První křesťané a stát
V PŘEDVEČER své smrti řekl Ježíš svým učedníkům: „Nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15:19) Znamená to však, že by křesťané měli k autoritám tohoto světa zaujímat nepřátelský postoj?
Nejsou ani částí světa, ani jeho nepřáteli
Křesťanům, kteří žili v Římě, apoštol Pavel řekl: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám.“ (Římanům 13:1) Apoštol Petr napsal podobná slova: „Kvůli Pánu se podřizujte každému lidskému stvoření: ať králi jako nadřazenému, či místodržitelům jako těm, kteří jsou od něho posláni, aby uvalovali trest na zločince, ale chválili činitele dobra.“ (1. Petra 2:13, 14) Podřizování se státu a jeho řádně ustanoveným představitelům zjevně bylo mezi prvními křesťany přijatou zásadou. Snažili se být občany, kteří respektují zákony a žijí se všemi lidmi v míru. (Římanům 12:18)
Jedna encyklopedie pod heslem „Církev a stát“ uvádí: „V prvních třech stoletích po Kristu se křesťanská církev značně izolovala od oficiální římské společnosti . . . Přesto vedoucí představitelé křesťanství . . . vyučovali poslušnosti římskému právu a věrnosti císaři v mezích křesťanské víry.“ (The Encyclopedia of Religion)
Úcta, ne uctívání
Křesťané nebyli nepřáteli římského císaře. Uznávali jeho autoritu a projevovali mu úctu, která jeho postavení náležela. Za vlády císaře Nerona napsal apoštol Petr křesťanům, kteří žili v různých částech Římské říše: „Ctěte lidi všeho druhu, . . . mějte úctu ke králi.“ (1. Petra 2:17) Slovo „král“ bylo v řecky mluvícím světě používáno nejen pro místní krále, ale také pro římského císaře. Apoštol Pavel radil křesťanům, kteří žili v hlavním městě Římské říše: „Dávejte všem, co jim patří: . . . čest tomu, kdo vyžaduje takovou čest.“ (Římanům 13:7) Římský císař rozhodně čest vyžadoval. Časem dokonce požadoval uctívání. Tomu se však první křesťané nepodřídili.
Ve druhém století našeho letopočtu prý Polykarpos u soudu před římským prokonsulem prohlásil: „Jsem křesťan . . . Jsme totiž naučeni vzdávat vládám a mocnostem ustanoveným od Boha veškerou příslušnou čest.“ Než by však césara uctíval, zvolil si Polykarpos raději smrt. Theofilos Antiochijský, apologeta, který žil ve druhém století našeho letopočtu, napsal: „Budu raději císaře ctít — nikoli tím, že bych ho uctíval, ale tím, že se za něho budu modlit. Avšak Boha živého a pravého, toho uctívám.“
Vhodné modlitby za císaře neměly žádnou spojitost s jeho uctíváním nebo s nacionalismem. Apoštol Pavel vysvětlil, jakému účelu tyto modlitby sloužily: „Především tedy vybízím, aby se konaly úpěnlivé prosby, modlitby, přímluvy, předkládání díků za lidi všeho druhu, za krále a za všechny, kteří jsou ve vysokém postavení; abychom mohli dále vést klidný a tichý život s plnou zbožnou oddaností s vážností.“ (1. Timoteovi 2:1, 2)
„Na pokraji společnosti“
Takové uctivé chování prvních křesťanů jim však nepřineslo přátelství tehdejšího světa. Francouzský historik A. Hamman uvádí, že první křesťané „žili na pokraji společnosti“. Vlastně žili na pokraji dvou společností — židovské a římské — a u obou se setkávali se značnými předsudky a neporozuměním.
Například když ho židovští vůdci falešně obvinili, apoštol Pavel ve své obhajobě před římským místodržitelem řekl: „Nedopustil jsem se žádného hříchu proti židovskému Zákonu ani proti chrámu ani proti césarovi . . . Odvolávám se k césarovi!“ (Skutky 25:8, 11) Pavel si byl vědom toho, že mu Židé ukládají o život. Proto se odvolal k Neronovi a tak uznal autoritu římského císaře. Zdá se, že Pavel byl pak při svém prvním soudu v Římě zproštěn obžaloby. Později však byl znovu uvězněn a traduje se, že byl na Neronův rozkaz popraven.
Ernst Troeltsch, sociolog a teolog, napsal o obtížné situaci prvních křesťanů v římské společnosti: „Vyloučeny byly veškeré úřady a veškerá povolání, která jakkoli souvisela s modlářstvím, s uctíváním císaře, s proléváním krve a s hrdelními tresty nebo při kterých by křesťané přišli do styku s pohanskou nemravností.“ Znamenalo to snad, že pro pokojné a uctivé soužití mezi křesťany a státem nezbýval prostor?
Jaká „daň“ patří césarovi
Ježíš poskytl návod, který měl usměrňovat jednání křesťanů s římským státem a vlastně i s každou jinou vládou: „Splácejte . . . césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:21) Tato rada, kterou dal Ježíš svým následovníkům, byla v příkrém protikladu k postoji mnohých nacionalisticky naladěných Židů, kteří nesli římskou nadvládu nelibě a popírali, že je zákonné platit daně cizí mocnosti.
