Napodobujte Jehovovo milosrdenství

„Stávejte se milosrdnými, právě jako je milosrdný váš Otec.“ (LUKÁŠ 6:36)

1. Jak dali farizeové jako celek jasně najevo, že jsou nemilosrdní?

LIDÉ sice byli stvořeni k Božímu obrazu, ale přesto se často stává, že Boží milosrdenství nenapodobují. (1. Mojžíšova 1:27) Uvažujte například o farizeích. Jako celek neměli žádnou radost z toho, že Ježíš o Sabatu uzdravil muže s uschlou rukou. Místo toho se radili, jak by mohli Ježíše ‚zahubit‘. (Matouš 12:9–14) Při jiné příležitosti Ježíš uzdravil muže, který byl od narození slepý. „Někteří z farizeů“ opět nenašli žádný důvod, proč by se z Ježíšova soucitu měli radovat. Místo toho rozladěně prohlašovali: „To není člověk od Boha, protože nezachovává Sabat.“ (Jan 9:1–7, 16)

2, 3. Co Ježíš myslel výrokem: „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů a saduceů“?

² Chladný postoj farizeů byl zločinem proti lidskosti a hříchem proti Bohu. (Jan 9:39–41) Ježíš proto právem varoval své učedníky, aby ‚se měli na pozoru před kvasem‘ jak této elitářské skupiny, tak i jiných náboženských stoupenců, jako byli například saduceové. (Matouš 16:6) Kvasem je v Bibli znázorněn hřích nebo zkaženost. Ježíš tedy říkal, že učením ‚znalců zákona a farizeů‘ se může zkazit čisté uctívání. Jak? Jejich učení totiž vedlo lidi k tomu, aby se na Boží Zákon dívali pouze z hlediska jejich svévolných pravidel a obřadů, a přitom přehlíželi „závažnější záležitosti“ včetně milosrdenství. (Matouš 23:23) Tato rituální forma náboženství vedla k tomu, že se uctívání Boha stalo nesnesitelným břemenem.

³ Ve druhé části svého podobenství o marnotratném synovi Ježíš odhalil zkažené uvažování židovských náboženských vůdců. Otec, který v podobenství znázorňuje Jehovu, dychtivě toužil odpustit svému kajícnému synovi. Mladíkův starší bratr, který předstínil ‚farizey a znalce Zákona‘, však celou záležitost viděl úplně jinak. (Lukáš 15:2)

Bratrova zloba

4, 5. V jakém smyslu byl bratr marnotratného syna „ztracen“?

⁴ „Jeho starší syn byl na poli; a když přicházel a blížil se k domu, uslyšel koncert a tanec. Zavolal si tedy jednoho ze sluhů a dotazoval se, co to znamená. Řekl mu: ‚Přišel tvůj bratr, a tvůj otec porazil vykrmeného mladého býka, protože se mu vrátil v dobrém zdraví.‘ Ale rozzlobil se a nebyl ochoten jít dovnitř.“ (Lukáš 15:25–28)

⁵ Je zjevné, že marnotratný syn nebyl v Ježíšově podobenství jediným, kdo měl nějaký problém. „Oba synové, kteří jsou zde vykresleni, jsou ztraceni,“ uvádí jedna encyklopedie. „Jeden kvůli nespravedlnosti, která ho ponižuje, a druhý kvůli samospravedlnosti, která ho zaslepuje.“ Všimněte si, že bratr marnotratného syna se nejen odmítl radovat, ale také se „rozzlobil“. Kořen řeckého slova „zloba“ nepoukazuje ani tak na výbuch hněvu, jako na trvalý stav mysli. Je zřejmé, že bratr marnotratného syna měl v sobě hluboce zakořeněnou nelibost, a proto nepovažoval za vhodné oslavovat návrat někoho, kdo v prvé řadě vůbec neměl opouštět domov.

