Aquila a Priscilla — Příkladná dvojice

„VYŘIĎTE mé pozdravy Prisce a Aquilovi, mým spolupracovníkům v Kristu Ježíši, kteří nasadili své vlastní hrdlo pro mou duši, jimž vzdávám díky nejen já, ale také všechny sbory z národů.“ (Římanům 16:3, 4)

Tato slova apoštola Pavla prozrazují, jak vysoce si těchto manželů cenil a vážil. Když psal jejich sboru, nezapomněl se o nich zmínit. Kdo však byli tito Pavlovi ‚spolupracovníci‘ a proč byli jemu a sborům tak drazí? (2. Timoteovi 4:19)

Aquila byl Žid z diaspory (z rozptýlených Židů) a rodák z Pontu, z oblasti na severu Malé Asie. Se svou ženou Priscillou (Priskou) se usadili v Římě. Přinejmenším od roku 63 př. n. l., kdy Pompeius dobyl Jeruzalém a kdy bylo do otroctví v Římě odvedeno mnoho zajatců, tam žila poměrně velká židovská komunita. A římské nápisy ukazují, že ve starověku tam bylo více než tucet synagóg. O Letnicích roku 33 n. l. bylo mnoho Židů z Říma v Jeruzalémě, kde se dověděli o dobré zprávě. Díky nim se křesťanské poselství — možná poprvé — dostalo do hlavního města Římské říše. (Skutky 2:10)

Avšak v roce 49 nebo začátkem roku 50 n. l. byli Židé na příkaz císaře Klaudia z Říma vypovězeni. A tak apoštol Pavel poznal Aquilu a Priscillu v řeckém městě Korintu. Když Pavel přijel do Korintu, Aquila a Priscilla se ho laskavě ujali a nabídli mu práci, protože měli stejné řemeslo: vyráběli stany. (Skutky 18:2, 3)

Výrobci stanů

Nebyla to lehká práce. Při výrobě stanů se musely stříhat a sešívat kusy tuhé, hrubé látky nebo kůže. Historik Fernando Bea říká, že to byla „práce, která si žádala odbornost a pečlivost“ výrobců, kteří pracovali s „hrubými, nepoddajnými tkaninami, jež se používaly pro táboření během cest, poskytovaly úkryt před sluncem a deštěm a balilo se do nich zboží ukládané do podpalubí“.

Vzniká však otázka. Neřekl snad Pavel, že byl ‚vychovaný u Gamalielových nohou‘, což mu otevíralo cestu k vynikající kariéře? (Skutky 22:3) To je pravda, ale Židé v prvním století považovali za počestné naučit mladíka nějakému řemeslu, i když měl dostat vyšší vzdělání. Je tedy pravděpodobné, že Aquila i Pavel získali svou dovednost vyrábět stany, už když byli mladí. A to se jim později hodilo. Byli však křesťané, a tak tato světská práce nebyla jejich konečným cílem. Pavel vysvětlil, že práce, kterou s Aquilou a Priscillou dělá v Korintu, je pouze prostředkem k podpoře jeho hlavní činnosti, totiž k oznamování dobré zprávy, aby tím ‚na někoho nevkládal nákladné břemeno‘. (2. Tesaloničanům 3:8; 1. Korinťanům 9:18; 2. Korinťanům 11:7)

Aquila a Priscilla byli zcela určitě rádi, že mohou Pavlovi jeho misionářskou službu všemožně ulehčit. Kdo ví, kolikrát tito tři přátelé práci přerušili, aby mohli zákazníkům nebo kolemjdoucím vydat neformální svědectví? A ačkoli jejich vyrábění stanů byla práce prostá a únavná, dělali ji rádi, dokonce „nocí i dnem“, aby podpořili Boží zájmy — stejně tak mnoho novodobých křesťanů pracuje na částečný úvazek nebo jen sezónně, aby většinu zbylého času pomáhali lidem dovědět se dobrou zprávu. (1. Tesaloničanům 2:9; Matouš 24:14; 1. Timoteovi 6:6)

Příklady pohostinnosti

Během těch osmnácti měsíců pobytu v Korintu Pavlovi pravděpodobně sloužil jako základna jeho misionářské služby Aquilův dům. (Skutky 18:3, 11) Je tedy pravděpodobné, že Aquila a Priscilla měli to potěšení hostit Silu (Silvana) a Timotea, když tito muži přicestovali z Makedonie. (Skutky 18:5) Dva Pavlovy dopisy Tesaloničanům, jež se později staly součástí biblického kánonu, mohly být napsány v době, kdy apoštol pobýval u Aquily a Priscilly.

