Křest „ve jméno“

STUDIUM tisíců starověkých světských dokladů na papyrech, které byly začátkem tohoto století nalezeny v písčinách Egypta, často vrhá zajímavé světlo na Křesťanská řecká písma. Jak? Uvažování o tom, jak se určitá slova používala, nás totiž vede k přesnějšímu porozumění týmž slovům v rámci Písma.

Jedním příkladem je výraz „ve jménu“, kterého Ježíš použil, když dával příkaz svým učedníkům, než vystoupil do nebe: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha.“ Co tím Ježíš mínil? — Matouš 28:19.

Učenci zjistili, že výrazu „ve jménu“ či „ve jméno“ (Kingdom Interlinear, Meziřádkový překlad Království, Bible kralická) se ve světských spisech používá při platbách „na něčí účet“. Profesor teologie doktor G. Adolf Deissmann zastával názor, že ve světle dokladů na papyrech „jsou vyjádření křtít ve jméno Pána nebo věřit ve jméno Syna Božího. . . založeny na myšlence, že křest nebo víra vytváří stav, kdy člověk Bohu nebo Synu Božímu náleží“. — Kurzíva od dr. Deissmanna.

Je zajímavé, že podobné vyjádření používali Židé v Ježíšově době, jak vysvětluje slovník Theological Dictionary of the New Testament: „Obřezání proselyty se děje. . . ‚ve jménu proselyty‘, aby byl přijat do judaismu. Tato obřízka se koná. . . ‚ve jménu smlouvy‘, aby byl přijat do smlouvy.“ Tím je vztah navázán a člověk nežidovského původu se stává proselytou pod autoritou smlouvy.

Křesťan zase svým křtem, který následuje po kroku oddanosti, navazuje důvěrný vztah k Jehovovi Bohu, k jeho Synovi Ježíši Kristu a svatému duchu. Člověk, který se obrátí na víru, uznává ve svém novém způsobu života autoritu každého z nich. Uvažujme, jak to platí v případě všech tří uvedených pojmů.

Když uznáváme autoritu Boha, přibližujeme se k němu a navazujeme k němu vztah. (Hebrejcům 12:9; Jakub 4:7, 8) Stáváme se Božím vlastnictvím jako jeho otroci, protože jsme byli koupeni za cenu výkupní oběti Ježíše Krista. (1. Korinťanům 3:23; 6:20) Apoštol Pavel křesťanům v prvním století také řekl, že patří Ježíši Kristu, a ne mužům, kteří jim snad přinesli pravdu. (1. Korinťanům 1:12, 13; 7:23; srovnej Matouše 16:24.) Křest ve jménu Syna znamená uznat tento fakt, totiž přijmout Ježíše jako ‚cestu a pravdu a život‘. — Jan 14:6.

Svatý duch je také nezbytný pro náš správný vztah k Jehovovi a k Ježíši Kristu. Křest ve jménu svatého ducha ukazuje, že uznáváme úlohu svatého ducha v Božím jednání s námi. Chceme se řídit jeho vedením, nechceme jej přehlížet ani jednat proti němu, protože tím bychom zamezovali jeho působení skrze nás. (Efezanům 4:30; 1. Tesaloničanům 5:19) To, že je duch neosobní podstaty, nepůsobí žádné potíže, pokud jde o použití nebo význam, stejně jako v judaismu nepůsobilo žádné potíže použití výrazu „ve jménu smlouvy“.

V době kroku oddanosti a křtu je tedy zapotřebí, abychom s modlitbou přemýšleli o tom, co zahrnuje náš nový vztah. Vyžaduje od nás, abychom se podřídili Boží vůli, jak to dal najevo Ježíš svým příkladem a tím, že opatřil výkupné, a této podřízenosti máme dosahovat prostřednictvím svatého ducha, který vede v lásce a jednotě všechny Boží služebníky na celém světě.