Mějme na zřeteli účel ukázňování

CO VÁS napadne, když slyšíte slovo „ukázňování“? Jeden slovník říká, že ukázňování je způsob, jak přimět lidi dodržovat pravidla nebo měřítka chování, případně trestání za to, že je nedodržují. I když to jistě není jediná uznávaná definice, ukázňování a vše, co je s ním spojeno, v mnoha lidech vyvolává podobně negativní pocity.

Bible však staví ukázňování do jiného světla. „Nezavrhuj ukázňování od Jehovy, můj synu,“ napsal moudrý král Šalomoun. (Přísloví 3:11) Tato slova se nevztahují na ukázňování všeobecně, ale na „ukázňování od Jehovy“, tedy na ukázňování založené na Božích vznešených zásadách. Jen takové ukázňování je z duchovního hlediska účinné, užitečné, a dokonce žádoucí. Naproti tomu ukázňování založené na lidském uvažování, které odporuje Jehovovým vznešeným zásadám, bývá často tvrdé a škodlivé. Z toho je vidět, proč mnozí lidé mají k ukázňování negativní postoj.

Proč jsme vybízeni, abychom ukázňování od Jehovy přijímali? Písmo ukázňování od Boha popisuje jako projev Boží lásky k lidem. Šalomoun tedy pokračoval: „Koho Jehova miluje, toho kárá, dokonce jako otec syna, v němž nalézá zalíbení.“ (Přísloví 3:12)

Ukázňování, anebo trestání?

Ukázňování, o němž se zmiňuje Bible, má mnoho stránek — vedení, poučování, školení, kárání, napravování, a dokonce i trestání. V každém případě je však ukázňování od Jehovy podněcováno láskou a má přinést užitek tomu, komu je udíleno. Účelem ukázňování od Jehovy je vždy náprava, a ne trest sám o sobě.

Naproti tomu účelem trestu, který udílí Bůh, nemusí být vždy náprava nebo výchova toho, kdo je potrestán. Například Adam a Eva začali pociťovat následky své neposlušnosti hned téhož dne, kdy zhřešili. Jehova je vyhnal z rajské zahrady Eden, a oni byli vydáni účinkům nedokonalosti, nemocí a stáří. Po staletích strastiplného života zemřeli navždy. Ano, to vše bylo skutečně trestem od Boha, ale nebylo to ukázňování, jehož účelem by byla náprava. Adam a Eva jednali svévolně a nečinili pokání. Proto se napravit nemohli.

K dalším zprávám o trestech od Jehovy patří zpráva o potopě v Noemových dnech, o zničení Sodomy a Gomory a o zahubení egyptského vojska v Rudém moři. Účelem těchto Jehovových skutků nebylo poskytovat vedení, poučování ani školení těm, kdo byli potrestáni. O takových trestech od Boha apoštol Petr napsal: „Nezdržel [se] potrestání starodávného světa, ale Noema, kazatele spravedlnosti, zachoval v bezpečí se sedmi jinými, když uvedl potopu na svět bezbožných lidí; a . . . tím, že obrátil města Sodomu a Gomoru v popel, je odsoudil, a tak stanovil bezbožným lidem vzor budoucích věcí.“ (2. Petra 2:5, 6)

V jakém smyslu byl těmito tresty ‚stanoven bezbožným lidem vzor budoucích věcí‘? Pavel v dopise Tesaloničanům poukazuje na naši dobu jakožto na čas, kdy Bůh prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista uvede „pomstu na ty, kdo neznají Boha, a na ty, kdo neposlouchají dobrou zprávu“. Potom dodává: „Právě ti podstoupí soudcovský trest věčného zničení.“ (2. Tesaloničanům 1:8, 9) Je zřejmé, že takový trest není určen k tomu, aby se potrestaní jednotlivci poučili nebo zlepšili. Když však Jehova vybízí své ctitele, aby od něho přijali ukázňování, nejde o trestání nekajícných hříšníků.

Je důležité, že Bible nepopisuje Jehovu především jako vykonavatele trestu. Naopak, nejčastěji je popisován jako láskyplný učitel a trpělivý školitel. (Job 36:22; Žalm 71:17; Izajáš 54:13) Ano, bohulibé ukázňování, které je udíleno s cílem vést dotyčného k nápravě, je vždy doprovázeno láskou a trpělivostí. Když křesťané pochopí účel ukázňování, budou je snadněji a se správným postojem přijímat a také udělovat.

Ukázňování od láskyplných rodičů

V rodinném kruhu a v křesťanském sboru mají mít všichni na zřeteli to, jaký účel ukázňování má. To platí především o osobách, jež mají určitou autoritu. V takovém postavení jsou například rodiče. V knize Přísloví 13:24 je uvedeno: „Kdo zadržuje svůj prut, nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, ten ho opravdu vyhledává s ukázňováním.“

Jak mají rodiče ukázňovat své děti? Bible o tom říká: „Vy otcové, nedrážděte své děti, ale dál je vychovávejte v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování.“ (Efezanům 6:4) Toto napomenutí je zdůrazněno také slovy: „Otcové, nepopouzejte své děti, aby nepodléhaly sklíčenosti.“ (Kolosanům 3:21)

Křesťanští rodiče, kteří mají na zřeteli účel ukázňování, nebudou jednat drsně. Na to, jak mají ukázňování provádět, může být uplatněna zásada uvedená ve 2. Timoteovi 2:24. Pavel zde napsal: „Pánův otrok . . . nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat.“ Hysterické výbuchy hněvu, křik a urážlivé nebo ponižující výroky rozhodně nejsou projevem láskyplného ukázňování a do křesťanova života nepatří. (Efezanům 4:31; Kolosanům 3:8)

K rodičovskému usměrňování patří daleko víc než jen rychlé a rozhodné potrestání. Jestliže se děti mají ve svém smýšlení napravit, většinou je třeba je napomínat znovu a znovu. Rodiče jim proto musí věnovat čas, musí být trpěliví a musí bedlivě uvažovat o tom, jak budou ukázňování provádět. Musí pamatovat na to, že děti mají být vychovávány v „kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“. To znamená soustavné školení, které trvá celá léta.