6. Koho znázorňuje bratr marnotratného syna a proč?

⁶ Bratr marnotratného syna vhodně znázorňuje ty, kdo nelibě nesli soucit a pozornost, které Ježíš věnoval hříšníkům. Tito samospravedliví lidé nebyli vůbec dojati Ježíšovým milosrdenstvím. Ani neprojevovali radost, která panuje v nebi, když je nějakému hříšníkovi odpuštěno. Ježíšovo milosrdenství v nich naopak vyvolávalo zlobu a začali si ‚v srdci myslet ničemné věci‘. (Matouš 9:2–4) Při jedné příležitosti byl hněv některých farizeů tak silný, že si zavolali muže, kterého Ježíš uzdravil, a „vyhodili ho“ ze synagógy, což zřejmě znamená, že ho vyloučili. (Jan 9:22, 34) Bratr marnotratného syna „nebyl ochoten jít dovnitř“ a stejně tak se farizeové odmítli radovat „s těmi, kdo se radují“. (Římanům 12:15) Ježíš pokračoval ve svém podobenství a dále odhalil jejich ničemné uvažování.

Špatné uvažování

7, 8. (a) V jakém ohledu bratr marnotratného syna nepochopil podstatu vztahu mezi otcem a synem? (b) V čem se starší syn projevil jinak než jeho otec?

⁷ „Jeho otec pak vyšel a začal ho snažně prosit. Odpověděl a řekl svému otci: ‚Tolik let ti sloužím jako otrok a ani jednou jsem nepřestoupil tvé přikázání, a přesto jsi mi ani jednou nedal kůzle, abych se potěšil se svými přáteli. Ale jakmile přišel tento tvůj syn, který projedl tvé prostředky k životu s nevěstkami, porazil jsi pro něj vykrmeného mladého býka.‘ “ (Lukáš 15:28–30)

⁸ Těmito slovy dal bratr marnotratného syna jasně najevo, že nepochopil pravou podstatu vztahu mezi otcem a synem. Svému otci sloužil v podstatě tak, jako zaměstnanec slouží svému zaměstnavateli. Řekl mu totiž: „Sloužím [ti] jako otrok.“ Je pravda, že tento nejstarší syn nikdy neopustil domov ani nikdy neporušil přikázání svého otce. Byla však jeho poslušnost motivována láskou? Měl skutečnou radost z toho, že slouží svému otci, nebo sklouzl k samolibosti a sám sebe přesvědčil o tom, že je dobrým synem jen proto, že plní své povinnosti „na poli“? Jestliže byl skutečně oddaným synem, jak to, že nesmýšlel stejně jako jeho otec? Když dostal příležitost, aby svému bratrovi projevil milosrdenství, proč ve svém srdci neměl pro soucit místo? (Srovnej Žalm 50:20–22.)

9. Vysvětli, v jakém ohledu se židovští náboženští vůdci podobali staršímu synovi.

⁹ Tomuto staršímu synovi se podobali židovští náboženští vůdci. Věřili, že jsou věrně oddaní Bohu, protože se přísně drží zákoníku. Je pravda, že poslušnost je nesmírně důležitá. (1. Samuelova 15:22) Jejich přehnaný důraz na skutky však vedl k tomu, že se z uctívání Boha stala pedantská rutina, pouhé vnější zdání zbožnosti bez skutečného duchovního smýšlení. Jejich mysl byla posedlá tradicemi. Jejich srdce bylo bez lásky. Na prosté lidi se dívali jako na prach pod svýma nohama, a dokonce je opovržlivě označovali za ‚prokleté lidi‘. (Jan 7:49) Jak by tedy mohly na Boha zapůsobit skutky takových vůdců, když jejich srdce bylo od něj daleko vzdáleno? (Matouš 15:7, 8)

10. (a) Proč slova „chci milosrdenství, a ne oběť “, byla vhodnou radou? (b) Jak vážnou věcí je nedostatek milosrdenství?

¹⁰ Ježíš řekl farizeům: „Jděte . . . a naučte se, co to znamená: ‚Chci milosrdenství, a ne oběť.‘ “ (Matouš 9:13; Ozeáš 6:6) Jejich žebříček hodnot byl převrácený, protože bez milosrdenství byly všechny jejich oběti bezcenné. To je skutečně závažná věc. Bible totiž prohlašuje, že „nemilosrdní“ lidé jsou počítáni mezi ty, kdo z Božího hlediska „zasluhují smrt“. (Římanům 1:31, 32) Není tedy divu, že Ježíš řekl, že jako třída jsou tito náboženští vůdci odsouzeni k věčnému zničení. Je zřejmé, že k tomuto rozsudku jejich nemilosrdnost značně přispěla. (Matouš 23:33) Některým jednotlivcům z této skupiny se však snad dalo pomoci. Prostřednictvím slov, která otec adresoval svému staršímu synovi, se Ježíš v závěru svého podobenství snažil napravit smýšlení takových Židů. Podívejme se jak.

