Mišna a Boží zákon daný Mojžíšovi

„ZPOČÁTKU máme dojem, že se pouštíme do rozhovoru, který už je dlouho veden, rozhovoru o tématech, která nikdy nedokážeme pochopit . . . Cítíme se jakoby v tranzitní hale na vzdáleném letišti. Rozumíme slovům, která lidé říkají, nejsme si však jisti jejich významem a účelem; už vůbec nechápeme tu naléhavost, která zní v těch hlasech.“ Takto židovský vzdělanec Jacob Neusner popisuje dojem, který mohou čtenáři mít, když poprvé vezmou do ruky Mišnu. Pan Neusner připojuje: „Mišna nikde nezačíná. Končí náhle.“

Daniel Jeremy Silver v knize A History of Judaism (Dějiny judaismu) označuje Mišnu za „konstitutivní text rabínského judaismu“. Dále to rozvádí: „Mišna nahradila Bibli v její úloze základního pramene školních osnov na [židovských] školách.“ Proč se taková těžko pochopitelná kniha stala tak důležitou?

Částečnou odpověď najdeme v následujícím výroku z Mišny: „Moše přijal Tóru na Sinaji a předal ji Jehošu’ovi, Jehošu’a starším, starší prorokům a proroci ji předali mužům Velkého shromáždění.“ (Avot 1:1) Mišna tvrdí, že obsahuje informace předané Mojžíšovi na hoře Sinaj — nenapsanou část Božího zákona daného Izraeli. Muži Velkého shromáždění (později nazývaného Sanhedrin) byli považováni za část dlouhé řady moudrých vzdělanců či mudrců, kteří si ústně předávali jisté nauky z generace na generaci, dokud nebyly zaznamenány v Mišně. Zakládá se to však na faktech? Kdo vlastně Mišnu napsal a proč? Pochází její obsah od Mojžíše u Sinaje? Má pro nás dnes nějaký význam?

Judaismus bez chrámu

Víra v Božský ústní zákon přidaný k psanému Zákonu Mojžíšovu nebyla v době inspirovaného psaní Písma známa.a (2. Mojžíšova 34:27) O mnoho staletí později ji rozvinuli a prosazovali farizeové, judaistická skupina. Během prvního století tomuto nebiblickému učení odporovali saduceové a jiní Židé. Dokud však byl střediskem židovského uctívání chrám v Jeruzalémě, byla otázka ústního zákona podružná. Uctívání v chrámu dávalo každému Židovi do života jakýsi rámec a jistou míru stability.

Avšak roku 70 n. l. utrpěl židovský národ náboženskou krizi nepředstavitelných rozměrů. Římské legie zničily Jeruzalém a bylo pobito přes milion Židů. Chrám, středisko jejich duchovního života, přestal existovat. Už nebylo možné žít podle mojžíšského Zákona, který vyžadoval oběti a kněžskou službu v chrámu. Základní kámen judaismu se rozpadl. Talmudský učenec Adin Steinsaltz píše: „Kvůli zničení . . . v roce 70 n. l. bylo naléhavě nutné rekonstruovat celou strukturu náboženského života.“ A k rekonstrukci skutečně došlo.

Dokonce ještě před zničením chrámu obdržel Jóchanan ben Zakaj, uznávaný učedník vůdce farizeů Hilela, od Vespasiana (který se měl brzo stát císařem) svolení přemístit duchovní středisko judaismu a Sanhedrin z Jeruzaléma do Jabne. Pan Steinsaltz vysvětluje, že po zničení Jeruzaléma se Jóchanan ben Zakaj „potýkal s náročným úkolem upevnit v myslích lidí toto nové středisko, aby jim pomohl přizpůsobit se novým okolnostem, a s jehož pomocí by náboženská horlivost mohla být zaměřena jiným směrem, protože chrám přestal existovat.“ Tímto novým směrem byl ústní zákon.

Chrám ležel v rozvalinách a saduceové ani žádná jiná židovská sekta nenabídli žádnou přesvědčivou alternativu. Farizeové se stali hlavním proudem židovstva a pohltili oponující skupiny. Přední rabíni zdůrazňovali jednotu, a tak si přestali říkat farizeové, což bylo označení znějící sektářsky a stranicky. Stali se známými prostě jako rabíni, „izraelští mudrci“. Tito mudrci vytvořili stavbu, do níž nastěhovali svou představu o ústním zákoně. Byla to budova duchovní, která, na rozdíl od chrámu, nebyla tak bezbranná proti lidským útokům.

