BALZAMOVÁNÍ
Způsob ošetření mrtvého těla (člověka nebo zvířete) určitými látkami, například aromatickými oleji, s cílem uchránit ho před rozkladem. Pokud toto umění nepochází od samotných Egypťanů, pak se mu přinejmenším už ve velmi raném období věnovali. Mrtvé lidské nebo zvířecí tělo, které bylo konzervováno starověkými egyptskými nebo jinými balzamovacími metodami, se nazývá mumie. Lidská těla balzamovali nejen Egypťané, ale i takové starověké národy jako Asyřané, Peršané a Skytové.
Balzamování Jákoba a Josefa. V Bibli jsou pouze dva případy, kdy se konkrétně mluví o balzamování, a oba se udály v Egyptě. Zde zemřel Jákob. Inspirovaná zpráva popisuje, jak Josef projevil lítost nad smrtí svého otce, a dále pak říká: „Josef potom přikázal svým sluhům, lékařům, aby jeho otce nabalzamovali. Lékaři tedy Izraela balzamovali, a potřebovali na něho plných čtyřicet dnů, neboť tolik dnů obvykle potřebují k balzamování. A Egypťané pro něho dále prolévali slzy sedmdesát dnů.“ (1Mo 50:2, 3) Josef zemřel ve 110 letech „a dali ho nabalzamovat a v Egyptě byl položen do rakve“. (1Mo 50:26) Pokud jde o Jákoba, hlavním účelem jeho nabalzamování bylo podle všeho uchovat jeho mrtvé tělo až do pohřbu v Zaslíbené zemi. Josef byl možná nabalzamován kvůli svému vysokému postavení. (1Mo 49:29–32; 50:13, 24, 25; 2Mo 13:18, 19; Joz 24:32)
Hérodotos uvádí, že součástí egyptských metod balzamování bylo máčení mrtvoly v sodném louhu po dobu sedmdesáti dnů. Ale když mnohem dříve egyptští lékaři balzamovali Jákoba, Bible říká, že „potřebovali na něho plných čtyřicet dnů, neboť tolik dnů obvykle potřebují k balzamování. A Egypťané pro něho dále prolévali slzy sedmdesát dnů.“ (1Mo 50:3) Znalci se různými způsoby snažili uvést slova v 1. Mojžíšově 50:3 do souladu s tím, co napsal Hérodotos. Jedním vysvětlením může být to, že těch 40 dnů nezahrnovalo dobu, po kterou bylo tělo ponořeno v sodném louhu. Je však také docela možné, že se Hérodotos mýlil, když napsal, že mrtvé tělo bylo do sodného louhu uloženo na 70 dnů. Pozdější řecký historik Diodóros Sicilský (žil v prvním století př. n. l.) napsal, že egyptský způsob balzamování trval přes 30 dnů. (Bibliothéké historiké, I, 91, 5, 6) Mohly přirozeně existovat další egyptské metody balzamování, o nichž se ani jeden z těchto historiků nezmínil. A je možné, že v různých historických obdobích mohlo balzamování trvat různě dlouho.
Pohřbívání Hebrejců a křesťanů. Lidské ostatky, které byly nalezeny v palestinských hrobkách, byly ve špatném stavu, a to ukazuje, že balzamování mrtvých nebylo mezi Hebrejci běžným zvykem (určitě ne balzamování, jehož cílem byla dlouhodobá konzervace, jak to dělali Egypťané) a že ani první Kristovi následovníci nebalzamovali své zesnulé ve snaze uchovat jejich tělo po neurčitou dobu. Věrní Hebrejci a praví křesťané si byli vědomi toho, že duše, ať už jde o duši člověka, nebo zvířete, umírá a že se tělo vrací do prachu. (Ka 3:18–20; Ez 18:4) Skutečnost, že Písmo mluví o balzamování tak málo, se zdá být dalším důkazem toho, že Hebrejci a první křesťané neměli balzamování všeobecně ve zvyku.
Ve zprávě o pohřbu krále Asy se v Písmu píše: „Položili ho na lůžko, které bylo naplněno balzámovým olejem a rozličnými druhy mastí smíchanými v mast zvláštní výroby. Udělali pro něho dále mimořádně velké pohřební pálení.“ To nebyla králova kremace, ale šlo o spálení koření. (2Pa 16:13, 14) A pokud by se toto použití mastí vůbec dalo považovat za formu balzamování, pak to nebylo balzamování, jaké bylo běžné u Egypťanů.
Když zemřel Ježíš Kristus, přinesl Nikodém „svitek myrhy a aloe, kolem sto liber“. Písmo dále píše: „Vzali tedy Ježíšovo tělo a ovázali je obinadly s kořením, právě jak mají Židé ve zvyku připravovat na pohřeb.“ (Jan 19:39, 40) Tento proces však nebyl konkrétně označován jako balzamování a nepodobal se balzamovacím metodám, jaké používali Egypťané. Byl to běžný způsob přípravy těla na pohřeb. Podobně byl na pohřeb nepochybně připraven Lazar. Právě na jeho případě je vidět, že židovský zvyk nespočíval v pracném balzamování, jehož účelem bylo uchovat tělo po dlouhou dobu. Když totiž Ježíš řekl: „Odstraňte kámen“, Marta namítla: „Pane, teď už je jistě cítit, vždyť je to čtyři dny.“ To, že Lazar bude v takovém stavu, by Marta jistě neočekávala, kdyby byl doopravdy nabalzamován. Lazarovy nohy a ruce byly omotány obinadly a „jeho tvář byla ovázána látkou“. Je však zcela jisté, že smyslem toho nebylo ochránit jeho tělo před hnilobným procesem. (Jan 11:39, 44; viz heslo POHŘEB, POHŘEBNÍ MÍSTA.)