VÍRA

Slovo „víra“ je překladem řeckého slova piʹstis a vyjadřuje zejména myšlenku důvěry, spolehnutí se a pevného přesvědčení. V závislosti na kontextu je možné chápat toto řecké slovo také jako „věrnost“. (1Te 3:7; Tit 2:10)

Písmo nám říká: „Víra je jisté očekávání věcí, na něž je naděje, zřejmý projev skutečností, ačkoli je nelze spatřit.“ (Heb 11:1) „Jisté očekávání“ je překladem řeckého slova hy·poʹsta·sis. Tento výraz se běžně vyskytuje ve starověkých papyrových obchodních dokumentech. Vyjadřuje představu něčeho, co je základem viditelných okolností a co je zárukou budoucího vlastnictví. Proto učenci Moulton a Milligan navrhují tento překlad: „Víra je vlastnický doklad věcí, na něž je naděje.“ (Vocabulary of the Greek Testament, 1963, s. 660) Řecké slovo eʹleg·chos překládané jako „zřejmý projev“ vyjadřuje myšlenku předložení dokladu, který něco prokazuje, a to zejména protiklad toho, co se zdá být skutečností. Tento doklad tedy objasňuje něco, co dříve nebylo rozpoznáno, a tak vyvrací to, co se jako skutečnost pouze jevilo. „Zřejmý projev“ neboli podklad pro přesvědčení je tak pádný či mocný, že se tomu říká víra.

Víra je tedy základem pro naději a podkladem pro přesvědčení o neviditelných skutečnostech. Pravou křesťanskou „víru“ tvoří celý systém pravd, které oznámil Ježíš Kristus a pod inspirací i jeho učedníci. (Jan 18:37; Ga 1:7–9; Sk 6:7; 1Ti 5:8) Křesťanská víra je založena na celém Božím slovu, tedy i na Hebrejských písmech, na něž se Ježíš a pisatelé Křesťanských řeckých písem často odvolávali, když chtěli podepřít své výroky.

Základem víry jsou konkrétní důkazy. Viditelná stvořitelská díla potvrzují existenci neviditelného Stvořitele. (Ří 1:20) Skutečné události, které se staly v době pozemského života a pozemské služby Ježíše Krista, ukazují, že Ježíš je Boží Syn. (Mt 27:54; viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS.) Bůh prokázal, že se stará o své pozemské tvory, a to slouží jako pevný základ pro důvěru, že se jistě postará o své služebníky. A to, že se Bůh prokázal jako Dárce a Obnovovatel života, poskytuje dostatek důkazů pro věrohodnost naděje na vzkříšení. (Mt 6:26, 30, 33; Sk 17:31; 1Ko 15:3–8, 20, 21) Kromě toho skutečnosti jako spolehlivost Božího slova a přesné splňování proroctví, která jsou v něm zapsána, posilují důvěru v to, že se uskuteční všechny Boží sliby. (Joz 23:14) Z těchto příkladů je tedy patrné, že „víra . . . následuje za slyšeným“. (Ří 10:17; srovnej Jana 4:7–30, 39–42; Sk 14:8–10.)

Víra proto není lehkověrnost. Člověk, který se o víře možná vyjadřuje posměšně, sám obvykle věří přátelům, kteří jsou spolehliví a důvěryhodní. Vědec věří principům, které platí v jeho vědním oboru. Své nové pokusy zakládá na tom, co už bylo objeveno, a po nových poznatcích pátrá na základě toho, co už bylo stanoveno jako pravda. Také zemědělec připravuje půdu a zasévá semena, protože očekává, že když budou mít potřebnou vláhu a bude dostatek slunečního svitu, semena vzklíčí a rostliny porostou, stejně jako to bylo v předchozích letech. Víra v neměnnost přírodních zákonů, které platí ve vesmíru, je tedy ve skutečnosti základem pro plánování a činnost člověka. O této neměnnosti se zmiňuje moudrý pisatel knihy Kazatel: „Také slunce vyšlehlo, a slunce zašlo, a se supěním spěje ke svému místu, odkud vyšlehne. Vítr jde k jihu a krouží dokola k severu. Neustále krouží kolem a kolem, a ke svému kroužení se vítr hned vrací zpět. Všechny zimní bystřiny vycházejí k moři, a přece moře není plné. K místu, odkud zimní bystřiny vycházejí, tam se vracejí, aby vycházely.“ (Ka 1:5–7)

Slovo ʼa·manʹ a další příbuzná slova v Hebrejských písmech mají význam důvěryhodnosti, věrnosti, pevnosti, stálosti, něčeho pevně založeného a dlouhotrvajícího. (2Mo 17:12; 5Mo 28:59; 1Sa 2:35; 2Sa 7:16; Ža 37:3) Jedno příbuzné podstatné jméno (ʼemethʹ) obvykle označuje „pravdu“, ale také „věrnost“ či „důvěryhodnost“. (2Pa 15:3, Rbi8, ppč; 2Sa 15:20; srovnej Ne 7:2, Rbi8, ppč.) Ze slova ʼa·manʹ je odvozen i známý výraz „Amen“ (heb. ʼa·menʹ). (Viz heslo AMEN.)