Později Pavel napsal křesťanům žijícím v Římě: „Je tedy naléhavý důvod, proč se máte podřizovat, nejen kvůli té zlobě, ale také kvůli svému svědomí. Vždyť proto také platíte daně; [vládní „nadřazené autority“] jsou totiž Božími veřejnými sluhy, kteří stále slouží právě tomuto účelu. Dávejte všem, co jim patří: daň tomu, kdo vyžaduje daň; poplatek tomu, kdo vyžaduje poplatek.“ (Římanům 13:5–7) Ačkoli křesťané nebyli částí světa, bylo jejich povinností být poctivými občany, kteří státu platí daně za poskytované služby. (Jan 17:16)
Měl však Ježíš na mysli pouhé placení daní? Ježíš přesně nevytyčil, co je césarovo, a co Boží, a proto jsou určité zvláštní případy, kdy se musíme rozhodnout podle okolností nebo podle toho, jak rozumíme celé Bibli. Jinými slovy, když se křesťan rozhoduje, co může splatit césarovi, bude se někdy muset řídit tím, co mu říká jeho svědomí, které je poučené o biblických zásadách.
Správný poměr mezi dvěma rozpornými požadavky
Mnozí lidé mají sklon zapomínat, že potom, co Ježíš řekl, že máme splácet césarovy věci césarovi, také dodal: „Ale Boží věci [splácejte] Bohu.“ Apoštol Petr ukázal, která z těchto dvou autorit je pro křesťany prioritní. Ihned potom, co dal křesťanům radu, aby byli podřízeni „králi“, neboli císaři, a jeho „místodržitelům“, Petr napsal: „Buďte jako svobodní lidé, a přece se nedržte své svobody jako zástěrky pro špatnost, ale jako Boží otroci. Ctěte lidi všeho druhu, mějte lásku k celému společenství bratrů, mějte bázeň před Bohem, mějte úctu ke králi.“ (1. Petra 2:16, 17) Apoštol Petr ukázal, že křesťané jsou otroky Boha, a ne nějakého lidského panovníka. Představitelům státu by měli projevovat patřičnou úctu, ale měli by to dělat v bázni před Bohem, jehož zákony jsou svrchované.
Několik let předtím se Petr jednoznačně vyjádřil, že Boží zákon je nadřazený lidskému. Administrativním orgánem, kterému Římané svěřili občanskou i náboženskou moc, byl židovský Sanhedrin. Když Sanhedrin přikázal Ježíšovým následovníkům, aby přestali vyučovat v Kristově jménu, Petr spolu s ostatními apoštoly uctivě, avšak pevně odpověděl: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 5:29) Je zjevné, že první křesťané museli pečlivě zachovávat správný poměr mezi poslušností Bohu a patřičnou podřízeností lidským autoritám. Tertullianus to na počátku třetího století našeho letopočtu vyjádřil takto: „Je-li vše césarovo, co zbude Bohu?“
Kompromis se státem
Čas plynul a postoj, který ke státu zaujali křesťané v prvním století, už nebyl tak vyhraněný. Ve druhém a třetím století našeho letopočtu se rozmohlo odpadlictví, které bylo Ježíšem i apoštoly předpověděno. (Matouš 13:37, 38; Skutky 20:29, 30; 2. Tesaloničanům 2:3–12; 2. Petra 2:1–3) Odpadlé křesťanstvo se dopustilo kompromisů s římským světem, převzalo jeho pohanské svátky a jeho pohanskou filozofii a přijalo nejen občanskou službu, ale i službu vojenskou.
Profesor Troeltsch napsal: „Od třetího století byla situace stále obtížnější, protože přibylo křesťanů, kteří měli vyšší společenské postavení i prominentní povolání nebo kteří pracovali v armádě a jako úřední činitelé. Na několika místech v křesťanských spisech [které nejsou částí Bible] se objevují rozhořčené protesty proti účasti křesťanů na takových věcech; na druhé straně také nacházíme pokusy o kompromis — argumenty pro uchlácholení špatného svědomí . . . Od doby Konstantina tyto těžkosti zmizely; třenice mezi křesťany a pohany ustaly, a křesťanům se otevřela možnost pracovat ve státních úřadech.“
Ke konci čtvrtého století našeho letopočtu se tato pokřivená podoba křesťanství, které se dopouštělo kompromisu, stala státním náboženstvím Římské říše.
Křesťanstvo — představované církví katolickou, pravoslavnou a církvemi protestantskými — se i potom dopouštělo kompromisu se státem, pletlo se do politiky a podporovalo války. Mnozí upřímní členové církve, které tato skutečnost šokuje, by jistě rádi věděli, že dnes existují křesťané, kteří mají stejný postoj ke státu jako křesťané v prvním století. Následující dva články o tom pojednávají podrobněji.
[Obrázek na straně 5]
César Nero, o němž Petr napsal: ‚Mějte úctu ke králi‘
[Podpisek]
Musei Capitolini, Roma
[Obrázek na straně 6]
Polykarpos si zvolil raději smrt než uctívání císaře
[Obrázek na straně 7]
První křesťané byli mírumilovní a poctiví občané, kteří svědomitě platili daně