Podněcuje vás víra k činnosti?

DŮSTOJNÍK nepochyboval o tom, že Ježíš dokáže uzdravit jeho ochrnutého otroka, ale do svého domu Ježíše nepozval. Možná měl pocit, že toho není hoden, nebo se zdráhal proto, že byl pohan. Raději k Ježíšovi poslal několik židovských starších mužů s touto prosbou: „Pane, nejsem hoden toho, abys vstoupil pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“ Když si Ježíš uvědomil, že důstojník věří v jeho schopnost uzdravit člověka i na dálku, řekl zástupu, který ho následoval: „Povím vám pravdu: U nikoho v Izraeli jsem nenašel tak velkou víru.“ (Matouš 8:5–10; Lukáš 7:1–10)

Tento příběh nám může pomáhat, abychom se zaměřovali na to, co k víře nezbytně patří. Opravdová víra není pasivní, ale je podložená skutky. Jakub, jeden z pisatelů Bible, to vysvětlil: „Víra, jestliže nemá skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jakub 2:17) Této myšlence porozumíme ještě lépe, jestliže se zamyslíme nad konkrétním příkladem toho, co se může stát, když víra začne být nečinná.

V roce 1513 př. n. l. Jehova Bůh uzavřel s izraelským národem smlouvu Zákona. Mojžíš, který byl prostředníkem této smlouvy, řekl izraelským synům tato Jehovova slova: „Jestliže . . . budete přesně poslouchat můj hlas a skutečně budete dodržovat mou smlouvu, pak se jistě stanete . . . svatým národem.“ (2. Mojžíšova 19:3–6) To, zda izraelský národ bude svatý, tedy záviselo na jeho poslušnosti.

O mnoho století později začali Židé přikládat větší význam studiu Zákona než uplatňování z něj vyplývajících zásad. Alfred Edersheim ve své knize The Life and Times of Jesus the Messiah napsal: „[Rabíni] — ‚velikáni náboženského světa‘ už dávno stanovili, že studium je přednější než skutky.“

Je pravda, že starověcí Izraelité dostali příkaz, aby pilně studovali Boží požadavky. Sám Bůh jim řekl: „Tato slova, která ti dnes přikazuji, se prokážou být na tvém srdci; a budeš je vštěpovat svému synovi a mluvit o nich, když budeš sedět ve svém domě a když půjdeš po cestě a když budeš uléhat a když budeš vstávat.“ (5. Mojžíšova 6:6, 7) Bylo však někdy Jehovovým záměrem, aby studium Zákona bylo přednější než skutky, které jsou v souladu se Zákonem nebo které jsou v něm uvedeny? Prozkoumejme to.

Skutky nahrazeny badatelským úsilím

Izraelitům se mohlo zdát rozumné, že studiu Zákona je přikládán velký význam, protože podle určité židovské tradice se Bůh osobně zabýval studiem Zákona denně tři hodiny. Někteří Židé si mohli myslet: ‚Jestliže Bůh pravidelně studuje Zákon, bylo by zřejmě správné, aby se tomu intenzivně věnovali i jeho pozemští tvorové.‘ Chápete, proč dospěli k takovému závěru?

V prvním století n. l. byli rabíni už natolik posedlí zkoumáním a vysvětlováním Zákona, že to naprosto deformovalo jejich myšlení. Ježíš řekl: „Znalci Zákona a farizeové . . . mluví, ale nekonají. Svazují těžký náklad a dávají jej na ramena lidí, ale sami nejsou ochotni jím ani prstem pohnout.“ (Matouš 23:2–4) Tito náboženští vůdci zatěžovali prostý lid nesčetným množstvím pravidel a předpisů, ale sami v nich pokrytecky vytvářeli mezery, které jim poskytovaly možnost tytéž zákony nedodržovat. Kromě toho titíž muži, kteří se zaměřovali na badatelské zkoumání, ‚znevažovali závažnější záležitosti Zákona, totiž právo a milosrdenství a věrnost‘. (Matouš 23:16–24)

Je paradoxní, že ve snaze zavést vlastní spravedlnost znalci Zákona a farizeové ve skutečnosti porušovali tentýž Zákon, o němž tvrdili, že se musí dodržovat. Celá staletí se přeli o slova a jiné podrobnosti Zákona, ale k Bohu se tím nepřiblížili. Mělo to podobný výsledek jako odchýlení, které bylo způsobeno tím, co apoštol Pavel nazval ‚prázdnými řečmi‘, ‚rozpory‘ a falešným ‚poznáním‘. (1. Timoteovi 6:20, 21) Dalším závažným problémem však bylo to, jaký dopad mělo nekonečné bádání na ně osobně. Nezískali totiž takovou víru, která by je podněcovala ke správnému jednání.

