EDOM
[červený], Edomité.
Edom je druhé jméno, které bylo dáno Jákobovu dvojčeti Esauovi. (1Mo 36:1) Toto jméno dostal Esau proto, že prodal své prvorozenecké právo za červené dušené jídlo. (1Mo 25:30–34) Shodou okolností byl Esau velmi červený při narození (1Mo 25:25) a červená barva převládala v některých částech země, kterou on a jeho potomci později obývali.
Seir a Edom. Někdy v průběhu dvaceti let, kdy Jákob pobýval v Charanu, začal Esau (Edom) osídlovat zemi Seir, ‚Edomovo pole‘. (1Mo 32:3) Zdá se tedy, že ještě před tím, než zemřel jeho otec (1Mo 35:29), začal Esau naplňovat Izákovo prorocké požehnání — opustil úrodnou půdu v okolí Hebronu a velmi pravděpodobně začal společně se 400 muži, kterým velel, „žít svým mečem“. (1Mo 27:39, 40; 32:6, 8) Ze zprávy však vyplývá, že v oblasti Hebronu měl i nadále určité sídlo či základní tábor a teprve po smrti svého otce (1738 př. n. l.) přesídlil s konečnou platností do hornatého kraje Seir. Do té doby se jeho rodina rozrostla a Esau měl už značný majetek. (1Mo 36:6–8)
V zemi Seir dříve sídlili Chorijci (1Mo 14:6; 36:20–30), ale Esauovi synové chorijské šejky vypudili a jejich území obsadili. (5Mo 2:12) Tato země se potom stala známou jako země Edom, i když starší pojmenování Seir bylo používáno dále. (4Mo 24:18)
Přírodní poměry. Území Edomu se od říčního údolí Zered, které tvořilo sev. hranici s Moabem, táhlo asi 160 km směrem na J do Elatu (Elotu) v Akabském zálivu. (5Mo 2:1–8, 13, 14; 1Kr 9:26) Na V se území Edomu rozprostíralo patrně až k okraji Arabské pouště. Na Z sahalo přes Arabu až k pustině Cin a zabíralo hornatou oblast Negebu, která se táhla od jz. cípu Solného moře až ke Kadeš-barneji. Západní část Edomu tedy nakonec tvořila jv. hranici území kmene Juda. (Joz 15:1; srovnej 4Mo 34:3.)
Skutečné srdce edomského území však zjevně leželo vých. od Araby, protože ve zdejším vysokém horském pásmu, které místy dosahuje nadmořské výšky 1 700 m, se občas vyskytnou nějaké srážky. Je to proto, že Negeb, území záp. od Araby, je podstatně nižší, a tak se poslední bouřkové mraky, které postupují od Středozemního moře, dostanou až na vyšší vrcholky Edomu, kde potom uvolní část své zbývající vláhy. Proto na úzkém výběžku obdělavatelné půdy v nejvyšší části dlouhé náhorní plošiny či roviny archeologové při svých výzkumech objevili pás starověkých osad a pevností, které však směrem na J k Akabskému zálivu postupně mizí. V dnešním Tafile, ležícím asi 30 km již. od Mrtvého (Solného) moře, jsou rozlehlé olivové háje; těm se zde ale do značné míry daří díky vodě z osmi vydatných pramenů, protože ročně zde spadne pouze kolem 28 cm srážek.
V tomto drsném hornatém kraji bylo sice málo úrodné půdy, ale byla zde cenná naleziště mědi a železa; v okolí dnešního Feinanu, ležícího asi 48 km již. od Mrtvého moře, byly doly a tavily se zde rudy. Také je možné vidět důkazy toho, že zde ve starověku byly značně rozlehlé borové lesy.
