ZÁKONODÁRCE

Ten, kdo vytváří zákony; zákonodárná moc. V Bibli je pozornost soustředěna na Jehovu, který je nejvýznamnějším Zákonodárcem ve vesmíru.

Jehova jakožto Zákonodárce. Jehova je ve skutečnosti jediný pravý Zákonodárce ve vesmíru. Jemu vděčíme za fyzikální zákony, které platí jak v neživé přírodě (Job 38:4–38; Ža 104:5–19), tak i v živočišné říši. (Job 39:1–30) Jehovovými fyzikálními zákony se jakožto Jehovovo stvořitelské dílo musí řídit také člověk, a protože je tvorem, který má mravní cítění, rozum a schopnost uvažovat o duchovních věcech, musí poslouchat i Boží morální zákony. (Ří 12:1; 1Ko 2:14–16) Jehovovy zákony platí také pro duchovní tvory, anděly. (Ža 103:20; 2Pe 2:4, 11)

Jehovovy fyzikální zákony jsou nezrušitelné. (Jer 33:20, 21) V celém známém viditelném vesmíru jsou Boží zákony tak neměnné a tak spolehlivé, že vědci v určitých oborech mohou na základě znalosti těchto zákonů na vteřinu přesně vypočítat například pohyb měsíce, planet a dalších nebeských těles. Ten, kdo se proti těmto fyzikálním zákonům postaví, okamžitě zakusí trest. Také Boží morální zákony jsou neodvolatelné a není možné je obcházet nebo beztrestně porušovat. Jejich uplatňování je prosazováno stejně pevně, jako je to u Božích přírodních zákonů, i když trest nemusí přijít hned. „Bohu se nelze posmívat. Vždyť cokoli člověk rozsévá, to také sklidí.“ (Ga 6:7; 1Ti 5:24)

Jak mohli lidé před tím, než dal Bůh svůj zákon Izraeli, zjistit, co je vzhledem k nim Boží vůlí?

V době od Adamovy vzpoury do potopy se mezi většinou Adamových potomků sice rozrostla špatnost, ale někteří věrní muži ‚chodili s pravým Bohem‘. (1Mo 5:22–24; 6:9; Heb 11:4–7) Neexistují žádné písemné zmínky o nějakých konkrétních příkazech, které by Bůh dal lidem, kromě pokynů daných Noemovi v souvislosti se stavbou archy. Tyto pokyny Noe bezvýhradně poslouchal. (1Mo 6:13–22) Platily však určité zásady a existovaly určité precedenty, které věrným lidem pomáhaly ‚chodit s pravým Bohem‘.

Lidé věděli, s jakou štědrostí se Bůh o člověka postaral v Edenu; viděli důkazy Boží nesobeckosti a láskyplného zájmu. Věděli, že zásada vedení prostřednictvím hlavy platila už od samotného začátku — Bůh byl hlavou muže a muž byl hlavou ženy. Věděli o tom, jakou práci dal Bůh člověku a také jaký zájem měl Bůh na tom, aby se člověk o všechno, co dostal do užívání a z čeho se měl radovat, dobře staral. Věděli, že k pohlavnímu spojení mělo docházet pouze mezi mužem a ženou, a to jen v manželství; věděli, že muž a žena ‚opustí otce a matku‘ a vytvoří společně ne nějaký dočasný svazek (jako v případě smilstva), ale svazek trvalý. Boží příkaz, který se týkal jedení ze stromů v zahradě Eden — zejména ze stromu poznání dobrého a špatného —, jim mohl pomoci pochopit zásadu vlastnických práv a tato práva náležitě respektovat. Byli si vědomi toho, jaké špatné následky měla první lež. Věděli, že Bůh schválil Abelův způsob uctívání, ale že neschvaloval závist a nenávist, které ke svému bratrovi projevoval Kain, a věděli o Božím trestu za vraždu, kterou Kain spáchal. (1Mo 1:26–4:16)

A tak, i když od Boha neměli žádné další konkrétní příkazy, výnosy nebo ustanovení, mohli tyto zásady a precedenty využívat a nechat se jimi vést v situacích, které mohly nastat a které sice možná nebyly úplně stejné, ale měly určitou spojitost. Takto se na události, které se staly v době před potopou, dívali o staletí později Ježíš a jeho apoštolové. (Mt 19:3–9; Jan 8:43–47; 1Ti 2:11–14; 1Ja 3:11, 12) Zákonem se rozumí určité pravidlo jednání. Na základě toho, co Bůh říkal a jak jednal, se lidé mohli něco dozvědět o jeho cestě a o jeho měřítkách a to pro ně mělo být pravidlem jednání neboli zákonem, který měli poslouchat. Jestliže to dělali, pak mohli ‚dále chodit s pravým Bohem‘. Ten, kdo tak nejednal, ‚míjel se cíle‘, přestože neexistoval žádný zákoník, který by takového člověka odsuzoval.

