohrdavě zejména k tomu, že se Ezekjáš spoléhá na Jehovu. Prostřednictvím svého mluvčího se Senacherib chlubil, že Jehova se prokáže stejně bezmocným jako bohové zemí, které již do moci Asyřanů padly. (2Kr 18:17–35)

Když se asyrská delegace vrátila k Senacheribovi, ten právě bojoval proti Libně; bylo totiž slyšet „o etiopském králi Tirhakovi: ‚Hle, vytáhl, aby s tebou bojoval.‘“ (2Kr 19:8, 9) Senacheribovy nápisy se zmiňují o bitvě u Elteke (asi 15 km na SSZ od Ekronu), ve které Senacherib údajně porazil egyptské vojsko a vojenské síly „krále z Etiopie“. Potom Senacherib popisuje, jak dobyl Ekron a opět tam dosadil na trůn osvobozeného Padiho. (Ancient Near Eastern Texts, s. 287, 288; viz také Královská tažení ve starém Orientu, s. 169, 170.)

Jehova poráží Senacheribovo vojsko. Pokud jde o Jeruzalém, Senacherib sice poslal Ezekjášovi výhružné dopisy, v nichž ho varoval a sděloval mu, že neslevil ze svého rozhodnutí zmocnit se judského hlavního města (Iz 37:9–20), ale zpráva ukazuje, že Asyřané se nezmohli ani na to, aby ‚tam vstřelili šíp, ani proti němu nenasypali obléhací násep‘. Jehova, jemuž se Senacherib vysmíval, poslal anděla a ten během jedné noci srazil „v táboře Asyřanů sto osmdesát pět tisíc“, takže Senacherib „šel zpátky do své vlastní země s hanbou obličeje“. (Iz 37:33–37; 2Pa 32:21)

V Senacheribových nápisech není o katastrofě, která postihla jeho vojsko, žádná zmínka. Profesor Jack Finegan však k tomu říká: „Vzhledem k tomu, že v nápisech asyrských králů převládá vychloubačný tón . . . , stěží se dá očekávat, že by Senacherib zanechal o takové porážce nějaký záznam.“ (Light From the Ancient Past, 1959, s. 213) Je však zajímavé, jakým způsobem líčí Senacherib tuto událost v nápise na takzvaném Senacheribově hranolu, který je uložen v Orientálním ústavu univerzity v Chicagu. Mimo jiné je zde uvedeno: „Pokud jde o Žida Ezekjáše, ten se nepoddal mému jhu, oblehl jsem 46 z jeho silných měst, obezděných pevností a nespočetné malé vesnice v jejich okolí a dobyl (je) pomocí dobře upěchovaných (hliněných) náspů a obléhacích beranů dopravených (tak) blízko (ke zdem) (ve spojení s) útokem pěšáků (za použití) podkopů, průlomů a také práce ženistů. Vyhnal jsem (z nich) 200 150 lidí, mladých i starých, mužů i žen, koní, mulů, oslů, velbloudů, malého i velkého dobytka bez počtu a považoval (je) za kořist. Jeho samotného [Ezekjáše] jsem uvěznil v Jeruzalémě, jeho královském sídle, jako ptáka v kleci . . . Jeho města, která jsem zpustošil, jsem odtrhl od jeho země a dal jsem je Mitintimu, králi z Ašdodu, Padimu, králi z Ekronu, a Silibelovi, králi z Gazy . . . Ezekjáš sám . . . později vyslal ke mně do Ninive, mého panského města, společně se 30 talenty zlata, 800 talenty stříbra, drahými kameny, antimonem, velkými pláty červeného kamene, lehátky (vykládanými) slonovinou, nimedu -lenoškami (vykládanými) slonovinou se sloními kůžemi, ebenovým dřevem, zimostrázovým dřevem (a) všemi druhy drahocenných pokladů své (vlastní) dcery, konkubíny, hudebníky a hudebnice. Aby odevzdal tribut a vzdal poctu jako otrok, vyslal svého (osobního) posla.“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 288; viz také Královská tažení ve starém Orientu, s. 170.)