Tyto údaje odpovídají tomu, jak Mojžíš popsal postavení Izraelitů u Kadeš-barneje, když k edomskému králi poslal posly; Mojžíš uvedl, že jsou ‚na nejzazším konci edomského území‘. Když žádal o dovolení, aby mohli pokojně projít územím Edomitů, zmínil se o jejich polích, vinicích a studnách. (4Mo 20:17)
Strategická poloha. Mojžíš žádal o to, aby Izrael mohl Edomem projít po „králově cestě“. (4Mo 20:14–17) Tato cesta, která je obvykle nazývána Králova silnice, se pravděpodobně táhla od Akabského zálivu až do Damašku v Sýrii. Edomem procházela podél okraje náhorních rovin lemujících vých. stranu Araby. Na této silnici měla ležet nejdůležitější edomská města. (1Mo 36:33; 2Kr 14:7) Jedna cesta vedla také vých. od Negebu přes Maʽan na okraji Arabské pouště, kde se spojovala s jinou cestou, která vedla ze S na J. Po těchto cestách byly dopravovány drahé náklady z Egypta, Arábie, Sýrie a Mezopotámie. Mýtné vybírané od karavan velbloudů či oslů, které po těchto cestách putovaly, pravděpodobně mělo značný podíl na bohatství Edomu. Je také možné, že když do Edomu dorazili unavení cestovatelé, kteří prošli pouští, kupovali si jídlo a platili za ubytování.
K Arabě se svažoval příkrý svah či stěna náhorní roviny a poskytoval ve směru od Araby vynikající ochranu hlavní edomské pevnosti. Před vpádem z území Moabců byl Edom chráněn hlubokým kaňonem říčního údolí Zered. (Povšimni si však Am 2:1.) Řetěz pevností, které byly postaveny směrem do pouště, chránil snadněji přístupný V před útokem Midianitů a dalších nomádských kmenů. Kromě toho rozsedliny, kterými jsou tyto hory a náhorní roviny prorvány, jsou obvykle obehnány strmými skalními stěnami červeného pískovce a tvoří nebezpečné rokle. Odůvodněně říká Jehova v proroctví, které pronesl prostřednictvím Jeremjáše, že Edomité sebejistě ‚přebývají v zákoutích skalního útesu, drží se výše pahorku‘ a jsou jako orel ve svém hnízdě. (Jer 49:7, 16)
Obyvatelé Edomu. Edomité jakožto Esauovi potomci byli v zásadě Semité, ale se silným chamitským vlivem, protože dvě Esauovy manželky byly chamitsko-kananejského (chetitsko-chivijského) původu. Pouze jedna z Esauových manželek, které jsou jmenovitě uvedeny, byla částečně semitského původu — byla dcerou Abrahamova syna Išmaela. (1Mo 36:2, 3) Pokud označení Chorijci znamená prostě „obyvatelé jeskyní“, jak se někteří učenci domnívají, pak Esauova chivijská manželka, Anova dcera Oholibama, byla pravděpodobně potomkem chorijských obyvatel Seiru. (Srovnej 1Mo 36:2, 20, 24, 25.) V každém případě byli Edomité, podobně jako Lotovi potomci Moabci a Ammonité (povšimni si Da 11:41), příbuznými Izraelitů a původně také prováděli obřízku. (Jer 9:25, 26; srovnej Ez 32:29.) Jehova se o nich zmínil jako o Izraelových ‚bratrech‘, a když Izraelité postupovali pustinou, nesměli narušit práva, která Edomité měli na svou zemi, protože Jehova dal horu Seir Edomovým potomkům do vlastnictví. (5Mo 2:1–8)
Edomské kmeny byly původně uspořádány do šejchátů a později byly zorganizovány do království. Z královské následnické linie vyplývá, že králové pocházeli z různých kmenů či šejchátů; následnictví na trůnu tedy nebylo dědičné. (1Mo 36:15–19, 31–43) Slova v 1. Mojžíšově 36:31 o tom, že edomští panovníci byli „králové, kteří vládli v edomské zemi dříve, než jakýkoli král vládl nad izraelskými syny“, považují někteří kritikové za anachronismus nebo za pozdější vsuvku. Tento názor však není správný, protože Mojžíš, který zapsal 1. Mojžíšovu, už znal jasný Boží slib daný Jákobovi (Izraelovi), že ‚z jeho beder vyjdou králové‘. (1Mo 35:11) Sám Mojžíš předpověděl, že Izrael nakonec bude mít krále. (5Mo 28:36)
Řecká Septuaginta obsahuje dodatek k Jobovi 42:17, ve kterém je Job ztotožněn s Jobabem, edomským králem, o němž se píše v 1. Mojžíšově 36:33. Job ale pocházel ze země Uc, což bylo původně jméno jednoho aramejského kmene a bylo ještě jednou uvedeno v aramejské Nachorově linii. (Job 1:1; srovnej 1Mo 10:23; 22:20, 21.) O Edomu se v Nářcích 4:21 píše, že ‚bydlí v zemi Uc‘. Avšak v tomto verši, který byl napsán mnoho století potom, co pravděpodobně žil Job, není Uc s Edomem ztotožněn, a to zejména z toho důvodu, že u Jeremjáše 25:20, 21 jsou ‚králové země Uc‘ a Edom uvedeni zvlášť. Je možné, že text v Nářcích poukazuje spíše na rozšířené panství Edomitů. (Viz heslo UC č. 4.)