Po potopě dal Bůh Noemovi zákon, který byl závazný pro celé lidstvo; tento zákon dovoloval člověku jíst maso, ale zakazoval mu jíst krev. Bůh také stanovil zásadu, že za vraždu má být trest smrti. (1Mo 9:1–6) V období krátce po potopě se o Boží cestu, o Boží pravidlo jednání, opravdově zajímali například Abraham, Izák, Jákob a Josef. (1Mo 18:17–19; 39:7–9; 2Mo 3:6) Bůh sice věrným mužům dal určité konkrétní příkazy (1Mo 26:5), například zákon o obřízce, ale nikde není zmínka o tom, že by dostali nějaký podrobný zákoník, kterým by se museli řídit. (Srovnej 5Mo 5:1–3.) Jako vodítko jim v době po potopě nesloužily jen zásady a pravidla z doby před potopou, ale také další zásady a pravidla, které mohli odvodit z toho, co Bůh lidem říkal a jak s nimi jednal.

Bůh tedy lidi nenechal bez pomoci při rozlišování mezi správným a nesprávným, i když jim nedal podrobný zákoník, jaký dal později Izraelitům. Ještě sice neexistoval žádný výslovný zákon odsuzující například modlářství, ale jak ukázal Pavel, toto jednání bylo neomluvitelné; Boží „neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí, dokonce i jeho věčnou moc a Božství“. Uctívat stvoření a prokazovat mu „posvátnou službu spíše než Tomu, kdo stvořil“, bylo naprosto nerozumné. Ti, kdo tímto pošetilým způsobem jednali, se potom uchýlili k dalšímu hříšnému jednání, například homosexualitě, a ‚zaměnili přirozené užívání sebe za protipřirozené‘. A tak, i když nebyl vydán žádný konkrétní zákon, bylo toto jednání jednoznačně v rozporu s cestou Boha Stvořitele, která byla patrná z toho, že člověk je mužského a ženského rodu. Člověk, který byl původně stvořen k Božímu obrazu, byl natolik inteligentní, aby tyto věci rozpoznal. Jestliže tedy šel proti Boží cestě, musel se Bohu zodpovídat; člověk totiž hřešil neboli ‚míjel se cíle‘ i přesto, že neexistoval nějaký konkrétně vyjádřený zákon, na základě kterého by mohl být prohlášen vinným. (Ří 1:18–27; srovnej Ří 5:13.)

Smlouva Zákona. Jehova sloužil jako Zákonodárce svého lidu Izraele už před jeho odchodem z Egypta. (2Mo 12:1, 14–20; 13:10) Ale vynikajícím příkladem plnění této úlohy vzhledem k určitému národu je zavedení smlouvy Zákona. Bylo to poprvé, kdy určitá soustava zákonů, které byly uspořádány ve formě zákoníku, upravovala každou stránku života. Tato smlouva, díky níž se Izrael stal výlučným národem, národem, který byl Božím zvláštním vlastnictvím, odlišovala Izraelity od ostatních národů. (2Mo 31:16, 17; 5Mo 4:8; Ža 78:5; 147:19, 20)

V poselství, ve kterém prorok Izajáš předpověděl záchranu od Jehovy, je řečeno: „Vždyť Jehova je náš Soudce, Jehova je Ten, kdo nám dává ustanovení [„zákonodárce“, EP, ČB-Hč], Jehova je náš Král; on nás zachrání.“ (Iz 33:22) Jehova tedy v Izraeli představoval moc soudcovskou, zákonodárnou a výkonnou; tyto tři složky vlády v něm byly spojeny. Izajášovo proroctví tedy bylo ujištěním o tom, že národ bude mít úplnou ochranu a vedení. Proroctví totiž zdůrazňovalo skutečnost, že Jehova je v plném smyslu Svrchovaný Panovník.