V tomto vychloubačném líčení se ze 300 talentů stříbra stalo 800 a bezpochyby něco podobného platí i na ostatní jednotlivosti zaplaceného tributu. V ostatních ohledech však tento popis pozoruhodně potvrzuje biblickou zprávu a je z něj patrné, že Senacherib netvrdil, že by dobyl Jeruzalém. Je však zajímavé, že podle Senacheribova líčení zaplatil Ezekjáš tribut teprve potom, co Asyřan vyhrožoval obležením Jeruzaléma, zatímco biblická zpráva ukazuje, že tribut byl zaplacen již předtím. Pravděpodobný důvod tohoto protikladu je uveden v díle Funk and Wagnalls New Standard Bible Dictionary (1936, s. 829): „Závěr tohoto S[enacheribova] tažení zůstává nejasný. Co dělal po dobytí Ekronu . . . , je stále ještě záhadou. Na tomto místě S[enacherib] ve svých análech uvádí to, že potrestal Ezekjáše, že napadl judskou zemi, a to, jak naložil s judským územím a s judskými městy. Zdá se, jako by tento sled událostí měl zahalit něco, o čem se Senacherib nechce zmínit.“ Biblická zpráva ukazuje, že jakmile Senacheribovo vojsko postihla katastrofa, kterou způsobil Bůh, Senacherib se spěšně vrátil do Ninive; proto Senacherib ve své překroucené zprávě klidně uvádí, že mu byl Ezekjášův tribut prostřednictvím zvláštního posla zaplacen v Ninive. Historikové sice tvrdí, že Senacherib potom vládl ještě 20 let, ale rozhodně významná je skutečnost, že ve starověkých nápisech a záznamech již není žádná zpráva, že by Senacherib podnikl nějaké další tažení do Palestiny.

Josephus, židovský historik z prvního století n. l., se odvolává na zprávu Babylóňana Béróssa (údajně ze třetího století př. n. l.), který prý o této události napsal: „Když se Senacheirimos ze své války s Egyptem vrátil k Jeruzalému, zjistil, že vojsko vedené Rapsakem je ohroženo morem, protože Bůh navštívil jeho vojsko morovou nemocí, a během první noci obléhání zahynulo sto osmdesát pět tisíc mužů i s veliteli a důstojníky.“ (Židovské starožitnosti, X, 21 [i, 5]) Někteří komentátoři se snaží vysvětlit tuto katastrofu na základě zprávy, kterou v pátém století př. n. l. zaznamenal Hérodotos (Dějiny, II, 141); ten tvrdí, že asyrský tábor „zaplavilo . . . v noci množství polních myší, které jim rozhryzaly toulce, luky a držadla štítů“, takže vojáci nemohli provést invazi do Egypta. Tato zpráva zjevně neodpovídá biblickému záznamu a Hérodotův popis asyrského tažení neodpovídá asyrským nápisům. Nicméně jak zpráva Béróssova, tak i zpráva Hérodotova svědčí o tom, že Senacheribovo vojsko postihla při tomto tažení náhlá kalamita.

Senacheribovy těžkosti tím však neskončily; když se tento král vrátil do Asýrie, musel v Babylóně potlačit další vzpouru, kterou vyvolal Merodak-baladan. Tentokrát Senacherib dosadil za krále Babylóna svého vlastního syna Aššur-nádin-šumiho. O šest let později vytáhl proti Elamitům, ale ti zanedlouho podnikli odvetný útok na Mezopotámii. Zajali Aššur-nádin-šumiho a na babylónský trůn dosadili svého vlastního krále. Boj o nadvládu nad touto oblastí probíhal několik let a nakonec se rozzuřený Senacherib Babylónu pomstil tím, že toto město srovnal se zemí, což byl bezpříkladný čin, neboť Babylón zaujímal postavení „svatého města“ celé Mezopotámie. Ve zbývajících letech Senacheribovy vlády již patrně nedošlo k žádné význačné události.

Předpokládá se, že Senacherib byl usmrcen asi 20 let po svém tažení proti Jeruzalému. Tento časový údaj se opírá o asyrské a babylónské záznamy, jejichž spolehlivost je ovšem sporná. V každém případě stojí za povšimnutí, že podle biblické zprávy nebyl Senacherib usmrcen ihned po návratu do Ninive. „Později vstoupil do domu svého boha“ Nisroka a jeho synové Adrammelek a Šarecer „ho srazili mečem“ a sami utekli do země Ararat. (2Pa 32:21; Iz 37:37, 38) Nápis jeho nástupce, jeho syna Esar-chaddona, to potvrzuje. (Ancient Records of Assyria and Babylonia, D. Luckenbill, 1927, sv. II, s. 200, 201; viz heslo ESAR-CHADDON.)

Stavební práce. Za vlády Senacheriba se tedy Asyrská říše nijak mimořádně nerozšířila. Senacherib však provedl náročný stavební projekt v Ninive, které obnovil jako hlavní město. Vybudoval tam rozsáhlý palác, což byl komplex sálů, nádvoří a honosných síní v areálu dlouhém 450 m a širokém 210 m. Vybudoval přehradní hráz přes řeku Gömel a takzvaným jervanským akvaduktem přivedl do města vodu ze vzdálenosti 48 km. Touto vodou byly zavlažovány zahrady a parky, také jí byl naplněn vodní příkop obklopující město a tím byla zvýšena obranyschopnost města.