Ježíšova závěrečná modlitba v horní místnosti

Ježíš má své apoštoly moc rád, a proto se je během večera snažil připravit na to, že od nich už za chvíli odejde. Teď zvedá oči k nebi a modlí se k Otci: „Oslav svého syna, aby tvůj syn oslavil tebe. Dal jsi mu pravomoc nad všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu svěřil.“ (Jan 17:1, 2)

Ježíš si uvědomuje, že oslavit Boha je ze všeho nejdůležitější. Je ale krásné slyšet, jak se zmiňuje o možnosti žít věčně. Ježíš dostal „pravomoc nad všemi lidmi“, a proto může každému člověku nabídnout dobré věci, které umožní jeho výkupní oběť. Nemůžou s nimi ale počítat všichni. Proč? Protože Ježíšovu nabídku budou moct využít jenom lidé, kteří se řídí tím, co říká dál: „K věčnému životu vede to, že poznávají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17:3)

Člověk musí dobře poznat jak Otce, tak jeho Syna a vytvořit si s nimi blízký vztah. Musí se na věci dívat stejně jako oni. V tom, jak se chová k druhým, se musí snažit napodobovat jejich vynikající vlastnosti. A musí si uvědomovat, že oslavit Boha je důležitější než získat věčný život. Právě k tomu se teď Ježíš vrací:

„Oslavil jsem tě na zemi tím, že jsem dokončil dílo, kterým jsi mě pověřil. A teď mě, Otče, oslav vedle sebe slávou, jakou jsem měl vedle tebe dřív, než byl svět.“ (Jan 17:4, 5) Prosí, aby mu jeho Otec vrátil nebeskou slávu tím, že ho vzkřísí.

Ježíš ale nezapomíná na to, co se mu podařilo během jeho služby. Modlí se: „Oznámil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně a zachovali tvé slovo.“ (Jan 17:6) Ježíš dělal víc, než jen vyslovoval nahlas Boží jméno Jehova. Pomáhal apoštolům zjistit, co se za tímto jménem skrývá – jaké má Bůh vlastnosti a jak jedná s lidmi.

Apoštolové poznali Jehovu, pochopili úlohu jeho Syna a naslouchali tomu, co Ježíš učil. Ten teď pokorně říká: „Dal [jsem jim] slova, která jsi mi dal ty. Oni je přijali a s jistotou poznali, že jsem přišel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.“ (Jan 17:8)

Z toho, co Ježíš říká dál, je vidět rozdíl mezi jeho následovníky a lidmi obecně: „Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji. ... Svatý Otče, dávej na ně pozor kvůli svému jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, tak jako my jsme jedno. ... Chránil jsem je a ani jeden z nich není ztracen, kromě syna zničení.“ Tím myslí Jidáše Iškariotského, který se ho chystá zradit. (Jan 17:9–12)

„Svět je nenávidí,“ modlí se dál Ježíš. „Neprosím tě, abys je vzal ze světa, ale abys na ně dával pozor kvůli tomu zlému. Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14–16) Apoštolové a další učedníci sice žijí ve světě, tedy v lidské společnosti ovládané Satanem, ale musí od světa a všeho špatného, co k němu patří, zůstat oddělení. Jak?

Musí dělat všechno pro to, aby zůstali svatí neboli vyčlenění pro službu Bohu, a to tak, že budou žít podle pravdy obsažené v Hebrejských písmech a pravdy, kterou vyučoval Ježíš. Ten se modlí: „Posvěť je pravdou. Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17) Časem někteří apoštolové napíšou inspirované knihy a ty se také stanou součástí „pravdy“, která může člověku pomoct, aby byl svatý.

Postupem času ale přijmou „pravdu“ i další lidé. Ježíš se proto modlí: „Prosím nejen za ně [11 věrných apoštolů], ale také za ty, kdo ve mě uvěří díky jejich slovu.“ A o co prosí? „Aby všichni byli jedno, stejně jako jsi ty, Otče, v jednotě se mnou a já v jednotě s tebou, aby také oni byli v jednotě s námi.“ (Jan 17:20, 21) Ježíš a jeho Otec nejsou doslova jedna osoba. Jsou „jedno“ v tom smyslu, že mezi nimi ve všem panuje naprostá shoda. Ježíš se modlí, aby mezi jeho následovníky byla stejná jednota.

Krátce předtím řekl Ježíš Petrovi a ostatním, že odchází, aby jim připravil místo, myšleno místo v nebi. (Jan 14:2, 3) Teď se k tomu ve své modlitbě vrací: „Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, a aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval ještě před založením světa.“ (Jan 17:24) Tím potvrzuje, že už před dávnými časy – ještě než Adam a Eva měli děti – Bůh miloval svého Syna, který se později stal Ježíšem Kristem.

Na závěr modlitby se Ježíš znovu zmiňuje o jménu svého Otce a o Boží lásce k apoštolům i k těm, kdo „pravdu“ teprve přijmou. Říká: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě jim ho dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v jednotě s nimi.“ (Jan 17:26)