Upevňování ústního zákona

Ačkoli nyní byla hlavním střediskem rabínská akademie v Jabne (40 kilometrů na západ od Jeruzaléma), po celém Izraeli, a dokonce v dalekém Babylóně a Římě začaly vznikat i jiné akademie, kde se vyučoval ústní zákon. To však představovalo problém. Pan Steinsaltz vysvětluje: „Dokud byli všichni mudrci pohromadě a hlavní vědeckou práci vykonávala jedna skupina mužů [v Jeruzalémě], byla zachovávána jednotnost tradice. Avšak narůstání počtu učitelů a personálu rozličných škol vytvořilo širokou škálu forem a způsobů vyjádření.“

Učitelům ústního zákona se říkalo tannaim, což je termín odvozený od aramejského kořene, který znamená „studovat“, „opakovat“ či „vyučovat“. Je tak zdůrazněna jejich metoda studia a výuky ústního zákona intenzívním opakováním a zapamatováváním. Pro snazší zapamatování ústně předávaných tradic byla každá poučka či tradice zkrácena do stručného výroku. Čím méně slov, tím lépe. Byla zde snaha o stylizovanou, poetickou formu, a jednotlivá rčení se často odříkávala na nějaký nápěv nebo se přímo zpívala. Avšak tato pravidla nebyla systematická a velmi se lišila v závislosti na učiteli.

Prvním rabínem, který dal mnoha rozdílným ústním tradicím určitou formu a strukturu, byl Akiba ben Josef (asi 50–135 n. l.). Pan Steinsaltz o něm píše: „Jeho současníci přirovnávali jeho činnost k práci nádeníka, který vyjde na pole a sebere do koše vše, co náhodou najde, a pak se vrátí domů a všechny plody roztřídí podle druhů. Akiba prostudoval početné, nesourodé náměty a pak je roztřídil do rozdílných kategorií.“

Ve druhém století n. l. — více než šedesát let po zničení Jeruzaléma — vedl Bar Kochba druhou největší vzpouru proti Římu. Povstání opět přineslo pohromu. Mezi milionem židovských obětí byli i Akiba a mnoho jeho učedníků. Všechny naděje na obnovení chrámu se rozplynuly, když římský císař Hadrián zakázal Židům vstup do Jeruzaléma s výjimkou výročí zničení chrámu.

Tannaim, kteří žili po Akibovi, nikdy neviděli jeruzalémský chrám. Avšak systém studia tradic ústního zákona se jim stal „chrámem“ neboli střediskem uctívání. Práce, kterou započal Akiba a jeho učedníci na stanovení struktury ústního zákona, se ujal poslední z tannaim, Juda ha-Nasi.

Prameny Mišny

Juda ha-Nasi byl potomek Hilela a Gamaliela.b Narodil se v době Bar Kochbovy vzpoury a koncem druhého a začátkem třetího století n. l. byl představeným židovské komunity v Izraeli. Titul ha-Nasi znamená „kníže“, což ukazuje, jaké postavení měl v očích ostatních Židů. Často se mu říká prostě Rabbi. Juda ha-Nasi předsedal vlastní akademii a Sandedrinu; nejprve ve městě Bet Še’arim a později ve městě Sepforis v Galileji.

Juda ha-Nasi si uvědomoval, že další konflikt s Římem by mohl ohrozit samotné předávání ústního zákona, a rozhodl tedy, že tomuto zákonu dá formu, která zajistí jeho zachování. Na své akademii shromáždil nejvýznačnější učence své doby. Diskutovalo se o každém bodu a tradici ústního zákona. Závěry z těchto debat byly sloučeny do neuvěřitelně úsečných pouček ve strohé poetické hebrejské próze.

Tyto závěry byly sestaveny do šesti hlavních oddílů podle hlavních námětů. Juda je dále rozdělil na 63 úseků neboli traktátů. Nyní byla duchovní budova dokončena. Do této chvíle byly takovéto tradice vždy předávány ústně. V zájmu lepší ochrany však byl podniknut převratný krok — všechno bylo sepsáno. Tento nový, impozantní literární útvar obsahující ústní zákon byl nazván Mišna. Slovo Mišna pochází z hebrejského kořene šanah, který znamená „opakovat“, „studovat“ či „vyučovat“. Je to ekvivalent k aramejskému slovu tenaʼ, z něhož pochází slovo tannaʼim, termín označující učitele Mišny.

