IZÁK
[smích].
Jediný syn, kterého měl Abraham se svou manželkou Sárou. Byl proto důležitým spojovacím článkem v rodokmenu vedoucím ke Kristu. (1Pa 1:28, 34; Mt 1:1, 2; Lk 3:34) Izák byl odstaven, když mu bylo asi 5 let, asi ve 25 letech byl bezmála obětován, ve 40 letech se oženil, v 60 letech se stal otcem dvou synů, dvojčat, a ve 180 letech zemřel. (1Mo 21:2–8; 22:2; 25:20, 26; 35:28)
K narození Izáka došlo za naprosto mimořádných okolností. Jeho otec i matka byli velmi staří, jeho matka dávno předtím přestala mít menstruaci. (1Mo 18:11) Když tedy Bůh řekl Abrahamovi, že Sára porodí syna, Abraham se této představě zasmál a řekl: „Narodí se stoletému muži dítě a bude Sára, ano devadesátiletá žena, rodit?“ (1Mo 17:17) Když se Sára dozvěděla, co se má stát, zasmála se také. (Viz heslo SMÍCH.) Příští rok „v ustanoveném čase“ se pak dítě narodilo, a tak se prokázalo, že pro Jehovu nic není „příliš mimořádné“. (1Mo 18:9–15) Sára potom prohlásila: „Bůh mi připravil smích“ a dodala: „Každý, kdo o tom uslyší, se mi bude smát.“ A tak v souladu s Jehovovými slovy dostal chlapec výstižné jméno Izák, což znamená „smích“. (1Mo 21:1–7; 17:19)
Izák byl členem Abrahamovy domácnosti a dědicem slibů, a proto byl řádně osmého dne obřezán. (1Mo 17:9–14, 19; 21:4; Sk 7:8; Ga 4:28)
V kolika letech byl Izák odstaven?
V den, kdy byl Izák odstaven, uspořádal Abraham velkou hostinu. Patrně při této příležitosti si Sára povšimla, že si Išmael ze svého mladšího nevlastního bratra „tropí žerty“. (1Mo 21:8, 9) Některé překlady (JB-č, ČB, ČB-Hč, ČB-Al) uvádějí, že si Išmael s Izákem jen ‚hrál‘ nebo ‚pohrával‘, jak si hrají děti. Hebrejské slovo ca·chaqʹ však může být použito i ve významu urážlivém. Na jiných místech (1Mo 19:14; 39:14, 17) je tedy v uvedených překladech toto slovo přeloženo ve významu ‚mluvit žertem‘ nebo ‚učinit posměch‘.
Některé targumy a také syrská Pešita označují Išmaelovy poznámky uvedené v 1. Mojžíšově 21:9 jako „posměšky“. O slovu ca·chaqʹ je v Cookově díle Commentary uvedeno: „V této pasáži má — jak je obvykle chápáno — pravděpodobně význam ‚posměšný smích‘. Abraham se ve spojitosti s Izákem smál radostně a Sára se smála nedůvěřivě, zatímco Išmael se smál výsměšně a pravděpodobně s úmyslem trápit a tyranizovat.“ Rozhodující je to, co jasně ukazuje apoštol Pavel, že totiž způsob, jak Išmael jednal s Izákem, nebyla dětská hra, ale že Izáka trápil, pronásledoval. (Ga 4:29) Z toho, že podle následujícího verše (1Mo 21:10) Sára trvala na tom, že „syn té otrokyně nebude dědicem s mým synem, s Izákem“, někteří komentátoři vyvozují, že Išmael (o 14 let starší než Izák) se s Izákem hádal o dědictví a že se mu vysmíval.
