Patnáctá kapitola

Neplodná žena se raduje

Izajáš 54:1–17

1. Proč Sára toužila mít dítě a co v tomto ohledu zažila?

SÁRA toužila mít děti. Byla však neplodná a to ji velmi rmoutilo. V době, kdy žila, byla neplodnost považována za hanbu. To ale nebyl jediný důvod jejího zármutku. Sára toužila zažít splnění slibu, který dal Bůh jejímu manželovi. Abraham se měl stát otcem semene, které mělo být požehnáním pro všechny rodiny země. (1. Mojžíšova 12:1–3) Ale ani několik desetiletí potom, co Bůh tento slib dal, se jí žádné dítě nenarodilo. Sára stárla a zůstávala bezdětná. Někdy si možná říkala, zda její naděje nejsou marné. Jednoho dne se však její zoufalství obrátilo v radost.

2. Proč by nás proroctví zapsané v 54. kapitole knihy Izajáš mělo zajímat?

² Nepříjemná situace, kterou Sára prožívala, nám pomáhá porozumět proroctví zapsanému v 54. kapitole knihy Izajáš. Tam je osloven Jeruzalém, a to tak, jako by byl neplodnou ženou, která poznává, jakou nesmírnou radostí je mít mnoho dětí. Jehova svůj starověký lid popisuje kolektivně jako svou manželku a tak ukazuje, jaké něžné city k němu chová. Uvedená kapitola knihy Izajáš nám také pomáhá odhalit velmi důležitou stránku toho, co Bible označuje jako ‚posvátné tajemství‘. (Římanům 16:25, 26) Totožnost „ženy“ a její zážitky předpověděné v tomto proroctví významným způsobem osvětlují čisté uctívání v dnešní době.

Totožnost „ženy“ je známa

3. Proč bude mít neplodná ‚žena‘ důvod k radosti?

³ Kapitola 54 začíná ve šťastném duchu: „‚Radostně volej, neplodná, která jsi nerodila! Rozvesel se s radostným voláním a pronikavě volej, ty, která jsi neměla porodní bolesti, vždyť synové opuštěné jsou početnější než synové ženy, která má manželského vlastníka,‘ řekl Jehova.“ (Izajáš 54:1) Izajáš jistě pociťuje silné vzrušení, když pronáší tato slova. A jejich splnění určitě přinese útěchu Židům, kteří budou ve vyhnanství v Babylóně. V té době bude Jeruzalém ve zpustošeném stavu. Z lidského hlediska se bude zdát, že není žádná naděje na to, aby byl ještě někdy obydlen — stejně jako by neplodná žena nemohla za běžných okolností doufat, že ve svém pozdním věku bude mít děti. Tuto ‚ženu‘ však v budoucnosti čeká velké požehnání — bude plodná. Jeruzalém bude prožívat nezměrnou radost. V tomto městě opět bude mnoho ‚synů‘ neboli obyvatel.

4. (a) Jak nám apoštol Pavel pomáhá poznat, že 54. kapitola knihy Izajáš musí mít větší splnění než to, k němuž došlo v roce 537 př. n. l.? (b) Co je „Jeruzalém nahoře“?

⁴ Izajáš to možná neví, ale toto proroctví bude mít více než jedno splnění. Z 54. kapitoly knihy Izajáš cituje apoštol Pavel a vysvětluje, že ‚žena‘ symbolizuje něco mnohem důležitějšího než pozemské město Jeruzalém. Pavel píše: „Jeruzalém nahoře je svobodný a on je naše matka.“ (Galaťanům 4:26) Co je tento „Jeruzalém nahoře“? Je jisté, že to není město Jeruzalém v Zaslíbené zemi, které je pozemské, tedy není „nahoře“, v nebeské říši. „Jeruzalém nahoře“ je Boží nebeská ‚žena‘, Boží organizace mocných duchovních tvorů.

5. Koho v symbolickém dramatu popsaném v Galaťanům 4:22–31 představuje (a) Abraham? (b) Sára? (c) Izák? (d) Hagar? (e) Išmael?