Křesťanští pastýři ukázňují s mírností

Tytéž zásady platí pro křesťanské starší. Tito milující pastýři se snaží posilovat stádo tím, že je poučují, vedou a v případě potřeby také kárají. Přitom mají stále na zřeteli skutečný účel ukázňování. (Efezanům 4:11, 12) Kdyby se soustřeďovali jen na udělení trestu, potom by chybujícího křesťana jednoduše potrestali a tím by věc skončila. Bohulibé ukázňování však znamená daleko víc. Starší jsou podněcováni láskou, a proto s dotyčným udržují kontakt a snaží se mu dál pomáhat. Mají o tohoto člověka opravdový zájem, a často si s ním tedy domluví několik dalších rozhovorů, aby mu mohli poskytovat povzbuzení a školení.

I tehdy, když starší jednají s těmi, kdo nejsou ochotni ukázňování přijmout, mají je v souladu s napomenutím ve 2. Timoteovi 2:25, 26 poučovat „s mírností“. V tomto biblickém textu je dále uveden účel ukázňování: „Bůh [jim] snad dá pokání, jež vede k přesnému poznání pravdy, aby vystřízlivěli z Ďáblovy léčky.“

Někdy musí být nekajícným provinilcům odňata pospolitost s křesťanským sborem. (1. Timoteovi 1:18–20) I takové radikální opatření je třeba považovat za ukázňování, ne za pouhý trest. Vyloučené jednotlivce, kteří se nesprávného jednání nedopouštějí aktivně, se starší snaží čas od času navštěvovat. Při takových návštěvách — v souladu se skutečným účelem ukázňování — vysvětlují, jaké kroky má člověk učinit, aby se mohl vrátit do křesťanského sboru.

Jehova je dokonalý soudce

Rodiče, křesťanští pastýři a jiní křesťané, kteří jsou na základě Bible oprávněni ukázňovat, by tuto odpovědnost měli brát vážně. Nesmí si dovolit někoho posuzovat jako beznadějně nenapravitelného. Ukázňování, které druhým udělují, by tudíž nikdy nemělo mít formu trestu vyplývajícího z pomstychtivosti nebo nepřátelství.

Je pravda, že v Bibli se o Jehovovi mluví jako o tom, kdo vykoná přísný a konečný trest. Písmo skutečně říká, že „je strašné padnout do rukou živého Boha“. (Hebrejcům 10:31) Ale žádný člověk by se v tomto ani v jakémkoli jiném směru neměl nikdy pokoušet přirovnávat se k Jehovovi. A nikdo by neměl mít důvod si myslet, že je strašné padnout do rukou někoho z rodičů nebo některého sborového staršího.

Když Jehova někoho ukázňuje, je schopen jednat při tom s dokonalou vyrovnaností. Lidé toho schopni nejsou. Bůh může číst v srdci a určit, kdy už je člověk nenapravitelný a zasluhuje rozhodný a definitivní trest. Naproti tomu lidé nejsou způsobilí vynést takový rozsudek. Jestliže je tedy nutné někoho ukáznit, ti, kdo jsou v odpovědném postavení, by to měli vždy činit za účelem nápravy.

Přijímejme ukázňování od Jehovy

Všichni potřebujeme, aby nás Jehova ukázňoval. (Přísloví 8:33) Měli bychom dokonce toužit po tom, abychom byli ukázňováni na základě Božího slova. Když studujeme Boží slovo, můžeme přijímat ukázňování, které prostřednictvím Písma přichází přímo od Jehovy. (2. Timoteovi 3:16, 17) Někdy se nám však dostane ukázňování od spolukřesťanů. Jestliže si uvědomíme, co je skutečným cílem udíleného ukázňování, bude pro nás snadnější ochotně je přijmout.

Apoštol Pavel uznal: „Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující.“ Pak dodal: „A přece těm, kdo jím byli cvičeni, dává potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ (Hebrejcům 12:11) Jestliže nás Jehova ukázňuje, dává tím najevo, že nás hluboce miluje. Bez ohledu na to, zda jsme ukázňováni nebo zda sami někoho ukázňujeme, mějme vždy na paměti, jaký má bohulibé ukázňování účel, a řiďme se moudrou biblickou radou: „Chop se ukázňování; nepolevuj. Bedlivě je střež, vždyť ono samo je tvůj život.“ (Přísloví 4:13)

[Obrázky na straně 21]

Nekajícní hříšníci obdrží od Boha soudcovský trest, a ne ukázňování, které má vést k nápravě

[Obrázky na straně 22]

Láska podněcuje křesťanské starší k tomu, aby věnovali čas výzkumu a pomáhali lidem, kteří chybují

[Obrázky na straně 23]

Rodiče trpělivě a láskyplně udílejí ‚kázeň a Jehovovo myšlenkové usměrňování‘