SEKTA

Takto překládané řecké slovo (haiʹre·sis, z něhož pochází české slovo „hereze“) znamená „volba“ (3Mo 22:18, LXX) nebo „to, co je vybráno“, tedy „skupina lidí, kteří se oddělují od druhých a řídí se svými vlastními naukami [sekta nebo strana]“. (Thayerův Greek-English Lexicon of the New Testament, 1889, s. 16) Tento výraz je používán na přívržence dvou významných větví judaismu — farizey a saducey. (Sk 5:17; 15:5; 26:5) Také nekřesťané nazývali křesťany slovem „sekta“ nebo ‚sekta Nazarejců‘, protože je možná považovali za skupinu, která se odštěpila od judaismu. (Sk 24:5, 14; 28:22)

Zakladatel křesťanství, Ježíš Kristus, se modlil o to, aby mezi jeho následovníky panovala jednota (Jan 17:21), a apoštolové se velmi zajímali o zachování jednoty křesťanského sboru. (1Ko 1:10; Juda 17–19) Nejednota ve víře by mohla způsobit vznik prudkých rozepří, rozkolů, a dokonce nepřátelství. (Srovnej Sk 23:7–10.) Křesťané se tedy měli sektám vyhýbat, protože ty patří mezi skutky těla. (Ga 5:19–21) Křesťané byli varováni, aby se nestali propagátory sekt a aby se nenechali zavést na scestí falešnými učiteli. (Sk 20:28; 2Ti 2:17, 18; 2Pe 2:1) Apoštol Pavel ve svém dopise Titovi nařídil, aby muže, který i po dvojím napomenutí nadále podporuje nějakou sektu, zavrhl, čímž zjevně myslel, že takový muž měl být ze sboru vyloučen. (Tit 3:10) Ti, kdo se odmítli zapojit do vytváření rozdělení ve sboru nebo odmítli podporovat zvláštní frakce, vynikali svým věrným způsobem života a poskytovali důkaz o tom, že mají Boží schválení. Je zjevné, že právě to měl Pavel na mysli, když Korinťanům řekl: „Vždyť mezi vámi také musí být sekty, aby se i schválené osoby mezi vámi staly zjevnými.“ (1Ko 11:19)