Otázky čtenářů
Stal se Zecharjáš, otec Jana Křtitele, hluchým a němým, jak to zdánlivě naznačuje Lukáš 1:62?
Někteří došli k závěru, že Zecharjáš také ohluchl. V biblické zprávě čteme: „Hodlali je [dítě] nazvat jménem jeho otce Zecharjáše. Jeho matka však odpověděla a řekla: ‚Opravdu ne, ale bude se nazývat Jan.‘ Řekli jí na to: ‚Mezi tvými příbuznými není nikdo nazvaný tímto jménem.‘ Potom se jeho otce ptali pomocí znamení, jak chce, aby se nazývalo. A požádal o tabulku a napsal: ‚Jeho jméno je Jan.‘ “ — Lukáš 1:59–63.
Tato zpráva výslovně neuvádí, že by Zecharjáš po určitou dobu neslyšel.
Anděl Gabriel již dříve Zecharjášovi oznámil, že se mu narodí syn, který se má jmenovat Jan. Pro letitého Zecharjáše bylo těžké tomu uvěřit. Anděl odpověděl: „Pohleď, budeš mlčet a nebudeš schopen promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi nevěřil mým slovům, která se splní ve svém ustanoveném čase.“ (Lukáš 1:13, 18–20) Anděl řekl, že bude postižena Zecharjášova řeč, ne jeho sluch.
Zpráva dále uvádí: „Když vyšel [ze svatyně], nebyl schopen k nim [čekajícím lidem] promluvit a oni si uvědomili, že právě viděl ve svatyni nadpřirozené vidění; a dával jim znamení, ale zůstal němý.“ (Lukáš 1:22) Řecké slovo, které je zde přeloženo jako „němý“, vyjadřuje myšlenku otupělosti v řeči, sluchu nebo v obojím. (Lukáš 7:22) A co Zecharjáš? Uvažuj, co se stalo, když byl uzdraven. „Okamžitě se mu otevřela ústa, uvolnil se mu jazyk, promluvil a žehnal Bohu.“ (Lukáš 1:64) Tato zpráva vede k logickému závěru, že byla postižena pouze Zecharjášova schopnost mluvit.
Proč se pak ale druzí ptali Zecharjáše „pomocí znamení, jak chce, aby se [dítě] nazývalo“? Někteří překladatelé tuto část dokonce překládají „v řeči znaků“ nebo „použitím znakové řeči“.
Zecharjáš, který byl němý již od andělova oznámení, byl často donucen použít gest, druhu znakové řeči, k tomu, co chtěl vyjádřit. Například „dával jim znamení“, těm, kteří byli v chrámu. (Lukáš 1:21, 22) Když později požádal o tabulku, určitě použil znamení či gest. (Lukáš 1:63) Je proto možné, že ti, kteří s ním byli v době jeho němoty, měli také sklon používat gesta.
Existuje však ještě pravděpodobnější vysvětlení pro znamení, o nichž se zmiňuje Lukáš 1:62. Alžběta se ohledně synova jména právě vyjádřila. A tak aniž jí odporovali, podnikli jednoduše další vhodný krok, aby se dozvěděli názor jejího manžela. Mohli to udělat pouhým pohybem hlavy nebo gestikulací. Skutečnost, že svou otázku nezapsali a že ji Zecharjáš nečetl, může být dokonce dokladem toho, že Zecharjáš slyšel, co manželka řekla. Proto pouhé pokynutí nebo jiné podobné znamení, jež mu dali, mohlo mít význam: ‚Ano, všichni (i s tebou, Zecharjáši) jsme slyšeli její doporučení, jaké je však tvoje konečné rozhodnutí o jménu dítěte?‘
A hned nato následoval další zázrak, který přivodil ve věci obrat. „Okamžitě se mu otevřela ústa, uvolnil se mu jazyk, promluvil.“ (Lukáš 1:64) Nebylo třeba zmiňovat se o jeho sluchu, jestliže nebyl postižen.