Otcovo milosrdenství

11, 12. Jak se otec v Ježíšově podobenství snažil rozmlouvat se svým starším synem a jaký význam mohlo mít to, že otec použil výraz „tvůj bratr“?

¹¹ „Pak mu řekl: ‚Dítě, byl jsi vždycky se mnou a všechno, co je moje, je tvoje; ale prostě jsme se museli těšit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtvý, ale ožil, a byl ztracen, ale našel se.‘ “ (Lukáš 15:31, 32)

¹² Povšimněte si, že otec použil výraz „tvůj bratr“. Proč? Vzpomeňte si, že když starší syn předtím mluvil ke svému otci, tak svého marnotratného bratra označil slovy „tvůj syn“, a ne „můj bratr“. Zdá se, že neuznával rodinné pouto mezi sebou a svým sourozencem. Otec svému staršímu synu nyní vlastně říká: ‚To není jen můj syn. Je to tvůj bratr, tvé vlastní tělo a krev. Máš všechny důvody k tomu, aby ses z jeho návratu radoval.‘ Ježíšovo poselství mělo být židovským vůdcům jasné. Hříšníci, kterými pohrdali, byli vlastně jejich „bratři“. Skutečnost je taková, že „není . . . na zemi žádný spravedlivý člověk, který stále činí dobro a nehřeší“. (Kazatel 7:20) Význační Židé měli všechny důvody k tomu, aby se radovali, když hříšníci činili pokání.

13. Jakou podnětnou otázku máme před sebou díky tomu, že Ježíšovo podobenství náhle končí?

¹³ Otcovou prosbou náhle podobenství končí. Jako by Ježíš vybízel své posluchače, aby příběh sami dokončili. Ať už byla reakce staršího syna jakákoli, každý posluchač stál před otázkou: ‚Budeš i ty sdílet radost, která panuje v nebi, když hříšník činí pokání?‘ Křesťané dnes také mají příležitost, aby dali odpověď na tuto otázku. Jak to mohou dělat?

Napodobujme dnes Boží milosrdenství

14. (a) Jak můžeme ve věci milosrdenství uplatňovat Pavlovu radu z dopisu Efezanům 5:1? (b) Před jakým nesprávným výkladem Božího milosrdenství se musíme mít na pozoru?

¹⁴ Pavel vybízel Efezany: „Staňte se . . . napodobiteli Boha jako milované děti.“ (Efezanům 5:1) Jakožto křesťané bychom si tedy měli vážit Božího milosrdenství, měli bychom si je vštípit hluboko do srdce a pak je projevovat při jednání s druhými. Ale pozor! Boží milosrdenství by se nemělo zaměňovat se zlehčováním hříchu. Někdo by si snad mohl lehkovážně myslet: ‚Když se dopustím hříchu, vždycky se mohu modlit k Bohu o odpuštění a on bude milosrdný.‘ Takový postoj by se rovnal tomu, co biblický pisatel Juda označil za ‚obracení nezasloužené laskavosti našeho Boha v omluvu pro nevázané chování‘. (Juda 4) Jehova sice je milosrdný, ale „rozhodně nezprostí trestu“ nekajícné hříšníky. (2. Mojžíšova 34:7; srovnej Jozua 24:19; 1. Jana 5:16.)

15. (a) Proč zejména starší musí mít vyrovnaný názor na milosrdenství? (b) O co by se měli starší snažit a proč, přestože zároveň netolerují, když někdo záměrně jedná nesprávně?