⁵ Jak ale Jehova může mít dvě symbolické ženy — jednu nebeskou a druhou pozemskou? Není v tom rozpor? To rozhodně ne. Apoštol Pavel ukazuje, že odpověď nacházíme v prorockém obrazu, který poskytuje Abrahamova rodina. (Galaťanům 4:22–31; viz rámeček „Abrahamova rodina — Prorocký obraz“, strana 218.) Sára, ‚svobodná žena‘ a Abrahamova manželka, předobrazuje Jehovovu organizaci duchovních tvorů podobnou manželce. Hagar, služka a Abrahamova vedlejší manželka neboli konkubína, předobrazuje pozemský Jeruzalém.

6. V jakém smyslu Boží nebeská organizace prošla dlouhým obdobím neplodnosti?

⁶ Na tomto pozadí začínáme poznávat hluboký význam Izajáše 54:1. Po desetiletích neplodnosti se Sáře v jejích 90 letech narodil syn Izák. Podobně i Jehovova nebeská organizace prošla dlouhým obdobím neplodnosti. Kdysi v Edenu Jehova slíbil, že jeho ‚žena‘ zplodí „semeno“. (1. Mojžíšova 3:15) O více než 2000 let později Jehova uzavřel s Abrahamem svou smlouvu týkající se Slíbeného Semene. Než však Boží nebeská ‚žena‘ toto Semeno zplodila, musela čekat mnohem více století. Přesto nakonec nastal čas, kdy dětí této původně ‚neplodné ženy‘ bylo více než dětí tělesného Izraele. Znázornění s neplodnou ženou nám pomáhá pochopit, proč si andělé tak přáli být svědky příchodu předpověděného Semene. (1. Petra 1:12) Kdy k tomu nakonec došlo?

7. Kdy měl „Jeruzalém nahoře“ příležitost k radování, jak je to předpověděno u Izajáše 54:1, a proč tak odpovídáte?

⁷ Chvíle, kdy se jako lidské dítě narodil Ježíš, byla pro anděly jistě příležitostí k radování. (Lukáš 2:9–14) To však nebyla událost předpověděná u Izajáše 54:1. Duchovním synem ‚Jeruzaléma nahoře‘ se Ježíš stal až v roce 29 n. l., kdy byl zplozen svatým duchem a Bůh ho veřejně uznal jako svého ‚milovaného Syna‘. (Marek 1:10, 11; Hebrejcům 1:5; 5:4, 5) Právě tehdy měla ve splnění Izajáše 54:1 Boží nebeská ‚žena‘ důvod k radování. Konečně zplodila slíbené Semeno, Mesiáše! Staletí její neplodnosti pominula. Tím však její radování neskončilo.

Mnoho synů pro neplodnou ženu

8. Proč Boží nebeská ‚žena‘ měla potom, co zplodila slíbené Semeno, důvod k radosti?

⁸ Potom, co Ježíš zemřel a byl vzkříšen, se Boží nebeská ‚žena‘ radovala, že svého milovaného Syna získala zpět jakožto ‚prvorozeného z mrtvých‘. (Kolosanům 1:18) Pak začala plodit další duchovní syny. O Letnicích roku 33 n. l. bylo asi 120 Ježíšových následovníků pomazáno svatým duchem a tak byli přijati za Kristovy spoludědice. Později toho dne se k nim přidalo ještě 3 000 lidí. (Jan 1:12; Skutky 1:13–15; 2:1–4, 41; Římanům 8:14–16) Tento sbor synů dále rostl. Během prvních století odpadnutí křesťanstva byl růst velmi pomalý. To se však ve 20. století mělo změnit.

9, 10. Jaký význam by pro ženu, jež ve starověku žila ve stanech, měl pokyn, aby ‚si místo svého stanu udělala prostornějším‘, a proč je to pro ni radostné období?

⁹ Izajáš dále prorokuje o období pozoruhodného vzrůstu: „Udělej místo svého stanu prostornějším. A ať roztáhnou stanové látky tvého velkolepého bydliště. Nezdržuj se. Prodluž své stanové šňůry a stanové kolíky si udělej silné. Vždyť vyrazíš napravo a nalevo a tvé vlastní potomstvo vezme do vlastnictví i národy a budou obývat i zpustlá města. Neboj se, vždyť nebudeš zahanbena; a neciť se pokořena, neboť nebudeš zklamána. Zapomeneš totiž i na hanbu času svého mládí a na pohanu svého stálého vdovství už nevzpomeneš.“ (Izajáš 54:2–4)

¹⁰ Zde je Jeruzalém osloven tak, jako by byl manželkou a matkou, která — podobně jako Sára — bydlí ve stanech. Když tato matka zažívá požehnání v podobě rozrůstající se rodiny, je čas, aby svůj domov rozšířila. Musí prodloužit stanové látky a šňůry a posunout stanové kolíky. To je práce, jež jí přináší štěstí. Takto zaneprázdněna možná snadno zapomene na roky, které prožila v úzkostlivém přemítání o tom, zda vůbec bude mít někdy děti, jež by byly pokračováním rodové linie.