Je snadné si představit, že domov Aquily a Priscilly byl tehdy opravdu střediskem duchovní činnosti. Pravděpodobně je často navštěvovali mnozí milí bratři — Stefanas se svou rodinou, první křesťané v provincii Achaja pokřtění samotným Pavlem; Titius Justus, který Pavlovi dal k dispozici svůj dům, aby v něm mohl přednášet proslovy, a Krispus, předsedající úředník synagógy, který s celou svou domácností přijal pravdu. (Skutky 18:7, 8; 1. Korinťanům 1:16) Pak to byli třeba Fortunátus a Achaikos; Gaius, u něhož se možná konala sborová shromáždění; Erastos, městský správce; Tertius, zapisovatel, jemuž Pavel diktoval svůj dopis Římanům, a Foibé, věrná sestra z blízkého sboru v Kenchrejích, která pravděpodobně donesla tento dopis z Korintu do Říma. (Římanům 16:1, 22, 23; 1. Korinťanům 16:17)

Novodobí Jehovovi ctitelé, kteří už měli příležitost projevit pohostinnost cestujícím služebníkům, vědí, jak výjimečně povzbudivé to může být. Podnětné zkušenosti, jež se při těchto příležitostech vyprávějí, mohou být pro všechny zdrojem skutečného duchovního povzbuzení. (Římanům 1:11, 12) Lidé jako Aquila a Priscilla, kteří nabídli svůj domov pro konání shromáždění — třeba sborového studia knihy —, mají radost a uspokojení z toho, že mohou takto podporovat pravé uctívání.

Přátelství mezi Pavlem, Aquilou a Priscillou bylo tak silné, že ho na jaře roku 52 n. l., když odešel z Korintu, doprovodili až do Efezu. (Skutky 18:18–21) V tomto městě zůstali a položili základy pro apoštolovu příští návštěvu. Právě tady tito nadaní učitelé dobré zprávy ‚vzali k sobě‘ výmluvného Apolla a s radostí mu pomohli ‚přesněji pochopit Boží cestu‘. (Skutky 18:24–26) Když Pavel během své třetí misionářské cesty opět navštívil Efez, což bylo v zimě na přelomu let 52 a 53 n. l., pole obdělané touto houževnatou dvojicí už bylo zralé ke žni. Přibližně tři roky zde Pavel kázal a vyučoval o „té Cestě“ a efezský sbor pořádal shromáždění u Aquily doma. (Skutky 19:1–20, 26; 20:31; 1. Korinťanům 16:8, 19)

Když se později tito Pavlovi přátelé vrátili do Říma, dále ‚sledovali dráhu pohostinnosti‘ a nabídli svůj domov pro křesťanská shromáždění. (Římanům 12:13; 16:3–5)

Pro Pavla ‚nasadili své hrdlo‘

Když byl v Efezu, možná Pavel znovu bydlel s Aquilou a Priscillou. Byl s nimi i během vřavy stříbrotepců? Ze zprávy ve Skutcích 19:23–31 se dovídáme, že tito řemeslníci vyrábějící chrámečky se postavili proti kázání dobré zprávy a bratři museli Pavla přimět, aby neriskoval a nechodil před tento dav. Někteří komentátoři Bible zastávají teorii, že v přesně takové nebezpečné situaci si Pavel možná ‚nebyl jist dokonce svým životem‘ a že Aquila a Priscilla nějak zasáhli, čímž pro něj ‚nasadili své hrdlo‘. (2. Korinťanům 1:8; Římanům 16:3, 4)

Když se „vřava uklidnila“, Pavel moudře odešel z města. (Skutky 20:1) Aquila a Priscilla se nepochybně také setkali s odporem a posměchem. Sklíčilo je to? Vůbec ne, Aquila a Priscilla se s odvahou dále namáhali v křesťanské službě.

Nerozlučná dvojice

Když skončila Klaudiova vláda, vrátili se Aquila a Priscilla do Říma. (Římanům 16:3–15) Poslední biblická zmínka o nich však říká, že jsou opět v Efezu. (2. Timoteovi 4:19) Stejně jako na všech místech, kde o nich Písmo mluví, i tady jsou tento manžel a jeho manželka uvedeni společně. Byli skutečně nerozlučnou a jednotnou dvojicí! Pavel by nemohl myslet na milého bratra Aquilu, aniž by si nevzpomněl na jeho manželku, která s ním věrně spolupracovala. Pro dnešní křesťanské dvojice jsou znamenitým příkladem, protože opravdová pomoc oddaného partnera člověku umožňuje dělat mnoho „práce v Pánově díle“, a někdy dokonce více, než by mohl udělat jako svobodný. (1. Korinťanům 15:58)

Aquila a Priscilla sloužili v několika různých sborech. Podobně i dnes se horliví křesťané dávají k dispozici a stěhují se na místa, kde je jich více potřeba. Také zažívají radost a uspokojení, když jednají v zájmu Království a mohou rozvíjet vřelá a drahocenná křesťanská přátelství.

Díky svému vynikajícímu příkladu v křesťanské lásce si Aquila a Priscilla získali uznání Pavla i dalších křesťanů. Důležitější ale je, že si udělali dobré jméno u samotného Jehovy. Písmo nás ujišťuje: „Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ (Hebrejcům 6:10)

Možná nemáme příležitost nasadit se v takových věcech jako Aquila a Priscilla, ale přesto všichni můžeme napodobit jejich vynikající příklad. Můžeme získat hluboké uspokojení, když věnujeme svou energii a život posvátné službě, a přitom nezapomínáme, že ‚konat dobro a dělit se o věci s jinými jsou oběti, které se Bohu líbí‘. (Hebrejcům 13:15, 16)