Starověké příklady víry. Všichni lidé, které Pavel zahrnul do ‚tak velkého oblaku svědků‘ (Heb 12:1), měli pro víru pevný základ. Například Abel věděl o Božím slibu týkajícím se ‚semene‘, které ‚hadovi‘ zhmoždí hlavu. A viděl jasné důkazy splňování rozsudku, který Jehova vynesl nad jeho rodiči v Edenu. Když Adam a jeho rodina už byli mimo Eden, jedli chléb v potu své tváře, protože zemská půda byla prokletá, a proto plodila trní a bodláčí. Abel si také pravděpodobně povšiml, že Eva touží po svém manželovi a že Adam nad svou manželkou panuje. Je nepochybné, že Abelova matka mluvila o bolestech, které doprovázely její těhotenství. Kromě toho vstup do zahrady Eden byl střežen cherubíny a planoucí čepelí meče. (1Mo 3:14–19, 24) To všechno bylo ‚zřejmým projevem‘, který Abelovi poskytoval důvěru, že osvobození přijde prostřednictvím ‚slíbeného semene‘. Proto — podněcován svou vírou — „obětoval Abel Bohu . . . oběť“, která byla cennější než oběť Kainova. (Heb 11:1, 4)

Abraham měl pevný základ pro víru ve vzkříšení, protože společně se Sárou zažil zázračné obnovení svých reprodukčních schopností, což v určitém smyslu bylo srovnatelné se vzkříšením; díky tomu totiž mohla pokračovat Abrahamova rodová linie prostřednictvím Sáry. Výsledkem tohoto zázraku bylo narození Izáka. Když Bůh Abrahamovi řekl, aby Izáka obětoval, věřil Abraham tomu, že Bůh jeho syna vzkřísí. Svou víru zakládal na Božím slibu: „Je to Izák, jehož prostřednictvím bude to, co bude nazváno tvým semenem.“ (1Mo 21:12; Heb 11:11, 12, 17–19)

Opravdové přesvědčení bylo patrné i u těch lidí, kteří přicházeli nebo byli přinášeni k Ježíšovi, aby je uzdravil. I když sami nebyli očitými svědky Ježíšových mocných skutků, alespoň o nich slyšeli. A na základě toho, co viděli nebo slyšeli, pak došli k závěru, že i je může Ježíš uzdravit. Navíc znali Boží slovo, a proto věděli o zázracích, které vykonali proroci v minulosti. Když uslyšeli Ježíše, někteří se domnívali, že je to „Ten Prorok“, a další tvrdili, že je to „Kristus“. Vzhledem k těmto okolnostem bylo velmi vhodné, že Ježíš těm lidem, které uzdravil, řekl: „Tvá víra tě uzdravila.“ Kdyby totiž víru v Ježíše neprojevili, pak by k němu sami ani nepřistoupili, a tudíž by ani nebyli uzdraveni. (Jan 7:40, 41; Mt 9:22; Lk 17:19)

Také silná víra důstojníka, který Ježíše snažně prosil za svého sluhu, se opírala o důkazy; na jejich základě dospěl důstojník k závěru, že kdyby Ježíš ‚řekl jen slovo‘, jeho sluha by byl uzdraven. (Mt 8:5–10, 13) Ale jak už bylo řečeno, Ježíš uzdravil všechny, kdo k němu přišli, a nevyžadoval, aby měli — podle závažnosti svého onemocnění — větší či menší víru. Nikdy se také nestalo, že by Ježíš někoho neuzdravil a přitom se omlouval, že to nemohl udělat, protože víra uzdravovaného člověka nebyla dost silná. Ježíš uzdravoval na svědectví, proto, aby dal základ pro víru. Rozhodl se však, že ve svém domovském území, kde lidé neprojevovali dostatek víry, nebude konat mnoho mocných skutků; nebylo to proto, že by neměl schopnost to dělat, ale proto, že lidé odmítali naslouchat a že toho nebyli hodni. (Mt 13:58)

Křesťanská víra. Chce-li dnes být člověk přijatelný Bohu, je nezbytné, aby projevoval víru v Ježíše Krista; to mu umožňuje mít spravedlivé postavení před Bohem. (Ga 2:16) Ty, kdo tuto víru nemají, Jehova zavrhuje. (Jan 3:36; srovnej Heb 11:6.)

Víra není vlastnictvím všech lidí, protože je ovocem Božího ducha. (2Te 3:2; Ga 5:22) Navíc víra křesťana není něco neměnného, ale je něčím, co roste. (2Te 1:3) Proto bylo velmi vhodné, když Ježíše jeho učedníci žádali: „Dej nám více víry.“ Ježíš jim dal to, co mohlo jejich víru zvětšit. Dal jim více důkazů a větší porozumění; o to mohli svou víru opřít. (Lk 17:5)

Víra ve skutečnosti ovlivňuje celý život křesťana; umožňuje mu překonávat překážky, které vypadají jako hory a které by mu mohly bránit ve službě Bohu. (2Ko 5:7; Mt 21:21, 22) Kromě toho křesťan musí na důkaz své víry konat skutky, které jsou s ní v souladu; nevyžaduje se však od něj, aby konal skutky mojžíšského Zákona. (Jk 2:21–26; Ří 3:20) Víra může být posilována ve zkouškách. Je ochranným štítem v křesťanově duchovním válčení — pomáhá mu překonávat nástrahy Ďábla a vítězit nad světem. (1Pe 1:6, 7; Ef 6:16; 1Pe 5:9; 1Ja 5:4)

Víru však není možné brát jako samozřejmost, protože nedostatek víry je ‚hříchem, do něhož se snadno zaplétáme‘. Chceme-li, aby naše víra zůstala pevná, musíme o ni tvrdě bojovat. Musíme se vzepřít lidem, kteří by nás mohli svést k nemorálnosti, musíme bojovat proti skutkům těla, vyhýbat se léčce hmotařství, odmítat filozofie a lidské tradice, které by víru mohly zničit, a především se musíme ‚upřeně dívat na Ježíše, Hlavního zprostředkovatele a Zdokonalovatele naší víry‘. (Heb 12:1, 2; Juda 3, 4; Ga 5:19–21; 1Ti 6:9, 10; Kol 2:8)