Víra nás vede k trpělivosti a k modlitbám
„Projevujte trpělivost; upevněte své srdce, protože se přiblížila Pánova přítomnost.“ (JAKUB 5:8)
1. Proč bychom měli přemýšlet o slovech v Jakubovi 5:7, 8?
DLOUHO očekávaná ‚přítomnost‘ Ježíše Krista je nyní skutečností. (Matouš 24:3–14) Všichni, kdo tvrdí, že věří v Boha a Krista, mají více než kdy předtím důvod přemýšlet o těchto slovech učedníka Jakuba: „Projevujte trpělivost, bratři, až do Pánovy přítomnosti. Pohleďte, rolník stále čeká na drahocenné plody země a projevuje vzhledem k nim trpělivost, dokud nedostane časný déšť a pozdní déšť. I vy projevujte trpělivost; upevněte své srdce, protože se přiblížila Pánova přítomnost.“ (Jakub 5:7, 8)
2. Před kterými problémy stáli křesťané, kterým Jakub psal?
2 Bratři, kterým Jakub psal svůj inspirovaný dopis, potřebovali projevovat trpělivost a řešit různé problémy. Jednání mnohých nebylo v souladu s tím, co se očekává od těch, kdo o sobě říkají, že mají víru v Boha. Něco bylo například potřeba udělat v souvislosti s určitými touhami, které se vyvinuly v srdci některých křesťanů. Mezi těmito prvními křesťany bylo nutné obnovit pokoj. Potřebovali také radu, aby byli trpěliví a zaměřovali se na modlitby. Až budeme uvažovat o tom, co jim Jakub řekl, zaměřme se na to, jak bychom jeho slova mohli uplatnit ve svém životě.
Nesprávné žádosti jsou ničivé
3. Co bylo příčinou svárů ve sboru a jak se z toho můžeme poučit?
3 Mezi některými lidmi, kteří o sobě říkali, že jsou křesťané, nebyl pokoj a základní příčinou této situace byly nesprávné žádosti. (Jakub 4:1–3) Svárlivost způsobovala rozkol a někteří nelaskavě soudili své bratry. To se dělo proto, že žádostivost po smyslné rozkoši působila rozpor v údech jejich těla. I my sami se možná potřebujeme modlit o pomoc, abychom odolali žádostivosti po věhlasu, moci a majetku, tedy abychom nedělali nic, čím bychom pokoj ve sboru narušovali. (Římanům 7:21–25; 1. Petra 2:11) Mezi některými křesťany v prvním století se chtivost rozmohla do té míry, že se mezi nimi vyvinul nenávistný, vražedný duch. Bůh jejich nesprávné žádosti nesplnil, a proto stále bojovali o to, aby dosáhli svých cílů. Jestliže máme podobné nesprávné touhy, možná prosíme, ale nedostaneme, protože náš svatý Bůh na takové modlitby neodpovídá. (Nářky 3:44; 3. Jana 9, 10)
4. Proč Jakub některé křesťany nazývá „cizoložnice“ a jak by na nás jeho prohlášení mělo zapůsobit?
4 Mezi prvními křesťany byla světskost, závist a pýcha. (Jakub 4:4–6) Jakub některé z nich nazývá „cizoložnice“, protože byli přáteli světa, a tak se provinili duchovním cizoložstvím. (Ezekiel 16:15–19, 25–45) Jistě nechceme, abychom ve svém postoji, řeči a jednání projevovali světské rysy, neboť tak bychom se stali Božími nepřáteli. Boží slovo nám ukazuje, že ‚náchylnost k závisti‘ je součástí špatného sklonu neboli ‚ducha‘ v hříšných lidech. (1. Mojžíšova 8:21; 4. Mojžíšova 16:1–3; Žalm 106:16, 17; Kazatel 4:4) Když si tedy uvědomíme, že proti závisti, pýše a dalším špatným sklonům musíme bojovat, hledejme pomoc Božího svatého ducha. Tato síla, kterou dostáváme z Boží nezasloužené laskavosti, je totiž silnější než ‚náchylnost k závisti‘. A protože se Jehova staví proti pyšným, dá nám nezaslouženou laskavost, pokud bojujeme proti hříšným sklonům.
