FILOZOFIE

Řecké slovo fi·lo·so·fiʹa doslovně znamená „láska k moudrosti“. V novodobém použití se tímto výrazem označují lidské snahy rozumově a přemýšlením pochopit a vysvětlit lidskou zkušenost jako celek a také příčiny a principy, které jsou podkladem skutečného stavu věcí.

Jak slovo „filozofie“, tak i slovo „filozof“ se ve své řecké podobě vyskytují v Křesťanských řeckých písmech jen jednou. (Kol 2:8; Sk 17:18) Když psal Pavel sboru v maloasijských Kolosech, byli patrně někteří členové tohoto sboru v nebezpečí, že by mohli podlehnout působení „filozofie a prázdného podvodu podle lidské tradice“. Řecké filozofie tehdy byly velmi rozšířené. Kontext výroku v Kolosanům 2:8 však ukazuje, že Pavel měl především na mysli ty, kdo prosazovali judaismus a snažili se přimět křesťany, aby opět zachovávali mojžíšský Zákon a dodržovali jeho požadavky týkající se obřízky, svátečních dnů a nepožívání určitých jídel. (Kol 2:11, 16, 17) Pavel nebyl proti poznání; vždyť se modlil o to, aby jím křesťané byli naplněni. Ukázal však, že k tomu aby člověk získal pravou moudrost a přesné poznání, musí pochopit, jakou úlohu ve spojitosti se splněním Božího záměru má Ježíš Kristus. (Kol 1:9, 10; 2:2, 3) Kolosané měli dávat pozor, aby je snad někdo na základě lidského uvažování nebo lidského názoru přesvědčivými argumenty neodvedl jako svou kořist. Taková filozofie by patřila k ‚základním věcem [stoi·cheiʹa] světa‘, to znamená k principům neboli základním složkám a podněcujícím činitelům světa, a nebyla by „podle Krista“. (Kol 2:4, 8)

Když byl Pavel v Aténách, střetl se tam s ‚epikurejskými i stoickými filozofy‘. (Sk 17:18) Ti o apoštolovi řekli, že je „mluvka“, a použili přitom řecké slovo sper·mo·loʹgos, jež se doslovně používá na ptáka, který sbírá semena. Tímto výrazem je také označován ten, kdo sbírá útržky poznatků a nesystematicky je opakuje. Pavlem i jeho poselstvím tito filozofové pohrdali. Podstatou epikurejské filozofie bylo, že největším blahem v životě je dosažení slasti, především slasti duševní (1Ko 15:32); bohy tato filozofie sice uznávala, ale tvrdila o nich, že se vymykají lidské zkušenosti a že se o ně lidé nemusí zajímat. Filozofie stoiků zdůrazňovala osud neboli přirozené předurčení; člověk by měl žít velmi ctnostně, ale měl by se snažit o to, aby mu byla lhostejná jak bolest, tak i slast. Epikurejci ani stoikové nevěřili ve vzkříšení. Ve své řeči před těmito lidmi Pavel zdůraznil vztah člověka ke Stvořiteli a to, že každý nese před Bohem zodpovědnost; v té souvislosti poukázal na Kristovo vzkříšení a na „záruku“, která tak byla poskytnuta lidem. Pro Řeky, kteří požadovali „moudrost“, bylo poselství o Kristu ‚pošetilostí‘ (1Ko 1:22, 23), a když se Pavel zmínil o vzkříšení, mnozí z jeho posluchačů se začali vysmívat, ale někteří se stali věřícími. (Sk 17:22–33)

Ve svých inspirovaných dopisech Pavel mnohokrát poukázal na to, že moudrost světa a jeho falešně nazývané poznání jsou u Boha pošetilostí a že se křesťané mají těmto věcem vyhýbat. (1Ko 1:18–31; 2:6–8, 13; 3:18–20; 1Ti 6:20)