11. (a) Jak v roce 1914 zažila Boží nebeská ‚žena‘ požehnání? (Viz poznámku pod čarou.) (b) Jaké požehnání zažívají pomazaní na zemi od roku 1919?

¹¹ Požehnání v podobě takového času obnovy zažil pozemský Jeruzalém po návratu z vyhnanství v Babylóně. Ještě větší požehnání však zažívá „Jeruzalém nahoře“.a Zejména od roku 1919 jeho pomazané „potomstvo“ vzkvétá v obnoveném duchovním stavu. (Izajáš 61:4; 66:8) ‚Vzali do vlastnictví národy‘, a to v tom smyslu, že se rozešli do mnoha zemí, aby hledali všechny ty, kdo by se připojili k jejich duchovní rodině. Díky tomu došlo k prudkému vzrůstu při shromažďování pomazaných synů. Jejich konečný počet 144 000 se naplnil pravděpodobně někdy v polovině třicátých let 20. století. (Zjevení 14:3) Kazatelské dílo se tehdy přestalo zaměřovat na shromažďování pomazaných. Tím se však vzrůst nezastavil.

12. Kdo kromě pomazaných je od třicátých let 20. století shromažďován do křesťanského sboru?

¹² Samotný Ježíš předpověděl, že kromě ‚malého stáda‘ svých pomazaných bratrů bude mít „jiné ovce“, které musí být přivedeny do ovčince pravých křesťanů. (Lukáš 12:32; Jan 10:16) Tito věrní druhové pomazaných sice nepatří k pomazaným synům ‚Jeruzaléma nahoře‘, ale přesto plní důležitou a dlouho prorokovanou úlohu. (Zecharjáš 8:23) „Velký zástup“ těchto lidí je shromažďován od třicátých let 20. století až dosud, a díky tomu se nebývalým způsobem rozrůstá křesťanský sbor. (Zjevení 7:9, 10) Dnes jde počet členů velkého zástupu do milionů. Tento vzrůst s sebou nese to, že je naléhavě zapotřebí více sálů Království, sjezdových sálů a komplexů odboček. Zdá se, že Izajášova slova jsou o to příhodnější. Podílet se na tomto předpověděném růstu je opravdu velkou výsadou.

Matka, která se stará o své potomky

13, 14. (a) Jaká zdánlivá nejasnost je patrná v souvislosti s některými vyjádřeními určenými Boží nebeské ‚ženě‘? (b) Co můžeme pochopit z toho, jak pro vysvětlení Bůh používá vztahy v rodině?

¹³ Poznali jsme, že ve větším splnění ‚žena‘ z proroctví představuje Jehovovu nebeskou organizaci. Ale po přečtení Izajáše 54:4 si možná klademe otázku, jak tato organizace duchovních tvorů někdy zažila hanbu či pohanu. Následující verše říkají, že Boží ‚žena‘ bude zavržena, bude ztrápená a zažije útok. Dokonce vyvolá Boží rozhořčení. Jak něco takového může být uplatněno na organizaci dokonalých duchovních tvorů, kteří nikdy nezhřešili? Odpovědí nám je podstata rodinných vztahů.

¹⁴ Rodinné vztahy — vztah manžela a manželky a vztah matky a dětí — Jehova používá k tomu, aby předal hluboké duchovní pravdy. Těmto symbolům totiž lidé rozumí. Ať už je míra či kvalita našich zážitků z rodinného života jakákoli, pravděpodobně máme určitou představu o tom, jak by mělo vypadat dobré manželství nebo dobrý vztah mezi rodičem a dítětem. Jehova nás tedy opravdu účinně vyučuje tomu, že k obrovským zástupům svých duchovních sluhů má vřelý a blízký vztah a že jim důvěřuje. A skutečně působivě nás učí, že se jeho nebeská organizace zajímá o své duchem zplozené potomky na zemi. Když lidští služebníci trpí, trpí i věrní nebeští služebníci, tedy „Jeruzalém nahoře“. Podobně se vyjádřil Ježíš: „Do té míry, jak jste to činili jednomu z nejmenších z těchto mých [duchem pomazaných] bratrů, činili jste to mně.“ (Matouš 25:40)

15, 16. Jaké je první a jaké je větší splnění Izajáše 54:5, 6?