5. Které požadavky musíme splňovat, abychom se těšili z Boží nezasloužené laskavosti?
5 Jak můžeme obdržet Boží nezaslouženou laskavost? (Jakub 4:7–10) Abychom se z nezasloužené laskavosti od Jehovy těšili, musíme ho poslouchat, přijímat jeho opatření a podřizovat se čemukoli, co připustí. (Římanům 8:28) Musíme se také ‚postavit proti‘ Ďáblu neboli odporovat mu. Jestliže jako zastánci Jehovovy neomezené svrchovanosti zůstaneme pevní, Ďábel ‚od nás uprchne‘. Máme pomoc Ježíše, který brání ničemným nástrojům světa, takže nám nic nemůže natrvalo ublížit. Nikdy nezapomeň na jedno: modlitbou, poslušností a vírou se přibližujeme k Bohu a on prokáže, že je blízko nás. (2. Paralipomenon 15:2)
6. Proč Jakub některé křesťany nazývá ‚hříšníky‘?
6 Proč Jakub užívá pojem „hříšníci“ na ty, kdo o sobě říkají, že mají víru v Boha? Protože byli vinni ‚válkami‘ a vražednou nenávistí, tedy postoji, které jsou pro křesťany nepřijatelné. (Titovi 3:3) Jejich „ruce“ plné špatných skutků potřebovaly očistit. Měli také přečistit své „srdce“, sídlo pohnutek. (Matouš 15:18, 19) Tito „nerozhodní“ kolísali mezi přátelstvím s Bohem a přátelstvím se světem. Když jsme varováni jejich špatným příkladem, buďme stále bdělí, aby takové věci nezpůsobily ztroskotání naší víry. (Římanům 7:18–20)
7. Proč některým křesťanům Jakub říká, aby ‚truchlili a plakali‘?
7 Jakub svým čtenářům říká, aby ‚se podvolili bídě a truchlili a plakali‘. Pokud by dali najevo bohabojný smutek, byl by to důkaz pokání. (2. Korinťanům 7:10, 11) Někteří lidé dnes říkají, že mají víru, ale snaží se získat přátelství světa. Jestliže o to kdokoli z nás usiluje, neměl by snad truchlit nad svým slabým duchovním stavem a učinit okamžité kroky k nápravě? Když uděláme potřebné změny a dosáhneme Božího odpuštění, vyvolá to v nás pocit jásání, protože budeme mít čisté svědomí a radostnou vyhlídku na věčný život. (Žalm 51:10–17; 1. Jana 2:15–17)
Nesuďte jeden druhého
8, 9. Proč bychom neměli mluvit jeden proti druhému ani nikoho soudit?
8 Kdybychom mluvili proti spoluvěřícímu, byl by to hřích. (Jakub 4:11, 12) Ale někteří jsou ke spolukřesťanům kritičtí, snad kvůli vlastnímu samospravedlivému postoji nebo proto, že se chtějí sami vyvýšit tím, že snižují druhé. (Žalm 50:20; Přísloví 3:29) Řecký termín překládaný jako ‚mluvit proti‘ někomu poukazuje na nepřátelství a vyvolává představu zveličeného nebo falešného obvinění. To je jako vynést nad bratrem nepříznivý soud. Jak tímto jednáním ‚mluvíme proti Božímu zákonu a soudíme ho‘? Například zákoníci a farizeové ‚obratně dávali stranou Boží přikázání‘ a soudili podle svých vlastních měřítek. (Marek 7:1–13) Podobné by to bylo, kdybychom odsoudili bratra, kterého neodsoudil Jehova. Nestalo by se pak, že bychom soudili ‚Boží zákon‘ a hříšně dávali najevo, že je nedostatečný? A tím, že bychom neoprávněně kritizovali svého bratra, neplnili bychom zákon lásky. (Římanům 13:8–10)
9 Pamatujme si toto: „Je Jeden, který je zákonodárce a soudce“ — Jehova. Jeho „zákon je dokonalý“, ne nedostatečný. (Žalm 19:7; Izajáš 33:22) Jedině Bůh má právo stanovovat měřítka a zákony pro záchranu. (Lukáš 12:5) Proto se Jakub ptá: „Kdo jsi ty, že soudíš svého bližního?“ My nemáme právo soudit druhé a odsuzovat je. (Matouš 7:1–5; Římanům 14:4, 10) Když budeme přemýšlet o Boží svrchovanosti a nestrannosti a o své hříšnosti, mělo by nám to pomoci, abychom samospravedlivě nesoudili druhé lidi.
