Milovat bližní je možné

Z JEŽÍŠOVA podobenství o Samaritánovi je patrné, co znamená mít opravdovou lásku k bližním. (Lukáš 10:25–37) Ježíš také učil: „ ‚Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. To druhé, jemu podobné, je: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ “ — Matouš 22:37–39.

Připadá vám, podobně jako mnoha jiným lidem, obtížné milovat svého bližního, pokud je jiné národnosti než vy? Snad je to proto, že jste osobně zažili diskriminaci či nespravedlnost nebo jste o něčem takovém slyšeli. Možná, že vám nebo vašim blízkým příslušníci jiné národnosti nějak ubližovali.

Ježíš řekl, že milovat své bližní je jedním z Božích přikázání, a proto je určitě možné, aby v sobě člověk překonal ostře vyhraněné pocity nevraživosti. Klíčem k tomu je pohlížet na lidi tak, jak na ně pohlížejí Bůh a Kristus. Uvažujme v této souvislosti o příkladu Ježíše a prvních křesťanů.

Ježíš je vynikající vzor

V prvním století měli Židé velmi špatný vztah k Samaritánům, lidu žijícímu na území mezi Judejí a Galilejí. Jednou se Ježíše jeho židovští odpůrci pohrdavě zeptali: „Neříkáme správně: Jsi Samaritán a máš démona?“ (Jan 8:48) Židé měli k Samaritánům tak nevraživý postoj, že někteří z nich dokonce Samaritány veřejně proklínali v synagógách a denně se modlili, aby Samaritáni nezískali věčný život.

Ježíš o této hluboko zakořeněné nenávisti věděl, a to bylo bezpochyby podnětem, který jej vedl k tomu, že předložil podobenství o Samaritánovi. Ten se prokázal jako opravdový bližní, když se postaral o Žida zbitého lupiči. Mohl Ježíš odpovědět jinak, když se ho Žid zběhlý v mojžíšském Zákoně ptal: „Kdo je skutečně můj bližní“? (Lukáš 10:29) Kdyby Ježíš řekl přímo: ‚Tvými bližními nejsou jen Židé, jako jsi ty, ale i jiní lidé, dokonce i Samaritán‘, Židé by něco takového stěží přijali. Ježíš tedy vyprávěl podobenství o Židovi, kterému projevil milosrdenství Samaritán. Ježíš tak židovským posluchačům pomohl, aby dospěli k závěru, že pravá láska k bližním zahrnuje také lásku k lidem nežidovského původu.

Ježíš vůči Samaritánům žádnou zášť nechoval. Jednou, když cestoval Samařím, odpočíval u studny, zatímco jeho učedníci šli do nedalekého města pro potraviny. Když si jedna Samaritánka přišla nabrat vodu, Ježíš řekl: „Dej mi napít.“ Židé se nestýkali se Samaritány, a žena se proto zeptala: „Jak to, že mne, když jsem Samaritánka, prosíš o napití, ač jsi Žid?“ Ježíš jí pak vydal svědectví, a dokonce otevřeně prohlásil, že je Mesiáš. Žena nato odešla do města a volala ostatní, aby si ho přišli poslechnout. K čemu to vedlo? „Mnozí Samaritáni z toho města v něj uvěřili.“ To byl opravdu znamenitý důsledek toho, že Ježíš nebyl spoután velmi rozšířeným postojem svých židovských současníků! — Jan 4:4–42.

Bůh není stranický

Božím záměrem bylo, aby Ježíš kázal převážně Židům, „ztraceným ovcím izraelského domu“. (Matouš 15:24) Jeho prvními následovníky byli proto lidé židovského původu. Avšak pouhé tři roky po vylití svatého ducha o letnicích roku 33 n. l. Jehova jasně ukázal, že si přeje, aby židovští věřící rozšířili dílo činění učedníků i mezi lidi z národů — mezi pohany.

Pro mysl Žida bylo už to dost obtížné, aby jako sám sebe miloval Samaritána, natož aby projevoval lásku k neobřezaným pohanům, k lidem, kteří měli se Židy ještě méně společného než Samaritáni. Postoj Židů vůči pohanům je komentován v díle The International Standard Bible Encyclopaedia: „V novozákonních dobách se setkáváme s tou nejvyhraněnější averzí, pohrdáním a nenávistí. [Pohané] byli pokládáni za nečisté lidi, s nimiž bylo nezákonné mít přátelský styk. Byli nepřáteli Boha a Jeho lidu, a pokud se nestali proselyty, bylo jim odepřeno poznání Boha; avšak ani v případě [že se stali proselyty] — stejně jako v dávných časech — nemohli být plně přijati do společenství. Židům bylo zakázáno poskytovat jim rady, a pokud se [pohané] ptali na věci týkající se Boha, měli být prokleti.“