¹⁵ Není tedy překvapivé, že v řadě informací, které jsou řečeny Jehovově nebeské ‚ženě‘, jsou patrné zážitky jejích dětí na zemi. Uvažujme nyní o těchto slovech: „‚Tvůj Vznešený Původce je totiž tvým manželským vlastníkem, Jehova vojsk je jeho jméno; a Svatý Izraele je tvůj Výkupce. Bude nazýván Bohem celé země. Vždyť Jehova tě zavolal, jako bys byla manželkou zcela opuštěnou a ublíženou na duchu a jakoby manželkou času mládí, která pak byla zavržena,‘ řekl tvůj Bůh.“ (Izajáš 54:5, 6)

¹⁶ Kdo je manželka, která je zde oslovena? V prvním splnění je to Jeruzalém, jenž představuje Boží lid. Jeho příslušníci se během 70 let vyhnanství v Babylóně budou cítit tak, jako by je Jehova zavrhl a zcela je opustil. Ve větším splnění se tato slova vztahují na „Jeruzalém nahoře“ a na to, jak nakonec zplodí „semeno“, čímž se splní slova 1. Mojžíšovy 3:15.

Chvilka ukázňování, potom věčné požehnání

17. (a) Jak pozemský Jeruzalém zažije ‚záplavu‘ Božího rozhořčení? (b) Jakou ‚záplavu‘ zažili synové ‚Jeruzaléma nahoře‘?

¹⁷ Proroctví pokračuje: „‚Na chviličku jsem tě zcela opustil, ale s projevy velikého milosrdenství tě seberu. Se záplavou rozhořčení jsem jen na okamžik před tebou skryl svůj obličej, ale smiluji se nad tebou s milující laskavostí na neurčitý čas,‘ řekl tvůj Výkupce, Jehova.“ (Izajáš 54:7, 8) Když v roce 607 př. n. l. babylónská vojska zaútočí, je pozemský Jeruzalém zatopen „záplavou“ Božího rozhořčení. Sedmdesát let strávených ve vyhnanství by se mohlo zdát jako dlouhá doba. Tyto zkoušky však ve srovnání s věčným požehnáním, které čeká ty, kdo příznivě reagují na ukázňování, jsou „jen na okamžik“. Podobně se i pomazaní synové ‚Jeruzaléma nahoře‘ cítili tak, jako by byli přemoženi „záplavou“ Boží zloby. Bylo to tehdy, když Jehova dovolil, aby na ně na popud Velkého Babylónu zaútočily politické prvky. Toto kárné opatření se však v porovnání s obdobím duchovního požehnání, které následovalo od roku 1919, později zdálo jako velmi krátké.

18. Jakou důležitou zásadu, pokud jde o Jehovovu zlobu proti jeho lidu, můžeme pochopit a jak to může na nás osobně zapůsobit?

¹⁸ Tyto verše vyjadřují další závažnou pravdu — Boží zloba je pomíjející, ale Boží milosrdenství trvá věčně. Boží hněv plane proti provinění, ale vždy je ovládaný a vždy slouží k určitému záměru. A pokud Jehovovo ukázňování přijmeme, Boží hněv je „jen na okamžik“ a potom ustane. Místo něj přicházejí Boží „projevy velkého milosrdenství“ — odpuštění a milující laskavost. Ty trvají „na neurčitý čas“. Když se tedy dopustíme nějakého hříchu, nikdy bychom se neměli zdráhat činit pokání, ale měli bychom se snažit napravit svůj vztah k Bohu. Jestliže se jedná o závažný hřích, měli bychom se ihned obrátit na sborové starší. (Jakub 5:14) Je pravda, že možná budeme potřebovat ukáznění, a přijmout ho může být těžké. (Hebrejcům 12:11) Ale ve srovnání s věčným požehnáním, které plyne z toho, že nám Jehova Bůh odpustí, bude trvat jen krátce.