Nedávejte okázale najevo své sebevědomí
10. Proč bychom měli brát Jehovu v úvahu v každodenním životě?
10 Jehovu a jeho zákon bychom měli vždy brát v úvahu. (Jakub 4:13–17) Sebevědomí lidé bez ohledu na Boha říkají: ‚Dnes nebo zítra chceme cestovat do nějakého města a chceme tam strávit rok a chceme se zabývat obchodem a vydělat si.‘ Jestliže si ‚ukládáme poklady pro sebe, ale nejsme bohatí vůči Bohu‘, náš život by mohl zítra skončit a my bychom neměli žádnou příležitost Jehovovi sloužit. (Lukáš 12:16–21) Jak říká Jakub, jsme jako ranní mlha, která „se na chvilku objevuje a pak mizí“. (1. Paralipomenon 29:15) Pouze když budeme projevovat víru v Jehovu, můžeme doufat v trvalou radost a věčný život.
11. Co to znamená, když se řekne „jestliže Jehova bude chtít“?
11 Spíše než abychom vychloubačně přehlíželi Boha, měli bychom zaujmout tento postoj: „Jestliže Jehova bude chtít, budeme žít a uděláme také to či ono.“ Výraz „jestliže Jehova bude chtít“ ukazuje, že se snažíme jednat v souladu s jeho vůlí. Možná je nutné obchodovat, abychom zajistili rodinu, nebo cestovat ve službě pro Království a tak dále. Ale nevychloubejme se. „Takové pyšnění je ničemné“, protože přehlíží závislost na Bohu. (Žalm 37:5; Přísloví 21:4; Jeremjáš 9:23, 24)
12. Co je míněno slovy v Jakubovi 4:17?
12 Je zjevné, že Jakub chce uzavřít svoje výroky o sebejistotě a vychloubání, a proto říká: „Jestliže . . . někdo ví, jak činit, co je správné, a přece to nečiní, je to pro něho hřích.“ Každý křesťan by měl pokorně uznávat svou závislost na Bohu. Pokud to nedělá, „je to pro něho hřích“. Tatáž zásada se vztahuje samozřejmě na všechno, co neuděláme, ačkoli to od nás víra v Boha vyžaduje. (Lukáš 12:47, 48)
Varování bohatým
13. Co Jakub říká o lidech, kteří nesprávně používají své bohatství?
13 Někteří první křesťané se stali hmotařsky zaměřenými nebo obdivovali bohaté lidi, a proto se Jakub o některých bohatých lidech důrazně vyjadřuje. (Jakub 5:1–6) Světští lidé, kteří nesprávně používají své bohatství, budou ‚naříkat nad bídami, které na ně přijdou‘, až jim Bůh odplatí podle jejich skutků. V té době bohatství mnoha lidí představovalo především oblečení, obilí a víno. (Joel 2:19; Matouš 11:8) Něco z toho může shnít nebo to mohou ‚rozežrat moli‘, ale Jakub zdůrazňuje bezcennost bohatství, ne jeho pomíjivost. Ačkoli zlato a stříbro nereznou, pokud bychom je hromadili, byly by stejně bezcenné jako věci, které zrezly. Slovo „rez“ ukazuje, že hmotné bohatství nebylo použito správným způsobem. Každý z nás by tedy měl pamatovat na to, že ti, kdo důvěřují ve svůj hmotný majetek, si „v posledních dnech“, kdy na ně přichází Boží hněv, nastřádali „něco jako oheň“. My žijeme v ‚čase konce‘, a proto mají taková slova pro nás zvláštní význam. (Daniel 12:4; Římanům 2:5)
