Život a služba Ježíše
Závěrečná modlitba v horní místnosti
JEŽÍŠ hluboce miloval své učedníky, a proto je připravoval na to, že od nich bude muset zanedlouho odejít. Obšírně jim radil a povzbuzoval je, a nyní pozvedá oči k nebi a prosí svého Otce: „Oslav svého syna, aby tvůj syn oslavil tebe podle autority, jakou jsi mu dal nad veškerým tělem, aby dal věčný život plnému počtu těch, které jsi mu dal.“
Ježíš zde uvádí opravdu vzrušující námět — věčný život! Dostal ‚autoritu nad veškerým tělem‘, a proto může přinést dobrodiní své výkupní oběti celému umírajícímu lidstvu. „Věčný život“ však poskytne jen těm, které schválí jeho nebeský Otec. Tento námět věčného života pak Ježíš dále rozvíjí ve své modlitbě:
„To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ Ano, záchrana závisí na tom, abychom přijímali poznání jak o Bohu, tak i o jeho Synovi. Potřebujeme však víc než jen teoretické poznání.
Musíme je důvěrně poznat a vybudovat si s nimi přátelství, jež se vyznačuje porozuměním. Musíme mít na věci stejný názor jako oni a vidět věci jejich očima. A především se musíme snažit napodobovat v jednání s druhými jejich nesrovnatelné vlastnosti.
Ježíš se dále modlí: „Oslavil jsem tě na zemi tím, že jsem dokončil dílo, které jsi mi dal, abych je konal.“ Tak splnil až do tohoto okamžiku svůj úkol a s důvěrou, že bude úspěšný i nadále, prosí: „Otče, nyní mne tedy oslav vedle sebe slávou, kterou jsem měl vedle tebe, dříve než byl svět.“ Ano, prosí nyní, aby byl vzkříšením uveden zpět do své dřívější nebeské slávy.
Svou hlavní práci na zemi Ježíš shrnuje slovy: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně a zachovali tvé slovo.“ Ježíš používal ve své službě Boží jméno, Jehova, a ukázal, jak se má správně vyslovovat. Ale vykonal ještě více, aby zjevil svým apoštolům Boží jméno. Zvětšil také jejich poznání a ocenění, pokud jde o Jehovu, jeho osobnost a jeho předsevzetí.
Ježíš přisuzuje Jehovovi vyšší postavení, než má sám, ukazuje, že slouží pod jeho vedením, a proto pokorně uznává: „Výroky, které jsi mi dal, dal jsem jim a oni je přijali a určitě poznali, že jsem vyšel jako tvůj představitel, a uvěřili, že jsi mne vyslal.“
Ježíš dále činí rozdíl mezi svými učedníky a ostatním lidstvem a modlí se: „Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal . . . Když jsem byl s nimi, bděl jsem nad nimi . . . a chránil jsem je a ani jeden z nich není zničen, kromě syna zničení“, totiž Jidáše Iškariotského. V té chvíli je už Jidáš na cestě a chystá se hanebně zradit Ježíše. Tak Jidáš bezděčně splňuje Písma.
„Svět k nim pojal nenávist,“ modlí se Ježíš dále. „Neprosím tě, abys je vzal ze světa, ale abys nad nimi bděl kvůli tomu ničemnému. Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ Ježíšovi následovníci jsou ve světě, v této organizované lidské společnosti, které vládne satan, ale jsou od světa a od jeho ničemnosti odděleni, a v tom stavu musí stále zůstat.
„Posvěť je pravdou,“ pokračuje Ježíš, „tvé slovo je pravda.“ Ježíš zde označuje jako „pravdu“ Hebrejská písma, z nichž stále citoval. Ale to, co učil své učedníky a co později napsali pod inspirací jako Křesťanská řecká písma, je také „pravda“. Tato pravda může člověka posvětit, může úplně změnit jeho život a učinit z něho člověka, který je oddělený od světa.
Nyní se Ježíš modlí „nejen za ně, ale také za ty, kteří [v něho] uvěří skrze jejich slovo“. Ježíš se tedy modlí za ty, kteří budou jeho pomazanými následovníky a budoucími učedníky a teprve budou shromážděni do „jednoho stáda“. Oč prosí, pokud jde o všechny tyto lidi? „Aby všichni byli jedno, stejně jako ty, Otče, jsi ve spojení se mnou a já ve spojení s tebou, . . . aby byli jedno, stejně jako my jsme jedno.“
Ježíš a jeho Otec nejsou doslova jedna osoba, ale ve všem spolu souhlasí. Ježíš se modlí, aby se jeho následovníci těšili ze stejné jednoty, „aby svět poznal, že jsi mne vyslal a že jsi je miloval, stejně jako jsi miloval mne“.
Za ty, kteří budou jeho pomazanými následovníky, Ježíš prosí: „Aby také oni byli se mnou, kde jsem já, aby spatřili mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mne miloval před založením světa.“ Ve vzdálené minulosti, dávno předtím, než Adam s Evou zplodili své první potomky, miloval Bůh svého jednozplozeného Syna, který se stal Ježíšem Kristem.
V závěru své modlitby Ježíš opět zdůrazňuje: „Oznámil jsem jim tvé jméno a oznámím je, aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich a já ve spojení s nimi.“ Když apoštolové poznali Boží jméno, znamenalo to, že osobně poznali Boží lásku. Jan 17:1–26; 10:16; Přísloví 8:22, 30.
▪ V jakém smyslu byla Ježíšovi dána ‚autorita nad veškerým tělem‘?
▪ Co znamená přijímat poznání o Bohu a jeho Synu?
▪ Jakými způsoby zjevil Ježíš Boží jméno?
▪ Co je „pravda“ a jak ‚posvěcuje‘ křesťana?
▪ Jak je Bůh jedno se svým Synem a se všemi pravými ctiteli?
▪ Kdy došlo k „založení světa“?