Na druhé straně se zdá, že jeden ze tří ‚druhů‘, kteří navštívili a kritizovali Joba v době jeho těžkostí, totiž Temanita Elifaz, byl jednoznačně Edomita. (Job 2:11; srovnej 1Mo 36:11, 34.) O Temanu se u Jeremjáše 49:7 mluví jako o středisku edomské moudrosti. K této pověsti možná přispělo to, že Edomité byli pravidelně v kontaktu a komunikovali s lidmi, kteří cestovali z Orientu.
Od exodu až do konce judských dějin. Zničení faraónova vojska a zázračné vysvobození Izraelitů u Rudého moře mělo vliv na Edom i na všechny národy v Kanaánu a jeho okolí. (2Mo 15:14, 15) Prvním národem, který v pustině na Sinajském poloostrově kladl Izraelitům ozbrojený odpor, byli Amalekité, kmen vzdáleně příbuzný s Edomity, který Izraeli působil těžkosti v celých jeho dějinách. (2Mo 17:8–16; srovnej 1Mo 36:12, 16; viz heslo AMALEK, AMALEKITÉ.) Když ke konci putování pustinou Mojžíš uctivě požádal o to, aby mohl bezpečně projít Edomem po Králově silnici, byla jeho žádost zamítnuta a edomský král, jehož jméno není uvedeno, vytáhl se silným vojskem, aby zabránil vstupu Izraelitů na své území. (4Mo 20:14–21) A tak po Áronově smrti u hory Hor nedaleko hranice Edomu (4Mo 20:22–29) obešel Izrael centrální oblast Edomu, utábořil se u říčního údolí Zered a potom putoval směrem na S kolem vých. hranice Moabu. (4Mo 21:4, 10–13; Sd 11:18; srovnej 5Mo 2:26–29.)
Ve svém poeticky vyjádřeném požehnání Izraeli, které pronesl před svou smrtí, popsal Mojžíš Jehovu Boha jako toho, kdo „přišel ze Sinaje“, kdo ‚vyšlehl ze Seiru [Edomu]‘, kdo „zazářil z hornatého kraje Paran“. Podobný popis je v Barakově a Debořině písni a v Habakukově proroctví. (5Mo 33:2; Sd 5:4, 5; Hab 3:3, 4) Je tedy zřejmé, že v tomto prorockém obraze je vykreslena scéna čili místo děje, kde se Jehova zjevil svému nově vytvořenému národu a osvítil ho jakoby paprsky světla, které zářily přes vrcholky hor.