¹⁵ Současně však musíme dávat pozor, abychom neupadli do druhého extrému — abychom nebyli tvrdí a kriticky zaměření vůči těm, kdo projevují skutečné pokání a dávají najevo bohulibý smutek kvůli svým hříchům. (2. Korinťanům 7:11) Starším je svěřena péče o Jehovovy ovce, a proto je nezbytné, aby v tomto ohledu projevovali vyrovnanost, a to zejména tehdy, když projednávají právní záležitosti. Křesťanský sbor musí být čistý, a Písmo proto ukazuje, že je správné ‚odstranit ničemu‘ tím, že je vyloučen ze sboru. (1. Korinťanům 5:11–13) Stejně tak je ale znamenité projevit milosrdenství, když je k tomu opodstatněný důvod. Starší tedy netolerují to, když někdo záměrně jedná nesprávně, ale současně usilují o to, aby jednali láskyplně a milosrdně, ovšem v mezích práva a spravedlnosti. Starší jsou si vědomi této biblické zásady: „Kdo . . . nekoná milosrdenství, bude souzen bez milosrdenství. Milosrdenství vítězoslavně jásá nad soudem.“ (Jakub 2:13; Přísloví 19:17; Matouš 5:7)

16. (a) Na základě Bible ukaž, že Jehova skutečně touží po tom, aby se provinilci k němu vrátili. (b) Jak můžeme dát najevo, že i my vítáme návrat kajícných provinilců?

¹⁶ Podobenství o marnotratném synovi jasně ukazuje, že Jehova touží po tom, aby se k němu provinilci vrátili. Vybízí je k tomu tak dlouho, dokud sami neukáží, že už pro ně není žádná naděje. (Ezekiel 33:11; Malachiáš 3:7; Římanům 2:4, 5; 2. Petra 3:9) Stejně jako otec marnotratného syna ani Jehova nesnižuje důstojnost těch, kdo se k němu vracejí, a přijímá je zpět jako plnoprávné členy rodiny. Napodobuješ v tomto ohledu Jehovu? Když je do sboru přijat spoluvěřící, který byl nějakou dobu vyloučený, jak na to reaguješ? Už víme, že v nebi pak panuje radost. (Lukáš 15:7) Ale panuje radost i na zemi, ve tvém sboru, a dokonce ve tvém srdci? Nebo je reakce podobná jako v případě staršího syna z podobenství a panuje nelibost a názor, že člověk, který v prvé řadě vůbec neměl opouštět Boží stádo, si nezaslouží žádné přivítání?

17. (a) Jaká situace nastala v prvním století v Korintu a jak ji měl korintský sbor podle Pavlovy rady vyřešit? (b) Proč byla Pavlova vybídka praktická a jak ji můžeme uplatnit dnes? (Viz také rámeček vpravo.)

¹⁷ Abychom se v tomto ohledu prozkoumali, pomůže nám úvaha o tom, co se stalo kolem roku 55 n. l. v Korintu. Muž, který byl vyloučen z tamějšího sboru, nakonec napravil svůj způsob života. Co měli bratři udělat? Měli snad pochybovat o upřímnosti jeho pokání a dále se mu vyhýbat? Pavel na Korinťany naléhal, aby udělali pravý opak: „[Měli byste mu] laskavě odpustit a utěšit ho, aby takový člověk nebyl nějak pohlcen svým přílišným smutkem. Vybízím vás tedy, abyste mu potvrdili svou lásku.“ (2. Korinťanům 2:7, 8) Často se stává, že kajícní provinilci jsou velmi náchylní k pocitům hanby a beznaděje. Je tedy potřeba, aby byli ujištěni o tom, že jejich spoluvěřící a Jehova je milují. (Jeremjáš 31:3; Římanům 1:12) To je nesmírně důležité. Proč?

18, 19. (a) Jak Korinťané nejprve projevili přílišnou povolnost? (b) Jak mohl nemilosrdný postoj vést k tomu, že by ‚Satan přelstil‘ Korinťany?