Když popisoval Jehovu jako Toho, kdo Izraeli dává ustanovení, neboli jako Zákonodárce, použil Izajáš tvar hebrejského výrazu cha·qaqʹ, který doslova znamená „vytesat“ nebo „vepsat“. K tomuto slovu je v hebrejském lexikonu od W. Gesenia uvedeno: „Vzhledem k tomu, že zapisování výnosů a ustanovení na veřejné tabulky a monumenty bylo povinností zákonodárce, zahrnovalo to také moc výnosy vydávat.“ (A Hebrew and English Lexicon of the Old Testament, do angličtiny přeložil E. Robinson, 1836, s. 366.) Překladatelé Bible překládají slovo cha·qaqʹ jako „zákonodárce“, „panovník“ a „velitel“. (1Mo 49:10; 5Mo 33:21; Sd 5:14; Ža 60:7; 108:8; srovnej KB, ČB-Hč, He, NS.) Překlad „Ten, kdo dává ustanovení,“ je tedy v souladu s významem hebrejského slova a v Izajášovi 33:22 je vhodným kontrastem ke slovům „Soudce“ a „Král“, která jsou obsažena ve stejné větě.

Bůh nedal tak podrobný zákon žádnému jinému národu či lidu. Původně však člověka stvořil ve spravedlnosti a vybavil ho svědomím. A tak i přes zděděnou nedokonalost padlého člověka a přes jeho sklon k hříchu stále ještě existuje důkaz, že člověk byl stvořen k obrazu svého Stvořitele a podle jeho podoby a že má svědomí. Proto dokonce i mezi neizraelskými národy vznikla určitá pravidla chování a objevily se soudní výnosy, v nichž se do jisté míry odrážely Boží spravedlivé zásady.

Apoštol Pavel o tom napsal: „Například všichni, kdo hřešili bez zákona [tedy bez Božího zákona, který Bůh dal svému lidu], také zahynou bez zákona, ale všichni, kdo hřešili pod zákonem, budou souzeni zákonem. Před Bohem totiž nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší, ale za spravedlivé budou prohlášeni ti, kdo zákon činí. Kdykoli totiž lidé z národů, kteří nemají zákon, činí přirozeně věci zákona, tito lidé, ačkoli nemají zákon, jsou zákonem sami sobě. Právě ti projevují, že mají záležitost zákona napsanou ve svém srdci, zatímco s nimi jejich svědomí vydává svědectví a oni jsou svými vlastními myšlenkami obžalováváni nebo též omlouváni.“ (Ří 2:12–15) Proto tyto národy, přestože mezi nimi a Bohem nebyl právní vztah, nebyly bez hříchu, ale ‚míjely se cíle‘ — Jehovových dokonalých měřítek. (Srovnej Ří 3:9.)

Uzavřením smlouvy Zákona s Izraelity Bůh jednoznačně ukázal, že všichni lidé, nejen modlářští pohané, ale i Izraelité, hřeší. Tato smlouva měla Izraelity jasně upozorňovat na mnoho oblastí, v nichž se jim nedaří odpovídat dokonalým měřítkům. Bylo to proto, „aby byla zacpána každá ústa, a celý svět aby před Bohem podléhal potrestání . . . , neboť prostřednictvím zákona je přesné poznání hříchu“. (Ří 3:19, 20) Izraelita se možná nedopouštěl modlářství, zdržoval se krve, neprovinil se vraždou, a přesto byl na základě smlouvy Zákona prohlášen za hříšného. Důvodem bylo to, že podle smlouvy Zákona bylo nyní jako „hříšné“ označeno mnoho skutků, a dokonce i postojů. Proto Pavel, který na sebe pohlížel tak, jako by žil v bedrech svých předků před tím, než byl dán Zákon, napsal: „Skutečně bych byl nepoznal hřích, kdyby nebyl Zákon; a například bych byl neznal chtivost, kdyby Zákon neříkal: ‚Nebudeš chtivý.‘ . . . Kdysi jsem byl vskutku živý bez zákona; když však přišlo přikázání, hřích opět ožil, ale já jsem zemřel.“ (Ří 7:7–9)