Jehova Izraeli přikázal, že nesmí mít Edomitu v nenávisti, ‚neboť je jeho bratr‘. (5Mo 23:7, 8) Ale k Izraeli byl nepřátelsky nakloněn nejen útočný kmen Amalekitů, nýbrž i celý Edom. Úspěšně s ním válčil Saul. (1Sa 14:47, 48) I přesto však Saul měl jako představeného svých pastýřů Edomitu Doega, který mu donášel informace o Davidovi. Když Saulovi muži odmítli zaútočit na kněze v Nobu, využil Saul Doega k tomu, aby tento hromadný masakr vykonal. (1Sa 21:7; 22:9–18)
Významného vítězství nad Edomity dosáhl v Solném údolí král David. (2Sa 8:13; viz heslo SOLNÉ ÚDOLÍ.) Není sice uvedeno, čím byla bitva vyprovokována, ale velmi pravděpodobně byl příčinou útok Edomitů. Ti si totiž možná mysleli, že v důsledku Davidových tažení do Sýrie bude snadné napadnout již. část Davidova království. Tohoto vítězství nad Edomity dosáhl podle 1. Paralipomenon 18:12 Abišai, ale v nadpisu 60. žalmu je vítězství připsáno Joabovi. Vzhledem k tomu, že David byl vrchním velitelem vojska, Joab byl jeho hlavním vojevůdcem a Abišai byl velitel oddílu podřízený Joabovi, je vidět, že se zprávy mohou lišit v tom, komu je připsána zásluha za vítězství. Stejné je to často i dnes — záleží na tom, z jakého pohledu jsou takové zprávy napsány. Podobně i rozdíly v číslech, která jsou v těchto textech uvedena, jsou pravděpodobně způsobeny tím, že se vypravěč na různé stránky válečného tažení díval z určitého hlediska. (Srovnej 1Kr 11:15, 16.) Ať už to bylo jakkoli, po celém Edomu umístil David posádky izraelských vojáků a zbývající obyvatelé Edomu se stali poddanými Izraele. (2Sa 8:14; 1Pa 18:13) Na Edomově (Esauově) šíji tak těžce spočinulo Jákobovo „jho“. (1Mo 27:40; srovnej 4Mo 24:18.)
Šalomoun, který se oženil s Edomitkami (1Kr 11:1), využil izraelskou nadvládu nad edomskými městy na pobřeží Rudého moře — nad Elotem (Elatem) a Ecjon-geberem — k rozvoji loďařství. (1Kr 9:26; 2Pa 8:17, 18) Početně oslabená mužská populace Edomu nebyla schopna vymanit se z izraelského jha, i když jeden uprchlík z královského rodu, Hadad, vedl určité hnutí odporu. (1Kr 11:14–22)
Neví se přesně, zda tento stav zůstal po Davidově počátečním vítězství po celé jedno století nezměněn. „Synové Ammona a Moab a hornatý kraj Seir [Edom]“ (2Pa 20:1, 2, 10, 22) napadli Izrael možná ještě před tím, než judská, izraelská a edomská vojska společně zaútočila na Moab. (2Kr 3:5–9; viz heslo MOAB, MOABCI.) Edom zřejmě patřil k oběma těmto trojspolkům a bojoval nejdříve na jedné a potom na druhé straně. Bible také uvádí, že v určitém období během Jehošafatovy vlády neměl Edom žádného krále; zemi vládl zmocněnec, který se evidentně zodpovídal judskému trůnu. Juda tedy neměla omezen přístup do Akabského zálivu a do zdejšího přístavu či přístavů. (1Kr 22:47, 48) Pokud jde o tažení proti Moabu, je možné, že předpověděné zatopení říčního údolí, které bylo předtím vyschlé a ve kterém tábořily spojenecké armády, bylo způsobeno pouštní bouří, jež se rozpoutala na nějaké vyšší náhorní rovině. Následkem takových bouří se vádími i v dnešní době ženou proudy vody směrem k Arabě. Je ale také možné, že se voda objevila čistě zázrakem. (2Kr 3:16–23)
Za vlády Jehošafatova syna Jehorama se Edom vzbouřil proti judskému jhu, zlomil ho a znovu zřídil nezávislou monarchii. Jehoram je sice v jedné bitvě porazil, ale Edomité dále kladli odpor. (2Kr 8:20–22; 2Pa 21:8–10) V první polovině Amacjášovy vlády (858–830 př. n. l.) se Solné údolí opět stalo dějištěm vojenské porážky Edomu. Amacjáš se zmocnil edomského hlavního města Sela, ale padl do léčky uctívání bezmocných falešných bohů Edomu. (2Kr 14:7; 2Pa 25:11–20) Jeho syn Uzzijáš (Azarjáš) získal znovu pod judskou nadvládu Elat. (2Kr 14:21, 22)
Přístav Elat v Rudém moři vrátila Edomu Sýrie při jednom útoku proti Judě, k němuž došlo za Achazovy vlády (761–746 př. n. l.). (2Kr 16:5, 6) Edomité se velmi pravděpodobně vymanili z judské nadvlády a připojili se k dalším národům (mimo jiné i k Asýrii), které podnikaly nájezdy na Judu. (2Pa 28:16–20; srovnej Ža 83:4–8.)