Jehova řekl Abrahamovi, že ti, kdo budou jeho semenem, budou žít jako cizí usedlíci a budou trápeni 400 let; toto trápení skončilo, když byli Izraelité v roce 1513 př. n. l. vysvobozeni z Egypta. (1Mo 15:13; Sk 7:6) Počítáme-li 400 let nazpět, docházíme k roku 1913 př. n. l, kdy toto trápení začalo. Z toho také vyplývá, že v roce 1913 byl Izák odstaven, protože tyto dvě okolnosti, jeho odstavení a to, že s ním Išmael špatně zacházel, jsou ve zprávě těsně spjaty. To znamená, že Izák byl odstaven asi v pěti letech, protože se narodil v roce 1918 př. n. l. Mimochodem, jeho narozením začíná 450 let, o nichž se mluví ve Skutcích 13:17–20. Toto období skončilo asi v roce 1467 př. n. l., kdy Jozue dokončil dobývání Kanaánu a země byla rozdělena mezi jednotlivé kmeny.
Dnes, kdy mnoho žen v západním světě nechce své malé děti kojit nebo je kojí jen šest až devět měsíců, se doba pěti let může zdát nepochopitelně dlouhá. Ale dr. D. B. Jelliffe podává zprávu, že na mnoha místech na zemi bývají děti odstaveny teprve ve věku půl druhého roku až dva roky a v Arábii matky obvykle kojí děti 13 až 32 měsíců. Z lékařského stanoviska je možné, že kojení nebo laktace může normálně pokračovat ještě několik, měsíců v následujícím těhotenství. (Infant Nutrition in the Subtropics and Tropics, Ženeva, 1968, s. 38)
V Evropě bývaly ve středověku děti obvykle odstaveny ve dvou letech, a v době makabejské (první a druhé století př. n. l.) ženy obvykle kojily své syny tři roky. (2. Makabejská 7:27) Před čtyřmi tisíci lety lidé žili beze spěchu, neexistovaly dnešní tlaky a lidé se nesnažili vtěsnat do zkrácené délky života tolik činnosti, a proto je snadné pochopit, proč Sára mohla kojit Izáka pět let. Vždyť konečně byl Sářiným jediným dítětem po tolika letech, kdy byla neplodná.
Ochoten být obětován. O Izákově dětství potom, co byl odstaven, nemáme žádné zprávy. Nejbližší další zmínka o něm je, když Bůh řekl jeho otci Abrahamovi: „Vezmi, prosím, svého syna, svého jediného syna, kterého tolik miluješ, Izáka, a vydej se na cestu do země Moria a tam ho obětuj jako zápalnou oběť.“ (1Mo 22:1, 2) Po třídenní cestě přišli na místo, které Bůh vybral. Izák nesl dříví; jeho otec nesl oheň a nůž na porážení. „Ale kde je ovce pro zápalnou oběť?“ zeptal se Izák. „Bůh si opatří ovci,“ zněla odpověď. (1Mo 22:3–8, 14)
Došli na místo, postavili oltář a položili na něj dříví. Se spoutanýma rukama a nohama byl potom na dříví položen Izák. Když Abraham zvedl nůž, Jehovův anděl mu zastavil ruku. Abrahamova víra byla opodstatněná; Jehova opatřil berana, který se zachytil v horském houští a mohl být obětován místo Izáka, jako náhrada za něho. (1Mo 22:9–14) A tak Abraham, který počítal s tím, že „Bůh je schopen dokonce ho vzbudit z mrtvých“, opravdu Izáka „obrazným způsobem“ přijal z mrtvých. (Heb 11:17–19)
V této dramatické epizodě prokázal víru a poslušnost nejen Abraham, ale i jeho syn Izák. Podle židovské tradice, kterou zaznamenal Josephus, bylo tehdy Izákovi 25 let. Rozhodně byl natolik starý a silný, že mohl vynést na horu dost dříví. Kdyby se tedy rozhodl vzepřít se proti přikázáním Jehovy, mohl se ve chvíli, kdy měl být spoután, postavit svému otci, kterému tehdy bylo 125 let, na odpor. (Židovské starožitnosti, I, 227 [xiii, 2]) Izák se však podřídil a nechal svého otce, aby přistoupil k tomu, že ho podle Boží vůle obětuje. Když Abraham projevil svou víru tímto způsobem, Jehova svou smlouvu s ním opakoval a rozšířil; po smrti Izákova otce Bůh tuto smlouvu přenesl na Izáka. (1Mo 22:15–18; 26:1–5; Ří 9:7; Jk 2:21)