Účelem Mišny nebylo stanovit konečný zákoník. Předpokládalo se, že čtenář zná základní zásady, a tak pojednávala spíše o výjimkách. Byla vlastně shrnutím všeho, o čem se diskutovalo a co se probíralo na rabínských akademiích v době Judy ha-Nasi. Mišna měla nastínit ústní zákon za účelem dalších diskusí, měla být kostrou, základní strukturou, na níž se mělo dále stavět.

Mišna neobsahuje nic z toho, co bylo dáno Mojžíšovi na hoře Sinaj, ale umožňuje člověku pochopit vývoj ústního zákona, této představy, se kterou přišli farizeové. Informace Mišny vrhají určité světlo na údaje obsažené v Křesťanských řeckých písmech a na jisté rozhovory mezi Ježíšem Kristem a farizey. Mišnu je však třeba brát opatrně, protože odráží židovské názory z druhého století n. l. Mišna je pojítkem mezi obdobím druhého chrámu a Talmudem.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 26]

ODDÍLY MIŠNY

Mišna se dělí do šesti svazků. Ty se skládají z 63 menších knih neboli traktátů, které jsou rozděleny na kapitoly a mišnajot čili odstavce (ne verše).

1. ZERAIM (Zemědělské zákony) Tyto traktáty obsahují rozbory modliteb vyslovovaných nad jídlem a souvisejících se zemědělstvím. Obsahují také předpisy o dávání desátků a kněžských podílů, o paběrkování a o sabatních letech.

2. MOED (Posvátná období, svátky) Traktáty tohoto svazku pojednávají o zákonech souvisejících se Sabatem, Dnem smíření a jinými svátky.

3. NAŠIM (Ženy, sňatkové právo) Tyto traktáty pojednávají o manželství a rozvodu, přísahách, Nazarejcích a případech podezření z cizoložství.

4. NEZIKIN (Škody a občanské právo) Traktáty v tomto svazku shromažďují náměty související s občanským a majetkovým právem, soudy a tresty, funkcí Sanhedrinu, modlářstvím, přísahami a Výroky otců (Avot).

5. KODAŠIM (Svatosti) Tyto traktáty rozebírají nařízení ohledně zvířecích a obilných obětí a rovněž o rozměrech chrámu.

6. TOHAROT (Rituální očišťování) Tento svazek obsahuje traktáty zabývající se rituálním očišťováním, koupelemi, mytím rukou, kožními chorobami a nečistotou rozličných předmětů.

[Rámeček na straně 28]

MIŠNA A KŘESŤANSKÁ ŘECKÁ PÍSMA

Matouš 12:1, 2: „V tom období Ježíš procházel v sabatu obilnými poli. Jeho učedníci dostali hlad a začali otrhávat klasy a jíst. Když to viděli farizeové, řekli mu: ‚Pohleď, tvoji učedníci dělají, co není zákonné dělat v sabatu.‘ “ Hebrejská písma nezakazují to, co Ježíšovi učedníci dělali. Ale v Mišně nacházíme soupis 39 činností, které se podle zákazu daného rabíny nesměly o Sabatu dělat. (Šabat 7:2)

Matouš 15:3: ‚Ježíš jim odpověděl a řekl: „Proč také vy přestupujete Boží přikázání kvůli svému ústnímu podání?“ ‘ Mišna tento postoj potvrzuje. (Sanhedrin 11:3) Čteme tam: „Přísněji se hledí na [dodržování] slov znalců Zákona než na [dodržování] slov [psaného] Zákona. Kdyby snad člověk řekl: ‚Není závazné nosit fylakteria‘ a tak přestoupí slova Zákona, nenese vinu; [kdyby však řekl]: ‚Mělo by v nich být pět přepážek‘ a přidá tak ke slovům znalců Písma, nese vinu.“ (The Mishnah, přeložil Herbert Danby, strana 400, angl.)

Efezanům 2:14: ‚Ježíš je náš pokoj, on, který učinil ze dvou stran jednu a zničil mezistěnu, jež je oddělovala.‘ Mišna říká: „Na Chrámové hoře bylo mřížované hrazení (Soreg) deset dlaní vysoké.“ (Midot 2:3) Pohanům bylo zakázáno jít za toto místo a vstoupit na vnitřní nádvoří. Apoštol Pavel možná poukazoval na obrazný význam tohoto předělu, když psal Efezanům roku 60 nebo 61 n. l., kdy tato mezistěna ještě stála. Touto symbolickou mezistěnou byla znázorněna smlouva Zákona, která dlouho oddělovala Židy od pohanů. Avšak na základě Kristovy smrti v roce 33 n. l. byla tato stěna zrušena.