Jiní zákonodárci. Když na zemi žil Boží Syn, uznával Jehovu jako svého Zákonodárce a Boha. Ježíš byl Žid, a tak se narodil pod smlouvou Zákona a byl povinen ji dokonale dodržovat. (Ga 4:4, 5) Ježíš však zase oznamoval zákony, kterými se měli řídit jeho následovníci; dělal to jednak tak, že k nim mluvil, a jednak tak, že prostřednictvím svatého ducha působil na své následovníky, kteří psali Křesťanská písma. Souhrnně se tyto zákony označují jako „Kristův zákon“. (Ga 6:2; Jan 15:10–15; 1Ko 9:21) Tímto zákonem se má řídit ‚Boží Izrael‘, Boží duchovní „národ“. (Ga 6:16; 1Pe 2:9) Kristus však tyto zákony sám nevymyslel, ale získal je od velkého Zákonodárce, Jehovy. (Jan 14:10)

Mojžíš. Bible se sice často zmiňuje o „Mojžíšově zákoně“ (Joz 8:31, 32; 1Kr 2:3; 2Pa 23:18; 30:16), ale potvrzuje také, že skutečným Zákonodárcem byl Jehova, a Mojžíš byl pouze jeho nástrojem a představitelem, který Zákon předal Izraeli. (2Pa 34:14) Dokonce i andělé na tom měli určitý podíl, protože Zákon „byl předán skrze anděly rukou prostředníka“. Mojžíš však byl Jehovovým ustanoveným prostředníkem smlouvy uzavřené mezi Bohem a Izraelem, a proto se o něm mluví tak, jako by byl zákonodárcem on. (Ga 3:19; Heb 2:2)

Lidští panovníci jako zákonodárci. Bůh neustanovil světské lidské vlády ani jim nedal autoritu, kterou mají; připustil však jejich existenci a v souladu se svým záměrem je také sesazoval, a dovoloval, aby nastoupily vlády nové. (5Mo 32:8; Da 4:35; 5:26–31; Sk 17:26; Ří 13:1) Někteří z těchto panovníků se v rámci svého národa, státu či komunity stali zákonodárci. Jejich zákony a ustanovení jsou však správné pouze v případě, že jsou vytvořeny v rámci zákona Největšího Zákonodárce, Jehovy Boha, a že jsou s jeho zákonem v souladu. Proslulý britský právník sir William Blackstone řekl v souvislosti s Božím zákonem platným v přírodě: „Je závazný pro lidi na celé zemi, v každém státě a v každé době: každý lidský zákon je neplatný, pokud odporuje přirozenému zákonu; a u těch lidských zákonů, které jsou platné, je od tohoto původního zákona odvozena veškerá jejich účinnost a veškerá autorita.“ Sir Blackstone dále uvedl: „Na těchto dvou základech — na přirozeném zákoně a na zjeveném zákoně [obsaženém pouze ve Svatém Písmu] — závisí každý lidský zákon; to znamená, že žádný lidský zákon by neměl těmto dvěma zákonům odporovat.“ (Chadman’s Cyclopedia of Law, 1912, sv. I, s. 89, 91; srovnej Mt 22:21; Sk 5:29.)

V křesťanském sboru. Ježíšův nevlastní bratr Jakub napsal některým křesťanům, kteří se stali pyšnými a vychloubačnými a kteří kritizovali své křesťanské bratry, tato slova: „Přestaňte mluvit jeden proti druhému. Kdo mluví proti bratrovi nebo soudí svého bratra, mluví proti zákonu a soudí zákon. A jestliže soudíš zákon, nejsi činitelem zákona, ale soudcem. Je Jeden, který je zákonodárce [řec. no·mo·theʹtes] a soudce, ten, jenž je schopen zachránit i zahubit. Ale ty, kdo jsi ty, že soudíš svého bližního?“ Jakub se dále zmiňuje o těch, kdo se chlubí tím, co budou dělat v budoucnosti, jako by vůbec nemuseli brát v úvahu okolnosti; místo toho by měli říkat: „Jestliže Jehova bude chtít.“ (Jk 4:11–16) Jakub předtím mluvil o ‚královském zákoně‘: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Jk 2:8) A tak místo aby tito křesťané projevovali lásku ke svým bližním, mluví proti nim a staví se do role soudců božského zákona, jako by byli zákonodárci.