Důležitější je, že tehdy bylo sehráno velké prorocké drama, jež ukazovalo, jak v ustanoveném čase Kristus Ježíš, větší Izák, jako Boží Beránek ochotně položí svůj lidský život za lidstvo, aby mohlo být zachráněno. (Jan 1:29, 36; 3:16)
Sňatek a rodina. Po smrti Izákovy matky jeho otec usoudil, že přišel čas, aby se Izák oženil. Abraham však rozhodl, že se Izák neožení s žádnou pohanskou Kananejkou. V souladu s tehdejším patriarchálním zřízením tedy Abraham poslal svého důvěryhodného domácího služebníka zpět ke svým příbuzným v Mezopotámii, aby tam vyhledal ženu semitského původu, která by také uctívala Abrahamova Boha, Jehovu. (1Mo 24:1–9)
Tento úkol měl být korunován úspěchem, protože již od samého počátku byla celá záležitost volby vložena do Jehovových rukou. Ukázalo se, že Bůh vybral Izákovu sestřenici Rebeku, a ona sama byla ochotna opustit své příbuzenstvo a svou rodinu a vydat se s karavanou zpět do země Negeb, kde žil Izák. Zpráva vypráví o tom, jak se ti dva poprvé setkali, a pak říká: „Potom ji Izák přivedl do stanu své matky Sáry. Tak si vzal Rebeku a stala se jeho manželkou; a zamiloval se do ní, a Izák našel útěchu po ztrátě své matky.“ (1Mo 24:10–67) Izákovi bylo 40 let a k jejich sňatku tedy došlo v roce 1878 př. n. l. (1Mo 25:20)
Z toho, co zpráva říká o Izákovi, se dozvídáme, že Rebeka byla neplodná 20 let. To poskytlo Izákovi příležitost dokázat, zda — podobně jako jeho otec — věří v Jehovův slib, že prostřednictvím dosud nenarozeného semene Jehova požehná všem rodinám země, a Izák v to skutečně věřil, protože neustále snažně prosil Jehovu o syna. (1Mo 25:19–21) Opět se ukázalo, stejně jako kdysi v jeho vlastním případě, že slíbené semeno nepřijde přirozeným způsobem, ale že do běhu událostí zasáhne svou mocí Jehova. (Joz 24:3, 4) Konečně v roce 1858 př. n. l., když bylo Izákovi 60 let, obdržel dvojnásobné požehnání; narodila se mu totiž dvojčata, Esau a Jákob. (1Mo 25:22–26)
Když nastal hladomor, Izák přestěhoval svou rodinu do Geraru na filištínském území, protože mu předtím Bůh řekl, aby nechodil do Egypta. Právě při té příležitosti Jehova potvrdil svůj záměr, že Izákovým prostřednictvím vyplní svůj slib daný Abrahamovi. Opakoval to slovy: „Rozmnožím tvé semeno jako nebeské hvězdy a tvému semeni dám všechny tyto země; a prostřednictvím tvého semene si určitě budou žehnat všechny národy země.“ (1Mo 26:1–6; Ža 105:8, 9)
V této nepříliš přátelské filištínské zemi použil Izák stejnou strategii jako kdysi jeho otec Abraham, a svou manželku vydával za svou sestru. Jehova Izákovi žehnal takovou měrou, že mu to za nějaký čas Filištíni začali závidět a Izák se musel přestěhovat. Nejdříve se přestěhoval do říčního údolí Gerar a potom do Beer-šeby na okraji vyprahlého území Negeb. Tam k Izákovi přišli kdysi nepřátelští Filištíni a chtěli, aby navzájem učinili „přísežná prohlášení“ neboli aby s Izákem uzavřeli mírovou smlouvu; uznali totiž: „Ty jsi teď Jehovův požehnaný.“ Na tom místě Izákovi muži narazili na vodu a Izák nazval to místo „Šiba“. „Proto se město až do tohoto dne jmenuje Beer-šeba [což znamená ‚studna přísahy; studna sedmi‘].“ (1Mo 26:7–33; viz heslo BEER-ŠEBA.)
