Nadšení svědkové Jehovovi nezadržitelně postupují!

SVĚDKOVÉ Jehovovi v prvním století byli stateční a nadšení aktivní lidé. Dychtivě plnili příkaz, který jim dal Ježíš: „Jděte. . . a čiňte učedníky z lidí všech národů.“ — Matouš 28:19, 20.

Ale jak víme, že Kristovi první následovníci brali tento příkaz vážně? Biblická kniha Skutky apoštolů totiž dokazuje, že to byli horliví svědkové Jehovovi a že opravdu nezadržitelně postupovali kupředu.

Užitečnost a další význačné rysy

Jazyk třetího evangelia je podobný jazyku knihy Skutků, což svědčí o tom, že měly společného pisatele — Lukáše, ‚milovaného lékaře‘. (Kolosanům 4:14) K jedinečným charakteristickým rysům knihy Skutků patří rozhovory a modlitby, které se v ní zachovaly. Asi dvacet procent obsahu této knihy tvoří proslovy na podporu pravé víry, například Petrův a Pavlův.

Kniha Skutků byla napsána v Římě asi v roce 61 n. l. Zřejmě právě proto v ní není zmínka o tom, že Pavel vystoupil před césarem, ani o pronásledování křesťanů, které rozpoutal Nero asi v roce 64 n. l. — 2. Timoteovi 4:11.

Skutky byly podobně jako Lukášovo evangelium adresovány Teofilovi. Kniha byla napsána proto, aby podpořila víru a podala zprávu o šíření křesťanství. (Lukáš 1:1–4; Skutky 1:1, 2) Kniha dokazuje, že Jehovova ruka byla s jeho věrně oddanými služebníky. Pomáhá nám, abychom si uvědomovali moc jeho ducha, a posiluje naši důvěru v božsky inspirované proroctví. Skutky nám také pomáhají vytrvat v pronásledování, podněcují nás, abychom byli obětavými svědky Jehovovými, a posilují naši víru v naději na království.

Historická přesnost

Jako Pavlův společník podal Lukáš zprávu o jejich cestách. Mluvil také k očitým svědkům. Tyto okolnosti a jeho pečlivá badatelská metoda vedly k tomu, že jsou jeho spisy mistrovským dílem, pokud jde o historickou přesnost.

Znalec William Ramsay proto mohl říci: „Lukáš je prvořadý historik: Nejen že se vyjadřoval o skutečnostech důvěryhodně, ale měl také skutečný cit pro dějiny. . . Tento autor by měl patřit mezi ty největší dějepisce.“

Petr — věrný svědek

Bohem daná práce oznamování dobrého poselství může být vykonána jedině v moci Jehovova svatého ducha. Až tedy Ježíšovi následovníci dostanou svatého ducha, stanou se jeho svědky v Jeruzalémě, v Judeji a v Samařsku a „až do nejvzdálenější části země“. O letnicích roku 33 n. l. jsou naplněni svatým duchem. Je teprve devět hodin dopoledne, a nejsou tudíž opilí, jak si někdo myslí. Petr vydává vzrušující svědectví a je pokřtěno 3 000 osob. Náboženští odpůrci se snaží umlčet zvěstovatele království, ale Bůh vyslýchá modlitbu svých svědků a umožňuje jim, aby směle mluvili jeho slovo. Opět se setkávají s výhrůžkami, ale odpovídají: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ Káží dál dům od domu a dílo pokračuje. — 1:1–5:42.

Jehovovi svědkové se spoléhají na Božího ducha, a tak mohou vydržet pronásledování. Věrný svědek Štěpán je ukamenován, Ježíšovi následovníci jsou rozptýleni, ale tím se slovo jedině rozšiřuje. Evangelista Filip působí jako průkopník v Samaří. Překvapujícím způsobem se obrací na víru zarputilý pronásledovatel Saul z Tarsu. Stává se apoštolem Pavlem, pociťuje žár pronásledování v Damašku, ale uniká vražedným plánům Židů. Na krátký čas je Pavel s apoštoly v Jeruzalémě a pak pokračuje ve své kazatelské službě. — 6:1–9:31.

Jehovova ruka je s jeho svědky, jak ukazuje kniha Skutků dále. Petr křísí z mrtvých Dorkas (Tabitu). Reaguje na výzvu a v Cesareji oznamuje dobré poselství Korneliovi, jeho domácnosti a jeho přátelům. Jsou pokřtěni a jako první pohané se stávají Ježíšovými učedníky. Tím končí „sedmdesát týdnů“ a dostáváme se k roku 36 n. l. (Daniel 9:24) Krátce nato popravuje Herodes Agrippa I. apoštola Jakuba a Petr je uvězněn. Anděl však vysvobozuje apoštola z vězení a ‚Jehovovo slovo. . . roste a šíří se‘. — 9:32–12:25.