19, 20. (a) Co je smlouva duhy a jakou souvislost má s vyhnanci v Babylóně? (b) Jaké ujištění dnes ze ‚smlouvy pokoje‘ vyplývá pro pomazané křesťany?

¹⁹ Jehova svému lidu nyní dává povzbudivé ujištění: „‚Je to pro mne právě jako Noemovy dny. Právě jako jsem přísahal, že Noemovy vody se již jistě nepřelijí přes zemi, tak jsem přísahal, že se vůči tobě nerozhořčím ani tě přísně nenapomenu. Vždyť hory mohou být odstraněny a pahorky, ty mohou zavrávorat, ale má milující laskavost od tebe nebude odstraněna ani má smlouva pokoje nezavrávorá,‘ řekl Jehova, Ten, který se nad tebou smilovává.“ (Izajáš 54:9, 10) Po potopě Bůh uzavřel s Noemem a všemi ostatními živými dušemi smlouvu, která je známa jako smlouva duhy. Jehova slíbil, že zemi už nikdy nezničí celosvětovou potopou. (1. Mojžíšova 9:8–17) Jaký význam to má pro Izajáše a jeho lid?

²⁰ Je povzbudivé vědět, že trest, který musí zažít — 70 let vyhnanství v Babylóně —, nastane pouze jednou. Až pomine, už k němu nikdy nedojde. Pak bude platit Boží „smlouva pokoje“. Hebrejské slovo pro „pokoj“ neznamená jen to, že není válka, ale označuje také pohodu každého druhu. Ze strany Boha je tato smlouva trvalá. Dříve zmizí pahorky a hory, než zanikne jeho milující laskavost k jeho věrnému lidu. Nicméně Boží pozemský národ nakonec nebude splňovat to, co mu smlouva ukládá, a svůj vlastní pokoj naruší tím, že zavrhne Mesiáše. Synům ‚Jeruzaléma nahoře‘ se však dařilo mnohem lépe. Jakmile pominulo obtížné období ukázňování, dostali ujištění o Boží ochraně.

Duchovní bezpečí Božího lidu

21, 22. (a) Proč je o ‚Jeruzalému nahoře‘ řečeno, že bude ztrápen a zmítán bouří? (b) Co má stav požehnání Boží nebeské ‚ženy‘ znamenat pro její „potomstvo“ na zemi?

²¹ Jehova dále předpovídá, že jeho věrný lid bude v bezpečí: „Ženo ztrápená, zmítaná bouří, nepotěšená, hle, kladu tvé kameny s tvrdou maltou a tvůj základ vyložím safíry. A tvá cimbuří udělám z rubínů a tvé brány z ohnivě žhoucích kamenů a všechny tvé hranice z rozkošných kamenů. A všichni tvoji synové budou vyučeni Jehovou a pokoj tvých synů bude hojný. Prokážeš se být pevně založená ve spravedlnosti. Budeš daleko od útlaku — nikoho se totiž nebudeš bát — a ode všeho děsivého, neboť to se k tobě nepřiblíží. Kdyby vůbec někdo podnikl útok, nebude to na má nařízení. Kdokoli na tebe podniká útok, dokonce kvůli tobě padne.“ (Izajáš 54:11–15)

²² Je jisté, že Jehovova ‚žena‘ v duchovní říši nikdy nebyla přímo ztrápená nebo zmítaná bouří. Trpěla však, když trpělo její pomazané „potomstvo“ na zemi, a to zejména v období let 1918–1919, kdy bylo v duchovním zajetí. A v případě, že se nebeská ‚žena‘ naopak raduje, je podobné rozpoložení patrné i u jejího potomstva. Uvažujme tedy o barvitém popisu ‚Jeruzaléma nahoře‘. Drahokamy na branách, nákladná ‚tvrdá malta‘, základy, a dokonce hranice — to všechno připomíná podle slov jedné encyklopedie „nádheru, velkolepost, čistotu, sílu a pevnost“. Co mělo pomazané křesťany dovést do tohoto stavu bezpečí a požehnání?

23. (a) Jaký vliv má na pomazané křesťany během posledních dnů to, že jsou „vyučováni Jehovou“? (b) V jakém smyslu jsou pro Boží lid požehnáním „hranice z rozkošných kamenů“?