Velké rozumové schopnosti, ale srdce bez víry

Smýšlení židovských náboženských vůdců se opravdu značně lišilo od smýšlení Božího. Krátce předtím než Izraelité vstoupili do Zaslíbené země, jim Mojžíš řekl: „Uplatněte na své srdce všechna slova, která k vám dnes mluvím pro výstrahu, abyste přikázali svým synům, ať dbají, aby činili všechna slova tohoto zákona.“ (5. Mojžíšova 32:46) Je zřejmé, že příslušníci Božího lidu měli být nejen badateli Zákona, ale především jeho činiteli.

Izraelský národ však byl opakovaně Jehovovi nevěrný. Místo toho, aby izraelští synové konali správné skutky, ‚neprojevili víru v Jehovu a nenaslouchali jeho hlasu‘. (5. Mojžíšova 9:23; Soudci 2:15, 16; 2. Paralipomenon 24:18, 19; Jeremjáš 25:4–7) A nakonec se Židé dopustili toho nejhoršího skutku nevěrnosti, když nepřijali Ježíše jako Mesiáše. (Jan 19:14–16) Jehova Bůh proto Izrael zavrhl a obrátil svou pozornost k národům. (Skutky 13:46)

My si rozhodně musíme dávat pozor a nedopustit se stejné chyby — nemyslet si, že k uctívání Boha stačí rozumové schopnosti a že srdce může být bez víry. Jinými slovy, studium Bible neznamená získávat jen dobré teoretické znalosti. Je nutné, aby přesné poznání zapůsobilo na naše srdce, a tak prospěšně ovlivnilo náš život. Jaký smysl by mělo, kdybychom studovali zelinářství, ale nikdy jsme nic nezasadili? Možná bychom získali určité poznatky o tom, jak založit a udržovat zahradu, ale nikdy bychom nic nesklidili. Stejně musí i lidé, kteří se při studiu Bible seznamují s Božími požadavky, nechávat semena pravdy působit na své srdce, aby pak tato semena mohla vyrazit a podnítit je k činnosti. (Matouš 13:3–9, 19–23)

„Staňte se . . . činiteli slova“

Apoštol Pavel řekl, že „víra . . . následuje za slyšeným“. (Římanům 10:17) Tento přirozený proces — od slyšení Božího slova k projevování víry v jeho Syna Ježíše Krista — nám umožňuje získat věčný život. Nestačí tedy jen říkat: ‚Věřím v Boha a Krista.‘

Ježíš své následovníky vybízel, aby měli takovou víru, která je bude podněcovat k činnosti: „Můj Otec je oslaven tím, že stále přinášíte mnoho ovoce a prokazujete se jako moji učedníci.“ (Jan 15:8) Ježíšův nevlastní bratr Jakub později napsal: „Staňte se . . . činiteli slova, a ne pouze posluchači.“ (Jakub 1:22) Jak ale můžeme vědět, co máme dělat? Svým příkladem i slovy nám Ježíš ukázal, co musíme dělat, abychom se Bohu líbili.

V době, kdy byl na zemi, se Ježíš usilovně snažil podporovat zájmy Království a oslavit jméno svého Otce. (Jan 17:4–8) Jakým to dělal způsobem? Mnozí lidé si možná připomínají, že Ježíš zázračně uzdravoval nemocné a zmrzačené. Matoušovo evangelium však objasňuje, co bylo tím základním způsobem: „Ježíš se vydal na cestu všemi městy a vesnicemi, vyučoval v jejich synagógách a kázal dobrou zprávu o království.“ Stojí za zmínku, že Ježíš se ve své službě neomezoval na příležitostné rozhovory s několika přáteli a známými nebo se svými sousedy. Velmi se namáhal a využíval všechny prostředky, které měl k dispozici, aby navštěvoval lidi po ‚celé Galileji‘. (Matouš 4:23, 24; 9:35)

Ježíš své následovníky vedl k tomu, aby také oni činili učedníky. Dal jim dokonalý příklad, který měli napodobovat. (1. Petra 2:21) Svým věrným učedníkům řekl: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Matouš 28:19, 20)

Je pravda, že účastnit se kazatelské služby může být velmi náročné. Sám Ježíš řekl: „Pohleďte, vysílám vás jako beránky mezi vlky.“ (Lukáš 10:3) Když se setkáme s odporem, máme přirozeně sklon vyhnout se mu, abychom se uchránili před přílišným zármutkem nebo úzkostí. K takové situaci došlo v ten večer, kdy byl Ježíš zatčen. Apoštoly přemohl strach, a proto uprchli. Později v noci Petr třikrát zapřel, že Ježíše zná. (Matouš 26:56, 69–75)