Tři Pavlovy misionářské cesty

Ti, kteří se věnují Boží službě, dostávají požehnání, stejně jako kdysi Pavel. Jeho první misionářská cesta začíná v Antiochii v Sýrii. Na ostrově Kypru přijímá víru prokonsul Sergius Paulus a mnozí jiní. V Perge v Pamfylii se Jan Marek vydává do Jeruzaléma, ale Pavel a Barnabáš pokračují dále do Antiochie v Pisidii. V Lystře podnítí Židé pronásledování. Ačkoli je Pavel kamenován a považován za mrtvého, opět se vzchopí a pokračuje ve své kazatelské službě. Posléze se s Barnabášem vrací do Antiochie v Sýrii, a tím končí jeho první cesta. — 13:1–14:28.

Dnešní vedoucí sbor řeší otázky pod vedením svatého ducha podobně, jako kdysi jeho protějšek v prvním století. Obřízka nebyla mezi ‚nutnými věcmi‘, k nimž patřilo, aby se „zdržovali věcí obětovaných modlám a krve a zardoušeného a smilstva“. (15:28, 29) Pavel začíná druhou misionářskou cestu, doprovází ho Silas a později se k nim připojuje Timoteus. Zaznívá volání, aby přešli do Makedonie, a jednají proto rychle. Ve Filipech vyvolává vydávání svědectví vzbouření a oni se dostávají do vězení. Zemětřesením jsou však Pavel a Silas osvobozeni, káží žalářníkovi a jeho domácnosti a ti se stávají pokřtěnými věřícími. — 15:1–16:40.

Jehovovi služebníci by měli být pilnými badateli Božího slova, jako kdysi Pavel a Berojští, kteří zkoumali Písma. Na Areopagu v Athénách vydává Pavel svědectví o tom, že Jehova je stvořitelem, a někteří se stávají věřícími. V Korintě projevují lidé takový zájem, že Pavel zůstává v tomto městě osmnáct měsíců. Tam píše První a Druhý dopis Tesaloničanům. Apoštol se loučí se Silou a Timoteem, plaví se do Efezu, pak se vydává lodí do Cesareje a cestuje dál do Jeruzaléma. Když se vrací do Antiochie v Sýrii, jeho druhá misionářská cesta končí. — 17:1–18:22.

Pavel ukázal, že vydávání svědectví dům od domu je důležitou součástí křesťanské kazatelské služby. Při své třetí cestě (52–56 n. l.) šel apoštol z velké části po stopách své druhé cesty. Pavlova kazatelská služba podněcuje odpor v Efezu, kde píše První Korinťanům. Druhý Korinťanům je psán v Makedonii a Římanům píše z Korintu. V Milétu se Pavel setkává s efezskými staršími a mluví o tom, jak je vyučoval veřejně a dům od domu. Jeho třetí cesta končí příchodem do Jeruzaléma. — 18:23–21:14.

Bezvýsledné pronásledování

Jehovovi věrní služebníci si nedají pronásledováním zavřít ústa. Když tedy v jeruzalémském chrámu lůza násilně vystupuje proti Pavlovi, vydává Pavel statečně svědectví rozvášněným výtržníkům. Spiknutí, které mělo vést k jeho zavraždění, je zmařeno, když je poslán v doprovodu vojenské stráže k místodržiteli Felixovi do Cesareje. Pavel zůstává v poutech dva roky, protože Felix čeká na úplatek, který však nedostane. Jeho nástupce, Festus, slyší, jak se Pavel odvolává k césarovi. Než se však apoštol vydá do Říma, pronáší burcující obhajobu před králem Agrippou. — 21:15–26:32.

Jehovovi služebníci se nedají zastrašit zkouškami a káží dál. To rozhodně platilo o Pavlovi. Apoštol se odvolal k césarovi, a proto se asi v roce 58 n. l. vydává s Lukášem do Říma. V Myře v Lykii přesedají na jinou loď. Ačkoli ztroskotali a dostali se na ostrov Maltu, odváží je později jiná loď do Itálie. V Římě je Pavel pod vojenským dohledem, ale i přesto k sobě zve lidi a oznamuje jim dobré poselství. Během tohoto uvěznění píše Efezanům, Filipanům, Kolosanům, Filemonovi a Hebrejcům. — 27:1–28:31.

Stále postupují kupředu

Kniha Skutků ukazuje, že dílo, které začal Boží Syn, dále věrně vykonávali Jehovovi svědkové v prvním století. Ano, Boží duch na ně působil svou mocí a oni nadšeně vydávali svědectví.