²³ Klíčem k tomu je 13. verš 54. kapitoly knihy Izajáš — všichni „budou vyučeni Jehovou“. Slova tohoto verše uplatnil na své pomazané následovníky samotný Ježíš. (Jan 6:45) Prorok Daniel předpověděl, že během tohoto „času konce“ pomazaní zažijí požehnání v podobě hojnosti pravého poznání a duchovního porozumění. (Daniel 12:3, 4) Toto porozumění jim umožňuje vést největší vzdělávací kampaň v dějinách, když po celé zemi šíří božské vyučování. (Matouš 24:14) Toto porozumění jim také pomohlo poznat rozdíl mezi pravým a falešným náboženstvím. U Izajáše 54:12 se mluví o ‚hranici z rozkošných kamenů‘. Od roku 1919 Jehova umožňuje pomazaným stále jasněji chápat hranice — duchovní demarkační čáry — a odděluje pomazané od falešného náboženství a bezbožných prvků tohoto světa. (Ezekiel 44:23; Jan 17:14; Jakub 1:27) Tímto způsobem jsou odděleni jakožto Boží vlastní lid. (1. Petra 2:9)

24. Jak můžeme zajistit, že budeme vyučováni Jehovou?

²⁴ Je tedy dobré, když si každý z nás položí otázku: ‚Jsem vyučován Jehovou?‘ Toto vyučování nedostáváme automaticky. Musíme vynakládat úsilí. Jestliže budeme pravidelně číst Boží slovo a rozjímat o něm a jestliže budeme přijímat poučování čtením biblické literatury, kterou vydává „věrný a rozvážný otrok“, a přípravou na křesťanská shromáždění a účastí na nich, pak budeme opravdu vyučováni Jehovou. (Matouš 24:45–47) Budeme-li se snažit uplatňovat to, co se učíme, a zůstaneme-li v duchovním ohledu bdělí a ostražití, budeme se díky božskému vyučování odlišovat od lidí v tomto bezbožném světě. (1. Petra 5:8, 9) A co víc, pomůže nám to ‚přiblížit se k Bohu‘. (Jakub 1:22–25; 4:8)

25. Co Jehovův slib o pokoji znamená pro Boží lid v dnešní době?

²⁵ Izajášovo proroctví také ukazuje, že pomazaní mají požehnání v podobě hojného pokoje. Znamená to snad, že nikdy nejsou terčem útoku? Ne, ale Bůh dává ujištění, že k takovým útokům nikdy nedá pokyn ani nedovolí, aby se zdařily. Čteme: „‚Pohleď, sám jsem stvořil řemeslníka, toho, kdo dmýchá do ohně z dřevěného uhlí, a svým zpracováním vyrábí zbraň. Já jsem také stvořil zkázonosného muže k dílu maření. Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch, a každičký jazyk, který proti tobě povstane v soudu, odsoudíš. To je dědičné vlastnictví Jehovových sluhů a jejich spravedlnost je ode mne,‘ je Jehovův výrok.“ (Izajáš 54:16, 17)

26. Proč je povzbudivé vědět, že Jehova je Stvořitel celého lidstva?

²⁶ Už podruhé v této kapitole knihy Izajáš Jehova svým sluhům připomíná, že je Stvořitel. Už dříve své ‚manželce‘ řekl, že je její „Vznešený Původce“. Nyní sděluje, že je Stvořitel celého lidstva. V 16. verši je popsán zpracovatel kovů, který dmýchá do uhlí v kovářské peci, když vyrábí své ničivé zbraně, a válečník, ‚zkázonosný muž k dílu maření‘. Takoví lidé mohou na ostatní působit děsivě, ale jak si vůbec mohou dělat nějaké naděje, že získají převahu nad svým Stvořitelem? Dnes tedy, i když proti Jehovovu lidu zaútočí ty nejmocnější síly tohoto světa, nebudou mít žádnou vyhlídku na konečný úspěch. Jak je to možné?

27, 28. Čím si v těchto obtížných časech můžeme být jisti a jak víme, že Satanovy útoky proti nám budou neúčinné?