14. Jak často jednají bohatí lidé a jak bychom měli jednat my?
14 Bohatí často podvádějí žence, jejichž zadržená mzda „křičí“ o odškodnění. (Srovnej 1. Mojžíšovu 4:9, 10.) Bohatí lidé ve světě ‚žijí v přepychu‘. Oddávají se smyslné rozkoši a mají vykrmené, nevnímavé srdce a tak tomu je až do ‚dne‘, který je určen pro jejich pobití. ‚Soudí a vraždí spravedlivého.‘ Jakub se ptá: „Nestaví se proti vám?“ Ale jiný překlad je „spravedlivého; proti vám se nestaví“. Ať už je to jakkoli, neměli bychom bohatým nadržovat. Musíme udržet duchovní zájmy ve svém životě na prvním místě. (Matouš 6:25–33)
Víra nám pomáhá, abychom projevovali trpělivost
15, 16. Proč je tak důležité projevovat trpělivost?
15 Po zmínkách o bohatých lidech ze světa, kteří jsou utlačovateli, Jakub povzbuzuje utlačované křesťany, aby projevovali trpělivost. (Jakub 5:7, 8) Pokud věřící trpělivě snášejí těžkosti, budou za věrnost odměněni během Kristovy přítomnosti, kdy na jejich utlačovatele přijde soud. (Matouš 24:37–41) Tito první křesťané potřebovali být jako rolník, který trpělivě čeká na časný podzimní déšť, kdy může sázet, a jarní pozdní déšť, po kterém přichází úroda. (Joel 2:23) I my musíme projevovat trpělivost a upevnit své srdce, a to zvláště proto, že ‚přítomnost Pána‘ Ježíše Krista je zde.
16 Proč bychom měli být trpěliví? (Jakub 5:9–12) Trpělivost nám pomáhá, abychom nesténali a nevzdychali, když nás naši spoluvěřící dráždí. Kdybychom ‚jeden proti druhému vzdychali‘ a tak se zraňovali, byli bychom odsouzeni Soudcem Ježíšem Kristem. (Jan 5:22) Nyní, když začala jeho „přítomnost“ a on „stojí přede dveřmi“, podporujme pokoj tím, že budeme trpěliví ke svým bratrům, kteří procházejí mnoha zkouškami víry. Naše vlastní víra je posilována, když pamatujeme, že Bůh odměnil Joba, protože trpělivě vytrval ve zkouškách. (Job 42:10–17) Jestliže projevujeme víru a trpělivost, uvidíme, že „Jehova je velmi něžný v náklonnosti a milosrdný“. (Micheáš 7:18, 19)
17. Proč Jakub říká „přestaňte přísahat“?
17 Pokud nejsme trpěliví, může se stát, že pod tlakem nesprávně použijeme svůj jazyk. Například ukvapeně vyslovíme přísahu. „Přestaňte přísahat,“ říká Jakub a tím před lehkomyslným přísaháním varuje. Když neustále potvrzujeme svoje výroky přísahami, vypadá to pokrytecky. Proto bychom měli jednoduše mluvit pravdu tak, aby naše ano znamenalo ano, a naše ne znamenalo ne. (Matouš 5:33–37) Jakub samozřejmě neříká, že je něco špatného na tom, když bychom u soudu přísahali, že budeme mluvit pravdu.
Víra a naše modlitby
18. Za jakých okolností bychom se měli ‚dál modlit‘ a ‚zpívat žalmy‘?
18 Pokud máme ovládat svou řeč, projevovat trpělivost a zachovávat pevnou víru v Boha, musí v našem životě hrát významnou úlohu modlitba. (Jakub 5:13–20) ‚Dál modlit‘ bychom se měli zvláště tehdy, když jsme ve zkoušce. Pokud máme dobrou náladu, ‚zpívejme žalmy‘, jako to dělal Ježíš se svými apoštoly, když ustanovil Slavnost na památku své smrti. (Marek 14:26, Reference Bible, poznámka pod čarou) Někdy můžeme být tak naplněni vděčností Bohu, že zpíváme chvály dokonce v srdci. (1. Korinťanům 14:15; Efezanům 5:19) A jaká je to radost velebit Jehovu zpěvem na křesťanských shromážděních!
