Jak řešit problémy pokojně

NÁSILÍ mezi lidmi je téměř tak staré jako lidstvo samo. Sledujeme-li je v Bibli, dostaneme se až ke Kainovi, bratrovi Abela a nejstaršímu synovi prvních dvou lidí. Když Bůh dal přednost Abelově oběti před obětí Kainovou, Kain „se rozpálil velkým hněvem“. Co tehdy udělal? ‚Kain napadl svého bratra Abela a zabil ho.‘ Potom se ocitl ve velmi obtížné situaci před Bohem. (1. Mojžíšova 4:5, 8–12) Kain se dopustil násilí, ale jeho problém, totiž jeho špatné postavení před Stvořitelem, se tím nevyřešil.

Jak se můžeme vyhnout tomu, abychom nejednali jako Kain a abychom se při řešení problémů neuchylovali k použití fyzické síly?

Od násilí ke snášenlivosti

Vzpomeňme si na muže, který souhlasil s vraždou prvního křesťanského mučedníka Štěpána a přihlížel jí. (Skutky 7:58; 8:1) Tento muž, Saul z Tarsu, neschvaloval Štěpánovo náboženské stanovisko a podporoval názor, že k tomu, aby byla Štěpánově činnosti učiněna přítrž, je oprávněné použít násilí a tohoto muže zavraždit. Je pravda, že Saul se asi jinak v životě k násilí neuchyloval. Řešení problémů násilím však byl ochoten připustit. Ihned po Štěpánově smrti začal Saul „jednat surově se sborem [křesťanů]. Vpadal do jednoho domu za druhým, vyvlékal muže i ženy ven a předával je do vězení“. (Skutky 8:3)

Podle znalce Bible Alberta Barnese řecké slovo, které je zde přeloženo slovy „jednat surově s“ se používá na pustošení, jaké mohou způsobit divoká zvířata, například lvi a vlci. Barnes vysvětluje: „Saul zuřil proti církvi jako divoké zvíře — to je silný výraz, z něhož je patrné, jak horlivým a zuřivým pronásledovatelem byl.“ Když se Saul vydal do Damašku, aby podnikl zátah na další Kristovy následovníky, stále ještě „soptil hrozbami a vražděním proti Pánovým [Kristovým] učedníkům“. Cestou ho oslovil vzkříšený Ježíš, a výsledkem bylo, že se Saul obrátil na křesťanství. (Skutky 9:1–19)

Po svém obrácení začal Saul jednat s druhými jinak. Tato změna se projevila v jedné situaci, k níž došlo asi o 16 let později. Do jeho domovského sboru v Antiochii přišla skupina lidí, kteří začali vybízet tamější křesťany, aby se přizpůsobili mojžíšskému Zákonu. Vedlo to k ‚nemalému rozkolu‘. Saul, tehdy známý spíše jako Pavel, v tom sporu zastával určité stanovisko. Spor byl zjevně velmi prudký. Pavel se však neuchýlil k násilí. Schvaloval naopak rozhodnutí sboru, že má být tato věc předložena apoštolům a starším sboru v Jeruzalémě. (Skutky 15:1, 2)

Také v Jeruzalémě došlo při shromáždění starších „k mnoha sporům“. Pavel vyčkal, až „to celé množství zmlklo“, a pak začal vyprávět o podivuhodném díle, které Boží duch působí mezi neobřezanými pohany. Po biblické rozpravě apoštolové a jeruzalémští starší došli „k jednomyslné shodě“, že neobřezaní věřící nemají být zbytečně zatěžováni, ale že mají být vybídnuti, aby „se zdržovali věcí obětovaných modlám a krve a zardoušeného a smilstva“. (Skutky 15:3–29) Pavel se skutečně změnil. Naučil se řešit problémy nenásilným způsobem.

Jak odolávat násilnickým sklonům

„Pánův otrok . . . nepotřebuje bojovat,“ připomenul později Pavel, „ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, ovládat se za zlých okolností a s mírností poučovat ty, kdo nejsou příznivě nakloněni“. (2. Timoteovi 2:24, 25) Timotea, mladšího dozorce, Pavel nabádal, aby v obtížných situacích jednal klidně. Pavel se díval na věci realisticky. Věděl, že emoce by mohly vzplanout i mezi křesťany. (Skutky 15:37–41) Oprávněně radil: „Zlobte se, a přece nehřešte; ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou.“ (Efezanům 4:26) Nepodlehnout výbuchu neovládaného vzteku, ale naopak svůj hněv přemoci — to je způsob, jak se správně s takovými emocemi vyrovnat. Ale jak toho dosáhnout?

Dnes není snadné ovládat svůj hněv. „Hrubost je populární,“ řekla dr. Deborah Prothrowová-Stithová, zástupkyně děkana lékařské fakulty Harvardovy univerzity. „Umění vycházet s lidmi — vyjednáváním, kompromisem, empatií, odpouštěním — to se obvykle připisuje slabochům.“ Jsou to však vlastnosti lidí statečných a jsou nezbytně nutné k tomu, abychom ovládli násilnické sklony, které můžeme mít někde hluboko ve své osobnosti.

Když se Pavel stal křesťanem, naučil se lépe reagovat na odlišné názory. Tento lepší způsob jednání byl založen na biblických naukách. Pavel byl vzdělaným znalcem judaismu, a proto dobře znal Hebrejská písma. Jistě věděl například o těchto textech: „Nezačínej závidět násilníkovi, ani si nevol žádnou z jeho cest.“ „Kdo je pomalý k hněvu, je lepší než silný muž, a kdo ovládá svého ducha, než ten, kdo dobývá město.“ „Jako prolomené město beze zdi je muž, který nemá žádnou zábranu pro svého ducha.“ (Přísloví 3:31; 16:32; 25:28) Tyto texty sice Pavel před svým obrácením znal, ale přesto se při zasahování proti křesťanům uchyloval k násilí. (Galaťanům 1:13, 14) Když se však stal křesťanem, problémy, které se ho citově dotýkaly, již neřešil násilím, ale rozumem a vysvětlováním. Co mu v této věci pomohlo?