Apoštol Pavel dal podobnou radu v dopise Římanům. Tato rada se týkala těch, kdo soudili ostatní kvůli tomu, co jedli a co pili: „Kdo jsi ty, abys soudil domácího sluhu někoho jiného? Svému vlastnímu pánovi stojí nebo padá. Skutečně bude postaven, neboť Jehova ho může postavit.“ (Ří 14:4)

Jak je ovšem možné ve světle těchto informací pohlížet na Pavlovy pokyny týkající se závažného případu smilstva v korintském sboru? Pavel napsal: „Pokud jde o mne, já, ačkoli tělem nepřítomen, ale přítomen duchem, jistě jsem už, jako kdybych byl přítomen, odsoudil muže, který tak jednal . . . Nesoudíte ty uvnitř, zatímco Bůh soudí ty vně? ‚Odstraňte toho ničemu ze svého středu.‘“ Pavel pak mluvil o posuzování záležitostí tohoto života a o těch ‚ve sboru, kteří byli dosazeni jako soudci‘. (1Ko 5:1–3, 12, 13; 6:3, 4; srovnej Jana 7:24.)

Z autority, jež mu jakožto apoštolovi Ježíše Krista byla dána, vyplývala pro Pavla odpovědnost za čistotu a blaho sborů (2Ko 1:1; 11:28); proto psal bratrům, kteří na základě toho, že byli jmenováni vedoucím sborem, měli ve sboru autoritu. (Sk 14:23; 16:4, 5; 1Ti 3:1–13; 5:22) Jejich povinností bylo starat se o to, aby byl sbor přijatelný a čistý v Božích očích. Když měli tito muži posoudit uvedený případ, ve kterém se jednalo o nepokryté a hrubé porušení Božího zákona, nestavěli se do role soudců Božího zákona ani nevytvářeli zákony podle své vlastní vůle. Nepřekračovali hranice zákona daného Bohem. Jednali v souladu se zákonem, který dal velký Zákonodárce, a měli veřejně odsoudit smilstvo jako něco nečistého. Ti, kdo takové nečisté věci dělají, nemohou podle Božího zákona vstoupit do Božího Království. (1Ko 6:9, 10) Nebylo vhodné, aby dál zůstávali ve společenství s Kristovým sborem. Proto muži odpovědní za čistotu sboru sice vyloučili nečisté osoby, ale přesto nevykonali trest — totiž trest smrti —, jejž na těchto lidech, kteří nečiní pokání a dále setrvávají v tomto jednání, vykoná samotný Bůh Zákonodárce. (Ří 1:24–27, 32)

Pavel také obrací pozornost křesťanů k tomu, že „svatí budou soudit svět“ a že ‚budou soudit anděly‘. V tomto případě nemluví o současnosti, ale o budoucnosti, kdy ti, kdo budou vládnou v Království s Kristem, budou sloužit jako nebeští soudci, uplatňovat Boží zákon a vykonávat rozsudek nad ničemnými tvory. (1Ko 6:1–3; Zj 20:6; srovnej 1Ko 4:8.)

Požehnání, které Mojžíš vyslovil v souvislosti s Gadem. Když Mojžíš těsně před svou smrtí žehnal kmenům Izraele, „o Gadovi řekl: ‚Požehnaný je ten, kdo rozšiřuje Gadova pomezí. . . . A [Gad] si vybere první část pro sebe, neboť tam je vyhrazen příděl toho, kdo dává ustanovení.‘“ (5Mo 33:20, 21) Použití slovního spojení ‚ten, kdo dává ustanovení,‘ může mít v tomto případě tento význam: většině kmenů byl jejich dědičný podíl přidělen losem, a to pod vedením Jozua a velekněze Eleazara. Ale nedlouho po vítězství nad Midianity kmen Gad a kmen Ruben žádaly o zemi na V od Jordánu. Vzhledem k tomu, že tyto kmeny měly hodně dobytka, země pro ně byla velmi žádoucí. Mojžíš jejich prosbu vyslyšel a tuto část země jim přidělil. (4Mo 32:1–5, 20–22, 28) Jejich podíl byl proto ‚přídělem toho, kdo dává ustanovení‘, tedy Mojžíše, muže, který Izraeli dával zákony.