Zatím nebyly nalezeny žádné písemné zprávy, které by byly edomského původu. O Edomitech se však zmiňují světské záznamy, které pořídily jiné národy. Jeden egyptský papyrus, údajně z druhého tisíciletí př. n. l., mluví o beduínských kmenech z Edomu, které pronikly do oblasti Delty, když hledaly pastviny pro svůj dobytek. To, že vládli nad Edomem, tvrdili faraóni Merenptah a Ramesse III.; totéž prohlásil asyrský panovník Adad-nirári III. Nějaký čas po tom, co vládl tento asyrský král, se Tiglat-pileser III. (Achazův současník) chvástal tím, že dostal tribut od „Kaušmalaka z Edomu“, zatímco Esar-chaddon, Senacheribův nástupce, uvádí jako edomského vazalského krále ‚Qaušgabriho‘. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 282, 291; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 164, 174.)
Edom v proroctvích. Už za vlády krále Uzzijáše ohlašovali proroci Joel a Amos Jehovovo jasné odsouzení Edomu za to, že projevoval nelítostnou zuřivost proti Izraeli tím, že nemilosrdně používal meč. (Am 1:6, 11, 12) Kvůli tomu, že se tvrdě stavěl na odpor Jehovovu smluvnímu lidu, přišel Edom o vlastnické právo na půdu, právo, které držel na základě Božího ustanovení. (Joel 3:19; Am 9:11, 12) Když v roce 607 př. n. l. Babylóňané dobyli Judu a Jeruzalém, byl osud Edomitů zpečetěn. Jejich nenávist se jasně projevila tím, že podněcovali pustošitele Jeruzaléma (Ža 137:7) a radovali se z neštěstí, které Judu postihlo. Ve své nenávisti a touze po pomstě šli dokonce tak daleko, že judské uprchlíky vydávali Babylóňanům, aby je zabili. Společně s dalšími sousedními národy plenili zemi a měli v úmyslu zabrat opuštěná území Judy a Izraele. Také vychloubačně mluvili proti Jehovovi. Jehova proto nařídil svým prorokům Jeremjášovi, Ezekielovi a Obadjášovi, aby Edom ujistili o tom, že jeho radost nebude trvat dlouho a že s ním bude naloženo stejně, jako se nakládalo s Judou. (Ná 4:21, 22; Ez 25:12–14; 35:1–15; 36:3–5; Ob 1–16) Prorok Izajáš už dříve předpověděl, že Edomité, kteří sami zacházejí mečem, se dostanou pod Jehovův meč spravedlnosti a soudu, a to všechny skupiny — velcí i malí —, a budou jako obětní zvířata zasvěcená zničení. (Iz 34:5–8)
Edom se měl stát podobným Sodomě a Gomoře, místem, které už nikdy nebude obýváno. (Jer 49:7–22; srovnej Iz 34:9–15.) Zasloužil si Jehovův hněv, a měl být proto označen jako „území ničemnosti“ a jako „lid, který Jehova na neurčitý čas otevřeně odsoudil“. (Mal 1:1–5) Ve slovech u Izajáše 63:1–6 je tedy Edom jasně symbolem tvrdošíjných nepřátel Božího smluvního lidu. V těchto verších je Boží Válečník, který má oděvy potřísněné krví a který šlape vinné lisy Božího hněvu, vhodně popsán jako ten, kdo přichází z Edomu (což znamená „červený“) a z nejvýznamnějšího edomského města Bocra (které je zde pravděpodobně použito jako slovní hříčka s hebrejským výrazem ba·cirʹ, jenž znamená „sklizeň vína“). (Srovnej Zj 14:14–20; 19:11–16.)