Izák měl Esaua vždy v oblibě, protože Esau rád pobýval ve volné přírodě — byl to lovec a muž pole — a to pro Izákova ústa znamenalo zvěřinu. (1Mo 25:28) Když už měl Izák slabý zrak a domníval se, že nebude dlouho naživu, připravil se, že Esauovi dá prvorozenecké požehnání. (1Mo 27:1–4) To, zda nevěděl, že Esau prodal svému bratru Jákobovi prvorozenecké právo, a zda už si nepamatoval na prohlášení, které dal Bůh před narozením obou chlapců, že „starší bude sloužit mladšímu“, není známo. (1Mo 25:23, 29–34) Ať to bylo jakkoli, Jehova si to pamatoval; pamatovala si to i Rebeka a rychle zařídila všechno tak, aby toto požehnání dostal Jákob. Když se Izák dozvěděl, jakým úskokem toho bylo dosaženo, nechtěl na tom, co očividně bylo Jehovovou vůlí, nic změnit. Izák také prorokoval, že Esau a jeho potomci budou žít daleko od úrodných polí, že budou žít mečem a nakonec že zlomí Jákobovo jho poddanství, jho, které měli na své šíji. (1Mo 27:5–40; Ří 9:10–13; viz heslo ESAU.)
Nato Izák poslal Jákoba do Paddan-aramu, aby zabránil tomu, že by si vzal za manželku nějakou Kananejku, což předtím k nelibosti svých rodičů udělal Esau. Když se Jákob po mnoha letech vrátil, Izák bydlel v hornaté krajině v Kirjat-arbě, což je Hebron. Tam v roce 1738 př. n. l., rok předtím než se jeho vnuk Josef stal předsedou vlády v Egyptě, Izák ve 180 letech zemřel, „starý a spokojený se dny“. Izák byl pohřben v jeskyni Makpela, kde byli pohřbeni jeho rodiče i jeho manželka, a kde měl být později pohřben i jeho syn Jákob. (1Mo 26:34, 35; 27:46; 28:1–5; 35:27–29; 49:29–32)
Význam jiných zmínek o Izákovi. V celé Bibli jsou desítky zmínek o Izákovi, a to ve známém vyjádření ‚Abraham, Izák a Jákob‘. Někdy se zdůrazňuje, že Jehova je Bůh, kterého tito patriarchové uctívali a kterému sloužili. (2Mo 3:6, 16; 4:5; Mt 22:32; Sk 3:13) Jindy je zmínka o smlouvě, kterou s nimi Jehova uzavřel. (2Mo 2:24; 5Mo 29:13; 2Kr 13:23) Také Ježíš použil toto slovní spojení, a to obrazně. (Mt 8:11) V jednom případě je o patriarchovi a praotci Izákovi zmínka v hebrejském paralelismu, ve spojitosti s Izákovými potomky, izraelským národem. (Am 7:9, 16)
Izák byl Abrahamovým semenem, a byl proto předobrazem Krista, jehož prostřednictvím přijde věčné požehnání. Jak je napsáno: „Sliby byly proneseny k Abrahamovi a jeho semenu. Neříká: ‚A semenům‘, jako v případě mnoha takových, ale jako v případě jednoho: ‚A tvému semenu‘, jímž je Kristus.“ A v rozšířeném významu byl Izák také předobrazem těch, kdo ‚patří Kristu‘, kdo jsou „skutečně Abrahamovým semenem, dědici vzhledem k slibu“. (Ga 3:16, 29) A navíc oba chlapci, Izák a Išmael, stejně jako jejich matky, „slouží jako symbolické drama“. Zatímco přirozený Izrael (jako Išmael) „se narodil podle způsobu těla“, ti, kdo tvoří duchovní Izrael, jsou „děti, které patří slibu stejně jako Izák“. (Ga 4:21–31)
Izák je také zahrnut do ‚tak velkého oblaku svědků, který nás obklopuje‘, protože také on patřil k těm, kdo ‚očekávali město, které má skutečné základy a jehož stavitelem a původcem je Bůh‘. (Heb 12:1; 11:9, 10, 13–16, 20)