²⁷ Čas ničivého útoku proti příslušníkům Božího lidu a proti jejich uctívání Boha duchem a pravdou už pominul. (Jan 4:23, 24) Jehova Velkému Babylónu dovolil podniknout jeden útok, který byl dočasně úspěšný. „Jeruzalém nahoře“ krátkou chvíli viděl, jak jeho potomstvo bylo téměř umlčeno, a to tehdy, když kazatelské dílo na zemi prakticky ustalo. K tomu už nikdy nedojde! „Jeruzalém nahoře“ nyní jásá nad svými syny, protože v duchovním smyslu jsou neporazitelní. (Jan 16:33; 1. Jana 5:4) Byly proti nim vytvořeny útočné zbraně, a bude jich vytvořeno ještě víc. (Zjevení 12:17) Tyto zbraně však neměly a nebudou mít úspěch. Satan nemá žádnou zbraň, která by mohla potlačit víru a planoucí horlivost pomazaných a jejich druhů. Duchovní pokoj je ‚dědičným vlastnictvím Jehovových sluhů‘, a proto jim ho nikdo nemůže násilím vzít. (Žalm 118:6; Římanům 8:38, 39)

²⁸ Nic z toho, co může udělat Satanův svět, nikdy nezastaví dílo vykonávané Božími zasvěcenými sluhy a jejich vytrvalé čisté uctívání Boha. Toto ujištění je velkou útěchou pro pomazané potomky ‚Jeruzaléma nahoře‘. A totéž platí v případě členů velkého zástupu. Čím lépe poznáme Jehovovu nebeskou organizaci a to, jak jedná s Božími ctiteli na zemi, tím pevnější bude naše víra. A pokud bude naše víra pevná, Satanovy zbraně se v boji proti nám prokážou jako neúčinné.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 218 a 219]

Abrahamova rodina — Prorocký obraz

Apoštol Pavel vysvětlil, že Abrahamova rodina slouží jako symbolické drama či prorocký obraz Jehovova vztahu k Boží nebeské organizaci a k pozemskému národu Izraele pod mojžíšskou smlouvou Zákona. (Galaťanům 4:22–31)

Abraham jakožto hlava rodiny představuje Jehovu Boha. Abrahamova ochota obětovat svého drahého syna Izáka předstiňuje Jehovovu ochotu předložit vlastního milovaného Syna jako oběť za hříchy lidstva. (1. Mojžíšova 22:1–13; Jan 3:16)

Sára symbolizuje Boží nebeskou ‚manželku‘, tedy Boží organizaci duchovních bytostí. Tato nebeská organizace je příhodně popsána jako Jehovova manželka, protože je v důvěrném spojení s Jehovou, podřizuje se mu jakožto hlavě a plně spolupracuje na uskutečňování jeho záměrů. Je označena také jako „Jeruzalém nahoře“. (Galaťanům 4:26) O stejné ‚ženě‘ se mluví v 1. Mojžíšově 3:15 a ve vidění zaznamenaném ve Zjevení 12:1–6, 13–17.

Izák znázorňuje duchovní Semeno Boží ženy. V prvé řadě je jím Ježíš Kristus. K semenu ale patří také Kristovi pomazaní bratři, kteří jsou přijati za duchovní syny a stávají se spoludědici s Kristem. (Římanům 8:15–17; Galaťanům 3:16, 29)

Hagar, Abrahamova vedlejší manželka neboli konkubína, byla otrokyní. Vhodně tedy předobrazuje pozemský Jeruzalém, kde platil mojžíšský Zákon. Ten ukazoval, že všichni, kdo tvoří pozemský Jeruzalém, jsou otroky hříchu a smrti. Pavel řekl, že „Hagar ... znamená Sinaj, horu v Arábii“; právě tam totiž byla smlouva Zákona uvedena v platnost. (Galaťanům 3:10, 13; 4:25)

Išmael, Hagařin syn, znázorňuje Židy v prvním století, tedy syny Jeruzaléma, kteří byli stále otroky mojžíšského Zákona. Jako Išmael pronásledoval Izáka, stejně tito Židé pronásledovali křesťany, kteří byli pomazanými syny obrazné Sáry, tedy ‚Jeruzaléma nahoře‘. A právě jako Abraham poslal Hagar a Išmaela pryč, Jehova nakonec zavrhl Jeruzalém a jeho vzpurné syny. (Matouš 23:37, 38)

[Obrázek na straně 220]

Po svém křtu byl Ježíš pomazán svatým duchem, a tehdy se nejvýznamnějším způsobem začala splňovat slova Izajáše 54:1

[Obrázek na straně 225]

Jehova skryl svůj obličej před Jeruzalémem „jen na okamžik“

[Obrázek na straně 231]

Cožpak může válečník a zpracovatel kovů získat převahu nad svým Stvořitelem?