Pozdější dějiny Edomu a jeho zánik. Prostřednictvím svého proroka Jeremjáše Jehova varoval edomského krále, že způsobí, aby se jeho šíje dostala pod jho babylónského krále Nebukadnecara. (Jer 27:1–7) V Bibli však není zapsáno, jak se v tomto ohledu Edomité skutečně zachovali. Nicméně po zničení Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. našli v Edomu někteří judští vyhnanci dočasné útočiště. Když potom babylónská vojska odtáhla, vrátili se tito uprchlíci do své země a nakonec utekli do Egypta. (Jer 40:11, 12; 43:5–7) Zanedlouho potom nastal čas, aby Edom hlubokými doušky pil z poháru Jehovova hněvu. (Jer 25:15–17, 21) K tomu došlo asi v polovině šestého století př. n. l. za vlády babylónského krále Nabonida. Znalec babylónských dějin a literatury C. J. Gadd popisuje, že v Nabonidově vojsku, které dobylo Edom a Temu, byli také židovští vojáci. John Lindsay to komentoval takto: „Tak se, alespoň částečně, splnila slova proroka, který zapsal Jahvova slova: ‚Uvedu pomstu na Edom rukou svého lidu Izraele.‘ (Ezek. 25.14) Částečně se tak splnila také slova Obadjáše, který řekl, že Edomovi ‚spojenci‘, ‚členové konfederace‘, ‚důvěrní přátelé‘ ‚ho podvedou‘, ‚vítězně proti němu obstojí‘ a ‚nalíčí na něj past‘. V tom je možné vidět narážku na Babylóňany, kteří za dnů Nebukadnecara sice byli ochotni Edomitům dovolit, aby měli podíl na porážce Judy, ale za Nabonida jednou provždy potlačili hospodářské a obchodní snahy Edomu (srv. Obad. 1 a 7).“ (Palestine Exploration Quarterly, Londýn, 1976, s. 39)
V knize Malachiáš, která byla napsána asi 100 let po Nabonidově vojenském tažení do Edomu, se píše o tom, že Bůh už ‚učinil hory Edomu opuštěným úhorem a jeho dědictví pro šakaly z pustiny‘. (Mal 1:3) Edomité doufali, že se vrátí a svá zpustošená místa obnoví, ale to se jim nemělo podařit. (Mal 1:4)
Ve čtvrtém století př. n. l. obývali edomské území Nabatejci. Edomité už nikdy nebyli schopni se vrátit. Místo toho osídlili Negeb již. od Judy. Dostali se až na S k Hebronu a již. část Judy se nakonec stala známou jako Idumea. Josephus uvádí, že přibližně v letech 130 až 120 př. n. l. je podrobil Jan Hyrkanos I. a přinutil je přijmout židovské náboženství. (Židovské starožitnosti, XIII, 257, 258 [ix, 1]; XV, 253, 254 [vii, 9]) Potom postupně splynuli se Židy a po zničení Jeruzaléma Římany v roce 70 n. l. přestali jako národ existovat. (Ob 10, 18; viz heslo IDUMEA.)
[Mapa na straně 415]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Země EDOM
hlavní silnice
místní silnice
EDOM
PUSTINA CIN
MOAB
Solné moře
ř. ú. Zered
Sela
Bocra
hora Hor
Kadeš-barnea
Teman
Králova cesta
Ecjon-geber
Elat
Akabský záliv
ARABSKÁ POUŠŤ