¹⁸ Když Pavel vybízel Korinťany, aby projevili odpuštění, jako jeden z důvodů uvedl: „Aby nás Satan nepřelstil, neboť nejsme v nevědomosti o jeho záměrech.“ (2. Korinťanům 2:11) Co tím myslel? O něco dříve Pavel musel pokárat korintský sbor za přílišnou povolnost. Členové sboru totiž dovolili, aby tentýž muž beztrestně setrvával ve svém hříchu. Sbor — především jeho starší — tím nahrávali do rukou Satanovi. Jemu by se líbilo, kdyby způsobil, aby sbor získal špatnou pověst. (1. Korinťanům 5:1–5)

¹⁹ Kdyby teď sklouzli do druhého extrému a odmítli odpustit kajícníkovi, Satan by je přelstil v jiném ohledu. V jakém? V tom, že by využil jejich tvrdosti a nedostatku milosrdenství. Pokud by kajícný hříšník byl „pohlcen svým přílišným smutkem“ — nebo, jak uvádí Ekumenický překlad, by se ‚pod přívalem zármutku zhroutil‘ —, starší by nesli těžkou vinu před Jehovovu. (Srovnej Ezekiela 34:6; Jakuba 3:1.) Při jedné příležitosti Ježíš své následovníky varoval, aby nepřivedli ke klopýtání „jednoho z těchto maličkých“, a pak právem dodal: „Dávejte na sebe pozor. Jestliže tvůj bratr zhřeší, přísně ho napomeň, a jestliže činí pokání, odpusť mu.“a (Lukáš 17:1–4)

20. Proč panuje v nebi i na zemi radost, když nějaký hříšník činí pokání?

²⁰ Tisíce lidí, kteří se každý rok vracejí k čistému uctívání, cítí vděčnost za milosrdenství, které jim Jehova projevuje. „Nepamatuji si, že bych někdy v životě cítila takovou radost,“ říká jedna křesťanka, když mluví o svém znovupřijetí. Její radost sdílejí také andělé v nebi. Kéž se i my připojujeme k radosti, která panuje v nebi, když nějaký hříšník činí pokání. (Lukáš 15:7) Jestliže se radujeme, napodobujeme Jehovovo milosrdenství.

[Poznámka pod čarou]

Opakování

◻ V jakém ohledu se bratr marnotratného syna podobal židovským náboženským vůdcům?

◻ V jakém ohledu bratr marnotratného syna nepochopil podstatu vztahu mezi otcem a synem?

◻ Jakým dvěma extrémům se musíme vyhnout, když napodobujeme Boží milosrdenství?

◻ Jak dnes můžeme napodobovat Boží milosrdenství?

[Rámeček na straně 17]

‚Potvrďte mu svou lásku‘

O vyloučeném hříšníkovi, který projevoval pokání, Pavel řekl členům korintského sboru: „Vybízím vás tedy, abyste mu potvrdili svou lásku.“ (2. Korinťanům 2:8) Řecké slovo přeložené jako ‚potvrdit‘ je právní termín, který znamená „stvrdit platnost“. Ano, kajícníci, kteří jsou znovu přijati, potřebují cítit, že jsou milováni a že jsou opět vítáni jako členové sboru.

Musíme však pamatovat na to, že většina členů sboru neví o okolnostech, které vedly k vyloučení nebo znovupřijetí takového člověka. Navíc někteří členové sboru mohli být osobně postiženi nebo raněni — možná i dlouhodobě — dřívějším nesprávným jednáním kajícného člověka. Je ohleduplné brát tyto skutečnosti v úvahu, a když se tedy oznámí, že někdo byl přijat zpět, počkáme s přivítáním, až to budeme moci udělat osobně.

Víra těch, kdo byli přijati zpět, může být velmi posílena vědomím, že jsou vítáni zpět jakožto členové křesťanského sboru. Takové kajícné lidi můžeme povzbudit tím, že s nimi budeme mluvit a budeme se těšit z jejich společnosti v sále Království, v kazatelské službě a při jiných vhodných příležitostech. Tím jim potvrdíme svou lásku neboli stvrdíme platnost své lásky. To však neznamená, že bychom tím zlehčovali závažnost hříchů, kterých se dopustili. Společně s nebeskými zástupy se naopak radujeme z toho, že tito lidé opustili hříšný způsob života a vrátili se k Jehovovi. (Lukáš 15:7)

[Obrázek na straně 15]

Starší syn se odmítl radovat z bratrova návratu