Tento názor zastávalo mnoho lidí, ale Jehova způsobil, že apoštol Petr měl vidění, v němž mu bylo řečeno, aby ‚přestal nazývat poskvrněným to, co Bůh očistil‘. Bůh potom Petra poslal do domu pohana jménem Kornélius. Petr Kornéliovi, jeho rodině a dalším pohanům vydal svědectví o Kristu. „S určitostí si uvědomuji,“ řekl Petr, „že Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ Zatímco Petr ještě kázal, svatý duch sestoupil na tyto nové věřící a oni se pak dali pokřtít. Mezi lidmi pohanského původu se stali prvními následovníky Krista. — Skutky, kapitola 10.

Kristovi židovští následovníci tento obrat událostí přijali a uvědomili si, že Ježíšův příkaz — čiňte učedníky z lidí všech národů — nebyl omezen pouze na Židy žijící ve všech zemích, ale že se vztahoval i na pohany. (Matouš 28:19, 20; Skutky 11:18) Překonali v sobě nesnášenlivost vůči pohanům, kterou snad chovali, a horlivě zorganizovali kazatelské tažení, aby mohli činit učedníky mezi lidmi z národů. Po necelých třiceti letech bylo možné říci, že dobrá zpráva byla kázána „v celém stvoření, jež je pod nebem“. — Kolosanům 1:23.

V čele tohoto kazatelského díla stál apoštol Pavel. On sám byl křesťanem pocházejícím z židovského prostředí. Než se stal následovníkem Krista, byl horlivým členem náboženské sekty farizeů. Ti opovrhovali nejen pohany, ale i prostým lidem své vlastní národnosti. (Lukáš 18:11, 12) Pavel však nepřipustil, aby ho takové názory odradily od projevování lásky k bližním. Stal se naopak „apoštolem pro národy [pohany] “ a věnoval se dílu činění učedníků po celé oblasti Středozemního moře. — Římanům 11:13.

Během své služby byl Pavel kamenován, bit a vězněn. (Skutky 14:19; 16:22, 23) Způsobily snad tyto drsné zážitky, že by zahořkl? Vyvodil z toho, že s určitými národy a národnostními skupinami jen marní čas? Naprosto ne. Věděl, že v době, ve které žije, jsou v mnoha národnostních skupinách upřímní jednotlivci.

Když Pavel nalézal pohany, kteří byli ochotni nechat se vyučovat Božím cestám, zamiloval si je. Tesaloničanům například napsal: „Stali jsme se . . . uprostřed vás jemnými, jako když kojící matka něžně chová své vlastní děti. Protože jsme k vám tedy měli něžnou náklonnost, velmi se nám líbilo, že jsme vám předali nejen Boží dobrou zprávu, ale také své vlastní duše, protože jste se stali našimi milovanými.“ (1. Tesaloničanům 2:7, 8) Z těchto procítěných slov je vidět, že Pavel skutečně miloval Tesaloničany, kteří byli pohanského původu, a že nedovolil, aby cokoli zmařilo jeho radost z dobrého vztahu k nim.

Projevy lásky k bližním

Dnes, podobně jako v prvním století, pěstují lásku k bližním lidé, kteří se připojují ke křesťanskému sboru — a pěstují ji vůči členům všech národnostních skupin. Praví křesťané rozvíjejí zbožný postoj k jiným lidem, dělí se s nimi o dobrou zprávu o Království a získávají větší pochopení pro lidi, které by jinak asi nepoznali. Projevují jim i bratrskou lásku. (Jan 13:34, 35) Můžete to zažít i vy.

Takovou lásku mají mezi sebou svědkové Jehovovi, ačkoli působí ve 229 zemích a jsou zastoupeni lidmi „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. (Zjevení 7:9) Jako celosvětové společenství bratrů jsou sjednoceni v uctívání Jehovy, a proto se odmítají podílet na soupeření mezi národnostmi i na etnických konfliktech a zavrhují předsudky, které člověka olupují o vřelý vztah k ostatním lidem.

Seznamte se blíže se svědky, a poznáte, jak lidé různých národností konají Boží vůli. Z toho, jak svědkové oznamují dobrou zprávu o Božím Království, uvidíte, jak se láska k bližnímu uplatňuje v životě. Ano, a v jejich sborech se setkáte s laskavými, upřímnými lidmi, kteří svým životem prokazují, že se skutečně naučili milovat své bližní.

[Podpisek obrázku na straně 4]

Příchod dobrého Samaritána do hostince/The Doré Bible Illustrations/Dover Publications, Inc.

[Obrázek na straně 6]

Ve sborech svědků Jehovových se setkáte s radostnými lidmi všech ras