Ježíšovi učedníci v raných dobách se s modlitbou spoléhali na Boha, a proto s nimi byla Boží ruka. Tak se tisíce lidí staly věřícími a ‚dobré poselství bylo kázáno v celém stvoření, jež je pod nebem‘. (Kolosanům 1:23) Tehdy, stejně jako v dnešní době, se ukázalo, že jsou praví křesťané horlivými svědky, kteří postupují kupředu.

[Rámeček a obrázek na straně 25]

Setník Kornélius: Kornélius byl důstojník, setník. (10:1) Roční mzda setníka byla asi pětinásobkem mzdy pěšáka, tedy asi 1 200 denárů, ale mohla být i mnohem vyšší. Když šel setník do výslužby, dostával dar v podobě peněz nebo půdy. Jeho vojenský oděv byl barevný: měl stříbrnou přílbu, oděv se suknicí, jemný vlněný plášť a ozdobené holenní brnění. Teoreticky velel setník stovce mužů, někdy jich však měl jen asi osmdesát. Vojíni „italského oddílu“ byli zřejmě verbováni z římských občanů a bývalých otroků v Itálii.

[Rámeček a obrázek na straně 25]

Modlitba na střeše domu: Petr si nepočínal okázale, když se sám modlil na střeše domu. (10:9) Ochranná zídka kolem rovné střechy pravděpodobně bránila, aby nebyl vidět. (5. Mojžíšova 22:8) Na střeše bylo také možné si večer odpočinout a uniknout pouličnímu hluku.

[Rámeček a obrázek na straně 25]

Pokládáni za bohy v lidské podobě: Když Pavel uzdravil chromého muže, obyvatelé Lystry se domnívali, že se objevili bohové v lidské podobě. (14:8–18) Zeus, hlavní řecký bůh, měl v tom městě chrám, a jeho syn Hermes, posel bohů, se vyznačoval výmluvností. Lidé si mysleli, že Pavel je Hermes, protože byl mluvčím, a Barnabáše proto považovali za Dia. Bylo zvykem zdobit modly falešných bohů květinovými věnci nebo cypřišovými či borovicovými větévkami, ale Pavel a Barnabáš nechtěli, aby se s nimi jednalo jako s modlami.

[Rámeček a obrázek na straně 25]

Žalářník věří: Když se zemětřesením otevřely vězeňské dveře a vězňům se uvolnila pouta, chtěl filipský žalářník spáchat sebevraždu. (16:25–27) Proč? Protože podle římského zákona měl žalářník odpykat trest za uprchlého vězně. Žalářník chtěl zřejmě raději spáchat sebevraždu, než zemřít při mučení, což zřejmě čekalo některé vězně. Přijal však dobré poselství a ‚on i jeho domácí byli bez odkladu pokřtěni‘. — 16:28–34.

[Rámeček a obrázek na straně 26]

Odvolání k césarovi: Pavel byl od narození římským občanem, a proto měl právo odvolat se k césarovi a být vyslýchán v Římě. (25:10–12) Římský občan neměl být svázán, bičován ani trestán bez výslechu. — 16:35–40; 22:22–29; 26:32.

[Podpisek]

Musei Capitolini, Roma

[Rámeček a obrázek na straně 26]

Strážce Artemidina chrámu: Stříbrotepec Démétrios byl pobouřen Pavlovým kázáním, a proto podnítil výtržnost. Ale písař města Filip rozptýlil dav. (19:23–41) Stříbrotepci vyráběli malé stříbrné chrámečky podle nejsvětější části chrámu, kde byla umístěna socha bohyně plodnosti Artemidy s mnoha ňadry. Města mezi sebou soutěžila o čest být její „strážce chrámu“ neboli neókoros.

[Rámeček a obrázek na straně 26]

Těžkosti na moři: Když se loď, na níž se plavil Pavel, dostala do bouřlivého větru, kterému se říká Euroaquilo, ‚byli sotva schopni zmocnit se pomocného člunu u zádi‘. (27:15, 16) Pomocný člun byl malý člun, který loď obvykle táhla na laně. Loď mívala lana, která se dala obtočit kolem trupu, aby byl podvázán a tak ušetřen náporu, který vzniká pohybem stěžně při bouři. (27:17) Tito námořníci spustili čtyři kotvy a uvolnili řemeny u kormidelních vesel nebo pádel, jichž se užívalo ke kormidlování plavidla. (27:29, 40) Loď z Alexandrie měla na přídi znak „Synové Diovi“ — Kastora a Polluxe, kteří byli považováni za patrony námořníků. — 28:11.