Možná vás také překvapí, když se dozvíte, že i sám apoštol Pavel vedl boj o to, aby kázal dobrou zprávu. Sboru v Tesalonice napsal: „Sebrali jsme prostřednictvím našeho Boha smělost, abychom k vám o Boží dobré zprávě mluvili s velkým bojem.“ (1. Tesaloničanům 2:1, 2)

Pavel a jiní apoštolové dokázali překonat strach z toho, že mají s druhými lidmi mluvit o Božím Království, a můžete to zvládnout i vy. Jak? Nejdůležitější ze všeho je spoléhat na Jehovu. Budeme-li plně věřit v Jehovu, tato víra nás bude podněcovat k činnosti, a tak dokážeme plnit jeho vůli. (Skutky 4:17–20; 5:18, 27–29)

Existuje odměna za vaši činnost

Jehova si dobře uvědomuje, jaké úsilí vynakládáme, abychom mu mohli sloužit. Například když jsme nemocní nebo unavení, ví o tom. Je si vědom toho, že mnohdy jsme nejistí a že máme pochybnosti sami o sobě. Když jsme zatíženi finančními břemeny nebo je patrné, že jsme zaskočeni svým zdravotním stavem nebo svými city, Jehova vždy naši situaci chápe. (2. Paralipomenon 16:9; 1. Petra 3:12)

Když Jehova vidí, že navzdory našim nedostatkům a těžkostem nás víra podněcuje k činnosti, určitě je velmi šťastný. Má ke svým věrným služebníkům něžný vztah. Není to pro nás jen mlhavý pocit, protože se můžeme spolehnout na Boží slib, který pod inspirací zaznamenal apoštol Pavel. Napsal: „Bůh . . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ (Hebrejcům 6:10)

Můžete důvěřovat slovům, kterými Jehovu popisuje Bible, totiž že je to „Bůh věrnosti, u něhož není bezpráví“ a že se stává „dárcem odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají“. (5. Mojžíšova 32:4; Hebrejcům 11:6) Jedna žena, která žije v Kalifornii, vypráví: „Můj otec byl deset let celodobým služebníkem a teprve potom si založil rodinu. Ráda jsem poslouchala jeho vyprávění o tom, jak ho Jehova ve službě podporoval. Mnohokrát utratil všechny peníze za benzin, aby mohl jet do služby. Často se stávalo, že přijel domů ze služby a za dveřmi na něj čekaly netušené zásoby jídla.“

„Otec projevů něžného milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“ nám poskytuje nejen hmotnou, ale také citovou a duchovní podporu. (2. Korinťanům 1:3) Jedna sestra, která léta trpělivě snášela mnohé zkoušky, říká: „Spoléhání se na Jehovu je příjemný pocit. Umožňuje nám to Jehovovi důvěřovat a pozorovat, jak jedná v náš prospěch.“ Na toho, ‚který slyší modlitbu‘, se můžete s pokorou obracet se svými osobními záležitostmi a můžete si být jisti, že jim bude věnovat pozornost. (Žalm 65:2)

Práce na duchovní žni přináší těm, kdo se jí účastní, velké požehnání a bohatou odměnu. (Matouš 9:37, 38) Mnoha zvěstovatelům se díky tomu, že se věnovali veřejné službě, zlepšil jejich zdravotní stav, a tato činnost možná přinesla užitek i vám. Důležitější je však to, že vydávání svědectví druhým pomáhá upevňovat a zkvalitňovat náš vztah k Jehovovi. (Jakub 2:23)

Stále čiňme dobré

Byla by to chyba, kdyby někdo z Božích služebníků usoudil, že Jehovu zklame, když mu různé neduhy nebo stáří do určité míry zabrání dělat ve službě všechno, co by chtěl. K takové chybné úvaze by neměli dospět ani ti, jejichž možnosti jsou omezené proto, že mají chatrné zdraví, rodinné povinnosti nebo jiné náročné okolnosti.

Vzpomeňte si, jak jednal apoštol Pavel, když se cítil oslabený kvůli jisté chorobě či překážce. Sám řekl, že ‚třikrát snažně prosil Pána, aby to od něj odešlo‘. Bůh však nezařídil, aby byl Pavel vyléčen a mohl mu ještě více sloužit, ale řekl: „Má nezasloužená laskavost ti stačí, neboť má moc se zdokonaluje ve slabosti.“ (2. Korinťanům 12:7–10) Ať tedy musíte snášet jakékoli náročné okolnosti, můžete si být jisti, že váš nebeský Otec si velmi váží čehokoli, co jste schopni dělat pro podporu jeho zájmů. (Hebrejcům 13:15, 16)

Náš láskyplný Stvořitel od nás nevyžaduje víc, než jsme schopni dávat. Prostě si přeje, abychom měli takovou víru, která nás bude podněcovat k činnosti.

[Obrázek na straně 26]

Stačilo studovat Zákon?

[Obrázky na straně 29]

Naše víra musí být podložena skutky