Pavel nám to objasnil, když řekl: „Staňte se mými napodobiteli, jako i já jsem Kristův.“ (1. Korinťanům 11:1) Velmi si vážil toho, co pro něho Kristus udělal. (1. Timoteovi 1:13, 14) Kristus se mu stal vzorem, který napodoboval. Pavel věděl, jak Kristus trpěl za hříšné lidstvo. (Hebrejcům 2:18; 5:8–10) Mohl potvrdit, že se na Ježíšovi splnilo Izajášovo proroctví o Mesiášovi: „Byl pod těžkým tlakem a nechával se trápit; přesto neotvíral svá ústa. Byl veden právě jako ovce na porážku; a jako dospělá ovce, která oněměla před svými střihači, také neotvíral svá ústa.“ (Izajáš 53:7) Apoštol Petr napsal: „Když mu spílali, [Ježíš] neoplácel spíláním. Když trpěl, nevyhrožoval, ale dále se odevzdával tomu, který soudí spravedlivě.“ (1. Petra 2:23, 24)

Pavel věděl, jak Ježíš Kristus jednal v napjatých situacích, a pro něho samotného se to stalo podnětem, aby se změnil. Své spoluvěřící mohl vybídnout: „Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti. Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy.“ (Kolosanům 3:13) Nestačí jen uznávat, že nesmíme jednat násilně. Sklony k násilnickému jednání musíme překonávat, a potřebnou pohnutkou k tomu může být vděčnost za to, co pro nás vykonal Jehova a Ježíš Kristus.

Je to možné?

Takovou silnou pohnutku potřeboval jeden muž v Japonsku. Jeho otec, voják velmi vznětlivé povahy, ovládal rodinu násilím. Tím, že onen Japonec byl sám obětí násilí a viděl, jak jeho matka také trpí, projevily se násilnické sklony i u něho samotného. Nosil dva různě dlouhé samurajské meče, a jakmile vznikly nějaké problémy nebo někomu vyhrožoval, začal se jimi ohánět.

Když jeho manželka začala studovat Bibli, byl sice při studiu přítomen, ale nebral ho vážně. Změnil se však potom, co si přečetl brožuru „Toto dobré poselství o království“.a Proč se změnil? „Když jsem si přečetl látku pod mezititulky ‚Ježíš Kristus‘ a ‚Výkupné‘, zastyděl jsem se,“ vypráví. „Žil jsem sice nevázaně, ale s lidmi, s nimiž jsem dobře vycházel, jsem rád jednal laskavě. Bylo pro mě příjemné dělat svým kamarádům radost, ale jen pokud to nějak nezasahovalo do mého vlastního života. A Boží Syn, Ježíš, byl ochoten vzdát se svého života za lidstvo, za lidi, jako jsem já. Byl jsem ohromen, jako kdybych dostal palicí.“

Přestal se stýkat se svými dřívějšími kamarády a zanedlouho se zapsal do školy teokratické služby ve sboru svědků Jehovových. Tato škola účastníkům pomáhá, aby se naučili na základě Bible vyučovat jiné lidi. Kurs pomohl tomuto muži ještě v jiném směru. Vzpomíná: „V mládí jsem se uchyloval k vyhrožování a k násilí, protože jsem neuměl lidem říci, co si myslím. Nyní, když jsem se učil vyjadřovat své myšlenky, přestal jsem používat násilí a začal jsem místo toho s lidmi rozmlouvat.“

Osvojil si tento muž, podobně jako Pavel, Kristův způsob života? Zkouška víry přišla, když se ho bývalý přítel, s nímž si navzájem odpřísáhli bratrství, snažil odradit, aby se nestal křesťanem. „Přítel“ ho uhodil a rouhal se jeho Bohu, Jehovovi. Bývalý násilník se ovládl a omluvil se za to, že nemůže dodržet přísahu. Jeho „bratr“ byl zklamán a nechal ho být.

Muž, který dříve podléhal hněvu, tedy zvítězil nad svými násilnickými sklony. Získal tím mnoho duchovních bratrů a sester, které spojuje láska k Bohu a k bližním. (Kolosanům 3:14) Uplynulo již přes dvacet let od doby, kdy se stal zasvěceným křesťanem, a nyní slouží jako cestující dozorce svědků Jehovových. Je pro něj velkou radostí, když může na základě Bible ukazovat, že se lidé, kteří mají sklony podobné zvířecím, mohou naučit řešit problémy nenásilným způsobem, stejně jako se to naučil on. A považuje za velkou výsadu to, že může ukázat, jak podivuhodně se splňují prorocká slova: „Nebudou nijak škodit ani působit zkázu na celé mé svaté hoře, protože země jistě bude naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře.“ (Izajáš 11:9)

Podobně jako apoštol Pavel a jako tento bývalý násilník se i vy můžete naučit zvládat napjaté situace a řešit problémy pokojně. Svědkové Jehovovi v místě, kde žijete, vám budou rádi pomáhat.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 5]

Pavel byl realista. Věděl, že emoce mohou vzplanout i mezi křesťany

[Obrázek na straně 7]

Vděčnost za to, co pro nás Bůh udělal, vede k pokojným vztahům