19. Co bychom měli udělat, jestliže duchovně onemocníme, a proč to máme udělat?
19 Pokud jsme duchovně nemocní, snad kvůli špatnému chování nebo proto, že se pravidelně nesytíme u Jehovova stolu, možná, že nemáme chuť zpívat. Pokud v takovém stavu jsme, pokorně zavolejme starší, aby se mohli ‚nad námi modlit‘. (Přísloví 15:29) Budou nás také ‚potírat olejem v Jehovově jménu‘. Jako tišící olej na ránu nám jejich povzbudivá slova a biblické rady pomohou zmírnit depresi, pochyby i strach. ‚Modlitba víry nám prospěje‘, pokud je podpořena naší vlastní vírou. Pokud starší zjistí, že naše duchovní nemoc byla způsobena závažným hříchem, laskavě nám ukážou naši chybu a pokusí se nám pomoci. (Žalm 141:5) Pokud projevujeme pokání, můžeme věřit, že Bůh slyší jejich modlitby a odpustí nám.
20. Proč bychom měli jeden druhému vyznávat své hříchy a modlit se jeden za druhého?
20 Když ‚otevřeně jeden druhému vyznáváme své hříchy‘, působí to jako zábrana, abychom nehřešili dále. Mělo by to povzbudit vzájemný soucit, vlastnost, která nás přiměje, abychom ‚se modlili jeden za druhého‘. Můžeme věřit, že to bude užitečné, protože modlitba „spravedlivého“ — toho, kdo projevuje víru a na koho se Bůh dívá jako na přímého — u Jehovy mnoho vykoná. (1. Petra 3:12) Prorok Elijáš měl slabosti jako my, ale jeho modlitba byla účinná. Modlil se, a tři a půl roku nepršelo. Když se znovu pomodlil, začalo pršet. (1. Královská 17:1; 18:1, 42–45; Lukáš 4:25)
21. Co snad můžeme udělat, jestliže je spolukřesťan „sveden z cesty pravdy“?
21 Co když je nějaký člen sboru „sveden z cesty pravdy“ a odchýlil se od pravého učení a chování? Možná ho biblickou radou, modlitbou a další pomocí budeme schopni odvrátit od jeho chyby. Pokud se nám to podaří, stále se na něho bude vztahovat Kristovo výkupné a zachrání ho to od duchovní smrti a rozsudku zničení. Tím, že chybujícímu pomáháme, přikrýváme množství jeho hříchů. Když se hříšník po pokárání odvrátí od své špatné cesty, činí pokání a hledá odpuštění, budeme se radovat, že jsme pomohli k přikrytí jeho hříchů. (Žalm 32:1, 2; Juda 22, 23)
Něco pro nás všechny
22, 23. Jak by na nás měla Jakubova slova zapůsobit?
22 Je jasné, že Jakubův dopis obsahuje něco užitečného pro každého z nás. Ukazuje nám, jak se vypořádávat se zkouškami, radí nám, abychom nikomu nenadržovali, a vybízí nás, abychom se zabývali spravedlivými skutky. Jakub nás vybízí, abychom ovládali svůj jazyk, odporovali světskému vlivu a podporovali pokoj. Jeho slova nás také vedou k tomu, abychom byli trpěliví a zaměřovali se na modlitby.
23 Je pravda, že Jakubův dopis byl původně adresován prvním pomazaným křesťanům. Jeho rady nicméně pomáhají nám všem pevně stát ve víře, a proto bychom jim měli věnovat pozornost. Jakubova slova mohou podpořit naši víru, která nás přiměje rozhodně jednat v Boží službě. A tento božsky inspirovaný dopis buduje trvalou víru, která z nás dělá trpělivé lidi, svědky Jehovovy, kteří jsou během ‚přítomnosti Pána‘ Ježíše Krista zaměřeni na modlitbu.
Jak bys odpověděl?
◻ Proč někteří první křesťané potřebovali změnit svůj postoj a chování?
◻ Jaké varování dává Jakub bohatým?
◻ Proč bychom měli projevovat trpělivost?
◻ Proč bychom se měli pravidelně modlit?
[Podpisek obrázku na straně 19]
Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.
[Obrázek na straně 23]
Někteří první křesťané museli být ke svým spoluvěřícím více trpěliví
[Obrázek na straně 24]
Křesťané musí být trpěliví, láskyplní a zaměření na modlitby